Cesta kolem světa - Bangkok a Kanchanaburi

V Bangkoku zjišťuji, že krom žebráků, jezdí do Asie taky "misionáři", kteří mají potřebu obracet na svojí víru vše živé kolem sebe. K tomu odjíždím na dva dny do Kanchanamburi k mostu přes řeku Kwai.

10. června 2017

Ráno po snídani rovnou mířím s foťákem do servisu. "Hele kdo je zpět." Stydím se a klopím zrak. "No jo, v Nikonu mi řekli, že to bude minimálně měsic." (O ceně 15 000 radši pomlčím, ať je neinspiruju). Paní propuká v hlasitý smích, div jí netečou slzy a mezi tím ze sebe souká: "Měsíc? Fakt měsíc? A co s tím chtějí ten měsíc dělat? Vyrobit desetkrát novej foťák?" Podává foťák opodál stojícímu technikovi, kterého zřejmě přilákalo zde nezvyklé veselí a stále mumlá. "Měsíc, měsíc..." Technik koukne na foťák, procvaká závěrku a povídá: "V pondělí si přijď." Třeštím oči. "V ponděli? Jako tohle ponděli? Pozítří?" "Jaký jiný? My nejsme Nikon servis." Načež se oba opět šíleně rozesmějí. Paní se mnou pak sepíše protokol k opravě a loučíme se.

Když už jsem v obchodním centru, tak rovnou vyrazím dolů do Tesca, kde si nakoupím nějaké zásoby, třeba pytlík s předpřipravenou polévkou. Nic instantního. Poctivé nudle, kusy zeleniny a masa a jen se do toho přidá voda a ohřeje to. Cena je asi 15THB za dvě porce. A zároveň se tu porozhlédnu po doplňcích na kolo, abych případně, až se vrátím, už šla pro konkrétní věci a nemusela se zdržovat a něco shánět, když teď na to mám spoustu času.

Následuje procházka po mém novém oblíbeném městě, zjistím, že jsem zapomněla na kokosové jogurty, takže se ještě budu muset zastavit v nějakém supermarketu a na večer mám domluvený sraz s jedním Čechem, který letí přes Bangkok domů ze Zélandu. Domluvili jsme se, že se sejdeme u metra a zajdeme někam na večeři a pivo.

Chvíli čekám, až přestane největší liják, ale pak už je nejvyšší čas se vrátit do hotelu. Jsem ráda, že mám na nohou žabky, protože většinu cesty od metra se brodím tak v 5 centimetrech vody. Venku už je zase tma.

V hostelu si jdu naskládat cennosti do zamykací skříňky na chodbě, když se ke mně zas přimotá ten podivný chlapík.

„To, co nosíš na krku je hřích.“ „Co?!“ „Já studuju Bibli, ty máš na krku Satanův symbol.“ Přemýšlím, co to sakra plácá. Že by si spletl hexagram a pentagram? No, nespletl, protže obratem dodá: „Židi jsou uctívači Satana.“ Otočím oči vsloup. No to víš že jo. Ignoruju ho a chci odejít, ale zastoupí mi cestu a šermuje přede mnou Biblí. Tady se to všechno píše. „Já to studuju. Mam o tom dokonce i Yutube kanál, kde čtu ze svých spisů!“ Sdělím mu, kam si ty svoje spisy má strčit a odcházím dolů k recepci pro vodu. Pak se vrátím pro čisté oblečení do pokoje a dost mě těší, že ten pomatenec už se neukáže. Jdu si dát sprchu. Když se zavřu do kabinky, najednou začne přecházet před ní a vykládat mi úryvky z Bible. No bezva, netuším, kde se schovával, že jsem si ho nevšimla. Na druhou sranu jsem ráda, že tu jsou sprchové kabinky zavírací na dřevěné dveře s petlicí. I tak se ale neodvažuju svléknout a sprchovat se, kdyby měl náhodou tendence mi tu Bibli jít vykládat ještě víc osobně, magor.

Stojím tak za dveřmi a snažím se dělat, že tam nejsem, zatímco on přechází sem a tam po koupelně, žabky mu pleskají o dlaždice a vážným hlasem mi vysvětluje, jak za své hříchy shořím v pekle, pokud neprohlédnu a nepřidám se na stranu Ježíše. Nakonec beru všechny věci a z koupelny vystřelím, ani se neohlédnu. Vybíhám z hotelu a jen se otáčím, jestli náhodou nejde za mnou. Nejde, uff. Do svého oblíbeného obchodu jdu velkou oklikou a jednou musím dokonce přelézat plůtek od parkoviště, abych se dostala tam, kam potřebuji. O to víc mě pak překvapí, když zjistím, že na mě ten magor čeká venku za prosklenými dveřmi se zářivým úsměvem. Počkám si, až se dveře otevřou, a tak aby to bylo jasně slyšet řeknu prodavačce, že mě ten člověk pronásleduje, a ať zavolá policii. Najednou je za dveřmi prázdno. Já ještě chvíli počkám v obchodě, než se vydám na plánovaný sraz. Jogurty na snídani si holt vezmu s sebou, díky tomuhle zdržení už bych do hotelu a zpět doběhnout nestihla.

U metra se potkávám s Honzou a jdeme si sednout do nedaleké restaurace. Na Tripadvisoru má dobré hodnocení a je plná lidí, tak tady snad budou vařit dobře. Ptám se po něčem, co nepálí. „Nic z našeho jídelního lístku nepálí,“ oznamuje číšník. „A co to kuře na chilli?“ „To nepálí, vždyť je to jen chilli.“ Okey, tak tuhle terminologii si ještě budu muset nastudovat.

Dáváme si dobrou večeři, popovídáme a projdem se po nočním Bangkoku, což je činnost, ke které bych se sama asi moc neodvažovala. Nakonec se loučíme u metra, já se vracím do hotelu a Honza letí do Čech.

Do hostelu se vracím přes již jednou zmiňovanou Soi Cowboy, kde to v noci žije. Ping pong show, Lady boy show a podobně. U stolků před bary sedí mladé holky v krátkých sukýnkách a titěrných košilích, případně rovnou v plavkách a sem tam některá odchází s chlapem, tak 4x starším někam do útrob domu. Bleh. Ty, které mají zrovna pauzu, se balí do dlouhých šátků a postávají u stánků s jídlem.

Probíjím se ulicí až na konec, proběhu pár postranních uliček a jsem doma. Bohužel se v hotelu opět střetávám s tím biblickým úchylem, který si stoupne nad mojí postel a škvírou mezi vrchní palandou a šátkem si na mě svítí a civí. Mám toho dost, jdu na recepci, ať ho nějak umravní.

Recepční ihned vyráží do akce. Uklidňuje mě, že tohle tady rozhodně netolerují, a že buď se ten dobytek zklidní, anebo zavolá policii, ať si to s ním srovnají oni. Za chvíli se vrací recepční, že nemám mít strach, že ten člověk mě už obtěžoat nebude. Ten člověk přijde za chvíli do společenské místnosti, evidentně rozladěný, vrhá nevraživé pohledy na mě i na recepčního, ale nakonec zamíří k jinému klukovi, který sedí u počítače se sluchátky na uších. Strhne mu sluchátka z hlavy a spustí na něj: „Ty jsi muslim?“ „Ne, proč?“ otočí se na něj rozladěný mladík. „Protože kdybys byl, znamenalo by to, že si přisluhovač satana a skončíš v pekle.“ Mladík mu sdělí, co si myslí o lidech, co mu vykládají takové kraviny, a že jestli na něj ještě jednou sáhne, rozbije mu nos. No, náš samozvaný misionář tady asi moc neuspěje.

Odcházím spát. Šátek poctivě nalepím k vrchní posteli, aby na mě nemohl nikdo civět, ale usnout se mi stejně nedaří.

11. června 2017

Dnešní den věnuji procházce po okolí hotelu a relaxování ve společenské místnosti. Také si domlouvám, že si tu můžu nechat věci a do Kanchanaburi jet jen s malým batůžkem. Když si ale chci zamluvit místo i po návratu z Laosu, zjistím, že tu je skoro dvojnásobná cena. Zkouším se na to přeptat a je mi vysvětleno, že teď byla cena nízká jen proto, že jim odřekla ubytování skupina 17 lidí, takže se snažili rychle dohnat ztrátu, zatímco za měsíc už mají zase plno.

12. června 2017

Po snídani si odnáším batoh na recepci, kde na mě (snad) bude čekat do zítra večer, než se sem vrátím a odcházím na metro. Tedy na sky train. S ním doletím nad bangkokskými ulicemi až na Mo Chit, obejdu si Chatu Chak park a najdu autobusový terminál. Tady se radím s místními, kde mám hledat zastávku minivanů do Kanchanaburi. Posílají mě na přepážku 27 uvnitř terminálu 3.

Chvíli mi trvá, než zjistím, že to „Inside of terminal 3“ znamená, že to je stánek na třetím nástupišti vedle parkovacích stání označený číslem 27. Usadím se na malou plastovou židličku a čekám, až se sejdou i další cestující a přijede minibus. Nakonec jedeme v plném počtu.

Dodávka je docela pohodlná a jízda velmi bezpečná. Sem tam na nás totiž houkne řidič: „Policie, všichni zapnout pásy!“

Dojíždíme na autobusové nádraží. Kachanaburi není moc velké, takže do mého zamluveného Asleep hostelu je to asi dva kilometry. S malým batůžkem je to procházka na chvíli, i když je docela vedro. Jdu podél hlavní silnice a kolem několika hřbitovů zajatců, kteří zemřeli při budování „železnice smrti“ - železnice spojující Thajsko a Barmu. Jeden z nich patří asijským padlím a druhý spojencům.

Jsem u hostelu, platím si jednu noc a ptám se na možnost půjčit si kolo. Jsem odkázána na půjčovnu přes silnici. Tady si vyjednám docela slušnou cenu, protože si kolo půjčuji jen na půl dne a vracet ho dneska nemusím, stačí, že ho nechám v hostelu a jejich zaměstnanci už si ho tam ráno vyzvednou, mají to tu tak domluvené a zařízené.

Sedám na stříbrné kolo a vyrážím k mostu. Tady je trh se suvenýry a jídlem, skupina dětí hrajících na hudební nástroje a vybírajících peníze na vzdělání. Odstavuji kolo k plůtku a jdu se podívat kolem. Most je samozřejmě největší dominantou. Chvíli se procházím kolem něho, než se vydám na druhý břeh řeky, kde je buddhistický chrám.

Přecházím po kolejích, dávám si pozor, kdyby jel vlak, abych se stihla schovat do jednoho z výklenků k tomu určených. Vlak naštěstí nejede. Scházím dolů po plechových schodech, zklamu místní prodavačku korálků, která mi vehementně nabízí své zboží a konečně jsem u chrámu. Tady se procházím tak dlouho, až mě u něj omylem zavřou. Naštěstí najdu hlídače, který mě vypustí ven a vynadá mi jen trošku. Venku ale nebylo o zavírací době ani slovo. I tak se mu moc omlouvám.

 Přecházím přes most zase zpět a jdu se podívat dolů k řece. V tu chvíli přijíždí vlak a všichni urychleně mizí z kolejí. Nahoře u svého kola potkávám skupinu malajských motorkářů, tak se dáme do řeči. Jejich parta se jmenuje Sesat, což prý v překladu znamená ztracení a ve znaku mají včelu na motorce. Měníme si svoje cestovatelské samolepky, ještě chvíli si povídáme a pak už se loučíme, chci dojet do hostelu ještě za světla.

Tentokrát volím jinou cestu a při ní nečekaně jedu kolem stanoviště záchranky. Tak se tam zajedu podívat a vyzvědět, jak to tady funguje. Takže nakonec k hostelu stejně dojedu za tmy, protože se zakecám s místní záchranářkou.

Před hostelem během odpoledne vyrostlo obří tržiště. Prodává se tu všechno, na co si vzpomenete. Hlavně tedy jídlo, ale i oblečení a všelijaké cetky. Kolo parkuji před hostel a jdu se projít po trhu. Vybírám si jídlo k večeři a po něm banán smažený v těstíčku a polévaný čokoládou. O co víc je to nezdravé, o to víc je to výborné. S jídlem si sedám do společenské místnosti v hostelu.

Pak se domlouvám s recepční, že kolo dáme na noc dovnitř do hostelu, aby ho venku někdo neukradl a odcházím spát. Místní koupelna vypadá jako v mateřské školce. Je zdobená dlaždičkami s barevnými zvířátky a doplněná ručníčky ve tvaru zvířátek. V pokoji pak mají holky přiřazené růžové deky s pohádkovými obrázky, zatímco kluci mají lůžkoviny hnědé. Chlapi jsou tu v převaze 6:2.

13. června 2017

Než jsem usnula, zjistila jsem, že jsem někde zapomněla mikinu. Venku ve vedru mi to nevadilo, ale vzpomněla jsem si na ní, když mi začala být zima pod klimatizací. A ona nikde. Sakra. Ptám se na recepci, jestli jsem jí nezapomněla tam, když jsem se zapisovala. Ne. No nic, vracím klíček od skříňky a pádím na autobusové nádraží.

Cestou zajdu k obchodnímu centru, kde jsem si včera dávala zmrzlinu, ale provozovna je do 10 ráno zavřená. Snažím se tam doklepat, ale moc to nejde. Tak napíšu na papír, že jsem tam možná zapomněla mikinu a ukazuju nápis přes sklo. Jeden ze zaměstnanců kroutí hlavou, že určitě ne. No tak nic no.

Na nádraží jsem celkem brzo, takže se usadím na lavičku a čekám. Bavím se ruchem kolem sebe. Pak se se mnou dá do řeči místní policista. Nejdřív mě trochu vyděsí, když se ke mně rázným krokem vydá, přemýšlím, co jsem provedla a on se jen ptá, jestli je vše ok a jak se mi samotné cestuje.

Za chvíli je tu dodávka. Cesta zpět do Bangkoku je docela pohodlná a nejvíc mě potěší, když vystoupím a paní od stánku ke mně přijde s igelitovou taškou, že našla mojí mikinu, když jsem včera odjela. Mám chuť jí obejmout.

Jdu se projít po Chatu chak parku, který je poměrně velký a hezký. Je tu několik jezírek, kolem něj úhledné cestičky a opečovávané trávníky a záhonky. Je to příjemná procházka.

Místo skytrainu na Asok sednu na metro a jedu si vyzvednout opravený foťák.

Předávám paní lísteček, ona se otočí k polici s hotovými zakázkami, chvíli hledá, pak odejde někam z mého dohledu, za chvíli se vrátí, vezme telefon, několik minut na někoho strašně křičí a pak mi se sladkým úsměvem oznámí, že mám přijít za 2 hodiny. Před obchodním cemtrem je několik stánků s jídlem, dávám si rýži se zeleninou, která má být nepálivá. Bohužel nepálivá po místním způsobu, takže zvládám 3 lžíce, než mám vypálenou díru do jazyka.

Vracím se do hostelu, kde mě překvapí, že už nebudu bydlet v malé tmavé kobce, ale v docela velkém pokoji, který má dokonce i okno a jsou v něm jen 4 lůžka. Navíc budu mít jen jednu spolubydlící.

Po dvou hodinách se vracím pro foťák, tentokrát už ho i dostanu a vracím se opět do hostelu.

Chvíli po tom se scházím s oným českým párem, který před chvílí dojel. Předávají mi dovezené věci, popovídáme si, seznámíme se a domlouváme se na přesunu do Kambodži. Já už mám lístek na minivanu, ty už jsou ale vyprodané, takže si nakonec seženou jízdenku na autobus, které zajišťují u nás na recepci hotelu. Takže se domlouváme, že se znova sejdeme v Siem Reap.

Odcházím spát a potkám se s úchylem. A já už doufala, že je pryč. Ale naštěstí bydlím v jiném pokoji, takže si jen dávám dobrý pozor, aby neviděl v jakém.