Cesta kolem světa - Camino de Santiago na kole (Portugalskou pobřežní cestou) den 4.

Caminha - Camping Mougas cca 32 km. Překračuji hranice do 20. a posledního státu mojí cesty - Španělska. Camino dnes vede jednou z nejkrásnějších částí při pobřeží Atlantského oceánu.

5. srpna 2017

Ranní vstávání v 8 je naprostý luxus. I když mě dost překvapí, že albergue je skoro prázdná. Za a) mě tentokrát neprobudil žádný odchodový ruch a b) nečekala jsem, že tolik lidí půjde radši centrální variantu, která vede podél Rio Coura do Valenci a Tui a s pobřežní cestou se spojuje v Redondele, kam bych teoreticky měla dojet za dva dny. Nevím, jestli do vnitrozemí všichni přechází proto, že už je omrzel oceán, anebo třeba nechtějí využívat žádný dopravní prostředek, včetně trajektu na druhý břeh řeky Minho, která nás dělí od Španělska. Já naopak doufám, že mi na trajekt vezmou kolo a nebudu muset nakonec taky přejít do vnitrozemí.

Odcházím si vyzvednout karimatku do jídelny a musím říct, že je přesně tam, kde jsme se se slečnou domluvily. Slušní lidé nevymřeli a srocují se na Caminu. I když o případech krádeží a dalších trestných činů ve spojitosti s touhle cestou už jsem taky četla. K mému velkému štěstí o případu falešného značení a vraždy poutnice jsem se dočetla až po návratu domů, jinak bych se asi cestou přes Vigo, slušně řečeno, dost bála (ale o tom proč se rozepíšu, až tam budu...). S karimatkou se vracím k posteli zabalit batohy a následně si udělat snídani. Nemaje nic jiného, nabízím J alespoň svůj skvělý jasmínový čaj dovezený z Barmy. Následně mu jdu oznámit, že ho najde v kuchyňce v hrnečku s nápisem káva a jdu se poprat s kolem a batohy. Venku už stojí polská skupina a nádherně zpívá, chvíli se zapslouchám, ale pak se vrhnu do boje. Dost nečekaně mi nakládání kola trvá delší dobu, než všem ostatním z naší nově utvořené česko-slovensko-polsko-slovinské skupinky trvá snídaně, takže mě za chvíli míjí s tím, že se sejdeme u trajektu. Spolu se mnou už je u albergue asi jen tatínek s malou asi čtyřletou holčičkou, kteří jedou na kolech. Část jede ona sama, a když už nemůže, přicvakne si její kolo za své a jedou dál. Je od obou pozoruhodný výkon.

Na trajekt vyrážíme radši už na 9. Nikde se nám totiž nepodařilo najít žádné relevantní informace k tomu, jestli loď v 9 jezdí i o víkendu, anebo ne a byla by případně škoda ji propásnout. Konečně mám kolo naložené a +/- vyvážené a můžu vyrazit k přístavu. Nejdřív mě hned u ubytovny zastaví betonové bloky, které mají příliš úzký rozestup, a pak to, že opět neomylně zabloudím. Na asi 200 metrech, které mají být skoro rovně.

Naštěstí se do přístavu před 9 dostanu, sednu si k ostatním nad hrnek kávy a čekáme na trajekt v 10… Ve tři čtvrtě otevřou pokladnu, za 1E si kupujeme lístky a můžeme se nalodit. Trajekt je velký i pro auta, takže moje pidi kolo fakt není problém.

Na palubě vymýšlíme, jak budeme dál pokračovat. Naše polská parťačka B se rozhoduje, že zůstane v A-Gardě a dál vyrazí až zítra, protože se nechce zbytečně honit. My se domlouváme s J a E, že se tedy v A-Gardě rozloučíme s B a budeme pokračovat dál. Trochu nás zaráží to, že nemůžeme na skoro 30 kilometrech na žádné mapě najít ubytování mezí A-Gardou a Mougasem, přece ne každý zvládne ujít za den přes 30 km.

Za trajektem si uděláme společnou fotku a slíbíme si, že se sejdeme před albergue v A-Gardě, abychom mohli každý jít/jet svým tempem a tam se domluvíme, co dál. Oni si na sebe mění telefony, já mám smůlu. Navíc se odpojuji jako první. Došli jsme totiž ke schodům a byť se ostatní nabízí, že mi pomůžou s kolem nahoru, nechci riskovat, že bych cestou narazila ještě na něco horšího a musela se vracet, takže pokračuji kousek do města po silnici.

V A-Gardě je zrovna velký trh, takže se tam snažím dívat po trochu lepších botách, než jsou moje rozpadlé a náplastí slepované sandály, ale opět neseženu nic v mojí velikosti. Dojedu ke dvěma kostelům a u druhého potkám B. Doprovázím jí až k ubytovně, kde si koupím svatojakubskou mušli na batoh a druhou jako dárek pro J, který jich už má několik. (Ne, že bych chtěla být tak zlá a přitěžovat mu batoh…) Chvíli tu pak čekáme, jestli dorazí i kluci. Po nějaké době dorazí E s tím, že J šel napřed a po tom, co mu píše SMS, se domlouváme na setkání v Oie. E se chystá jít hodně pomalu, protože ho bolí kotník a já vyrážím napřed.

Cesta teď vede nahoře nad oceánem a jsou z ní nádherné výhledy. Udělám si pár zastávek, abych si to nafotila, ale pálící sluníčko mě žene dál. Jet přes poledne po rozpálené asfaltové cyklostezce bez jediného stínu je docela náročné a jsem šťastná za pár zastíněných odboček do lesíku.

Občasné poměrně zmatené značení mě trochu znejišťuje, ale snažím se držet pořád na cyklostezce u sinice a byť jsem si myslela, že jsem ostatní musela už dávno předjet, vidím před sebou J. Doháním ho, předávám mušli a pokrčujeme společně pěšky. Tlačit naložené kolo je po rovině na asfaltu asi o dost lepší, než těch 20 kg nést na zádech a chvílemi asi i lepší, než se je snažit vybalancovat za jízdy, když si špatně zabalím batohy.

Přicházíme do Oii. Je to takové malé malebné městečko na pobřeží. Kostel je zavřený, takže jsme bez razítka. Jdeme si koupit alespoň nějak studené občerstvení a poptat se v infocentru na možnosti ubytování v okolí. Opdovědí je, že je so far far away v Mougasu. No bezva. Tak se ptáme alespoň na obchod, kde by se dala koupit voda. Prý nahoře na silnici. Domlouvá se s J, že on půjde dál po Caminu a já zkusim objet Oiu a sehnat někde vodu, a pak ho doženu. Sedám na kolo a jedu nahoru po silnici, ale všechny obchody jsou zavřené, holt sobota.

Vracím se na Camino. J už nemá vůbec žádnou vodu a ani nádobu, kam bych mu jí mohla odlít od sebe a do cíle ještě tak 12 km v nejsilnějším slunci. Tak snad cestou někde nezkolabuje. Já vyrážím co nejrychleji dopředu, že klukům zamluvím ubytování v albergue, a kdyby to náhodou nešlo, tak spoléhám na to, že to je v kempu a já mam s sebou stan a pro ten se tam snad místo najde.

V Mougasu narazím na albergue, ale už z dálky na ní je vidět cedulka, že mají plno. Tak si tu alespoň nechám dát razítko a pokračuji ke kempu, který je na kopci za městem. Kus cesty je lemovaný ostružinami, které nikdo nesbírá. Než dojdu na druhý konec, tak jsem skoro po večeři. A za předpokladu, že u kempu nebude žádný otevřený obchod, tak ne jen skoro. A zítra tím pádem asi bude postní neděle.

Konečně jsem v kempu. Je skoro 6 večer. Dnešek byl fakt náročný. Ani ne tak moc fyzicky, jako teplotně. Zlatý Myanmar... Jdu se poptat na recepci, co a jak. Paní z kempu mě posílá k recepci ubytovny. Pro jistotu se ptám, kolik by stálo místo pro stan. Prý 18 E. Poutnická ubytovna 8E. Takže mám jasno. Ubytovna je tu jedna pro ženy, druhá pro muže. Pro mně i pro kluky místa mají, naštěstí je ubytovna dost velká a většina lidí asi opravdu přešla na centrální cestu takže je tu místa dost, rezervace dělat nemohou, ale prý se nemám bát, že by se nevešli. Já se rovnou zapisuji a pán z recepce mi jde ukázat, jak to tu vypadá.

Krom postele s růžovými lůžkovinami (dámy) a hnědými (pánové) můžeme využívat ještě pračku a venkovní bazén. Prozatím se jdu ubytovat, nakoupit do malého obchůdku věci na večeři a snídani a rovnou i trvanlivé potraviny do potravinové banky. Tímto způsobem se dá zaplatit 1 E z ceny ubytování. Sympatický koncept. Pak mi recepční poradí, kde si můžu nechat přes noc kolo a usadí mě na místo před kempem, že tam mam vyhlížet na obzoru J a E a nahlásit mu, když uvidím jakékoliv poutníky, že se blíží, aby se mohl z pokladny obchodu přesunout na recepci.

Když nemá v obchodě zákazníky, tak vybíhá ven za mnou a ptá se: „Pilgrims? Yes? No? No. Ok.“ a zas zmizí. Když mu jedny poutníky nestihnu včas nahlásit, dívá se na mě dost vyčítavě, ale kdo mohl čekat, že přijedou taxíkem? Ale dobře, přiznávám, J jsem taky přehlédla a to přišel normálně. Ale rozhodně je to způsobeno tím, že se pohybuje bleskovou rychlostí a ne tím, že jsem si nevzala brýle. E prý dnes nedojde.

J mi donesl večeři, úžasnou pečenou rybu se zeleninou a brambory. Půst se odkládá. Teda ruší. Najíst se jdu dolů k výhledu na oceán a na sluníčko, protože nahoře ve stínu už začala být docela zima. Po jídle si jdu dát sprchu, je pěkně ledová a ještě s obecenstvem, protože jí od pokoje neoddělují žádné dveře. Stud stranou.

Když vylezu ven, čeká na mě recepční s nářadím, že si všimnul, že se mi na kole kývou řídítka, tak mi je přišel opravit, abych si neublížila. J sedí u stolku s kávou pro sebe i pro mě. Tak k ní přidám sušenky a čokoládu, co jsem pořídila nahoře v obchodě a ptám se, zda je pro něj v pohodě snídaně ve formě tousťáku a Nutelly. Prý ano. Mám ráda nenáročné lidi. Po kávě se jdeme podívat, jestli se dá dostat k oceánu, ale dělí nás od něj zídka, takže smůla. Místo toho míříme k bazénu. „Hm, ale kde mám plavky?“ „Ti je půjčím, jestli stačí jednodílné.“ No, naštěstí jsem našla svoje. Též jednodílné, ale řekněmě, že společensky přijatelnější.

V bazénu se potkáme s dalšími poutníky, takže se vykoupeme, popovídáme a je to docela pěkný večer. Venku z vody už je pak ale docela zima, takže si dávám rychlou sprchu a poprvé po dlouhé době se oblékám do dlouhých kalhot a košile a ještě se jdu chvíli slunit.

Sedím na schodech, kde ke mně přijde jedna paní ze včerejší ztracené polské skupiny. Prý se ještě s dalšími dvěma ženami oddělily, protože jim vadil jejich nemožný vedoucí. Po chvíli povídání z toho vyplyne, že to je sebestředný debil, který jim od začátku dost lhal, co všechno zařídil a vyřídil a je už to za těch pár dnů stálo strašně moc peněz a nervů. Navíc prý koordinace 12 lidí je dost problematická, protože každý by chtěl co 5 minut zastavovat, na modlitbu, na kafe, na jídlo, toho bylí nohy, toho záda, tomu to přijde málo poutnické a nábožné, etc. Po 4 měsích v 9 lidech v jednom autě si ten problém koordinace velké skupiny umím celkem dobře představit a zpětně jsem ráda, že jsme společně vydrželi až do konce.

Když odejde, sedím dál na schodech a pozoruji západ slunce. Pak jdu zaparkovat kolo do prádelny, jak mi poradil a povolil recepční a následně se domluvíme s J na vstávání v 6, a že se sejdeme na společnou snídani v prádelně. Přejeme si dobrou noc a odebíráme se spát. Docela dlouho nemůžu usnout, protože je v místnosti dost velký kravál, nakonec se to tu zaplnilo skoro do posledního místa. Usínám až dlouho po půlnoci. To bude vstávání...