Cesta kolem světa - Návrat do Bangkoku

Z Laosu se vracím zpátky do Thajska. Tedy konkrétně zase do Bangkoku, abych si vyzvedla kolo, zařídila Myanmarská víza a tak...  

4. června 2017

Vstávám poměrně brzo ráno, abych stihla dojet na letiště. V hotelu jsem si domluvila odvoz tuktukem. Do toho trochu prší bokem i teče střechou, tak si nasadím svůj vietnamský klobouček a jsem celkem v suchu.

Cesta na letiště je dost pohodová, není skoro žádný provoz. Letiště samotné se momentálně rekonstruuje a přistavuje, takže tam chvíli bloudím. Všude tu stojí cedule varující turisty, aby se nepokoušeli pašovat drogy ani sem, ani pryč, neb je tu za ně trest smrti. Zároveň ale snad v každém druhém baru v Luang Prabangu nabízeli Happy drinky. Tak nevím, jak to tu tedy mají reálně nastavené.

Let do Bangkoku je spíš takový rychlý přeskok přes Mekong. V Bangkoku leje jak z konve. Do města mám v plánu dojet vlakem. Jen musím najít ten správný východ z letiště. To se ukáže jako drobný oříšek, ale nakonec mě letištní personál navede správným směrem.

Na nádraží se ptám, na jakou zastávku jede ten vlak, abych věděla, jak potom dál. Dostanu odpověď, že na konečnou. „Aha. A konečná je?“ „V Bangkoku.“ Jo, bezva, to mi moc pomohlo. Ale nakonec to dáme s pomocí mapy dohromady a já si na ní rovnou najdu i navazující spojení.

Nasedám do vlaku 3. třídy na pěkné dřevěné sedačky a jedu. Za otevřenými dveřmi i okny vlaku je stále pořádný slejvák. Začím přemýšlet, jestli se mi tak nějak nesnaží příroda naznačit, že mám to zamluvené kolo radši zapomenout v bazaru a pokračovat bez něj, Protože jestli takhle bude i ty následující tři týdny, tak si to fakt hodně užiju…

Z vlaku běžím do metra a z metra na sky train. Tady už čeká obří dav lidí. Ale všichni jsou ukáznění, nikdo se nikam necpe, nestrká, všichni stojí frontu u skleněných dveří. Řadím se taky a vejdu se až do třetího vlaku, který má zastávku kousek za mým hostelem. Tentokrát nebudu bydlet u uličky bordelů, ale vedle muzea mušlí, protože tu měli na tenhle termín nejrozumnější ceny.

Majitelka je taková docela trhlá paní, které pomáhá její pes a syn. Pes mi vyběhne rovnou naproti. Když se přes něj vymotám, uvede mě majitelka do pokoje. Prý si můžu vybrat ze dvou postelí. Jedna je hned naproti dveřím a koupelně, druhá je za rohem. Říkám si, že asi vezmu tu za rohem, ale když k ní dojdeme, tak si tam nějaká dvojice právě užívá dosti intimní chvíle. Aspoň si mohli zatáhnout ty závěsy, kterými je vybavená každá postel. Paní majitelka se na mě otočí, pokrčí rameny a suše konstatuje, že asi budu chtít spíš tu postel u dveří, co? Souhlasbně kývu, odhazuju věci a vyklízím pole.

Sedám si dole u recepce a povídám si s majitelkou a hraju si s jejím psem a synem. Po chvíli přijde chlapík zezhora a asi má pocit, že mi musí nějak vynahradit zážitek z vidění jeho holého zadku, takže mi začne vykládat, co hezkého je v Bangkoku k vidění. Poděkuju a naštěstí mu docela rychle dojde, že tento rozhovor je asi trapný nám oběma, takže se nechá odvést svojí slečnou někam ven. Venku už zase leje, tak jen sedím, koukám ven a drbu psa. Lehnout si jdu docela brzo. Snad bude klid...

5. července 2017

Ráno vstávám docela brzo, v našem pokoji je dost rušno a každé bouchnutí dveří od koupelny i od pokoje mám hned u hlavy, takže se moc spát nedá a navíc chci být co nejdřív na Myanmarské ambasádě. Jakmile se uvolní koupelna, jdu se osprchovat a mezi tím si nechat přefiltrovat vodu. Opět mě dost sere, že jsem přišla o filtrační lahev, ta byla o dost lepší, než postupné překapávání vody po půl litrech.

Dole si dávám rychlou snídani, popovídám si s majitelkou, podrbu psa a už podle GPSky běžím k blízké ambasádě. Cestou potkávám děti jdoucí do školy. Ve skautských uniformách. Super!

Přímo u ambasády mě překvapí, že tu stojí dost dlouhá fronta, ale nakonec zjistím, že to není na turistická víza. Uf. Vstupuji do velmi strohé místnosti, kde jsou asi 4 okýnka, vyplním žádost, kam se vyplňují spousty věcí, nejvíc přemýšlím asi u toho, co mám psát k otázce barva kůže. Musím říct, že poprvé v životě nejsem lehce do zelena, ani těžce do červena, ale docela dobře opálená. Ale co tam mam teda napsat? A barva vlasů? No před pár měsíci zrzavá, teď? Čert ví, co mi to sluníčko vlastně na té hlavě vytvořilo…

Nakonec něco vypotím, přejdu k okýnku a zjistím, že za prioritní vyřízení bych zaplatila víc, než za týden bydlení v Bangkoku, takže nakonec beru variantu, že si radši 3 dny počkám, ještě si užiju Bangkok, a pak v klidu odfrčím. Že se chystám jet na kole, to radši nikomu na ambasádě nevykládám Mohli by mě mít drobet za magora a kdo ví, jestli by mi to vízum vůbec dali. Ale stejně mam vždycky strašně divný pocit, když někde jen tak necham pas a musim doufat, že se mi zase vrátí.

Odcházím zpět do hostelu, kde se začnu balit na cestu. Teď už se mi všechno musí vejít do dvou vietnamských batůžků, což znamená, že budu muset zase nějaký další věci poslat do Čech. Zatím si jen vytvářím hromádky a zjišťuji, kde je pošta. Opět mam štěstí, že centrální pošta je kousek od hostelu. Že bude až tak strategicky umístěný jsem si při jeho zamlouvání ani nevšimla, úplně mi stačilo, že mají velmi přívětivé ceny.

Jakmile mám hotovo, vyrážím si pro kolo. I když už jsem měla pocit, jak moc se tady orientuju, tak od metra vyrazím opět neomylně na druhou stranu. Ale nakonec se zvládnu vymotat, tentokrát se mě nepokusí sežrat pes u jednoho z obytných domů a jsem v bazaru.

A tady nastane problém. Majitel tu není, jen jeho žena. Dávám jí potvrzení o zaplacení rezervac, kde je i finální vyúčtování, což je OK, to zvládnem dořešit, jenomže já potřebuju ještě další věci. Třeba zámek, pumpičku, helmu… Nakonec zvládnem vyřešit jen ten zámek. Helmy mají jen malé a pumpičky zase moc velké. Holt budu muset vyrazit do Tesca.

Loučíme se, já sedám na svoje nové kolo a vyrážím do hostelu Vzhledem k tomu, že to je docela kousek a vůbec netuším, jak to tu mají s kolem v metru, čeká mě 13 km výlet. To by pro začátek docela šlo. Zastavuji se v Tescu, kde mám co hledat, vím už od minule. Pořídím si docela šikovné síťky z gumicuků, které chci používat na zajištění batohů, stan a helmu. Sice chvíli uvažuji, že čím zběsileší, tím lepší (a že na výběr tu mají různé blázniviny), ale nakonec vyhraje ta nejobyčejnější černá.

Dole v potravinách si ještě nakoupím asi tunu ovoce a mojí oblíbenou polévku v pytlíku (čti vařené nudle, zelenina a maso), kam se jen přidá voda a člověk má dvě večeře. Od Tesca vyrážím zas do města. Projedu se kolem věže s Nikonservisem a ani už nepotřebuju GPSku k tomu, abych se tu zorientovala. Ještě si pořídím kuřecí játra na špejli za 10 Bátů a jsem vybavená na večeři.

Přijíždím zpět do hostelu a majitelka se diví, co jsem si to přivezla Tak jí vysvětluju své plány. Prý jsem blázen. No jo, žádná novinka, že jo…Ale je hodná, rovnou mi ukáže místo, kdy si můžu kolo nechávat na noc aby mi nemoklo venku. „A mohla bych si ho vyzkoušet?“ „Jasně.“ Musím uznat, že její drobná postava se na něj hodí o něco víc, než já. A ona je z něj nadšená, skoro vypadá, že si do toho bazaru taky zajede nějaké vybrat.

Večer prosedím dole v „baru“ a buď si povídám s ní, anebo s jedním Americkým učitelem. Přijel sem na rok s tím, že tady jsou děti mnohem vděčnější za vzdělání, takže tu jako dobrovolník učí angličtinu. V Americe dělal zastupujícího učitele a dost ho sralo, že ho děcka ignorují, případně mu rovnou řeknou, že ho nemusí poslouchat, protože jen zastupuje. Ale děsně mu leze na nervy majitelčin syn, který trochu zlobí. Různě tu leze po lavicích a občas až moc otravuje lidi kolem.“Já bych mu něco řek, ale to bych se pak asi musel stěhovat.“ po chvíli: „Já se asi radši přestěhuju, tohle rok nevydržim.“ Upřímně, já bych asi spíš rok nevydržela bydlet ve dvanáctilůžkovém dormitoru a při tom chodit každý den do práce. Byť by byla dobrovolná. Nakonec ale malého začne učit anglické říkanky.

Já se jdu ještě chvíli pohoupat do houpací sítě, zavolat si s babičkou a pomalu, ale jistě spát. Samozřejmě, že jsem zvládla zapomenout, že mam postel zaskládanou věcma. Zítra je tedy plán jasný. Hned ráno na poštu...

6. července 2017

To ráno nakonec bylo dost s rezervou… Ale dopoledne jsem tam přijet stihla. Minimálně poprvé.

Pošta je obrovská. Nechávám venku kolo, beru pytel věcí a jdu hledat poštovní přepážky. Lidí je tu hodně, takže se řadím do jedné z front, kterou mi poradil místní hlídač a jakmile přijdu na řadu, tak mě paní posílá do druhé čási budovy, že krabice prodávají jen tam. Okey.

Další fronta a na jejím konci smutná zpráva: Platba pouze hotově. Sakra. Ptám se na nejbližší bankomat, či směnárnu. Hlídač mě ochotně posílá do blízkého zlatnictví. Tam mi skutečně zvládnou vyměnit dolary za Báty a rovnou si vyměním i něco málo Kyatů do Myanmaru, protože tam to asi moc slavné s bankomaty nebude.

Vracím se znovu na poštu, kupuji krabici, vyplňuji trojlístečkový podací lístek, vystojím frontu. „Co posíláte?“ „Začnu jmenovat své osobní věci, které jsou v krabici.“ „Okey, jdi k hlídači a ukaž mu obsah balíku.“ Tak jdu k hlídači, který to všechno probere, schválí a aspoň mi pomůže ten balík zalepit a připravit k předání. U okýnka se domluvíme, že balík nepůjde letadlem, ale lodí. Je to podstatně levnější. Zároveň tak ale vzrůstá i šance, že budu doma dřív, než on.

Vracím se na chvíli do hostelu do houpací sítě a přemýšlím, co dál. Nakonec se rozhodnu, že se ještě pojedu na chvíli projet na kolem. Beru to směrem k jinému obchoďáku, než k těm, které znám, protože ty jsou daleko, abych si nakoupila ještě nějaké jídlo a hlavně bych chtěla sehnat ještě pár užitečných věcí na cestu. Třeba by se mohlo hodit světlo, blikačka, možná i ta pumpička…

No samozřejmě neseženu nic z toho, takže odjíždím jen s melounem a jogurtem na snídani. Nedojedu zrovna daleko. Během minuty se zatáhne, venku se udělá naráz docela šílená tma a než se stihnu schovat pod schody ke skytrainu, tak už pořádně leje. Postupně se nás tu nashromáždí víc, já tedy jako jediná na kole, jinak tu stojí ještě dvě motorky a pár chodců.

Stojíme tam přes hodinu a déšť ne a ne ustat. Takže co teď? Motorkáři se začínají rozjíždět, chodci rozcházet a mě už taky nebaví jen pozorovat, jak se střídají barvy na semaforu a auta kolem rozstřikují hektolitry vody, takže se odhodlám vyrazit taky.

Do hostelu dojedu totálně promočená, i když se snažím co nejvíc držet pod dráhou skytrainu. Ale prší i sem a občas projíždím tak hlubokou vodou, co se valí po silnici, že mi teče vrchem do bot. A co dělají kolony aut jezdící kolem je vám asi taky jasné. Ale aspoň jsem si ověřila, že merino fakt hřeje i mokré a taky to, že moje pláštěnka na batoh je spíš okrasnou záležitostí. Zítra tak budu muset sehnat igelitové pytle. Hodně igelitových pytlů.

Zpět v hostelu jdu rovnou vyprat všechno, co jsem měla na sobě a dát to schnout na okno a následně se opět odcházím socializovat dolů. Dneska tu ale není moc lidí a ti, co jsou cestují ve skupinách, také to docela rychle vzdávám a jdu spát.