Cesta kolem světa - Z Yangonu do Porta

Čeká mě poslední den v Myanmaru a následně přesun s dvěma přestupy zpět do Evropy. Moje cesta kolem světa se pomalu, ale jistě chýlí ke konci...

29. července 2017

Opakuji svůj ranní rituál. Ten výhled na Sule mi bude chybět. Zamilovala jsem si celý Myanmar a tady v Rangunu už si svým způsobem připadám jako doma. Toronto, Bangkok a Rangun. Tři města, která mě tak nějak pohltila a asi nejen proto, že jsem v nich strávila víc času, než jinde.

Po rizotu s vajíčkem odcházím ven. Leje jako z konve, ale já nechci poslední den tady prosedět na zadku v hotelu. Mnohem lepší bude, když ho prosedím na zadku v okružním vlaku kolem města.

Jdu na hlavní nádraží, kde nejdřív najdu nějaké zapadlé pokladny, kde mi ale lístek neprodají a ukazují, že musím přes most nahoru a do hlavní budovy. Ani tam ale neuspěju, tady se prodávají jen jízdenky na dálkové vlaky. Hm, že bych zahodila letenku do Evropy a sedla na vlak zpátky do Baganu? Že bych prostě zůstala tady v Barmě třeba už napořád? No, radši asi ne…

Vracím se zas na most, ze kterého vedou schody na nástupiště. V jejich polovině sedí chlapík u psacího stolu, ale ani on neprodává ty správné jízdenky. Ty totiž mají až v budce přímo na nástupišti. Kupuju si lístek za směšnou cenu 200 Kyatu a čekám, až přijede ten správný vlak. Dočkám se asi za 20 minut. Je to taková malá lokálka, jede krokem, takže by se do ní dalo nastupovat i za jízdy, což také mnozí činí.

Nacházím si místo na lavici pod oknem, které má rozbitou roletu, ale tím správným způsobem – nejde zavřít. Takže mám skvělý výhled, ale zároveň na mě prší. Prvních pár minut mám neodbitný pocit, že to nemůžu 3 hdiny vydržet. Že na nejbližší zastávce vystoupím a vrátím se do hostelu. Ale víte co? Nevystoupím. Je tu super. Střídavě pozoruji dění uvnitř, kde se neustále obměňují lidé, přistupují i vystupují cestující, ale i obchodníci se vším možným, sedí tu paní, které vážou svazky bylinek, obchodníci, kteří tahají obří pytle plné bohové vědí čeho, a když je potřebují v zastávce vyložit, prostě je začnou házet ven, jakmile začne perón a sami vyskakuj až na jeho úplném konci. K tomu se postupně mění i město, které objíždíme. Vyjeli jsme z Down Townu na sever, nejdrřív v dálce vidím moderní výškové budovy, pak se domy snižují, přecházejí z cihlových na chatrče z bambusu a přibývá špína. A nad vším tím se snad ze všech míst dá zahlédnout minimálně jedna zlatá pagoda.

Objíždíme letiště a směřujeme zase na jih. Tři hodiny ve starém vlaku, trochu promoklá, s trochu bolavým zadkem z nepohodlné sedačky, chce se mi trochu brečet, protože mám před sebou poslední necelý měsíc na cestě, tohle je můj poslední den v Barmě, předposlední v Asii a navíc zítra už uvidím jen letiště. A zároveň jsem strašně šťastná, protože jsem tady. Protože jsem viděla kus světa. Tady v tom špinavém rozvrzaném vlaku, kde mi paní nabízí ananas z tácu na své hlavě a chlapík stírací losy, které nosí po kapsách, při sezení v napršené louži, se spáleným obličejem ošlehaným ostrými kapkami deště si uvědomuju, jak strašně moc jsem ráda, že jsem před rokem a půl napsala Vojtovi, že s nimi jedu do Jižní Ameriky. Jak moc jsem ráda, že jsem dala výpověď abych mohla jet ještě dál. Jak moc jsem ráda, že mě neodradil ani první, ani druhý, ani třetí úchyl od toho, abych v té cestě pokračovala.

Po třech hodinách jsem tam, kde jsem startovala. Hlavní nádraží. Pořád prší, i když už ne tak moc. Ale teď už je to stejně jedno. Jsem i tak mokrá, ale venku je takové teplo, že mi to moc nevadí. Nemocnější než jsem už snad nebudu a pokud jo, tak pozítří jsem v Evropě. Když budu chtít, jsem z Porta za 4 hodiny doma. Mám poslední den projít si ještě alespoň kus Rangunu, tak ho musím využít do poslední minuty.

No jo, tak nic. Ve chvíli kdy začne pořádný přívalový déšť a fouká tak, že bych pravděpodobně zvládla kus popoletět, tak se na chvíli schovám jako ostatní lidé do průchodu nějaké kancelářské budovy, kde se snažím narovnat dost pocuchaný deštník. Pár drátů přišlo k lehké úhoně. Ale pořád lepší křivý deštník, než žádný.

Jakmile se déšť zase vrátí na nějakou únosnou hranici, vyrážím dál. Nakonec zase skončím v Junction City, kde si koupím Myanmarský čaj (tedy jen ten pytlíkáč) na domů a svačinu zítra na cesty, Čeká mě přelet do Kuala Lumpur, docela dlouhé čekání na letišti, přelet do Istanbulu a z něj do Porta.

Na večeři jdu na trh u Sule, jsem tu zas do chvíle, než padne tma. Moje poslední Shan noodles. V koruně velkého stromu křičí ptáci, lidé vycházejí na jídlo a já se pomalu vracím do hostelu. Tentokrát si venku nedám jen ananas, ale rovnou dva s tím, že druhý si vezmu na cestu a u vedlejšího stánku si dám slladké lívance. Už mi zbývá jen zabalit, připravit se na cestu a zjistit, jak moc je nesnadné ráno sehnat někde poblíž taxi na letiště. Odjíždět budu ještě před svítáním.

Lezu do postele, i když je mi jasné, že mi nervozita zrovna moc spánku nedopřeje. Chvílemi přecházím sem tam po tichém pokoji, kde jsem už zůstala jako jediná i po tiché chodbě a temné jídelně. Vyhlížím na osvětlenou pagodu. Odpočítávám poslední minuty do odjezdu, Stejně jako jsem byla nervózní a vyděšená tu noc, kdy jsem se měla rozloučit s Vojtou a Frantou v Avii, tak mě teď děsí to, že se mám vlastně pomalu vrátit domů. Do Evropy. A pak do normálního života.

30. července 2017

Budík ani nemusí zvonit, jsem vzhůru už půl hodiny před ním a spala jsem sotva hodinu. 5 ráno není ten pravý čas na vstávání. Jdu do jídelny, abych si alespoň vypila horký čaj, než sejdu dolů a budu doufat, že seženu taxík. Na shánění jsem si dala radši rezervu půl hodiny, ale doufám, že to půjde rychleji. Že to ale půjde tak rychle, že sotva vylezu před dům a už budu mít auto i s rozumnou cenou, to jsem nečekala.

Řidič jede docela rychle, takže jsem na letišti s docela slušným předstihem, ale rozhodně lepší, než se tady pak honit na poslední chvíli. Čeká mě asi 10 000 km vzdušnou čarou se dvěmi mezizastávkami. Do KL letím s nízkonákladovkou Air Asia, z KL s Turkish Airlines. Cesta do KL má trvat jen 2 a půl hodiny, ale když už jsem si připlatila pár tisíc za kolo, obětovala jsem i 5 dolarů za snídani. Check in už je naštěstí otevřený, také se zbavuju velkého zavazadla, tedy kola a jednoho malého batohu, což mi dost usnadní pohyb a pobyt tady. Jen doufám, že jsem si u sebe nechala všechno důležité. Teď je to sice asi na těch pár hodin jedno, ale kdyby náhodou chtělo moje druhé zavazadlo nedoputovat, nerada bych se dočkala nějaké mrzutosti. Takhle mám v batohu snad vše s čím bych byla schopná přežít až do Santiaga a cestu domů. Tedy v případě, že by za celých 17 dnů byla zima maximálně na mikinu.

Odcházím na obhlídku terénu a pomalu vyhledat odletový gate. Letiště v Rangunu je docela luxusní, mají ho hezky vyzdobené a asi nejvíc mě dostane koberec na zemi. Takový krásný, barevný, měkký koberec. A ne někde ve VIP salonku, ale v normální odletové hale. Sedím na něm, čtu si a čekám na svoje letadlo. Překvapivě poletíme na čas.

Letadlo je téměř plné a k snídani se podává káva a kuřecí omáčka s pečeným bramborem. Vzhledem k tomu, že místní čas v Kuala Lumpur je po příletu skoro 1 odpoledne, byl to vlastně takový brunch.

V Kuala Lumpur přistáváme na terminálu 1 a dál mám pokračovat z Terminálu 2, nebo naopak, to už si po té době nepamatuji. Co ovšem netuším je ta zrada, že ty terminály jsou od sebe docela daleko. Takže když se s klidem usadím v příletové hale, že mám spoustu času (odlet mám v 11 v noci a je 1 odpoledne), tak zatím netuším, že bych ho ale asi radši měla trávit na tom správném terminálu. Dojde mi to až ve chvíli, kdy mě přestane bavit sezení s knížkou u sloupu a vydám se na procházku kolem. Že z tohohle terminálu nelétá nic do Evropy zjistím docela rychle. Zjistit ale, jak se dostat na ten správný terminál, už mi trvá delší dobu. Jsou totiž dost daleko od sebe a pěšky to fakt není dobrý nápad. Naštěstí mě nějaká dobrá duše nasměruje na autobus. Vláčet dva batůžky a kolo nic moc, už se těším, až se ho zase zbavím na check-inu.

Ten ale ještě není otevřený. Takže zas někde sedím v koutě a čekám a čekám. Konečně otevřou check in a nepřekvapivě s kolem musím na nadrozměrná zavazadla. Zaplatila jsem 100E za přepravu kola, takže mě dost překvapí, když si paní převezme tašku, dá na ní štítek sportovní vybavení a pak jí prostě vezme a z výšky hodí na kovové válce za sebou. „Pardon, madam, to je kolo.“ „Vim.“ „Já jen, že by se mohlo rozbít.“ „To není můj problém.“ „Víte, já myslela, že jsem si připlatila právě za to, že se s ním bude zacházet slušně.“ „Ne! Další!“ Začínam se bát, co si budu přebírat na letišti v Portu Do teď jsem si dělala největší starost s tím, že do letadla musí být vyfouknuté duše a já nemám pumpičku. Teď si říkám, že jí nejspíš nebudu potřebovat, a že místo benzínky s kompresorem, budu shánět sběrné suroviny.

Radši odcházím. Najdu si pěknou lavičku a čekám a čekám. Našla jsem si strategické místo u záchodů. Nejvíc mě na nich fascinuje, že tu všude mají poučku o tom, že se nemá splachovat sanitární produkty uvozenou tím, že svoje naděje a sny splachovat klidně můžete, ale… No jak bych to řekla. Já prostě doufam, že alespoň nějaký sny jsem do toho hajzlu nespláchla a trocha naděje mi taky ještě zbyla. Ale kdož ví.

Nakonec z toho nicnedělání a přemýšlení nad nesmrtelností chrousta dostanu hlad. Takže se vydám na obchůzku a kousek se i popovezu vláčkem, který tu pendluje a najdu restauraci, kde mají lasagne. Stojí sice tolik, co všechny moje jídla za měsíc v Barmě dohromady, ale co bych taky na mezinárodním letišti mohla čekat jiného, Takže si sedám ke stolku u okna, povečeřím a dám si svůj poslední čerstvý kokos. Taky s letištní přirážkou.

V půl 11 nás začnou vpouštět do letadla. Obří boeing je nacpaný do posledního místa. Mám sedadlo do uličky, což je docela fajn, výhledů bych si v noci stejně moc neužila. Letušky nám rozdají balíček s klapkami na oči, špunty do uší, kartáčkem a zubní pastou. Po jídle se zabalím do mikiny, vyzkouším klapky na oči a jdu na chvíli spát. Příletět do Istanbulu máme v 5 hodin místního času po 10 a půl hodinách letu.

31. července 2017

Mezipřistání v Turecku má tu výhodu, že si nemusím vyzvedávat zavazadla, takže se tu můžu pohybovat jen s malým batůžkem. Vystojím si frontu na přestup a zasednu v další odletové hale, kde pár hodin s knížkou vyčkávám finálního přeletu.

Chvíli po 4 odpoledne jsem konečně v Portu. Letiště vypadá, že je docela malé, krom našeho letu a zaměstnanců nikde ani noha. Po 7 měsících zas na Evropské půdě. Fůůů. Vlastně, už jsem skoro doma. Ani nevím, jestli z toho mám opravdu radost. Jediné místo, kde je tradičně vysoká koncentrace lidí, je fronta na dámské toalety a následně na pasovou kontrolu. Automatické brány jsou vypnuté, což ovšem nebrání některým lidem v tom, aby je zkusily přesvědčit. Tak alespoň zbytek fronty a chvíli i ostraha letiště má o zábavu postaráno.

 Vstupní formality jsou docela rychlovka. Žádné vízum, žádné úplatky a přepážka pro občany EU. I když mi chvíli trvá, než mi dojde, že můžu k ní, automaticky jsem zamířila k Other passports... Teď už si jen musím počkat na svoje zavazadla. Snad kolo dorazí alespoň trochu provozuschopné, čeká nás ještě dlouhá cesta. U nadrozměrných zavazadel se dlouho nic neděje, ale já už jsem na čekání docela zvyklá, takže sedám na zem, vyndám knížku a čekám a čekám.

V příletové hale vyhledám informace a ptám se, kde je nejbližší benzínka, a jak se dostat do centra městě. To centrum města chápou, benzínku moc ne. Vysvětluju, že potřebuju dofouknout kolo. Prý je někde na dosah moto a cyklo obchod. No, ale já si nechci jít někam koupit pumpičku. Po chvíli dohadování ještě s druhou paní u přepážky, co by mi měly doporučit, nakonec sama paní informátorka prohlásí, že vlastně asi nejlepší by bylo, kdybych si došla na benzínku. Jsem ráda, že jsme se shodly.

Benzínka je odsud asi kilometr, takže tam bych měla být schopná dojít. S letištním vozíkem mě tam ale asi nepustí, také házím jeden batoh na záda, druhý na břicho a vyfouknuté kolo holt budu muset tlačit, snad mu to moc neublíží.

Problém nastane, když dojedu k benzínce a zjistím, že tam sice mají kompresor, ale já mám moc malé ventilky. Takže se zase ploužím zpátky na zastávku tramvaje. Sakra, jak je možný, že mi nevadilo barmský vedro a teď umírám po 2 kilometrech na sluníčku? Navíc je maximálně tak 25°C.

Na zastávce si trochu zabojuji s jízdenkovým automatem. Naštěstí se najde dobrá duše, která mi poradí nejen s jízdenkou ale i s tím, že stojím na špatném nástupišti. Takže všechno poberu, přeskáču na druhou stranu, kolo opět zabalím do tašky, protože si nejsem jistá, jestli do metrotramvaje může bez ní a za pár minut už vyrážím do centra. Zatím je tu jen pár lidí, ale postupně se celá tramvaj začne velmi zalidňovat. Na okrajích Porta vede po povrchu, ale jakmile se začneme přibližovat k centru, sjedeme do tunelu. Už chápu, proč je to metrotramvaj,

Celou cestu radši sleduji na GPS, jak moc se blížím k finální zastávce. Hlášení totiž nerozumím a nerada bych dojela na druhou stranu města. Vystupuju na Trindade a po krátkém rozmýšlení, jestli se mi kolo chce nést 2 km v tašce ho znovu vyndám, složím a rozhodnu se ho k hostelu dotlačit.

Procházím krásnými úzkými uličkami Porta, mám pocit, že to je pořád nahoru, dolů, nahoru a občas je docela problém se vyhnout na chodníku i ve dvou lidech, Kolo nechávám dole před hostelem a vybíhám nahoru k recepci. Tady chvíli počkám, než ubytují jinou paní a pak je řada na mě. Mám zaplacenou postel v šestilůžkovém pokoji, kam mě vede. Cestou mi ukazuje kde si budu moct nechat kolo, kde je jídena, kde bude ráno připravená snídaně, a kde jsou sprchy.

Vstupujeme do našeho pokoje a za dveřmi je rozložené skládací lůžko. Paní je trochu zmatená, kdo a proč ho tam dal a mě se dost uleví, že to není postel pro mě. Dostanu přidělenou prostřední ze spodních postelí. Ideál. Házím si pod ní věci a jdu zaparkovat kolo k recepci pod schody. Recepční na něj kouká trochu nechápavě. Když jsem jí totiž řekla, že jedu Camino na kole, asi si nepředstavila zrovna něco takového.

Odcházím si dát sprchu, převléknout se do něčeho, alespoň relativně čistého a nakoupit si na večeři. Chleba, sýr, rajčata. Asijská kuchyně je sice báječná, ale tohle mi trochu chybělo. Sedám si ke stolu v jídelně/společenské místnosti, kde nějaký kluk hraje moc pěkně na kytaru. Na to, abych tu ale seděla delší dobu a poslouchala, jsem až moc utahaná. Pozitivní je, že je jeho hraní slyšet skrz otevřené okno v jídelně a otevřené dveře na balkon u nás v pokoji, takže můžu usnout za zvůků kytary a křiku racků.