Cesta kolem světa - Camino de Santiago na kole (Portugalskou pobřežní cestou) den 2.

Esposende Marinhas - Viana do Costelo (cca 25 km). Včera jsem se rozhodla, že nebudu trhat kilometrické rekordy a pojedu každý den do 30 km. Času mám dost a chci si cestu víc užít.

3. srpna 2017

Budík nakonec ani není potřeba. Kolem 6 ráno se všichni začínají balit, což nejde provozovat zrovna tiše, i když se snažíte, natož, když je vám to uplně jedno. Vstávám tedy pomalu taky. Do kuchyňky si jdu uvařit horký čaj a namazat bagetu na snídani i na cestu s sebou. Věci na kolo nakládám v chodbě, protože venku trochu prší. To mi zrovna na náladě nepřidává, tady nejsem v Barmě, abych věděla, že to za 20 minut s největší pravděpodobnosí přejde. Na druhou stranu, tohle by v Barmě bylo vlastně neprší, tak jakýpak copak. Jedu.

Odcházím jako jedna z posledních. Radši kontroluju, že v albergue ještě někdo zůstal po mně. Dobrovolník z recepce totiž večer odchází, nechá tam jen klíče a vzkaz, ve kterém prosí ty, kdo půjdou jako poslední, ať zamknou a klíče hodí do schránky u budovy červeného kříže. Lidé z jídelny ale pořád spokojeně spí, ty jako jediné nikdo ráno nebudil.

Kousek od albergue vede cesta do kopce, ale pak krásně z kopce. Míjím několik poutníků, se kterými si přejeme Buen Camino. Svištím dál. Pak ale slyším divné zvuky. Radši přibrzdím a následně radši uplně zastavím. WTF? Stačí se pořádně podívat a je jasno, Přední kolo je uplně prázdné. Ale já mám co? No pumpičku přece. Naštěstí jsou kola tak malá, že nafouknutí netrvá vůbec dlouho. Zase kolo postavím a tsssssss… Zas prázdné. Takže tady bude nějaký větší problém.

Dohání mě poutníci, které jsem předjela a ptají se, jestli můžou nějak pomoct. No, těžko říct. Jeden z nich se sklání ke kolu a odhalí problém. Ventilek se skoro celý utrhl z duše. No, tak to je dost velký průšvih. Takže jsem asi dojela. Druhý ale mezi tím hledá na mapě, jestli v kolí není nějaký cykloservis. Je. Asi 6 km zpět. Ptám se, jestli taky někde není benzínka, že bych si tam případně stopla nějaké auto a dojela zpět. Benzínka je. Ukazuje mi na mapě, kudy kam. Moc jim děkuju a s vypuštěným kolem se potupně sunu k hlavní silnici. Přední kolo se snažím trochu nadnášet a jet jen po tom zadním, ale moc to nejde.

A najednou proti mně obří nápis Pneuservis. Bojím se, že s takovýmhle pidikolem tam asi nepochodím, ale za zkoušku nic nedám. Rozejdu se tedy tam. Majiitel sice nemluví anglicky a já ani portugalsky, ani španělsky, ale tady stačí ukázat a je hned jasno. Majitel se zadívá na kolo. „Hmm, problem! Minuto!“ a ukazuje mi, ať kolo opřu o zeď a na chvíli si sednu. Abych tam nebyla moc opuštěná, pošle mi na hraní štěně ovčáka. To přiběhne, plivne mi pod nohy vypuštěnou zeměkouli a čeká, co já na to. No, za chvíli jsem celá oslintaná a okousaná, ale rozhodně mám leší náladu. Vrací se majitel: „Kafe, vodu?“ „Ne, děkuju.“ „Tak ještě minutu.“ „Jasný.“ Za chvíli přijde a ukazuje na moje ruce, že jsou špinavé. Jo jasně, pardon. Mává na mě, ať jdu do dílny a dovede mě k umyvadlu. Musím říct, že to je poprvé po dlouhé době, co mi někdo umyl ruce (naposled to myslím dělala babi, když jsem u ní byla ve školce na prázdniny).

Pak přijede jeden z jeho zaměstnanců. Hned ho vede ke kolu. Stojí tam dva, hledí na kolo a oba svorně pronáší: „Problem, problem.“ Abych to neprodložovala, když tam takhe stojí už 4 a shodují se, že je problém, tak dorazí 5, který umí anglicky a vysvětluje, že 6 km odsud je cykloservis, kde bych sehnala novou duši. Ptám se, jestli si tam můžu kolo zatím nechat, než dojdu tam a zpět. „Neee, to si špatně pochopila, já tě tam odvezu.“ Okey. Sedám k němu do auta a jedeme před obchod, který je ovšem zavřený. Navrhuji, že tam počkám, a pak dojdu zpět. „Nesmys, vím, kde bydlí majitel, jedem pro něj.“ A opravdu asi za 5 minut zvoníme u něj doma. Minuli jsme se ovšem, takže se vracíme do obchodu, já kupuji dvě duše a jedeme do servisu.

Tam si majitel bere duši a Dobbyho a pán, co mě vez do servisu mi ukazuje na kamion zaparkovaný přes silnici „Vidíš ten kamion?“ „Jo.“ „Ten je muj, za hodinu jede do Santiága, může tě vzít.“ „Já mam přece kolo.“ „To naloží taky.“ „Ale když já tam chci dojet na tom kole. Svatojakubská cesta a tak, znáte to.“ „Ještě máš hodinu na to, aby sis to rozmyslela.“ S díky znova odmítám. Majitel pneuservisu mezi tím vyzkouší novou duši v nádrži s vodou, nainstaluje kolo zpět na Dobbyho a radostně mi ho předává.

„Kolik to bude stát?“ ptám se směrem k jak k opraváři, tak dopravci. Oba se začnou smát. „Buen Camino.“ Tentokrát nevím,jak jim poděkovat a jazyková bariéra v tom neraje až tak moc velkou roli. Loučím se a jedu dál. Jedu! Vracím se na značenou cestu a tentokrát už si dávam velký pozor jak a po čem jedu. Cesta je moc pěkná. Občas radši sjedu z Camina na silnici, ale většinu dne se držím značené stezky.

Těsně před Viana do Costelo je přes řeku most. A ten se najíždí přes docela vysoký a prudký nájezd Takže se před ním zastavím, abych se trochu vydýchala, u jakéhosi kláštera si nechám dát razítko do Credencialu, dostanu k tomu i adresu ubytovny a dobrou radu, kde jí hledat, abych jí neminula a pak už vyklízím pole dalším cylistům.

Nájezd na most je opravdu šílený, takže bez funkční přehazovačky (a nejspíš ani s ní) nemám šanci to vyjet. Takže rovnou seskakuji, že kolo nahoru dotlačím. Pruh pro cyklisty je ale dost úzký, tak tak, že se tam vejde na šířku Dobby s batohy, takže já už musím přeskakovat naštěstí poměrně nízké patníky, které dělí stezku od silnice. I tak si ale párkrát málem rozbiju nos.

Konečně jsem nahoře a odholávám se pro přejezd na druhou stranu po silnici, když mě dožene pár na kole, Asi dojdou k závěru, že se bojím jet po silnici, tak mi naznačí, ať najedu mezi ně a tak mě dovezou až dolů za most. „Tak jsme to zvládli!“ hlásí dole pán a paní mi přeje Buen Camino. Zatím mám dneska hodně vělké štěstí na lidi.

Odjíždím hledat ubytovnu, ta se nachází za železnicí a já nějak minu nejbližší podjezd, takže se docela projedu, než se dostanu na správnou stranu. Před Albergue stojí pár lidí. Je 1 odpoledne, takže jsem tady překvapivě brzo. Jeden z poutníků nám překládá pokyny od správce, že si tu můžeme uložit batohy a vrátt se ve 4 odpoledne, kdy začíná ubytovávání. Super. Ukazuju na kolo, jestli i to je v pohodě. Dostanu pro něj přidělené místo pod schody.

Pak se tak po sobě různě koukáme s ostatními poutníky. Jdeme každý sám, Je čas se seznamovat a družit? Nakonec ticho prolomí klučina z Německa, který prohodí, že jde na obhlídku města, a kdo se přidá? Tak se přidáme nejdřív všichni, ale nakonec začnou postupně lidé odpadávat tu na jídlo, tu na zmrzlinu, anebo na relax v parku. Já bych zas chtěla sehnat nějaké razítko, takže se vydávám do historického centra města, Razítko ale neseženu, malý kostelík, který potkám, je totiž zavřený.

Sedám si u jedné restaurace, kde nabízí poutnické menu s Francesinhou. Vzhedem k tomu, že chci dodržet svoji tradici na ochutnání typického místního jídla, tak si jí dám. Je to vlastně sendvič s masem, klobásou, anglickou slaninou a sýrem politý pivní omáčkou a k tomu hranolky. Abych byla upřímná, nechutnalo mi to ani trochu.

Před 4 je čas se pomalu vrátit k albergue. Už je tady notný zástup lidí. Paní u vrat se ptá, zda máme rezervaci a ukazuje nám kartičku s číslem, že takhle vypadá. „Rezervaci?“ samozřejmě, že žádnou nemám. Ona na mě ale koukne bystrým okem a ptá se: „Kde máš nějaké zavazadlo?“ Ukazuju na Dobbyho pod schody. „No vidíš tak to máš rezervaci!“ Když jsme odešli, roznesli nám toiž na batohy ty rezervační kartičky. Ze srdce mi spadne poměrně velký kámen. Beru si lísteček a jdu se zařadit do fronty, aby si nás mohli zapsat. Paní, co nás obchází a zjišťuje, kdo rezervace má, a kdo ne mezi tím navíc zvládá telefonovat do dalších ubytoven a zařizovat místo i pro ty poutníky, kteří se nevejdou sem. Wow.

Jsem kousek od zapisovacího pultíku, takže vytáhnu pas. „Ty jsi z Čech?“ Otáčím se za hlasem. „Jo.“ „Tak to si asi budeme rozumět, já jsem ze Slovenska.“ Bezva! Už mi ta věčná angličtina a domlouvání rukama nohama drobet lezlo krkem. Možnost si zas chvíli popovídat v rodné řeči vítám. Jsme zapsaní. Paní nám vysvětlí, že ubytování je v jiné budově, tady se jen zapisuje, takže si máme vzít věci a seřadit se venku. „Kde máš batoh?“ ptá se ve chvíli, kdy si na záda nahazuje svůj. „Tam,“ ukazuji na kolo. Sice na sobě nedává nic znát, ale myslím, že začíná litovat, že v té frontě nemlčel. A neschoval se hodně daleko. Pozdě… Radši se paní ptám, jestli bych si tam kolo nemohla nechat, jít se podívat, kde budeme ubytovaní a pak se pro něj vrátit, abych s ním nezavazela v chumlu přesuovajících se lidí. To je mi odsouhlaseno. Paráda.

V ubytovně jsou opět dvě místnosti na spaní, koupelny, malý kuchyňský koutek a jídelna. Obsazuji jednu ze spodních posteli, J postel naproti. Spodní postel je luxus – ušetřený pohyb = ušetřená bolest.

Jdu si pro kolo a potkávám Floriána, který mi hledal pomoc na mapě. Má radost, že se problém vyřešil, prý na mě celý den myslel, jestli jsem v pořádku a doufal, že se tu potkáme. A hned zastavuje další lidi, ukazuje na mě a kolo a vypráví, že to je neuvěřitelné, že jsem poutník na kole z Bangkoku. To tedy vytvoří pár nedorozumění, kdy vysvětlují, že jen kolo je z Bangkoku, já jsem z Čech. S věcmi se vracím ke svému loži, chvíli si povídáme s J o cestování, porovnáváme různé země a ukazuje mi fotky z Lisabonu a Sintry, kam já jsem se bohužel nedostala. Pak se vydám na nákup, mám chuť na meloun, protože jsem cestou sem potkala stánek s nimi. Při jejich bližším zkoumání zjistím, že jsou dost oslizlé, takže se vracím do města a půlku pěkného melounu seženu v supermarketu. Jediný problém je jeho velikost. No co, aspoň se můžu podělit.

Při návratu do albergue ale zjistím, že není s kým se dělit. J je pryč a zbytek osazenstva spí. Já si beru léky na migrénu, která mě zákeřně přepadla a jdu si taky lehnout, Budím se asi v 9 večer. Všude tma, ale J vzhůru. „Meloun?“ „Co?“ „Jestli chceš kus melounu.“ „Ne, děkuju, sněz ho sama.“ Tak s tím jsem fakt nepočítala. Jak mám sakra sníst sama půl obřího melounu. A s sebou ho zítra nedovezu a nechat nějaký polovydlabaný ožižl „volně k dispozici“ je taky kravina. A jídlo se nevyhazuje... „Tohle nesnim sama...“ „Tak já ti teda pomůžu,“ a už jde do kuchyňky pro lžíce. Ufff. Problém meloun vyřešen.

Po jídle si přejeme dobrou noc a Buen Camino, kdybychom se náhodou nestihli rozloučit ráno (Já totiž nemíním vstávat přehnaně brzo).