Otroci, nevolníci a rukojmí českého zdravotnictví

Ano i s těmito pojmy se setkáte ve zdravotnictví. Tedy samozřejmě hlavně v debatách o něm. Kdo je podle mě kým a proč?  

Že je otrokem systému nastaveného v našem zdravotnictví o sobě v rozhovoru pro DVTV prohlásil jeden český chirurg a dostalo se mu z jedné strany hromadných urážek a ze strany druhé velké podpory z řad zdravotníků, kteří se též cítí systémem zotročeni. Nicméně, dalo by se namítnout, že ačkoliv mizerný, stále za to „otročení“ dostáváme nějaký plat. Možná by tak bylo lepší prohlásit, že jsme jakýmisi nevolníky zdravotnictví. A i tento výraz někteří v debatách o sobě občas používají. Asi aby byl tento nevolnický obraz dokonalý, přichází pan ministr a jeho obdivovatelé (i když možná jen různá alterega Marka Prchala) na jeho sociálních sítích se „skvělými návrhy“, jak naše zdravotnictví vylepšit.

Pan ministr začal spekulovat o tom, že by měli mít někteří lékaři povinné služby LSPP, nad rámec těch ve svých ordinacích. Tím, že by nahnal praktické lékaře na služby zřejmě do nemocnic by se přece (alespoň papírově, že?) vyřešila situace nedostatku sloužících lékařů! A nyní přišel s další skvělou novinkou, gynekolog, který si bude chtít otevřít soukromou praxi, bude muset odsloužit dvě služby v měsíci v nemocnici. Za prvé by mě zajímalo, jak dlouho? Po celou dobu své soukromé praxe? Několik let a po nich dostane nějakou propustku, že je od další služby osvobozen? Nebo bude moci zaplatit nějaký poplatek (jednorázovým, či praidelný), aby směl skončit? 

Nehledě na to, že i z pohledu té nemocnice to bude asi dost nepraktické. Jak se doktor má například „zaučit“ v nemocničním systému, když tam bude dvakrát za měsíc? Minimálně na prvních několik služeb (tedy několik měsíců v případě dvou za měsíc) by s ním měl asi sloužit i nějaký kmenový lékař, který má přehled, nejde přece jen tak někoho hodit do ambulance, ať plave s proudem pacientů, nebo jde? Beru to ze sesterského hlediska, že trvá i měsíce, než sestra proje adaptačním prcesem a může plnohodnotně pracovat sama. Navíc z pohledu pacientky by mi to taky nepřišlo zrovna jako šťastné řešení. Představa, že vás třeba doveze záchranka se závažnými komplikacemi v těhotenství do nemocnice a tam bude právě sloužit někdo, kdo na takové věci není běžně zvyklý, protože se s nimi v ambulanci nesetkává, není to už spíš ohrožení kvality péče, než její řešení? A jaké specializace budou dál? Kdo další se bude muset vykoupit, aby si mohl otevřít soukromou praxi?

Nehledě na to, že pan ministr neustále dokola omílá, že je potřeba dostat pacienty z nemocnic do terénu, ale zároveň bude lékařům, kteří by se do toho „terénu“ chtěli zapojit vytvářet podmínky, se kterými ne všichni budou souhlasit. Ne každý lékař (nebo sestra) chce pracovat v nemocnici, ne každý chce pracovat na směny, v noci, ve svátek. Každý by měl mít možnost se rozhodnout na základě vlastní úvahy… A jak se asi rozhodne člověk, který v nemocnici nechce dělat, ale ordinaci by si otevřít chtěl? Zatne zuby a kývne na tyhle podmínky, nebo se na to vykašle uplně?

I tak ale lidé s oblibou vymýšlejí, že by bylo nejlepší, kdyby lékařům a radši i sestrám byly hezky vydávány umístěnky. Žádné vybírání, kde chtějí pracovat, Žádné předhánění se zaměstnavatelů, kdo nabídne alespoň nějaký bonus, kdo dává slušnou mzdu, kde se neslouží přesčasy, kde je vhodná pracovní doba pro lidi s dětmi... Prostě s diplomem dostaneš adresu, kam se máš hlásit a hotovo.„Žiješ v Praze? Máš tu celou rodinu? No a co, ve Slezku teď chybí obvoďák a dvě sestry na interně. No a co, že chceš být chirurg? No a co, že chceš dělat JIPce? Tady máš lístek a za týden nástup. A s úsměvem, vždyť tvá práce je přece poslání!“ A vůbec, neměl by každý rovnou na základní škole dostat umístěnku i na střední a pak na vysokou? Aby si třeba někdo nevybral že chce být účetní, když zrovna potřebujeme sestry? Uf, doufám, že ti, kdo tohle vymýšlí si taky nevybírali, kam půjdou pracovat.

Jako další věc by samozřejmě mělo být úplně zakázáno odcházet za prací do zahraničí, kde si nejen zdravotníci vydělají slušné peníze, ale hlavně mají mnohem slušnější zacházení a třeba i jistotu dodržování zákoníku práce, jehož porušování je u nás na denním pořádku. Debatující argumentují tím, že kdo vystudoval za peníze českých daňových poplatníků, měl by být přinucen pro ně pak až o smrti (zdravotníkovy) pracovat. Opravdu nevidí tu velkou mezeru v tom, že pokud by někdo něco takového skutečně zavedl, že se vážně v tu chvíli nezačnou hrnout stovky lidí na lékařské fakulty, ani na jiné zdravotnické obory, ale zájem o toto povolání ještě částečně opadne, protože někteří už na škole chtějí odejít na zkušenou do zahraničí? A navíc opravdu nevidí ten přínos v tom, že odborníci, kteří se ze zahraničí následně vracejí sem k nám přinášejí spoustu nových poznatků? Že díky jejich zkušenostem se může naše péče o pacienty rozvíjet? Není snad mnohem lepší dát lidem příležitost odejít, kam je jim libo a zároveň jim nabízet takové podmínky, aby se chtěli vracet a sdílet své zkušenosti?

Jedním z dalších fenoménů dnešní doby je pak i to, že kdykoliv se zdravotníci snaží poukázat na to, že je cosi shnilého ve zdravotnictví českém, dostane se jim vrchovatě vzkazů na motivy: „Přestaňte si brát pacienty jako rukojmí!“ Jaká je realita? Zdravotníci podle zákona nesmí stávkovat, protože by tím ohrozili pacienty na zdraví a životech. Co tedy můžou dělat? Skoro nic… Mohou psát petice, mohou vyjednávat, mohou psát články, kde se snaží objasňova, co se děje. Když se jim dostane prostoru v médiích, mohou poukazovat na realitu, vyvracet lživé a zavádějící výroky politiků, kteří bagatelizují současný stav právě s vědomím, že zaměstnanci nemají mnoho šancí věci změnit.

Jakmile ale dojde třeba jen na to, že nějaký zdravotník zmíní, že by bylo dobré přestat dělat nezákonné přesčasy, či začít podávat hromadné výpovědi, aby se konečně začala řešit dlouhodobá neudržitenost nastalé situaci, ihned mu někdo vmete do tváře, že to je sprosté, protože si tím jen bere pacienty jako rukojmí! Není ale v takové situaci rukojmím spíš zdravotník, který stojí mezi pacientem, který potřebuje jeho péči a nadřízenými, kteří nejsou schopni tu péči zajistit bez práce nevolnické a někdy skutečně i té otrocké, protože je dost zaměstnanců, kteří přesčasy nedostávají zaplacené a místo nich je jim třeba na dny regulerního volna vypisováno fiktivní volno za přesčas?

A proč zdravotníci křičí až teď, když to všechno už se děje 30 let? Mám pár nápadů: 1) Protože teď už je opravdu péče znatelně ohrožená a pociťují to i pacienti. 2) Protože je s rozvojem internetu i více možností jak situaci medializovat. 3) Před 30 lety jsem jsem byla mimino, ale nyní mám v nějakém systému pracovat. Nebudu mlčet jen proto, že se někomu zdá, že je takový už od doby, kdy jse se narodila.

Na závěr ještě jedna poznámka k panu ministrovi. Ve včerejším Duelu na Seznamu mimo jiné u otázky na přesčasy pronesl, že to se podle něho týká lékařů (a ještě jen v omezené míře) protože sestřičky dělají ve směnném provozu, což dokonce 2x opakoval. Mám tomu rozumět tak, že si pan ministr myslí, že ve směnném provozu není daný žádný fond pracovní doby a tedy třeba i těch zmíněných 220 odpracovaných hodin do měsíce je tak naprosto košer a o přesčasovou práci se nejedná? (Pro úplnost dodávám, že v s třísměnném a nepřetržitém pracovním režimu je stanovena týdenní pracovní doba na 37,5 hodiny a to dohromady za pozemský měsíc opravdu 220 hodin nedává...)

Zdroj: Duel na Seznam.cz