Aviou Amerikou 2017 - Jak to začalo

Žádné bláznivé příběhy prý nezačínají slovy: "To bylo tenkrát, když jsem jedla zeleninový salát." Ani příběh mě a Avie nezačne salátem, ale bagetou s máslem a sýrem konzumovanou při seriálu o Trabantech...

Nevím, jestli tenhle seriál o přejezdu žlutého cirkusu přes Jižní Ameriku znáte, a pokud ne, dovolím si jeden spoiler -  končí nějak ve smyslu: "Proč tu ještě sedíte, je čas vyrazit." A já den před tím našla na facebooku výzvu, že posádka bytné Avie Amálky hledá dalšího člena pro přejezd Jižní Ameriky. A samozřejmě, že jsem si pro sebe rovnou řekla, že to je naprostá kravina a rozhodně nic takového nemůžu provést.

Takže si tak sedím, žvýkám bagetu, rozhlížím se kolem sebe a říkám si, že mám všechno, co si člověk může přát (a zároveň, co se od něj tak nějak automaticky v téměř třiceti letech očekává) - dobrou práci, několikaletý vztah, velké plány do budoucnosti a žádný důvod cokoliv z toho zahazovat. Ale v hlavě mi to hlodalo a hlodalo, až jsem jedné bezesné noci sedla a sepsala seznam pro a proti takové cesty. Všechna proti jsem pak postupně seškrtala a ve tři ráno napsala šéfovi posádky Vojtovi.

Pak už následovalo několik seznamovacích akcí, shánění vybavení, plánování, rok před cestou jsem všechny negativní věci, co se mi přihodily přežívala s vidinou toho, že za rok, půl roku, čtvrt roku, budu pryč a všichni mi můžou - no, však vy víte co. Ke konci roku začalo jít najednou všechno neskutečně rychle - výpověď z práce, asi milion očkování, odvoz Amálky do přístavu v Antwerpách, sledování, jak se pomalu, ale jistě sune oceánem k Montevideu, sepisovánání a neustálé přepisování seznamů, co nutně potřebuju, co nepotřebuju a co už mam určitě v Amálce (proč jsem si to do háje nesepsala, když jsem to tam posílala?!), příprava věcí, které si beru s sebou. Rodinná večeře ve sněhové vánici. Dva dny před odjezdem slzavé loučení s holkama v práci.

Najednou tu byl 8. leden 2017. Den, respektive noc, na kterou jsem nám našla letenky z Ostravy do Montevidea. Sice se čtyřmi přestupy, ale za to jen za 11 000 a navíc z místa bydliště většiny osazenstva. Pražáky (a obecně Čechy v posádce máme zastupovat jen my dva s Kubou a ten zrádce si klidně letí ze Zélandu).

Ráno v den D po bezesné noci bylo jedno z nejpříšernějších, jaké jsem kdy zažila. Strach, který se mi do té doby dařilo relativně potlačovat, najednou převzal veškerou kontrolu. Ležím v posteli, brečím a odmítám vstát. Jsem rozhodnutá, že zaspím vlak, letadlo, všechno. Nic se nestane. Stejně nemám posádce co nabídnout. Nansen mě ale povzbuzuje, byť je znát, že ho to musí stát velké přemáhání a sebezapření.

Nakonec opouštím postel a i přes zimu venku si dávám studenou sprchu, abych přestala hysterčit. Naposledy se rozhlížím po domově, beru si snad milionkrát přebalený batoh na záda, druhý na břicho a do ruky brašnu s foťákem a příslušenstvím a vyrážíme. Poslední oběd v bageterii a já mam pocit, že všechno, co jsem snědla obratem vyzvracím. Je mi mizerně.

Zároveň je mi jasná jedna věc: Jestli odjedu, možná toho budu následně litovat. Zatímco když neodjedu, budu toho litovat určitě.

Jsme na nádraží, na nástupišti na mě čeká babička. Loučím se s ní i Nansenem a bez delšího zdržování nastupuji do vlaku, v hlavě mi běží tisíce myšlenek. Primárně asi ta, že pokud všechno vyjde, jak jsem si naplánovala, podívám se sem zase až za rok po tom, co procestuju ze světa tolik, kolik zvládnu. Otázka je, co všechno se změní tady.

Do toho mi píše Hanka, která kvůli nemoci musela odříct účast na výpravě 3 dny před odletem, jestli jsem na nádraží vyzvedla balík expedčních triček. V tu chvíli se na mě pohoršeně otáčí půl vagonu lidí, protože velmi hlasitě zazní slova, která by z úst dámy zaznít neměla. Vlak už je totiž v pohybu a trička dole v úschovně. Vše však promptně řeší Nansen s mojí občankou v kapse a František, který se stal náhradníkem naší výpravy a letí až 4 dny po nás.

Tento problém je tedy vyřešen a můžu pokračovat ve svých depresivních úvahách až do Pardubic, kde přistoupí Jack s plnou krabicí buchet od maminky. Cukr jak známo je nejlepší lék na deprese a s plnou pusou tvarohu se fňukat nedá. Dojíždíme na Svinov, kde nás vyzvedne Vojta a jeho brácha, který nás všechny dopraví na letiště. Ostravské letiště na první pohled vypadá jako malé nádraží, na druhý pohled taktéž...

Provádíme úpravu zavazadel a čekáme na ostatní. Seznamujeme se s Vendy, která pro nás až do poslední chvíle byla paní Colombovou, tedy paní Honzovou, abych byla přesná. S Honzou a Ivčou se dneska vidíme po druhé, ale času na pořádné seznámení teď budeme mít víc, než dost a pravděpodobně i víc, než bude komukoliv z nás milé. Několikrát ještě dojdeme převážit zavazadla (asi jsem nechtěla vědět, kolik všechny ty moje krámy váží), až se konečně rozhodnme projít kontrolou. Stojí nás to jednu Kofolu, protože 2 litry v sedmi lidech vypít jde, čtyři už ne.

Za odbavením se vyšplháme do patra a sedáme si do jediné kavárny, která tu je k dispozici. Každý si dává nápoj dle své libosti a čekáme. A čekáme. A čekáme, až dostaneme poukázky na 135 Kč na občerstvení, neboť naše letadlo, které již mělo být v Miláně se v Miláně nachází, ovšem bez nás...

Na tuto eventualitu ovšem nejsou místní občerstvovny (již zmíněná kavárna) a jeden stánek, kde se třese jedna poslední Margotka, absolutně připraveny, takže tu nocí bloudí mnoho velmi nespokojených lidí.

9. ledna 2017

Startujeme těsně před půlnocí. Jako tradičně si vyberu místo, kde mě do zad kope nějaká malá holčička. Ohlédnu se za sebe, maminka jí napomene, tatínek napomene maminku, že jí má dát pokoj, hlavně že se dítě zabaví. „Já bych jí nechala, ale ta paní na mě kouká!“ Přestávám koukat a plížím se na záchod. Ve chvíli, kdy zjistím, že vzadu v letadle jsou volné sedačky, poprosím jen paní, co seděla vedle mě, jestli by mi mohla podat kabelku s foťákem. Ptá se, co se děje. Pronesu něco o fucking kicking child a odcházím. Holčika nadále spokojeně okopává již prázdnou sedačku a já se ukládám k desetiminutovému spánku.

Přistáváme v Miláně. Je ten nejhorší možný čas, kdy jsme se tu mohli ocitnout. Všechno zavřené a do centra nic nejede. Odkládáme se na zem k zavřené pizzerii a nacházíme alespoň jednu otevřenou kavárnu, kde si dáme další dávku kofeinu a Iva si tu najde nového kamaráda, se kterým pojede na letiště Malpense (jako další náhradnice si letenky zajišťovala nezávisle na nás), zatímco my se budeme přesouvat na Linate. Bohužel se necháme přesvědčit, že to je nesmyslně malinké letišťátko, že tam nemají pomalu ani záchody, natož že bychom si tam mohli koupit třeba pití, takže se rozhodneme co nejvíc času strávit tady.

Odkládáme se na letštní sedačky a pod ně a než stačíme usnout, je tu medical problem. Rozespalý zdravotík pečuje o paní, co má asi bolesti břicha? Těžko říct. Nakonec dojede i záchranka, napíchnou jí kanylu a něčím jí ukázkově zplacatí, než si jí odvezou pryč za stálého prodýchávání ambuvakem. Konečně chceme spát, ale naběhne na nás ochranka, že musíme být na lavičkách. Kroutíme se tedy po nábytku a konečně usínám. Dost mě neuspokojí, že ten pocitově dlouhý a osvěžující spánek trval deset minut.

Vzdáváme to a odhodláváme se k odjezdu do centra. V plánu je sednout si na nádraží do mekáče a tam vyčkat autobusu na správné letiště. Milánské nádraží je naprosto super. Postupně ho všichni prolezeme a nokonec zvolíme jako nejlepší vyčkávací variantu místo, keré objevila Vendy s Vojtou. Je to sezení kousek od vchodu vedle stánku, kde mají čaj, kafe a nějaké sendviče, takže si skoro všichni pořídíme snídani a Jak stojí nenápadně opodál a žužlá jeden z mnoha řízků v chlebu, kterými je vybavená na cestu Lucka.

Po snídani chytáme minibus č.4 na letiště. Když vidíme velikost dopravního prostředku, bojíme se, že letiště bude fakt hodně mikro, že ani vetší autobu by se nevšel k němu na parkoviště, ale těch pár hodin už tam přežijem. Lepší než se nechat tady ozobávat dotěrnými holuby, kteří nám při nízkých přeletech pelichají do nápojů a svačin.

Bus nás vysype kousek od letiště, které je už od pohledu velké, takže no stress. Během čekání na check-in zvládneme spořádat zbylé řízky, štrůdl od babičky, koláč od Lucky a aspoň pár buchet od Jacka, díky tomu, že jsem vymyslela skvělou prudící krmící techniku a navíc jak známo, do Jižní Ameriky se nesmí dovážet jídlo a přece to nevyhodíme!

Na check-in schytám nějakého pána, který si neví rady s tím, jak mě poslat do Montevidea, takže mě přesvědčuje, že chci určitě jen do Buenos Aires, zatímco já ho přesvědčuju, že tam určitě chci, ale jen přestoupit na to poslední letadlo. Nakonec to zvládne, všichni máme palubní vstupenky a můžeme si jít vystát frontu na letadlo. Let se společností Alitalia byl poměrně krátký a pamatuji si pouze dvě věci. 1) Příšerně barevné uniformy letušek. Paní v červených rukavicích a lahvově zelených silonkách mě ve snu strašila ještě nedávno. 2) „Sendvič“ velikosti jednohubky obsahující jedno kolečko oslizlé cukety.

V Amstru není čas na zdržování, takže neomylně natrefíme na migračního úředníka, který si rád (moc rád) prohlíží veškerá razítka v pasech. A když máte před sebou ve frontě člověka, co zřejmě zrovna končí cestu kolem světa, takže tam těch razítek má fakt hodně, začnete se poměrně rychle bát, že ten zaoceánský let odletí bez vás. Já mám díky bohům nový pas, takže moji kontrolu už zvládne celkem rychle.

Konečně jsme v obřím boeingu, samozřejmě rozfrcaní všude možně. Jen Vendy s Honzou sedí u sebe a my s Vojtou ob sedačku, což je rychlý proces, protože pán mezi námi skutečně nechce být mezi námi. Ve chvíli, kdy zjistíme, že tu funguje palubní chat, začneme blbnout a psát si navzájem. Startujeme, pouštím si Bucket list, usínám, budím se na jídlo – masové koule s kaší, brokolice, divnej salát a ještě divnější sladká pěna s rozmáčenou sušenkou. Znovu usínám. Probouzí mě migréna. Hrabu se ven na záchod, a když už bych konečně měla být na řadě, ozve se hlášení. Takové to hlášení, co jsem si myslela, že se děje jen ve filmech. „Pokud je na palubě lékař, zdravotní sestra, nebo někdo z medicínským tréninkem, ať se přihlásí palubnímu personálu.“ Rozhlížím se kolem. No že tu těch lidí je spousta. Hlásím se letušce, která mě odvádí dopředu k hlavní letušce. Vysvětluju, že nejsem doktor, ale záchranář a k tomu v Čechách záchranář. Prý v pohodě, a že tu mají člověka s malárií. Co konkrétně si představovali, že s ním mám provést už se nedozvím, protože mě přijde vystřídat Indický lékař. S díky ke všem bohům se konečně odebírám na záchod a následně umřít na migrénu. Je tu někde lékař? Prosila bych jednu eutanázii...

Vystupujeme v Buenos Aires. Čtrnáct hodin přes oceán nakonec uběhlo jako nic. Není kam spěchat, čekáme až většina letadla vystoupí a taky se přesuneme do haly. Já si spletu schody, takže dojdu někam uplně jinam a než se vyhrabu k ostatním, docela mi to trvá. Lucka mi dává paralen na bolest, který obratem zvracím. Skvělý začátek dovolené a způsob, jak se uvést do nového kolektivu.

Stojíme frontu na bezpečnostní kontrolu, Vojtovi zabaví baterky do čelovky. Prý má nárok jen na 6 na osobu. Že je nás 6 ani nezkoušíme ukecávat, taky by si nás tu mohli všechny nechat a museli bychom na druhou stranu Estuaria de La Plata, kde leží Montevideo, přeplavat.

Odkládáme se na a pod lavičky a oddáváme se oblíbené letištní činnosti – nekonečnému čekání. Konečně nás vyvolávají, ale jen aby překontrolovali, že máme palubní vstupenky. Nějak totiž nevěřili, že by v Miláně byli schopní nám je vydat. Chvíli na to nás pouští do letadla a můžeme letět. Každý má vlastní dvojsedačku a i během toho dvacetiminutového skoku za vodu zvládneme spořádat svačinku, která vypadá jako ty, co se rozdávaj v Íránu ve vlaku.

Montevideo, konečná stanice, prosíme vystupte. Jsme tady. Naše Jihoamerické dobrodružství právě začíná!