Cesta kolem světa - Vang Vieng

Druhá zastávka v Laosu je na polovině cesty do hlavního města Vientiane, tedy město Vang Vieng. V okolí je opět zajímavá příroda a několik různých jeskyní. Pár je jich i přístupných.

30. června 2017

Na dnešní den jsem si zamluvila lístek na autobus z Luang Prabangu do Vang Viengu. Mám ještě celé dopoledne, než autobus pojede, což využiju k další procházce městem a nákupu nových kalhot. Volných, lehkých, se slony. Nosí je tu skoro všichni. Ne, že bych potřebovala nějak akutně zapadat, ale vzhledem k mým cykloplánům jsem zhodnotila, že bych měla mít i nějaké kalhoty. Dlouhé, abych mohla bez starostí navštěvovat chrámy bez toho, abych pořád řešila, že nemám nic dlouhého přes kraťasy. A v sukni se na kole nejezdí zrovna pohodlně.

Kolem poledne dojede minibus, naloží pár lidí u dalších hostelů a jedeme. Tedy jen na nejbližší benzínku. Tam přijedou další dva minibusy a všechny nás narvou do jednoho. Takže na sedačce pro 4 sedí 5-6 lidí. Batohy jsou naházené, kde se dá. Ale nálada je veselá. Skoro všichni kolem jsou Britové a cestu si krátí různými hrami a zpěvem.

Venku je pořádná mlha, ale když ní na chvíli vyjedeme, tak ta panoramata stojí za to. První záchodovou zastávku děláme na opuštěném parkovišti uprostřed ničeho a bez ničeho, takže je celé široké okolí značně opotřebované. A zastavují tu za chvíli i další asi 4 minibusy, které jedou směrem do Luang Prabangu.

Další a delší zastávka je u malého obchodu s restaurací, která asi funguje jen přes oběd. Ale nějaké drobné občerstvení se tu koupit dá. Sedám si k venkovnímu stolku se svačinou a pozoruju dění kolem. Pak se jdu na chvíli projít a udělat pár fotek, než se posuneme zas dál.

Do Vang Viengu dorazíme už za pořádné tmy. Vystupuju z mikrobusu a jdu hledat cestu do hostelu. Ten je někde na konci města. Taxík si brát nechci, nemělo by to být daleko. Ale asi jsem jediná, kdo se tady pokouší chodit pěšky. Zastavuje mi snad uplně každý, kdo jede kolem. Já ovšem nějak nemám náladu se s někým dohadovat, smlouvat a pravděpodobně se zas nechat okrást.

V hostelu mám opět zamluvenou postel v dormitoru, ale mají ho tady tak zajímavě vyřešený, že mám vlastně takový svůj malý pokojík s jednou postelí, jen nemá dveře a prochází se do něj přes třílůžkový velký pokoj, kde spí jeden další člověk. Vybavení je tu naprosto luxusní – poměrně pohodlná postel, moskytiéra a okno s okenicí, takže je tu v noci hezky tma, klid a neprší sem - venku už totiž zase leje. Moc se nezdržuju a jdu rovnou spát.

1. července 2017

V Outland hostelu, kde bydlím mají ráno výborné snídaně. Majitel dojede pro čerstvé pečivo a čerstvé ovoce a povídá si s námi, co tam sedíme. Je to polák a docela mě překvapí, že i on, který už tu bydlí X let má docela problémy s místními. Den před tím jel pro benzín, obsluha ho vyzvala, ať zaplatí předem. Odevzdal peníze, chlapík zašel a místo aby mu přinesl peníze nazpátek a natankoval, tak mu řekl, ať zaplatí znova. No a když to neudělal, odjel bez peněz i benzínu. A to ho tady všichni znají. A stejně ho s ledovym klidem okradou a ví, že stejně tam ten benzín bude brát dál, protože to je nejblíž. Jen tentokrát pošle s autem někoho místního. Achjo…

Půjčuju si na recepci kolo, vyrazím na krátkou projížďku po městě, vrátím se do pokoje pro vodu a než sejdu dolů, tak s tím hezkým černým kolem někdo odjede. Věci z košíku mi prostě vyhodil na zem. Místo toho si tedy beru kolo svítivě růžové. O to asi nikdo jiný mít zájem nebude. A navíc má o něco lepší brzdy.

Než stihnu znova vyjet, začne šíleně lejt. Místní pes, kterého jsem pojmenovala tradičně Vzteklina, si mi lehne pod nohy a vyžaduje drbání. Vyhodnotím, že to je momentálně asi nejlepší nápad dne, protože se mi v tomhle počasí fakt nikam nechce. Nakonec si dám ještě malý oběd sestávající z tousťáku a Nutely, ale jakmile přestane pršet, házím do košíku na kole pončo, vodu a čelovku a jedu.

 Pár kilometrů odsud je Modrá laguna a jeskyně. Oblíbená to místní turistická atrakce. Cestou míjím několik stád krav, až dojedu k mostu přes řeku. Asi mě vlastně až tak moc nepřekvapuje, že se tu platí mýtné.

Po dešti už není ani památka, místo toho pořádně pálí sluníčko. Občas zastavuju, abych si něco nafotila. Další zastávka je pak u zraněného chlapíka, který sletěl z kola. Spotřebuju na něj a jeho odřeniny polovinu obsahu svojí lékárničky. No, doufám, že mě nepotká nějaká podobná nehoda.

V protisměru jezdí šílené čtyřkolky, občas projde další kráva, nebo celé stádo. Dojíždím na rozcestí, kde je cesta k další jeskyni. Vzhledem k tomu, že je dost času, rozhodnu se, že bych zajela i tam. Když ale vjedu na cestu, kde není široko daleko ani noha a jen projede jedna motorka, velmi pomalu a nějak moc se její řidič rozhlíží kolem, radši to otočím. Nemám z toho vůbec dobrý pocit. Dokonce až natolik, že do košíku na řídítkách hodím velký kámen s tím, že jsem případně připravená ho hodit po někom, kdo by se ke mně chtěl nějak moc blízko přibližovat. Ale naštěstí se nic neděje a já se vrátím po pár set metrech na hlavní cestu a mezi lidi. Nějaké myšlenky na odbočky mě fakt přešly.

U areálu Laguny platím vstupné. Narozdíl od většiny lidí se nechystám rovnou skočit do vody. Nikdo se tu nenamáhá s převlékáním do plavek, nechávají si všechno oblečení, co mají na sobě. Vzhledem k panujícímu vedru, to asi rychle schne. Snad polovina má na sobě plovací vestu, bezpečnost především. Někteří v ní už přijeli na čtyřkolkách.

Jdu rovnou k jeskyni Tham Poukham. Vede k ní cesta mezi obřími kameny, ale naštěstí je u ní bambusové zábradlí. Venku z jeskyně potkám chlapíka, který rovnou hlásí, že to vevnitř vůbec za nic nestojí a ať tam ani nechodím.

Pravda je, že tam je několik skupin lidí, kteří docela dost vyřvávají, ale když se chvíli zdržím a počkám, až poodejdou, je to celkem v pohodě.

Jdu po šipkách, takže stejně stále za nimi a před dalšími a docela mě štve, že tady průvodci lidi navádějí k tomu, ať vyrývají svá jména do stěn a ještě ať tam obtiskují své zablácené ruce. Ve chvíli, kdy skupina vandalizuje stěny, tak je předběhnu a jdu na další průzkum sama. Jeskyně je nádherná.

Stejný nápad měl i sympaťák Taylor, se kterým se potkáme. Navzájem si svítíme na focení, povídáme a taky společně trochu zabloudíme. Ale nakonec se nějak najdeme a ven z jeskyně se dostaneme.

Tylor odchází stopovat (nabídku, že ho odvezu na polstrovaném nosiči odmítá), já musím zpátky zas na kole. Po chvíli mi vesele mává z korby pick-upu. Trochu mu to závidím, je mi totiž fakt vedro. Ale potřebuju trénovat, tak pěkně šlapu dál.

Vracím se zas přes most do města k obchodu, kde mají docela příčetnou náhradu za sandály. Takové plastové děrované nazouvací boty. Na kolo jsou o dost vhornější než žabky a není v nich takové vedro, jako v normálních botách.

V hostelu odhodím nepotřebné věci a vyrážím do města na večeři. Nakonec si vyberu jednu poměrně slušně vypadající restauraci, kde mají na zdech menu i s cenami a papírové menu s cenami a fotkami před ní. Vyberu si obloženou bagetu a čerstvý kokos. Trefím se až asi na 3. pokus s náplní bagety. Když chci platit, řekne si pán o dvojnásobnou cenu. Ohradím se a ukazuju ceny v menu. Prý jsem ale měla něco jiného. Ptám se, co to tedy bylo a ať mi to ukáže v menu. Prý je to špatné menu se starými cenami. Ukazuju na zeď, že tam mají stejné ceny. Staré menu, špatné menu, zaplať. Okey, zavolam policii. Jo, zavolej, zaplatíš i jim. Když si vezmu, jak to tu chodí, a že stejně nemam čim volat, mrsknu po něm požadovanou sumu a totálně nasraná odjíždím. Ne, že by mi šlo o těch pár korun, ale o ten princip. Že vás prostě regulerně okradou a ještě se vám smějou. Ani moc nelituju, že jsem si na tuhle zemi vyhradila tak málo času.

Vracím se do hostelu, balím si věci a jdu spát.