Pondělí 20. ledna 2020, svátek má Ilona
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
  • Pondělí 20. ledna 2020 Ilona

Napříč tyrkysovou zemí XVII. - Hrobky básníku

26. 08. 2010 19:38:15
Odpolední procházka po hrobkách Iránských básníků - jmenovitě Sadiho a Hafeze...

Poprvé si tak vyzkouším, že stání u silnice skutečně funguje. Taxík přijede, zatroubí, zastaví, já nastoupím a můžeme jet. A protože v Lonely Planetu na mapě už hrobka není, předpokládám, že je o něco dál. Takže mě poněkud překvapí, když mi asi po 5ti minutách jízdy řidič ukazuje na zahradu před Sadim. Zaplatím, vystoupím a čekám. A tajně doufám, že se sem třeba dostanou dřív, abych tu nestála půl hodiny jako trubka. A jako atrakce pro místní děti. Když mě místní mateřská školka přestane bavit, zaplatím 2 000 za vstup do zahrady a usadím se do stínu na zídce u cesty. A + J stále nikde a místo dětí jsem teď atrakcí pro dospělé, takže snad s dvaceti lidmi prohodím pár zdvořilostních frází, než se zvednu, že se jdu alespoň chvíli projít a potom se buď potkáme, nebo ne. Murphyho zákony zafungují na jedničku, takže v tu chvíli přijíždějí. Hurá!

DSC_9682.JPG DSC_9720.JPG

Prohlídka hrobky je celkem rychlá (co by tam tak mělo být víc, než rakev, byť zdobená verši – ve farsi, takže jsem si nepočetla), ale okolní park by přírodo a zelenomilci mohl zabrat i celý den. Je to totiž jedna ze zelených oáz v poušti kolem. Sedíte pod pomerančovníkem, nad vámi dozrávají čerstvé plody, pod zadkem zelenou trávu a kousek za zdí jsou hnědé vysušené hory. Báječný kontrast, pokud jste tím, kdo sedí v zeleni.

DSC_9690.JPG

Aisi navrhne, že zajdeme na čaj. Pod zemí je tu hezká čajovna s rybníčkem plným rybiček. No nakonec proč ne? Hrneme se dolů, ale bohužel je teď zavřeno kvůli modlitbě. Chvíli se dohadujeme, co dál, až se shodneme na tom, že chvilku počkáme, třeba budeme mít štěstí. Mezi tím si popovídáme s dalšími návštěvníky. A konečně můžeme dolů. Ovšem jen nakouknout, otvírat budou až později. Čajovna hezká, jednoduše zařízená, v podlaze díra ještě hlouběji do země a v ní rybníček. A díky tomu malému rybníčku to po celé místnosti smrdí rybinou takovým způsobem, že uvítám žádost, abychom šli ven, protože je ještě skutečně zavřeno.

DSC_9714.JPG

Zpět na čerstvém vzduchu nás ihned odchytí jakási svátečně oděná rodinka a hned se ptají, zda s námi můžou vyfotit svojí dceru. Nakonec se fotíme s takovou spoustou lidí, až začínám mít podezření, že buď Aisi nebo Justin jsou místní celebritou a jen se to stydí přiznat. Čas plyne a já stále nevím, jak je to s Hafezem,kam už mám jet sama. Zamíříme tedy k prodejně vstupenek, zda nám neporadí. Poradí, zavírají ve 21:30, což je je dávno po tom, co se setmí, což já nechci. Nehodlám se tu toulat sama po nocích, byť by mě to na některých místech vyloženě lákalo.

DSC_9728.JPG DSC_9733.JPG

Takže ještě chvíli posedíme na lavičce, smějeme se místním výrostkům, kteří sem skáčou přes plot a předvádějí před námi různé akrobatické kousky, zakončené tím, že nám každému věnují jednu banánovou žvýkačku. A je čas se rozloučit. Jedno závěrečné společné foto a odcházím směr Hafez, zatímco A+J se konečně dočkají svého čaje u rybiček.

DSC_9745.JPG

A protože se stále pohybuji v oblasti mimo mapu, nechce se mi riskovat pěší pochod, takže opět lovím taxi. Díky tomu jsem tam o 10 minut dříve, než jakási autobusová organizovaná skupina, což je dokonalé, protože se mi povede nafotit hrobku bez lidí, aniž bych u ní musela strávit X hodin v pohotovostním režimu. Poté přijede ona již zmiňovaná skupina a všude se začne hemžit strašné kvantum lidí a jak to u organizovaných skupin bývá, chovají se jako stádo uřvaných tupců.. (Ne, že bych na ně z katedrály nebyla zvyklá....) Vyhledám tedy klid za jednou z budov, kde je menší hřbitov dalších umělců. Takový Slavín po Iránsku. Skoro na každé hrobce leží květiny, po cestičkách mezi nimi chodí pořád dokola jeden člověk a u plotu sedí další skupinka místních mladíků. Věřte mi, že mladí muži kolem 18ti let se chovají všude sejně. Jakmile vidí ženskou, snaží se poutat pozornost. Smůla, pánové.

DSC_9773.JPG

DSC_9784.JPG

Onen další člověk bloudící mezi hroby za mnou poté přijde, že mi ukáže úžasné místo, odkud si mám vyfotit Hafeze. OK, jdu za ním, i když nemám zrovna náladu nechat si někým vysvětlovat, co mám jak fotit. „Here, in the water!“ Ukazuje na bazének před hrobkou. „Úžasný!“ nemám náladu mu vysvětlovat, že přesně takovou fotku už mám. Tak zasednu do dřepu, cvaknu a chlapík spokojeně odchází, že mi pomohl k dokonalému snímku. Pravda, díky němu jsem si přecijen jedné zvláštnosti všimla. U nás se do kašen hází drobné mince pro štěstí. Tady to dělají také, ovšem nejen mince. Na hladině nádrže plave několik bankovek (jejichž hodnota je povětšinou stejná, jak u našich drobáčků).

Sluníčko začíná pomalu, ale jistě klesat, takže nejvyšší čas jít. Chci se projít pěšky, protože Hafez už na mapě je a rozhodně není nikterak daleko na to, abych si brala taxi. Vykročím tedy k východu, kde mě ještě zastaví další člověk a cpe mi svojí mailovou adresu, že se učí anglicky a rád by si se mnou psal. Na oplátku dostane můj spammail, když napíše, klidně odepíšu, i když nevím, nevím, co bychom si tak asi povídali?

Za bránou stojí taxíky a hned se nabízejí, že mě odvezou do hotelu. Děkuji, odmítám. Jeden taxikář má neskutečnou výdrž. „Hotel? Restaurant? Persepolis?“

„Persepolis?“

„Yes!“

„Tak na to zapomeň, milej zlatej, ta je totiž zavřená a i kdyby teď nebyla, tak se podívej kolik je hodin.“

Kouká na mě a snaží se mi vysvětlit, že mi nerozumí. Já mu zase vysvětluji, že jediné čemu má rozumět je, že nemám o odvoz zájem. Nikam!

Vykročím tedy pěšky a už se ke mně přidává další. Získávám pocit, že mám někde na zádech nápis: Zastav mě. Opět prohodíme nějakou tu frázi, ale když má až moc velké tendence mě doprovázet (snad až na konec světa), tak se loučím a mizím. Na mostě již sama od sebe a dobrovolně zastavím a dívám se dolů do proudu řeky. Podle mapy je to veletok, byť ve skutečnosti je to takový mělký potůček. Na tom, že jsou tu teď abnormální sucha zřejmě bude něco pravdy. Tak jen nevím, jak se jim daří zavlažovat všechny ty zahrady a parky, co jich tu mají?

S padající tmou na mě padá i splín, takže si jako správná ženská koupím 4 úžasně vypadající dortíky plné šlehačky a mířím k netkavárně, abych napsala domů. A kdo ví, třeba chytnu i svého drahého online. Upírám se k této myšlence a nacházím malý zapadlý krámek s počítači, nad kterým visí nenápadná cedulka, že poskytují připojení na net. Vstoupím dovnitř, zjistím, že zavírají až za dvě hodiny, takže spousta času. Ukáže se to tu jako celkem fajn místo. Chlapík mě nechá v klidu dělat, co potřebuji a zmizí někam pryč. Možná i proto, abych se nebála, že si třeba bude prohlížet moje fotky, když už je nahrávám přes jeho počítač. A nebo (a to spíš) se mu prostě nechtělo sedět mi za zády a nudit se. Vyřídím korespondenci, zasměji se nad maily od Honzy, popřemýšlím nad strategií do Diplomacie, uklidním příbuzenstvo, zjistím, jak vypadají Vánoce beze mně a je čas jít do hotelu. Venku už je solidní tma, což se mi zrovna dvakrát nelíbí, protože tady se mi jen tak samotné chodit vážně nechce. A ani ten stativ nemám, takže evidentně mám na sebeobranu jenom krabičku zákusků. Tak zase na moment překvapení to taky neni k zahození.

Hotel je v podstatě za rohem, ale bohužel taky za hlavní silnicí. A protože průvody už jsou pryč, prohání se tu vesele auta. A o tom, že nesvítí už tu řeč byla. Přidejte k tomu jakousi opravu komunikace, která je obehnaná vysokým neprůhledným plotem, který musím obejít a jinudy než v té silnici to nejde a vyjde vám důvod, proč jsem se na druhé straně zcela veřejně radovala, že jsem to přežila.

V hotelu si odložím na pokoj dortíky, vyzvednu suché prádlo ze střechy a jdu zjistit, kde se nachází restaurace, kterou mi Aisi s Justinem vychválili až do nebe. Paní recepční je taková poněkud nesdílná, takže mi řekne, že mám zkusit jít ulicí dolů a tak už něco najdu. Nejdřív minu dva obchody s potravinami, které mají otevřeno do noci, až mě do očí praští velmi jasně svítící výloha jakéhosi fast foodu. Pochybuji, že tohle tedy Aisi myslela, ale hlad je hlad a jídlo je jídlo, takže zamířím tam. Výběr překvapí a potěší. Dávám si hovězí kebab v bagetě podobném pečivu a k tomu velkou mísu salátu s čerstvým hráškem na vrchu a jogurtovou zálivkou. I cena je velice přívětivá, obzvlášť za ten salát. Oboje si odnesu do hotelu, protože se chystám najíst v klidu, soukromí a pohodlí.

Trochu mi tu chybí nějaký jiný než noční stolek, protože nijak netoužím po tom, mít kydnutý jogurt na polštáři, případně spát přikrytá listem salátu, takže to vyřeším usazením na druhou postel než se chystám spát. Takže jestli přijede Tomáš, bude jako princezna na hrášku, protože ten jeden zakutálený jsem až do odjezdu nikde nenašla. Po jídle si jdu dát studenou sprchu, abych se uspala. Normální lidi si jí dávají tuším na probrání, ale tady je vedro a opět se všude topí, takže se ani nenamáhám lézt pod deku a už spím.

Drrrrrr, drrrrrr, drrrrrr.....

Probírám se a zjišťuji, co se děje. Telefon vedle mě na stole zběsile poskakuje. Venku je ještě tma, takže budík to nebude. Na display bliká Tomáš Irán SIM.

„Ty jo, Tome, co je?“

„Zvíře, ty už spíš?“ Nádech, výdech, nevraždit, nenadávat.

„Jo. A nepřej si mě, jestli nemáš dobrej důvod proč mě budíš.“ V tu chvíli bych jako jediný přijatelný důvod brala únos a žádost o výkupné.

Ale to ne. Pán se ztratil na výletě do Yazdu a potřebuju ode mně vysvětlit cestu do Silkroadu. A to tam jel prosím pěkně už po šesté. Vyhlásím tedy všeobecnou mobilizaci pro svoje spící mozkové buňky a snažím se mu cestu co nejjednodušeji popsat. Začnu u Big Bena, ale to prý nemusím, že už je u Jameh-mosque, což je mešita hned za rohem. Tak kde má chlapec problém? Vždyť jenom odejde tu zeď a hned za rohem to je. Pokouší se vymlouvat, že loni tam žádná zeď nebyla, jen parkoviště. Připomenu mu louku na Mirdamaru v Teheránu, ale nakonec uznám, že takové věci se stávají. A navíc, přiznejme si to, vždyť já ho slyším docela ráda. Jen mi potom dojde, že to znamená, že sem se nedostaví, to by totiž nestihnul, ledaže by letěl. Prý mi nechce kazit samostatnost. (Výmluvy.) Přejeme si dobrou noc a opětovně se ujišťujeme, že platí 1.1. ve Firuzehu. A pak můžu konečně spát. (Odpočívat!)

Autor: Klára Kutačová | čtvrtek 26.8.2010 19:38 | karma článku: 11.99 | přečteno: 874x

Další články blogera

Klára Kutačová

Cesta kolem světa - Myanmarem na kole den 2.

1. den jsem dojela z hraničního města Myawaddy do malého městečka Kawkareiku a dnes mě čeká přejezd do Hpa An, kde se chci den až dva zdržet.

9.1.2020 v 14:00 | Karma článku: 16.97 | Přečteno: 274 | Diskuse

Klára Kutačová

Cesta kolem světa - Myanmarem na kole den 1.

Sedím v nočním autobusu z Bangkoku na hranice s Myanmarem, který mám v plánu přejet na kole. Sama nevím, proč mě taková věc vůbec napadla a jestli vůbec půjde realizovat. Ale za pokus to stojí...

7.1.2020 v 14:00 | Karma článku: 17.08 | Přečteno: 398 | Diskuse

Klára Kutačová

Cesta kolem světa - Bangkokem na kole i na lodi

Můj pobyt v Bangkoku se blíží skoro ke konci. Kolo mám a čekám už jen na víza do Barmy, takže se automaticky nabízí možnost, že se v mezičase po okolí projedu na svém novém přibližovadle.

2.1.2020 v 14:00 | Karma článku: 17.32 | Přečteno: 249 | Diskuse

Klára Kutačová

Cesta kolem světa - Návrat do Bangkoku

Z Laosu se vracím zpátky do Thajska. Tedy konkrétně zase do Bangkoku, abych si vyzvedla kolo, zařídila Myanmarská víza a tak...

16.12.2019 v 16:00 | Karma článku: 14.70 | Přečteno: 313 | Diskuse

Další články z rubriky Cestování

Pavel Liprt

Bešeňová a Drevený artikulárny kostol Svätý Kríž

Při našich cestách si vybíráme místa, kde se nachází nějaká zajímavá socha, kaple či kostel. Jinak tomu nebylo ani v případě výletu na Slovensko do obce Bešeňová, která leží v srdci kraje zvaném Liptov.

18.1.2020 v 8:22 | Karma článku: 15.56 | Přečteno: 275 | Diskuse

Helena Králová

Z kanceláře na jachtu - poprvé na lodi

Na jachtu mě přivedla především má cestovatelská vášeň, která začala za dob studií na vysoké škole a absolvování programu Erasmus v Řecku. Následovala cesta na Nový Zéland, kde jsem byla půl roku, a poté návrat do tepla kanceláře.

17.1.2020 v 15:39 | Karma článku: 18.13 | Přečteno: 719 | Diskuse

Jan Tomášek

Předvánoční Letovice

Necelých dvanáct volných hodin mezi směnami, což si tedy z Brna nezajet někam nedaleko, například do Letovic. Na to, že budou za pár dnů vánoce, počasí zrovna nevypadá, ale alespoň zaujme jeden tématický obrázek na nádraží.

16.1.2020 v 10:42 | Karma článku: 8.40 | Přečteno: 254 | Diskuse

Peter Krivda Soliwarski

Potulky LXIV - Kőszeg /H/

...akýsi pán umýval okná v náprotivnom dome a sem tam zaznamenával prechádzajúcich, obzerajúcich, fotiacich, ale nedal sa rušiť. Veď bol máj a v máji by mali byť okná číro priepustné všetkému krásnu...

15.1.2020 v 19:12 | Karma článku: 5.88 | Přečteno: 104 | Diskuse

Jan Lněnička

České dráhy zrušily zpáteční jízdenky

Možná s touto zprávou přicházím s křížkem po funuse, ale já jsem té zprávě, kterou mi sdělila manželka, když po mně chtěla, abych podepsal petici právě proti tomuto zrušení, nechtěl věřit.

13.1.2020 v 16:05 | Karma článku: 29.99 | Přečteno: 2601 | Diskuse
Počet článků 265 Celková karma 16.81 Průměrná čtenost 1094

Jsem občas trochu cynik a často naivní snílek...

Snila jsem o cestě kolem světa, se kterou jsem začala pomalu a pozvolně před devíti lety, kdy jsem se vydala poprvé sama do Íránu, kam jsem se ráda ještě dvakrát vrátila. Od té doby jsem se snažila (většinou sama) každý rok vycestovat do bližších i vzdálenějších míst, nasávat jejich atmosféru a co nejvíc fotit.

Moje prozatím největší, nejdelší a nejvzdálenější cesta se uskutečnila od 8. ledna do 17. srpna 2017 kdy jsem se nejprve přidala do devítičlenné posádky na  cestu Aviou Jižní Amerikou https://www.facebook.com/aviou.cz/ a následně již sama pokračovala do USA, Kanady, Jihovýchodní Asie a Západní Evropy. Během 222 dní jsem navštívila území 20 států a vystřídala rozličné dopravní prostředky včetně skládacího kola, které jsem koupila v Bangkoku, projela na něm kousek Barmy a nakonec ho letadlem dopravila do Portugalska a (ne)dojela s ním do Santiaga de Compostela. Tím jsem obletěla a objela zemi kolem do kola, viděla nespočet nádherných míst, zažila mnoho neskutečných věcí a hlavně jsem potkala spoustu úžasných lidí.

A o tom všem bych vám ráda vyprávěla s pomocí svého blogu...

Najdete na iDNES.cz