Cesta kolem světa - trek k jezeru Inle den 3. (Myanmar)

Třetí a poslední den výletu k jezeru Inle. Čeká nás půl dne chůze, jízda po jezeře a návštěva několika místních tradičních dílen.

17. července 2017

Budíček v 5:30, brrrr. Malí mniši už si chystají v chrámu společnou snídani, zatímco my se balíme, abychom se vrátili na snídani se zbytkem naší skupiny.

Naše snídaně je moc dobrá. Chleba ve vajíčku a ovoce. 

Starší dcera majitele krámku se mezi tím, co se my balíme, chystá do školy a její malá sestřička v princeznovských šatičkách dohlíží na to, jak se vypravuje. Moc se jí nikam nechce, radši by zůstala s námi a česala Willovi culíčky. Ale tatínek, který připojuje baterii k solárům, aby se přes den dobila, jí vrazí do rukou deštník a už jí žene nahoru do kopce za vesnici do školy.  

V protisměru se k nám naopak blíží lidé se zemědělským náčiním, na vozech plných sazenic rýže, případně velké stádo krav.

Než odejdeme, vyndá náš průvodce velký plochý kámen a kus dřeva. Jedná se o tanaku. Třením dřeva o lehce navlhčený kámen vzniká mazlavá hmota, kterou si místní potírají obličej. Slouží to jednak místo opalovacího krému, a když si s tím člověk trochu vyhraje, tak i jako ozdoba. Postupně si všichni před zrcadlem zkusíme „ozdobit“ obličeje, uděláme si společnou fotku a vyrážíme.

Dneska nás čeká už jen kratší cesta do přístavu, kde bychom se po obědě měli nalodit na malé lodičky, které nás přepraví přes jezero. Za vesnicí míjíme docela velkou školu, výuka buď ještě nezačala, anebo už mají děti přestávku, takže jsou venku.

Přicházíme k hotelovému komplexu s restarací, před kterou jsou stánky s různými místními tradičními výrobky. Lampiony, longy, košile, klobouky a naproti pokladna, kde se platí vstupné do národního parku. Pokračovat můžeme až ve chvíli, kdy všichni zaplatí.

Cesta je široká, trochu blátivá a jsou z ní úžasné výhledy. V dálce už se dá zahlédnout samotné jezero. Takhle to vypadá, že je ještě strašně daleko.

Děláme si malou pauzu u stánků s občerstvením, kde nás míjí rodinka, která si pronajala koně, na kterém vezou své dítě. Po chvíli je následujeme.

Zastavujeme u jednoho z obřích stromů a postupně na něj všichni vylezeme. Problém je, že mě se podařilo s pomocí dostat nahoru, ale jakmile přijde na slézání dolů… Jako jo, mohl abych to nechat vyřešit gravitaci, ale mám ráda svoje nohy, ruce. Takže visím na větvi. Trochu to připomíná scénku z Heuréky: „Where is Fargo?“ „Up a tree. Kitten style.“ Ale opět se značnou pomocí se mi podaří dostat v celku i dolů.

Poslední část cesty vede dolů z kopce, v blétě a mezi obřími balvany. „Kdyby teď začalo pršet...“ Tak nás to asi hodně rychle všechny spláchne až dolů do jezera a cestou pěkně omlátí o kameny. Radši si to ani nebudeme představovat a snažíme se zrychlit. Riziko deště je totiž dost vysoké, za námi už se začínají kupit černé mraky

Díky našemu zrychlení doženeme jiné skupiny. Takové tiché, zamlklé, roztrhané. Takže na nás koukají jako na strašné exoty, když je míjíme a všichni hromadně zpíváme a tleskáme do rytmu. Sprostou urážku na naše konto přejdeme s úsměvem.

Poslední dva kilometry pak jdeme v takovém lijáku, jaký jsme tu asi ještě nezažili. Jestli takhle bude i na jezeře, tak asi radši začnu zjišťovat, jestli by nešlo objet po zemi. Ostatní naopak řeší, že se dá připlatit za více zastávek cestou. Okey…

V 1 jsme dle plánu v restauraci, kde budeme mít poslední společný oběd. Nudle, vajíčková omeleta, ovoce.

Po jídle si dáváme malou siestu, než nám nachystají dvě loďky. Jakmile je dotáhnou na kanál před restaurací, vede nás průvodce na molo, kde se s námi zároveň loučí. Na jezero pojedeme už sami. Ale příplatek za zastávky nám vyjednal.

Sedáme si na dřevěné židličky v lodi, pod plachtou u nohou mám naskládané batohy pro holky, které si zamluvili nocleh přímo v hotelu na jezeře. Projíždíme úzkými kanály, které vedou zarostlou zelenou bažinou, postupně se rozšiřují a začínají je obklopovat plovoucí zahrady.

Na chvíli se zasekneme, když nám do cesty vpluje „ostrov“ spletených vodních rostlin. S tím už bojuje chlapík na malé lodičce. Tak mu trochu pomůžem a za chvilku jsme volní.

Vjíždíme do jezerního městečka na kůlech. První zastávku děláme v dílně stříbrotepců. Vysvětlují nám vše ohledně těžby a zpracování stříbra, ukazují nám, jak probíhá práce v jejich dílně, od vytváření sříbrných drátků, až po výrobu krásných šperků.

Další zastávku děláme v tkalcovské dílně. Pravdou je, že tady se nezastavuje až tak kvůli tomu, že se tu tkají tradiční longy, ale protože je tkají místní „Žirafí ženy“. Ženy z kmene Padaung, které mají na krku navlečené zlaté obruče, které jim stlačují klíční kosti a tím opticky prodlužují krk a prakticky už je nikdy nemůžou bez zdravotních následků sundat. Těžké zlaté kruhy mají nasazené i na zápěstích a pod koleny. Někde se tvrdí, že obruče na krk dívkám začali nasazovat pro ochranu před dravými zvířaty, jinde, že proto, aby nebyly atraktivní pro muže z jiných vesnic a předešlo se tak únosům. Realita je taková, že v dnešní době už je zakázáno toto provádět a malá holčička, která tu proběhne, má nasazenou jen sundavací repliku. Dříve ale začali kruhy holčičkám nasazovat v 9 letech a v 25 letech skončili na 25 kruzích. Brrrr.

Konečně vyplouváme na jezero. Míjíme několik pagod na ostrovech a konečně vidíme rybáře pádlující nohama Prý to dělaljí, nebo spíš dělali kvůli výhledu, když vyrazili na ryby. Dnes už to dělají hlavně jako divadlo pro turisty.

Příjíždíme k dílně, kde se dělají vlákna z lotosů a z nich se pak tkají rozličné věci. Opět si projdeme celou dílnu, od výroby vláken ze stonků květin, přes jejich předení až po finální tkaní látek a velkých stavech.

Cestou dál vidíme běžný život lidí z domů nad vodou. Děti jedou na lodičce do obchodu, kousek dál paní pere ze schodů pod domem. V té stejné vodě, do které ovšem ústí všechny kadibudky v okolí.

Ještě nás čekají dvě rychlé zastávky. Jedna v dílně, de se vyrábějí hlavně lodě, ale i drobné dřevěné blbinky pro tusristy a vdruhé dílně se vyrábějí místní typická cigára balená v listech.

Míříme k jezernímu hoelu, který si zamluvily holky, a kde je na mole je čeká uvítací výbor, který jim hraje na místní tradiční hudební nástroje. Moc hezké. Loučíme se, máváme a jedeme dál. Další zastávka je až v Niaungshwe, kde máme zamluvené hotely my ostatní. Najíždíme tak na hlavní trasu přes jezero. Strašně rychle se zatáhne, začne foukat šílený vítr a spustí se pořádný déšť. No bezva… 

Kus od města už se zase jezero začíná zužovat do zarostlého kanálu. Tady je plno volavek a taky naplaveného bordelu. Proplouváme kolem prvních domů města, voda je špinavá, blátivá, plná odpadků. Ale i tak málem přejedeme koupající se děti.

Vystupujeme z lodě a jdeme každý hledat svůj hotel. Všichn až na mě, Franci a Rafaela mají zamluvené spaní v hostelu Ostelo Bello, my jdeme hledat nejprve Lady Princess, kerá by měla být někde blízko, a pak bude svůj hotel na periferii hledat Rafael. To se ukáže jako docela výzva, protože taxikář, kterého jsme požádali o odvoz nemůže náš hotel najít, takže s námi jezdí sem tam po městě, jednou nás zavaze uplně jinam a trvá na tom, že to je ono, ale nakonec ho Rafael s mojí GPSkou v ruce dokáže dovést až před náš hotel. Jak a kam dorazil on, to už nevíme.

Trochu čáru přes rozpočet mi udělá v hotelu Franci, která se na mě otočí s tím, že ví, že se se mnou domlouvala na společný dvojlůžkový pokoj, ale protože ho napsali na její jméno a ona tam chce být sama, tak ať si něco najdu. Ale třeba budou mít volný ještě jeden pokoj, ne? Bezva… Naštěstí mají volných pokojů dost, takže si jeden taky platím, jdu si dát sprchu, rozvěsit věci na uschnutí a vyrazit sehnat něco k večeři.

Podle mapy by tu měl být noční trh. Trochu si pobloudím při západu slunce ale najdu ho. Dám si dobrou večeři, ještě jednou šíleně zmoknu a jdu padnout za vlast.