Tyrkysová země III - Jak se restauruje mešita...

... aneb tu máš kladivo! Naučila jsem něco nového a zjistila, jak je můj pohled na některé věci povrchní, protože mě nikdy ani ve snu nenapadlo zajímat se třeba o to, jak se tvoří výzdoba mešit.

Po probuzení se hned odebírám do koupelny a s politováním shledám, že v Lonely Planet měli pravdu – skutečně není z nejvoňavějších. Nicméně potřebuju přeprat většinu oblečení, co mám a hned po tom se chystám na krátkou procházku na náměstíčko, kde mívávali pohledy a já tajně doufám, že je tam mají pořád a do nejbližší mešity, která je konečně bez lešení a hlavně u ní prý teče studená voda.

Na vstupním nádvoří zjistím, že tu otevřeli novou knihovnu a muzeum, takže jako první mířím tam. Platím vstupné pro turisty a čekám, až přivolají dalšího knihovníka, který má klíče od muzea a odvede mě do něj. Projdeme knihovnou, kde studuje pár lidí, až dojdeme k jedná větší místnosti, což je celé muzeum. Je tu spousta starých mincí, bankovky, na kterých je razítko, že jsou platné jen v Yazdu, 8 metrů dlouhý a stříbrem vyšitý text Koránu, čínský porcelán, staré fotky, obrazy, oděvy, hračky... Knihovník mezi tím sedí za stolem a občas mě upozorní na něco dalšího a sem tam mi řekne k exponátům pár slov.

Když si prohlédnu všechno, pokračuju k samotné mešitě Masjid-e-Jāmeh. U vstupu si upravuju šátek, aby moje zahalení odpovídalo žádosti na ceduli a vcházím. Ve dveřích proti mě stojí nějaký pán a mává na mě. Chvíli přemýšlím, co se děje, a pak vidím nápis Tickets. A jo, začalo se tu platit vstupné. Jdu za ním, ale nechce peníze za vstup, naopak mě zve do svojí dílny. Je to restaurátor, neumí ani slovo anglicky a i tak se rozhodl, že mi vysvětlí, jak se restauruje mešita.

Nejdřív smete nános všemožných věcí z jedné ze dvou židlí, které stojí u stěny a naznačuje mi, že si mám sednout. K tomu drmolí něco persky, čemu skutečně nerozumím. Rozumím až otázce z kama su, a že se mi představuje. Představím se taky, řeknu, že su z Čech a pak už jen sedím a snažím se pochytit co nejvíc z toho, co mi vysvětluje o opravě mozajek.

Ukazuje mi nákres, na kterém je finální vzor s popisem v jakých má být barvách. Ten se pak rozstřihá na jednotlivé dílky, ty se dají do krabiček podle barev a čekají, až na ně přijde řada. V dílně má spoustu vypálených glazovaných dlaždic velikosti přibližně 20x20 cm v různých barvách – bílá, tyrkysová, tmavě modrá, červená, zelená...Bere do ruky jednu z bílých dlaždic a začne jí patlat něčím, co jsem do té doby považovala za jeho oběd. Pak mi podává misku se slizem a další dlaždici. Radši to odmítám, neboť se nechci patlat v něčem o čem nemam ponětí, co to je. Na oslizlou dlaždici nalepí kousky papíru té správné barvy, vezme velké ostré kladívko a dlaždici oseká kolem nalepených papírků na čtverečky.

Potom se usadí před kamenný kvádr na zem do tureckýho sedu, přikryje se kusem hadru jako zástěrou a začne osekávat jednotlivé papírky do toho správného tvaru. Jeden kousek mu trvá ani ne 5 minut. Pak vezme drsný kámen a ohladí boční stěny tak, aby byly lehce skosené. Tím je hotový jeden díl mozaiky. Ještě vyrobí jeden další, zvedne se a ukazuje mi, které mozaiky jsou teď na řadě na výměnu, a které už vyměněné jsou. Provede mě celou mešitou a mě až teď dochází, že všechna tahle obrovská díla jsou tvořená z malinkatých kousků, které jsou všechny ručně vyráběné. Už chápu, že oprava jedné mešity trvá i desítky let. Jsem unešená. Tohle místo na mě nepůsobí nijak zásadně duchovně, ale fascinuje mě, kolik práce a trpělivosti je do něj vloženo. Dalším druhm výzdoby jsou nápisy vysekané do neglazované dlaždice. Ukazuje na jednu: „Alláh.“ „OK.“ další: „Ali.“ „Ok.“ a další „Mohamad.“ fajn. Jdeme dál, ukazuje na dlaždici. „Alláh?“ „Meh! Ali!“ No jo, jasně, že sem to nepoznala. Chvíli se baví tím, že mi ukazuje na dlaždice a já ani za boha nejsem schopná poznat je od sebe. Tak to vzdává a ukazuje mi další. „Shest Ali!“ Neboli šestý Ali. Hm. Pořád mi drží dlaždičku pod nosem. Jo, pěkná, co s ní? A pak mi to dojde. Je tam napsáno Ali. Šestkrát. Geniální. Půlka dlaždice je s glazurou, z druhé půlky je otlučená a tvoří to vzor, ve kterém bych nápis nečekala. Zvedá jí nahoru a ukazuje mi, že stejná je zasazená v nejvyšším místě mešity. Potom se zouváme a vstupujeme na koberce, ukazuje mi místo z kama probíhá kázání a nechá mě projít výklenky za ním. Překvapuje mě, že mě tam jakožto bezvěrce (na to, zda jsem muslimka se taky ptal poměrně záhy) vůbec pustí.

Když mě provede i na nádvoří, kam normálně veřejnost nemůže, aby mi ukázal vyřezávané dveře, myslím si, že to bude konec prohlídky a výuky, ale místo toho mě pošle do muzea. Platím 50 000, beru si modrý návleky na boty a jdu se procházet spolu s průvodkyní mezi starými mozaikami. Slečna mi k tomu dává odborný výklad v angličtině, ale když se pokusím na něco zeptat, jen přikývne a řekne Okey. Dále tu mají malou maketu Yazdu a velký gobelín vyšívaný stříbrem, který jim sem poslali z Mekky. Je to přehoz přes Kaabu a jestli jsem to správně pochopila, tak kdykoliv je mění, tak ty staré pošlou jako dar nějakému měšitnímu muzeu. Je to velký a strašně těžký o čemž se můžu sama přesvědčit. Rozhlížím se kolem po starém i novém, protože některé již hotové mozaiky jsou opřené o zeď a čekají, až je budou moct zasadit na správné místo.

Odcházím z muzea a stejně jako všichni jsem tak vyvedená z míry, že si zapomenu sundat návleky. Průvodkyně mě na to se smíchem upozorňuje a než si je sundam, vrátí se chlapík, co tam byl přede mnou a vrací modré pytlíky. Oba se chechtáme jak blázni, mešita, nemešita a nikomu to nevadí.

Vrací se pro mě pan restaurátor a zas si mě táhne do dílny. Zpoza stolu vytáhne termosku a skleničky a nalije mi výbornej čaj. Pak výuka pokračuje. Ukazuje mi, jak se vyrábí další druhy výzdoby, jak se malým dlátkem vysekává do neglazovaných pískovcových dlaždic a mezi tím mi šoupne papíry s vytisknutými fotkami, jak postupovala renovace, pohledy od lidí z celého světa a fotky nějakých dvou Čechů, kteří se aktivně zapojili do restaurování. Ukazuju mu ty fotky, že su taky z Čech, tak se zasměje a ukazuje, ať si sednu na jeho místo za kvádrem a podává mi kladívko. Já jemu na oplátku podam foťák. Čekam, že mě jen vyfotí na památku, ale on mi skutečně vrazí jednu dlaždici a nechá mě vyrobit dílek mozaiky. Trvá mi to poměrně dlouho, ale nakonec se mi podaří vytesat jednu „mašličku“, kterou on následně vezme spolu s dalšími dříve vyrobanými tvary a začne skládat jeden ze vzorů. Pak mě dovede ven a ukáže mi, že až budou dílky všechny, zalijou se maltou, či co to je a hotový panel se někde opře, a až na něj dojde řada, přidělá se na zeď. Mozaiky na minaret byly o něco těžší, protože se museli vyrobit do oblouku.

Loučím se, ještě si projdu zbytek mešity a znovu se zadívám na ty miliony kousků, ze kterých je to celé poskládané. Když už vím, kolik je za tím vším práce, obdivuju to tu ještě víc. A navíc je zvláštní pocit vědět, že něco, co jsem vyrobila vlastníma rukama tu bude třeba ještě za sto let. Sice je to asi naprostá blbost, ale i tak jsem na ní hrdá a jsem ráda, že mi to bylo dovoleno

Vrátila jsem se po čtyřech letech do Yazdu s tím, že už mě nemá čím překvapit a jsem ráda, že jsem se tak moc spletla...

Vracím se do hotelu a cestou koupím sadu osmnácti pohledů, což se po tom,co je začnu psát ukáže, jako nedostatečný počet, takže se musím vrátit pro čtyři další, které pak vypíšu až na poště. U některých je standardní problém, že na nich neni místo na adresu, natož na text, takže ho vmačkávam, kam se dá. Za 550 000 nakoupím známky s tím, že na každý pohled patří tři. Jsem skutečně vděčná za půjčenou houbu a taky za to, že nepracuju na poště... I když je tu příjemná zima. Oznámkované pohledy se nepředávají poštovnímu úředníkovi, ale hází se venku do schránky, a pak už nezbývá než doufat, že dorazí na určená místa.

A protože se mi nechce vrátit do hotelu, jdu se ještě projít k Amir Chakhmaqu a překvapí mě uplně novej obchoďák, kterej se snaží stylově zapadnout do ostatní zástavby, ale moc se mu to nedaří. Co se dá dělat, čas plyne a místa se mění. V garážových obchodech si nakoupim kvantum ovoce a jogurt na oběd s tím, že se večer těším na dobrou teplou večeři, zatímco teď jsem ráda, že sedím u větráku, co na mě vytrvale prská studenou vodu a můžu dočíst další knížku. Už čtvrtou za tuhle dovolenou + půlka učebnice, celkem dobrý na 14 dní. A když už mě to sezení přestane bavit, odcházím ven. Primárně zamířím pro další studenou vodu k mešitě a u zdi na parkovišti narazím na vyhozený gauč. Tak se zas vrátím, přinesu si stativ a jdu spáchat pár autoportrétů, čímž dost bavim lidi j(e)doucí kolem, či koukající z oken.

Potom pokračuju k Amir Chakhmaqu, abych si jej vyfotila v zapadajícím sluníčku, vezmu to přes bazar, kde mají stále stejné kýčovité šaty a zjistím, že v místech, kde se slavila minule Ashura a probíhala tam hromadná modlitba, jsou normálně stoly plné zboží. Po výlezu na denní světlo poprvé potkam policajta se samopalem. Dost mě překvapuje, že stojí uprostřed křižovatky a hlídá přechod pro chodce. I když rozhodně působí dostatečně preventivně, počkam si na zelenou, i když nic nejede a navíc si v tomhle státě na semafory a pravidla silničního provozu zrovna moc nehrajou.

Projdu zkrz Amir Chakhmaq, kolem stále ještě zavřených restaurací a v již otevřené pekárně, která trochu zautomatizovala provoz, si kupuju dva chleby a doufam, že se mi je nějak nenápadně podaří sníst, dokud jsou teplé a křupavé, ale překazí mi to mladík, co se mě začne vyptávat, odkud su, jak se menuju... On je původem z Balučistánu a je tady na vojně. A protože mají s kamarády volný večer, sedí v parku u fontány a užívají si večera. Jak se tak bavíme, začne kolem nás narůstat kolečko pozorovatelů z řad dospělých i dětí, takže si za chvíli připadam, jak mediální hvězda, kterou někdo zpovídá a pak referuje dál, co jsem řikala. Ve chvíli, kdy na nás začnou malý kluci něco pokřikovat, ptam se, jestli to bylo na mě, ale je mi vysvětleno, že ne, že to nadávají jemu, protože je oblečený do „bílého pyžama“, co se nosí hlavně v Afgjánistánu a Afghánci tu rozhodně nejsou oblíbenou menšinou. Ptám se, jestli se tak obléká, protože je muslim a on přitaká a diví se, že mam takový přehled. Mě naopak přijde, že přehled nemam ani trochu...

Nakonec se společně vyfotíme, vyfotím ho s kamarády, aby měl památku na vojenskou službu a loučíme se a on se mi chudák strašně omlouvá, že mě zdržoval. Jak kdyby mě vadilo si s někym popovídat. Jen mi mezi tim zchladnul a zgumověl chlepa. Místo něj tím pádem můžu věnovat svojí pozornost Esfahánské sanitce a dvěma znuděným záchranářům.

V hotelu se převleču do nového trika po němce, na hlavu si vezmu šátek, kterej jsem do teď používala jen jako přehoz přes zrcadlo, nebo povlak na polštář a doufam, že nebude nikomu vadit, že mam 3/4teční rukáv. Usazuju se v restauraci, kde skoro nikdo neni, a když už tu někdo je, tak jsou všichni spárovaný, takže se nechystam nikoho rušit. Po dlouhém váhání nad jídelním lístkem si zvolím Mixed vegetables v domění, že to bude omáčka se zeleninou, ale ve skutečnosti je to rozmixovaná zelená břečka s kydancem smetany. Ještěže mě Jíťa naučila jíst zelený jídla. Ale bez ohledu na to, jak děsně to vypadá, to výborně chutná.

Po večeři se vydám na noční procházku, která začíná u mešity a pokračuje k Amir Chakhmaqu , kde mě na křižovatce odchytí pár lidí, že sse se mnou chtějí vyfotit. Vážně nejsem podobná někomu slavnýmu?! Po vzájemném ofocení se přesunu k fontáně, která je různě barevně nasvícená, tryská do různžch směrů a výšek... A kolem sedí lidi na lavičkách i na kartonových krabicich v trávě a děti se rovnou cachtají ve vodě a občas s jekem utíkají, když jim proud vody cákne do obličeje.

Stejně jako tady je živo i v okolních ulicích, lidé sedí v restauracích, popíjejí čaj. Procházím kolem mešit a nahlížím barevnými okny dovnitř. Občas zahlédnu, jak se světlo odráží od tisíců sklíček, které tvoří výzdobu a duhově jiskří do okolí, až z toho přecházejí oči.

Zpátky v hotelu si popovídám s Tchaiwancem, co si s sebou na cestu kolem světa veze rychlovarnou konvici, aby si mohl vařit čaj. Nabízí mi, ale já jdu radši do koupelny a chystam se spát. Jedna z nevýhod koupelny je, že se do ní jde přes restauraci, která už je řádně zaplněná, takže se musím mezi koupelnou a postelí zas celá poctivě zakuklit a obout a jen doufám, že turban z osušky mi projde, jako řádný hijab.

Lezu do postele, že dočtu posledních 20 stránek knížky, když do dormitoru vtrhne samozvaný führer našeho ležení a se slovy: „She is sleeping!“ nekompromisně zhasne. Snažím se namítat, že jsem nespala, ale četla, ale utne mě nekompromisním: „Good night.“, takže odložim knížku a vážně jdu spát.