Napříč tyrkysovou zemí XVIII. - Ashura pokračuje

Ráno se vyhrabu v půl 9, k snídani zblajznu dva dortíky, něco málo si ještě vyperu a můžu vyrazit do města. Plán A je zařízení si jízdenky do Esfahánu. Plán B jsou ještě nějaké ty průvody a Plán C je toulání se jen tak za nosem třeba do nějakého hezkého parku, protože veškeré památkové zajímavosti jsou zavřené...

A hlavně žádný taxík, všechno pěšky, aby mi nezakrněly nožičky. V oblíbeném obchůdku naproti hotelu kupuji vodu. Prodavač mě vítá radostným: „Čech, Nedvěd, fotbal!“ Věřím mu, že má lepší přehled o našich fotbalistech než já. Ovšem tím naše sportovní debata nekončí, takže se dozvím, že Čech je brankář a při hraní nosí přilbu a vypadá jako motorkář. Snažím se alespoň zasvěceně kývat, abych nevypadala, že jsem uplně mimo. Mám vodu a můžu jít. Tentokrát se na druhou stranu silnice dostanu snadno, je totiž zase zavřená. Všechny auta směřují jen do tunelu, do kterého většina z nich ovšem nechce. Takže před ním stojí policajti, kteří se snaží otáčejícími se auty vznikající chaos alespoň nějak řídit a posílat auta pryč. Docela je lituju, chlapce policajtský.

Zastavím se u křižovatky, kde ze severu přichází průvod. Děti tlačí cosi podobného zeleno stříbrné kolébce, ve které mají jídlo a rozdávají jej lidem v průvodu i mimo. Další děti běhají s rozprašovači a osvěžují kolem stojící. (Na lidi v průvodu mají těžší mechanizovaný kalibr. Až jsem si chvíli myslela, že přijelo vodní dělo k rozhánění demonstrací.). Jeden chlapeček s rozprašovačem přiběhne ke mně, a pak se jde radostně pochlubit kamarádům, že viděl cizince. Zírají na mě jako na zjevení. Co si budem nalhávat, já na ně koukám podobně.

Počkám, až přejde poslední člen průvodu, přejdu silnici a kolem citadely (berte s rezervou, jedná se jen o mé přenesené pojmenování) pokračuji na východ k nádraží. Tady mě odchytí osmnáctiletý klučina, že se učí anglicky a chtěl by si popovídat. Jasně, proč ne. A protože se po počátečních zdvořilostních frázích docela zapovídáme (na to, že oba mluvíme dost mizernou angličtinou), rozhodne se mě doprovodit na nádraží. Pochází z Afghánistánu, do Shirázu odjeli s rodinou před válkou. Teď tady studuje střední školu, ale na vysokou by rád do Ameriky. Tak probíráme odlišnosti místního školského systému od toho Českého. Přiznává, že uvažoval i nad Německem, prý jsou tam dobré technické školy. Tak mu poreferuji o ČVUT. (Jakožto hrdá bývalá studentka tohoto ústavu se snažím dělat alespoň nějakou tu reklamu ve světě.) Vypadá, že o tom i bude uvažovat.

Řešíce školství, dojdeme na autobusák velice rychle. (Také díky tomu, že Ali Reza ví, kam jde, takže mě vede.) Nastává tedy fáze shánění jízdenky. Ali si vezme věc na starost, vyzpovídá mě, kdy a kam chci jet. Přistoupí k okýnku, přetlumočí moje přání do Perštiny a už platím 60 000 riálů za lístek na 7:30. Pro jistotu my ještě přeloží informace na něm, abych neměla sebemenší problém a otáže se, zda by mě mohl ještě chvíli doprovázet. Třeba na oslavy – a protože je muslim, slíbí mi i vysvětlení, co se to kolem vlastně děje. Na křižovatce potkáme jeho mladšího brášku, který čeká na taxík a zcela evidentně mu spílá, že nemá u sebe telefon. Ali se tedy omluví, že se bude muset ještě zastavit doma, protože jej shání maminka. Nakonec potkáme i tu i s nějakou její kamarádkou. Kamarádka mě překvapí tím, že je zahalená i v niquabu, tuším, že to je první žena, kterou jsem viděla až tak důkladně zahalenou. Některé ženy tu sice chodí v čádorech až na zem, ale zřejmě i z důvodů oslav pod nimi mají nádherné pestré šaty, které sem tam vykouknou. A nejkrásnější měla snad 90tiletá paní, kterou jsem potkala včera. Zelené, dlouhé až na zem (jak jinak), s širokou sukní zdobenou drobnou zlatou výšivkou. Kam se na ni hrabaly princezny z pohádek....

Ali tedy odbíhá domů a já na něj čekám na rohu ulice, kde opět vyfasuji další zásobu domácího džusu. A protože tam stojím celkem dlouho je mi pravidelně doléváno. Takhle se o svůj pitný režim nestarám ani sama. Právě příchozí Ali též dostane svůj příděl vitamínů a můžeme pokračovat v cestě. V krámku s ovocem si koupím mandarinky. Tedy já platím, o výběr a dohadování se opět stará Ali. Jeho ovšem nikterak nefascinují, asi jako kdyby vám někdo nabízel s nadšením zakoupené jablko, kterých si na zahrádce pěstujete kvantum sami. Před obchodem nás zastaví žebrák, tak něco málo financí od nás dostane, když jsou ty svátky a lidé mají činit dobré skutky.

Ali mě vedek mešitě Šačera (hnusný fonetický přepis, já vím....), kam jsem se nedostala včera. Bohužel tedy neví, zda se nám tam podaří dostat, ale byl by rád, kdybych jí viděla. Ovšem nám před vchodem řeknou, že to nejde. Opět špatný čas, chystá se modlitba. Pro ty kteří se nevejdou do mešity chystají modlitební koberce přímo na silnici. Přijede náklaďáček a chlapík shazuje koberce na zem, kde je další rozkládají. A nejsou to žádné omšelé staré kusy, jak bych čekala. Druhé auto přitáhne cisternu s vodou, aby se všichni věřící mohli před modlitbou umýt. Muži už zaklekají na místa, ženy za ně. Všichni naboso. Modlitba začíná. Muž vepředu předzpívává verše z Koránu, přítomní se klaní čelem k zemi. A do toho kolem nich běhá človíček s rozprašovačem na vodu.

My pokračujeme směrem k zavřenému bazaru s rozpadající se střechou, za nímž je ukrytá další mešita. Hlavním vchodem ovšem vstoupit nemůžeme. Tedy Ali by mohl, já ne, protože mám u sebe batoh a nemám čádor. Takže jdeme zadem, přes nádvoří, kde je dokonce záchod. Omluvím se, že si potřebuji odskočit a když se vrátím, Ali se mi velice omlouvá, že mě zapomněl varovat, že tu nemají Evropské toalety. Snažím se mu vysvětlit, že už jsem si za tu dobu, co tu jsem stačila zvyknout a nevadí mi to. Vypadá, že je rád, že na něj proto nezanevřu a vyzve mě k jeho následování na další nádvoří mešity. Tady to vypadá spíš jak na zahradě mateřské školy. Ať se podívám kamkoliv, dovádějí tam děti. Rodiče se modlí a dětičky si hrajou a mezi tím se procházíme my. Obdivuji mozajky, kterými jsou vykládané budovy, Ali se tváří přezíravě. Tohle je přeci obyčejná výzdoba, kterou mají všude.

Vnitřek mešity opět neuvidím, modlitba stále probíhá. Mohli bychom se jít podívat na hlavní nádvoří, kde se modlí pod širým nebem, ale z bezpečnostních důvodů, bych musela nechat batoh s foťákem u vstupu. To se mi skutečně nechce, nerada bych totiž odjížděla bez foťáku, už jen proto, že mě stál možná víc, než tenhle výlet. O citovém vztahu, který k němu za ty roky mám ani nemluvím. Chvíli tedy koukáme z povzdálí na modlící se lidi. Každý, kdo chce vstoupit musí projít přes kontrolu.

Chlapy kontroluje chlap, ženy žena. A zatímco pánové si to odbudou hezky venku, ženy mají speciální kabinku, kde mají soukromí. Z dálky pro nezaujatého pozorovatele to trochu vypadá, jako když se před vstupem do mešity zuřivě objímají dva muži. To že ten jeden při tom důkladně toho druhého prohledává zjistíte až po chvíli.

Venku z bazaru nám zatarasí cestu další průvod. A protože je čas oběda a já mám hlad, chystám se jít směr hotel. Ali mi ještě chce ukázat jednu budovu, protože vidí, jaký jsem fotografický šílenec. Dojdeme tedy k náboženské škole, kde fotím klepadla. Najednou se brána přede mnou otevře a v ní kdosi stojí. Omluvím se, že jsem jen fotila klepadlo, ale muž nás zve dál. Můžeme si projít chodby v přízemí a školní zahradu. Dohled nad námi převezmou dvě místní kočky.

Ještě poprosím Aliho o fotku a můžeme jít ven, kde se rozloučíme. Napíšu mu svůj mail a doufám, že se dostane někdy na internet, který doma nemá, takže ani mailovou adresou nevládne a jestli bych někoho tady viděla skutečně ráda znovu,je to on. Bohužel, dodnes se neozval. Ale třeba se za pár let potkáme v Praze.