Úterý 21. ledna 2020, svátek má Běla
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
  • Úterý 21. ledna 2020 Běla

Napříč tyrkysovou zemí XIV. - autobusem do Shirázu

22. 08. 2010 13:27:11
Loučím se s Yazdem a trochu lituji, že jsem si na něj nevyhradila delší čas a autobusem odjíždím do Shirázu.

Snidane.JPG

Ráno se probudím, zalezu pod sprchu, zabalím a vyrazím na snídani. Na talířku vyzývavě září karotkový džem, ale nenajdu odvahu k tomu, abych jej ochutnala. Najezená se přesouvám naproti do Orient hotelu. Lépe řečeno na jeho střechu, abych udělala nějaké fotky i za světla.

Pchhhhhhhhh. Kchhhhhhh.

„Uááá, co?“ leknu se, div nespadnu ze schodů.

Pod stolem o který jsem se opřela sedí kočka a prská na mě.

„By mě teda zajmalo, co sem ti udělala, kamarádko.“ Podrbu milou číču za krkem a dojde mi, co se jí nelíbí. Stíním jí sluníčko.

KockaStul.jpg

„I ty potvoro jedna. Jeden úsměv prosím.“ Namířím na ní foťák, ale to už mě milostpaní ignoruje a zálibně nastavuje čumáček slunečním paprskům.

YazdZhora.JPG

Bude 11, čas opustit útočiště. Účet už mám zaplacený z večera, řekněme, že nebyl nejnižší, ale za ten luxus to stálo. Příště ale už pojedu do dormitoru, abych se tak nerozmazlovala. Naposledy se tedy praštím o futra, zatlačím bouli a jdu vrátit zámeček s klíčkem. Batohy složím pod jeden ze stolů, půjčím si návštěvní knihu a snažím se vyplodit nějaký ten vzkaz v angličtině, ale i češtině pro případné další Čechy, kteří tudy pojedou. Zároveň si prolistuji celou knihu a pár českých vzkazů v ní najdu.

Gbook.JPGNěkteré jsou standardně česky stupidní: „Chybí mi tu pivo a mají malý výběr jídla“ – k čemuž bych řekla jediné – několikastránkový jídelní lístek, maso od kuřete po velblouda. Pokud si z toho někdo nevybral, značí to jediné, měl na výběr až moc! Přijíždí nový turisté. Dva Francouzi, kteří dojeli na kolech a odchází se rovnou slunit a odpočívat na střechu. Po chvíli je následuji, protože na naší hotelové střeše jsem ještě nebyla.

UlickaII.JPG

Vystoupám po úzkém hlinitém točitém schodišti, jako obvykle vyzbrojená foťákem. Dávám náležitý pozor, abych se moc nepřibližovala k fóliové střeše, protože s mojí šikovností bych skrz ní propadla. Naopak k vnějším krajům střechy se přibližuji bez problémů, ty jsou dost vysoké na to, abych o ně neměla šanci zakopnout a zároveň se dají použít opět místo stativu. Ale kdyby se tady přelezlo a přešel ten oblouk, tak jsem u sousedů. A jak tak z výšky pozoruju, jak jsou střechy hezky pospojované, mám pocit, že by se po nich dalo projít minimálně celé staré město. Jen nevím, nevím, jak bych od všech těch lidí získala povolení, že se jim můžu procházet po střeše...

Sestra.jpg

Slunce praží, čas utíká, vracím se do chládku chodbičky pod schody, kde jsem složila batohy, porozhlédnu se po zásobení místní knihovničky. Funguje principem – odvez si knížku a nech tu za ní jinou. Bohužel nemám za co měnit, protože s sebou mám knížku vypůjčenou, tak jen prolistuji, co tu kdo nechal a do poznámky si píšu, že příští rok sem musím něco zajímavého přivézt, ať si turisté počtou.

Za recepčním si přijde popovídat nějaký jeho známý a chválí moje oblečení. Jestli prý jsem muslimka, že jsem tak vzorně zahalená. Vysvětluji, že nejsem. Znovu mě tedy chválí za dodržení dress codu. Co mu na to mám říct jiného, než že děkuji? Místní Holanďanka mi ale přijde sdělit, že v Shirázu, kam se chystám už to tolik řešit nemusím. Je to větší město, lidé jsou tam tolerantnější. Informace je to fajn, ale v podstatě nevyužitelná, já jsem spokojená jak jsem.

Přijíždí mi taxík na autobus. Beru batohy, naposledy kontroluji, že jsem nic nezapomněla, loučím se, naposledy se rozhlédnu po Silk Roadu a uličkou směřuji k autu. Ale kde nic, tu nic, jen za rohem vidím mizet zadek auta. „Neeee! Já jsem tady!“ Běžím za ním a mávám, naštěstí zastaví. Domluvíme se na ceně a můžeme jet. Řidič toho moc nenapovídá, což mě tedy momentálně nevadí. Vytáhnu foťák, že si vyfotím hory v dálce. V tu chvíli řidič brzdí, abych mohla fotit. Kdyby si k tomu zastavení nevybral zrovna střed křižovatky, byla bych mu vděčnější. Honem tedy balím foťák, děkuji za zastávku a děkuji Alláhovi, že do nás z boku nikdo nevletěl.

Bus.JPG

Na autobus dojedeme bez nehod. Platím, loučím se a směřuji do odjezdové haly, abych zjistila odkud mi to pojede. Znáte ten krásný zvyk, že autobusy na sobě mívají napsáno, kam jedou? Tak přesně ten tu neznají. Autobusy jsou pomalované a popsané vším možným, (většinou mají jméno po nějakém imámovi), ale cílovou stanici na nich budete hledat marně.Nastává fáze ptaní.Všichni mě posílají do leva, kde jsou prodejny jízdenek. Snažím se jim vysvětlit, že tu už mám, že potřebuji jen vědět, které je moje nástupiště. „Vlevo, vlevo.“ OK, třeba tam někdo bude umět líp anglicky a pošle mě správně. Přijdu k jednomu z okýnek a snažím se vysvětlit, že jedu do Shirázu.

„No, Shiraz. Teheran.“

„No, I have ticket to Shiraz, where can I find the BUS to SHIRAZ?“

„No, Shiraz, Teheran.“

Jdu dál, opět se svojí žádostíé na nasměrování. Tady slečna jen skálopevně opakuje „Esfahan, Esfahan.“ Zkouším tedy okýnko s jízdenkami do Shirázu, marně – pán za ním se evidentně zasekl na: „Shiraz, no ticket.“

Jdu tedy zkusit štěstí mezi domorodce na nástupišti. Ujme se mě hned ten první. Nejprve tedy přesvědčuje, že (jeho) taxi je mnohem lepší a pohodlnější, ale když mu ukážu platný lístek, přečte mi z něj, že odjíždím z nástupiště 5. Tady už pár lidí sedí a čeká, odjíždět máme za 15 minut. Odlovím místo na lavičce a vyndám si knížku, že alespoň něco málo přečtu. Rodinka za mnou si chce povídat. Muž galantně vstane a nabízí mi místo vedle své ženy a dcery, prý nám bude překládat, protože umí anglicky. Poděkuji, že místo na sezení mám, ale proč si nepopovídat? Opět proběhne koloběh: Kdo, odkud, kam, jak, proč s kým (Za kolik naštěstí ne...)? Popřání krásného pobytu a můžu se začíst do knížky. Autobus má zpoždění. To už mě na tomhle výletu skutečně nepřekvapuje, takže si říkám, že horší než v Istambulu to nebude. Jen doufám, že do Shirázu nedojedu uprostřed noci, protože to bych se pak bála, že se nedostanu do hotelu.

Pro jistotu se přeptám, jak dlouho autobus pojede. 6-8 hodin. Tomu se říká rezerva v jízdním řádu, naši dopravci by se od nich měli učit. Konečně dojede k nástupišti sytě červený mercedes s bílo rudým nápisem Hossein na čelním skle. Pomyslím si něco o náboženském fanatismu a spolu s ostatními si jdu uložit krosnu do zavazadlového prostoru. V něm už sedí chlapík a každému přidělí číslo na batoh a druhé do ruky, já nedostanu nic. Pravděpodobně jsme já i Deuter dost divní na to, aby to postačovalo k identifikaci.

Usazování do autobusu probíhá poněkud zvláštním způsobem. Každý má sice číslo sedačky, ale i přes to je usazování v kompetenci řidiče. Kdo přijde první, jde na první sedačku, druhý na druhou. A jediné na co se v tu chvíli dbá je, aby vedle sebe seděli dvě ženy, nebo dva muži - pouze pokud se jedná o pár, je vytvořena dvojice. A jedna taková sedí přímo přede mnou. Autobus je plný, můžeme jet. Záclonky na všech oknech jsou důkladně zatažené, takže pozorování okolí nepřipadá v úvahu. Ale není se na tom čemu divit, kdyby sem pražilo sluníčko, tak i přes aktivní klimatizaci dojedeme uvaření. Každý ještě před odjezdem dostane od druhého řidiče (stevarda, závozníka?) pomerančoví džusík, abychom neumřeli žízní.

Hora.JPG

Kam jedeme se snažím sledovat alespoň pohledem z čelního skla, ale pořád mi leze do výhledu páreček přede mnou. Vypadají, že jim nikdo neřekl, že se na veřejnosti nelíbá, tedy ne v tomhle státě. Po chvíli je začínám nenávidět. Chlapa mam tisíce kilometrů daleko, za jednu pusu (od něj) bych dala nevím co a oni tohle. Po třech hodinách, kdy už nevím, kam koukat, abych na nikoho nekoukala, zastavujeme. Vystupuji a zjišťuji, že jsme uprostřed pouště a hor, ale hlavně u obchůdku a modlitebny. A kde je modlitebna / mešita, tam je i záchod. Hurá! Na první pokus zamířím do modlitebny,což mi naštěstí včas dojde, takže dojdu ještě za roh, kde je původní cíl určení.

V obchůdku si pak koupím jakýsi jahodový dortík s pistáciemi, slečna vedle mi nabízí domácí buchtu – moc dobrou. Mnou koupený dortík s díky odmítne. Chápu, taky bych dala přednost domácímu. (A navíc, když si vybavím Honzovy poznámky typu: „Víš co v tom musí bejt za humusy, aby to vydrželo takhle dlouho čerství?“ přestávám na to mít chuť i já.) Cesta pokračuje, slunce se kloní k západu, venku bude zřejmě příjemná teplota, v autobusu je naopak zima. Vítaná to změna oproti suchému vedru, které do té doby vládlo. Pomalu, ale jistě usínám, takže zaspím i jistě hodnotný film o jakémsi vrahovi. Z toho, co jsem mezi spánkem a přes jazykovou bariéru pochytila, ten člověk zabil svoji ženu a celé to bylo o tom, jak se ho snaží odsoudit. Podle toho, že skoro celý film probrečel, mu to asi bylo líto. Kdo ví? Dalším poznatkem bylo, že podle místní kinematografie zřejmě ženské v těch šátcích i spí. No co, podle těch amerických filmů zase spí namalované a načesané, jako na ples, každá kultura má svoje. Jen by mě zajímalo, zda tohle má šanci dostat se někdy do Českých kin? (I když my si asi vystačíme s filmy o vlastních vrzích – Kájínek, Heparinový vrah....)

ZapadSlunce.JPGSilnice.JPG

Venku už je solidní tma, řidič jede, jako kdyby autobus i s námi ukradnul, takže doufám, že už brzo budeme na místě. A skutečně se během půl hodiny před námi začínají objevovat první světla vypadající jako lidské osídlení. Čas přejezdu Yazd – Shiraz je oproti všem předpokladům ještě nižší. 5 hodin a 50 minut. A v ulicích už se slaví. Průvody, bubny, zpěv. Byť by mě to normálně fascinovalo asi ze všeho nejvíc, momentálně řeším akutnější potřebu a tou je taxík do hotelu.

Autor: Klára Kutačová | neděle 22.8.2010 13:27 | karma článku: 13.88 | přečteno: 1141x

Další články blogera

Klára Kutačová

Cesta kolem světa - Myanmarem na kole den 2.

1. den jsem dojela z hraničního města Myawaddy do malého městečka Kawkareiku a dnes mě čeká přejezd do Hpa An, kde se chci den až dva zdržet.

9.1.2020 v 14:00 | Karma článku: 16.99 | Přečteno: 279 | Diskuse

Klára Kutačová

Cesta kolem světa - Myanmarem na kole den 1.

Sedím v nočním autobusu z Bangkoku na hranice s Myanmarem, který mám v plánu přejet na kole. Sama nevím, proč mě taková věc vůbec napadla a jestli vůbec půjde realizovat. Ale za pokus to stojí...

7.1.2020 v 14:00 | Karma článku: 17.09 | Přečteno: 400 | Diskuse

Klára Kutačová

Cesta kolem světa - Bangkokem na kole i na lodi

Můj pobyt v Bangkoku se blíží skoro ke konci. Kolo mám a čekám už jen na víza do Barmy, takže se automaticky nabízí možnost, že se v mezičase po okolí projedu na svém novém přibližovadle.

2.1.2020 v 14:00 | Karma článku: 17.32 | Přečteno: 250 | Diskuse

Klára Kutačová

Cesta kolem světa - Návrat do Bangkoku

Z Laosu se vracím zpátky do Thajska. Tedy konkrétně zase do Bangkoku, abych si vyzvedla kolo, zařídila Myanmarská víza a tak...

16.12.2019 v 16:00 | Karma článku: 14.70 | Přečteno: 313 | Diskuse

Další články z rubriky Cestování

Alena Šnajdrová

Co mě v Norsku zaujalo

Kdysi dávno v pubertě jsem zarytě tvrdila, že každá reakce je lepší než žádná reakce - tedy i ta záporná. Sice jsem za ty roky spoustu věcí přehodnotila, ovšem pravda je, že Norsko mě v žádném ohledu nenechalo chladnou.

21.1.2020 v 0:03 | Karma článku: 25.11 | Přečteno: 1045 | Diskuse

Libor O. Novotný

Duhové hory - nejbarevnější pohoří na světě

Fotky z čínských Duhových hor jste už určitě viděli. A téměř jistě jste jim nevěřili, protože byly nepřirozeně přibarvené. A to je škoda, protože jsou úžasné i bez přibarvování, které jim ubírá na důvěryhodnosti a zbytečně škodí.

20.1.2020 v 15:00 | Karma článku: 14.15 | Přečteno: 327 | Diskuse

Pavel Liprt

Bešeňová a Drevený artikulárny kostol Svätý Kríž

Při našich cestách si vybíráme místa, kde se nachází nějaká zajímavá socha, kaple či kostel. Jinak tomu nebylo ani v případě výletu na Slovensko do obce Bešeňová, která leží v srdci kraje zvaném Liptov.

18.1.2020 v 8:22 | Karma článku: 16.33 | Přečteno: 288 | Diskuse

Helena Králová

Z kanceláře na jachtu - poprvé na lodi

Na jachtu mě přivedla především má cestovatelská vášeň, která začala za dob studií na vysoké škole a absolvování programu Erasmus v Řecku. Následovala cesta na Nový Zéland, kde jsem byla půl roku, a poté návrat do tepla kanceláře.

17.1.2020 v 15:39 | Karma článku: 18.81 | Přečteno: 762 | Diskuse

Jan Tomášek

Předvánoční Letovice

Necelých dvanáct volných hodin mezi směnami, což si tedy z Brna nezajet někam nedaleko, například do Letovic. Na to, že budou za pár dnů vánoce, počasí zrovna nevypadá, ale alespoň zaujme jeden tématický obrázek na nádraží.

16.1.2020 v 10:42 | Karma článku: 8.44 | Přečteno: 262 | Diskuse
Počet článků 265 Celková karma 16.82 Průměrná čtenost 1094

Jsem občas trochu cynik a často naivní snílek...

Snila jsem o cestě kolem světa, se kterou jsem začala pomalu a pozvolně před devíti lety, kdy jsem se vydala poprvé sama do Íránu, kam jsem se ráda ještě dvakrát vrátila. Od té doby jsem se snažila (většinou sama) každý rok vycestovat do bližších i vzdálenějších míst, nasávat jejich atmosféru a co nejvíc fotit.

Moje prozatím největší, nejdelší a nejvzdálenější cesta se uskutečnila od 8. ledna do 17. srpna 2017 kdy jsem se nejprve přidala do devítičlenné posádky na  cestu Aviou Jižní Amerikou https://www.facebook.com/aviou.cz/ a následně již sama pokračovala do USA, Kanady, Jihovýchodní Asie a Západní Evropy. Během 222 dní jsem navštívila území 20 států a vystřídala rozličné dopravní prostředky včetně skládacího kola, které jsem koupila v Bangkoku, projela na něm kousek Barmy a nakonec ho letadlem dopravila do Portugalska a (ne)dojela s ním do Santiaga de Compostela. Tím jsem obletěla a objela zemi kolem do kola, viděla nespočet nádherných míst, zažila mnoho neskutečných věcí a hlavně jsem potkala spoustu úžasných lidí.

A o tom všem bych vám ráda vyprávěla s pomocí svého blogu...

Najdete na iDNES.cz