Pondělí 20. ledna 2020, svátek má Ilona
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
  • Pondělí 20. ledna 2020 Ilona

Napříč tyrkysovou zemí XV. - První večer v Shirazu

22. 08. 2010 18:52:25
Po celém odpoledni v autobusu na rozpálené dálníci konečně po západu slunce dojedeme do Shirazu. To je fajn, jen kdybych věděla, kde jsem a jak se dostanu do hotelu?

Stačí se rozhlédnout a hned je u vás několik taxikářů a předhánějí se, kdo vás odveze levněji.

„Anvari hotel? Anvari?“

„No, Zandi.“

Minimálně 2 se mi snaží vysvětlit, že všichni turisti jezdí do Anvari, ne do Zandi. Už to mi mělo naznačit, že jsem někde udělala chybu. Já si momentálně ovšem na svém Zandi trvám, mám tam zamluvený pokoj.

„OK, go!“ vyzve mě jeden.

Následuji jej na stanoviště taxíků, kde si místo toho jeho vyhlédnu ten nejzelenější a nejtaxíkovitější taxík. Tak pro jistotu. Paranoia je všemocná. (Na druhou stranu únosci turistů by se asi nejlépe maskovali právě v naprosto nevinně vypadajícím autě, takže by mi to ve finále bylo stejně k prdu, kdyby se mě někdo snažil unést...)

Pomerance.JPG

Až druhý den zjistím, že jsme to do hotelu vzali pořádnou oklikou. Ale abych taxikáři nekřivdila, možná to bylo uzavírkami kvůli průvodům. Na jedné z hlavních silnic uvázneme v zácpě. „Boha jeho, lidi, kam všichni takhle v 9 večer jedete?“ táži se sama sebe. Taxikář mi ovšem ukazuje, ať vystoupím. „What? Why?“ Mává rukou, že tamhle za rohem je můj hotel. Čemuž buď můžu věřit a nebo taky ne. Já jsem ovšem tvor nedůvěřivý, takže zatvrzele sedím, že chci dovézt až před vchod. Nebo alespoň někam, kde uvidím, že tam skutečně ten hotel je. Taxikář vystoupí, odchytí nejbližšího příslušníka policie, který mi lámanou angličinou vysvětlí, že Zandi je skutečně za tímto rohem a že mě tam samozřejmě půjde doprovodit. Poděkuji taxikáři, zaplatím, omluvím se za nedůvěru a následuji policistu, který mě odvede až ke vchodu a čeká, zda nebudu potřebovat ještě nějak pomoci. Když vidí, že se s recepčním jsme schopni domluvit, rozloučí se a odchází za svými povinnostmi.

Koupelna.JPG

Tenhle hotel je oproti Silk Roadu poněkud omšelejší. (OK, proti Silkroadu bych mohla říct, že je omšelé téměř cokoliv. Přihlédnu – li k faktu, že se jednalo o hotel „uplácaný z hlíny“, je to možná trochu ostuda.) Ale momentálně mi stačí, když se budu mít kde osprchovat a spát, takže nějakou opadanou omítku a trochu prachu vezmi čert. Plusový bod dostanou za dva pomerančovníky na dvorku. Recepční mě doprovodí do pokoje. V předsíňce ze stropu visí cosi, co vypadá jako přerostlá digestoř. Padá z toho špína a mě děsí, co ještě dalšího by z toho mohlo opadávat. „Fuj.“ Recepční evidentně pochopí, že to nebylo slovo vyjadřující nadšení a vede mě dál. „Bathroom.“ Tak tím dojem skutečně nezachránil. Pokoj vypadá obyčejně, koupelna je slušně řečeno poněkud opotřebovaná. Ale já už teď padám solidně na ústa, a protože nic lepšího tu nemají, budu se s tím muset pro dnešní noc nějak spokojit. Poděkuji, dojdu se dolů upsat a konečně vysněná sprcha. I když přiznávám, představovala jsem si ji o něco hygieničtěji. Přítomnost procesí drobných broučků mi na pocitu sterility nepřidává. Nicméně uzavřu s nimi dohodu: budou žít přesně do doby, než se první z nich pokusí vlézt ke mně do postele.

PokojS.JPG PokojSII.JPG

Hmyz ovšem není to, co mě momentálně trápí nejvíc. V pokoji začne být cítit plyn. Recepční se sice tvářil, že to je normální, ale já se nechystám otrávit (ani normálně) plynem, takže jdu větrat. Otevřeným oknem dovnitř zavane příjemný chládek, takže si vyberu postel u něj, rozestelu (příšerný tvrdý polštář rovnu nahradím kabátem a svetrem) a chystám se zalehnout, když tu začne z venku jít šílený kravál. Oslavující procesí pokročilo na hlavní ulici, takže byť jsou okna do nějaké zapadlé uličky, přes nízké baráčky v okolí je slyšet úplně všechno. Tím pádem mám dvě možnosti. Zavřít okno a pravděpodobně se udusit a nebo nechat okno otevřené a žít s tím, že se nevyspím. Po půl hodině, kdy se i přes strašnou únavu marně snažím usnout, si říkám, že udušení by mohlo být milosrdnější. Ale sebevrah nejsem (OK, vím, že hodně lidí si o mně díky tomuhle výletu myslí opak), takže se snažím vymyslet lepší variantu. Za prvé se přesunu na postel nejdál od okna. To nepomůže ani trochu. Tak si zacpu uši rukama. To je mnohem lepší. Začnu dřímat, ruce automaticky povolí a kravál začne nanovo. Ale nebyla bych to já, abych nezačala vymýšlet pakárny. Svetr omotaný kolem hlavy jako turban je jen slabá hluková bariéra, ale balíky ponožek (čistých!!!) válející se na posteli vedle, by mohly posloužit mému účelu. Vyberu si dva páry podkolenek a za pomoci šátku z nich vytvořím klapky na uši. A pro dokonalost efektu (ne vizuálního pochopitelně) ještě z gázy vyrobím jakési špunty do uší. A najednou je klid. Jaké blaho. Asi za hodinu se pokusím otočit, ale ponožky mi v tom brání. Pozitivní ovšem je, že mezi tím průvod odešel, takže je klid, ticho a já můžu nerušeně pokračovat ve spánku i bez nich. A nad ránem, kolem 7 hodiny, je venku klídek, který bych čekala maximálně někde na samotě u lesa a ne v tomhle velkoměstě.

Autor: Klára Kutačová | neděle 22.8.2010 18:52 | karma článku: 13.91 | přečteno: 1234x

Další články blogera

Klára Kutačová

Cesta kolem světa - Myanmarem na kole den 2.

1. den jsem dojela z hraničního města Myawaddy do malého městečka Kawkareiku a dnes mě čeká přejezd do Hpa An, kde se chci den až dva zdržet.

9.1.2020 v 14:00 | Karma článku: 16.97 | Přečteno: 274 | Diskuse

Klára Kutačová

Cesta kolem světa - Myanmarem na kole den 1.

Sedím v nočním autobusu z Bangkoku na hranice s Myanmarem, který mám v plánu přejet na kole. Sama nevím, proč mě taková věc vůbec napadla a jestli vůbec půjde realizovat. Ale za pokus to stojí...

7.1.2020 v 14:00 | Karma článku: 17.08 | Přečteno: 398 | Diskuse

Klára Kutačová

Cesta kolem světa - Bangkokem na kole i na lodi

Můj pobyt v Bangkoku se blíží skoro ke konci. Kolo mám a čekám už jen na víza do Barmy, takže se automaticky nabízí možnost, že se v mezičase po okolí projedu na svém novém přibližovadle.

2.1.2020 v 14:00 | Karma článku: 17.32 | Přečteno: 249 | Diskuse

Klára Kutačová

Cesta kolem světa - Návrat do Bangkoku

Z Laosu se vracím zpátky do Thajska. Tedy konkrétně zase do Bangkoku, abych si vyzvedla kolo, zařídila Myanmarská víza a tak...

16.12.2019 v 16:00 | Karma článku: 14.70 | Přečteno: 313 | Diskuse

Další články z rubriky Cestování

Pavel Liprt

Bešeňová a Drevený artikulárny kostol Svätý Kríž

Při našich cestách si vybíráme místa, kde se nachází nějaká zajímavá socha, kaple či kostel. Jinak tomu nebylo ani v případě výletu na Slovensko do obce Bešeňová, která leží v srdci kraje zvaném Liptov.

18.1.2020 v 8:22 | Karma článku: 15.56 | Přečteno: 275 | Diskuse

Helena Králová

Z kanceláře na jachtu - poprvé na lodi

Na jachtu mě přivedla především má cestovatelská vášeň, která začala za dob studií na vysoké škole a absolvování programu Erasmus v Řecku. Následovala cesta na Nový Zéland, kde jsem byla půl roku, a poté návrat do tepla kanceláře.

17.1.2020 v 15:39 | Karma článku: 18.13 | Přečteno: 719 | Diskuse

Jan Tomášek

Předvánoční Letovice

Necelých dvanáct volných hodin mezi směnami, což si tedy z Brna nezajet někam nedaleko, například do Letovic. Na to, že budou za pár dnů vánoce, počasí zrovna nevypadá, ale alespoň zaujme jeden tématický obrázek na nádraží.

16.1.2020 v 10:42 | Karma článku: 8.40 | Přečteno: 254 | Diskuse

Peter Krivda Soliwarski

Potulky LXIV - Kőszeg /H/

...akýsi pán umýval okná v náprotivnom dome a sem tam zaznamenával prechádzajúcich, obzerajúcich, fotiacich, ale nedal sa rušiť. Veď bol máj a v máji by mali byť okná číro priepustné všetkému krásnu...

15.1.2020 v 19:12 | Karma článku: 5.88 | Přečteno: 104 | Diskuse

Jan Lněnička

České dráhy zrušily zpáteční jízdenky

Možná s touto zprávou přicházím s křížkem po funuse, ale já jsem té zprávě, kterou mi sdělila manželka, když po mně chtěla, abych podepsal petici právě proti tomuto zrušení, nechtěl věřit.

13.1.2020 v 16:05 | Karma článku: 29.99 | Přečteno: 2601 | Diskuse
Počet článků 265 Celková karma 16.81 Průměrná čtenost 1094

Jsem občas trochu cynik a často naivní snílek...

Snila jsem o cestě kolem světa, se kterou jsem začala pomalu a pozvolně před devíti lety, kdy jsem se vydala poprvé sama do Íránu, kam jsem se ráda ještě dvakrát vrátila. Od té doby jsem se snažila (většinou sama) každý rok vycestovat do bližších i vzdálenějších míst, nasávat jejich atmosféru a co nejvíc fotit.

Moje prozatím největší, nejdelší a nejvzdálenější cesta se uskutečnila od 8. ledna do 17. srpna 2017 kdy jsem se nejprve přidala do devítičlenné posádky na  cestu Aviou Jižní Amerikou https://www.facebook.com/aviou.cz/ a následně již sama pokračovala do USA, Kanady, Jihovýchodní Asie a Západní Evropy. Během 222 dní jsem navštívila území 20 států a vystřídala rozličné dopravní prostředky včetně skládacího kola, které jsem koupila v Bangkoku, projela na něm kousek Barmy a nakonec ho letadlem dopravila do Portugalska a (ne)dojela s ním do Santiaga de Compostela. Tím jsem obletěla a objela zemi kolem do kola, viděla nespočet nádherných míst, zažila mnoho neskutečných věcí a hlavně jsem potkala spoustu úžasných lidí.

A o tom všem bych vám ráda vyprávěla s pomocí svého blogu...

Najdete na iDNES.cz