Napříč tyrkysovou zemí XIX. -

Vrátím se do hotelu, sundám krásně suché prádlo ze střechy. (Jaká nádhera, že tu není -14 jako v Čechách,když jsem odjížděla) , poobědvám chleba, sýr a jogurt a vypravím se tentokrát na druhou stranu města.

Jako první potkám onu restauraci, do které jsem se chystala jít na večeři. Mám smůlu, je zavřená. Kousek od ní je zřejmě jiná restaurace, také momentálně zvřená,ale stojí před ní auto, na něm dva muži a zpoza rolety přes dveře jim z restaurace podávají kalíšky s rýží. Na tu už čekají davy lidí, že ani nestačí dodávat další.

Ještě o kus dál potkám zeď popsanou vtipnými (a samozřejmě smrtelně vážně myšlenými) propagandistickými hesly, kterou bych si ráda vyfotila,ale pro ty případy jsou všude cedulky s přeškrtnutým foťákem a kamerou. A pro případ, že by se třeba někdo chystal ty obrázky přehlédnout, je tam ještě voják se samopalem v ruce a ujišťuji vás, že ani jeden z nich již namalovaný není. Pokouším se alespoň něco z toho zapamatovat, protože mi nedojde, že v batohu na zádech mám papír a tužku, abych si to napsala. A protože s sebou nemám svoji externí paměť – Hančí, pamatuji si prd a vořech.

Na kruhovém objezdu zahnu vpravo, kde by podle mapy měl být velký Azadi park. Doufám, že nebude zavřený. Ale pokud by byl, vím ještě o jednom, který jsem potkala včera cestou od Hafeze. Jako první dobré znamení vezmu přítomnost mostu, který je zakreslen i na mapě. Nad ním ve větru plápolají saténové vlajky. A kolem se prožene auto s velice početným osazenstvem. Kam se na ně hrabou skladní brontíci. Pokračuji na most, kde si udělám krátkou foto pauzu, neb vlajky vypadají opravdu krásně. A najednou za mnou troubí auto jak na lesy. Přemýšlím, zda jsem se dopustila něčeho nezákonného. Pomalu se otočím s otázkou: „What?“ na rtech.

Žene se ke mně řidič, v ruce má jakýsi balíček, který mi cpe do rukou. „Today is a Hosein day and this is food for you.“ Snažím se odmítnout s co nejzdvořilejším: „Merci.“ které ze sebe zvládnu dostat, ale není to nic platné. Držím tedy igelitku s balíčkem a chlapík se spokojeným úsměvem odjíždí. Připadám si trochu vyoranomyšoidně, jak tam tak stojím uprostřed mostu a nechápu, co to bylo. Ale protože se tam nechystám strávit celý den, pokračuji do parku, který najdu bez problémů. Je tak velký, že na jeho minutí bych musela mít nějaký hodně speciální talent a asi tak 2 km chůze také zavřené oči.

Propletu se mezi stromky a najdu přívětivě vypadající lavičku. Sedím před vysokou, poněkud ohavnou sochou orla, před níž se kdosi modlí. Kousek vedle si pár lidí pinká benbinton. Usadím se na lavičku, podívám se, co jsem to dostala za stravu. Kuře pod rýží se sušeným granátovým jablkem. A jak to krásně voní. Pečlivě zabalené to uschovám do batohu, o večeři mám zcela evidentně postaráno. Teď si tedy můžu užívat přírody, klidu a stínu. Rozhlížím se, kudy vyrazím na obhlídku parku, když ke mně přistoupí onen chlapík, co se ještě před chvílí modlil ke gigantickému dravci (Tak by mě zajímalo, zda primárně přitahuju cvoky, nebo jednoduše všechny lidi bez rozdílu). Tajně doufám, že se se mnou nechystá rozebírat toto své počínání, nedej bože mě jakkoliv inzultovat, že mu nerozumím a snažím se svůj odchod urychlit. Nestíhám to dřív než promluví. První dobré znamení je, že mluví anglicky, takže bude rozumět mojí omluvě, že opravdu musím jít. Nicméně z blízka nevypadá nikterak nepříčetně a velice slušně se optá, zda si může sednout na VEDLEJŠÍ lavičku a pokud by mě moc nerušil, že by si rád popovídal.

Zvažuji své možnosti a dojdu k závěru, že utéct můžu vždycky. V bezpečné vzdálenosti za bariérou z batohu se tedy usazuje a ani se nezačne vyptávat, jen povídá o tom, co tu dělá a jaký je pro něj život v Iránu. Jinými slovy, 33letý chlapík, který si nemůže najít ženskou, protože nemá vlastní dům a auto a žije u rodičů. Podle toho, jak to podává to vypadá, že ženské tu jsou tak akorát na prachy (auta a domy). Pokusím se do své angličtiny napasavat trochu té nadsázky, když mu odpovím, že u nás je to stejné. A tím začnou otázky kolik mi je? „20.“ Jsem vdaná? „Ne!“ (To se tu fakt lidi berou tak brzo? Jestli jo, tak chápu proč si ve tři a třiceti přijde za zenitem.) Hledam chlapa s autem a domem? „To bych hledala dlouho a marně.“ Tak mu vysvětlím, že mám priority jinde a momentálně, jak by řekl Anežka, oficiálně miluji chlapa, co bydlí s rodiči a místo auta vlastní lítačku na MHD. Tím vznikne debata o bydlení v České republice a tady. Nechce se mi věřit, že tady neznají nic, co by se alespoň vzdáleně nepodobalo panelovému sídlišti, ale podle toho jak (znechuceně) na mě kouká, to skoro vypadá že ne. A kolik nás takové byty měsíčně stojí, to už nechápe vůbec. (Pravda, mohlo k tomu přispět i to, že převody mezi měnami nejsou mojí parketou a anglické číslovky také ne).

Když je vyčerpaná debata o bydlení, přejdeme na školy (ano, to už tu dnes jednou bylo) přijde čas na politiku a náboženství. Vědoma si toho, že v Iránu se ideálně nemám bavit o náboženství a politice, hledám možnost jak z toho vycouvat. Marný boj. Takže se dozvím, že současná vláda je hnus největší a byť on je věřící muslim (radši se neptám, co má Alláh společného s tím šíleným ptákem), nechápe, proč se vláda snaží propojit náboženství se státem. Ve zkratce, ať si každý věří v co chce a jak chce. „A navíc, jak se tahle vláda, která neváhá střílet do nevinných lidí může ohánět náboženstvím, které hlásá mír?“ Kroutí nevěřícně hlavou. Sem tam něco zamručím, aby bylo patrné, že vnímám, ale nepokouším se mu do toho mluvit. Konečně se rozhodne, že toho pomlouvání režimu bylo dost (minimálně dost na to, aby ho za to zavřeli) a převede řeč na to, jak je to s vírou v České republice. Shrnu to tak, že je z těch 10 000 000 minimum věřících lidí, přesně do chvíle, než přijdou před Svatovítskou katedrálu a mají stát ve frontě. To jsou najednou všichni horliví křesťané, jen aby měli přednost. A já osobně? Omluvím se, že to neumím specifikovat, ale že rozhodně pod žádnou oficiální a nedej bože monoteistickou církev nepatřím. Po hodině a půl si vyměníme maily rozloučíme se. Enayat odchází pracovat (ajťáci jsou všude na světě stejní) a já se procházet po parku.

Přijde mi až neuvěřitelně velký (neb v té době jsem ještě neměla prochozené Prokopské údolí horem, dolem, v metru sněhu). Jako první narazím na ohromnou voliéru plnou papoušků všech možných barev. Za ní se mezi stromy rýsuje takové malé, žluté, fitcentrum v parku. Zamyslím se nad tím, co mě na něm ještě překvapuje a dojdu k závěru, že jeho funkčnost a i to, že se na něm nikdo graficky nevyjadřoval. (S příznakem vandalství ve formě graffiti jsem se tu setkala zatím jen jednou – v Yazdu na veřejném pítku.) Komu by se nechtělo trápit tělo, ale chtěl si užít nějaký ten adrenalin může navštívit část s tradičními atrakcemi, které objíždějí poutě. Houpací dračí loď, bobová dráha, kolotoč.... A hned vedle je rybník s růžovými lodičkami pro romantické projížďky. (Přiznávám, že každého, kdo by mě –zarytého hydrofoba- chtěl vzít na romantickou projížďku na loďce, radši umlátím pádlem ještě na břehu.) Obejdu jezírko a pokračuji více do centra zeleně. Tady je ještě jedna menší vodní plocha, kolem které jezdí děti na kolečkových bruslích. Kousek dál stojí skupinky lidí kolem stolů se šachovnicemi a sledují hrající dvojice. Na improvizovaných hřištích hrají děti a pubertální výrostci fotbal nebo si pinkají s volejbalovým míčem. Méně sportuchtiví leží v trávě a užívají si zapadajícího sluníčka.

Pozorovat tady západ slunce by sice mohlo být moc fajn, ale když si uvědomím, jak jsem daleko od hotelu, rozhodnu se, že začnu směřovat své kroky k východu. Takže potkám ještě jednu velkou, z roští a možná kdysi i květin, vytvořenou slepici, kterou momentálně vítězoslavně ulovila strakatá kočka, která se jí uvelebila za krkem a u samotného východu na mě vystartuje další kočka přímo z odpadkového koše. V Iránu je všude trochu překočkováno, ale není se čemu divit, když o psa jsem tu ještě nezavadila. (Vzhledem k vládnoucímu náboženství žádné překvapení.)

Čekám na přechodu, překvapivě vybaveném funkčními semafory. Věřte tomu nebo ne, ale v Shirázu skutečně auta zastavují na červenou. A toho využívají děti s kbelíčky a hadry, které chodí rozpatlávat špínu po oknech. Tedy oni tomu říkali, že je myjou, ale na to by to možná ten hadr chtělo občas vyprat. Ani se nedivím, že je řidiči odháněli, jak to jen šlo. Ale stejně jim nějaký ten drobák dali, možná jako výkupné za to, že jejich auto nechají napokoji. Nicméně spokojenost pak panovala na obou stranách.

Vracím se zpět po mostě, v prostřed se zastavím a sleduji ubíhající vodu pod sebou, loupu poslední zbylou mandarinku a říkám si, že tady už mě nic nepřekvapí. Asi za 10 vteřin jsem okolnostmi donucena vzít toto prohlášení zpět. Tůt, tůt, další auto. Tentokrát mi jídlo nabízí jeho řidička. Poděkuji jí a vysvětlím, že jednu porci již mám a to mi stačí. Svědkyněmi této příhody byla dvě děvčata, která se rozhodla, že mi vysvětlí, co to znamenalo. Problém je, že ani jedna nemluví anglicky a moje perština stačí pouze na dotaz balade inglisi a když se hodně snažím, tak už zvládnu i choda hafez, ale na tom vážně končím. Tak asi deset minut vedeme Persko – Český hovor- Téma jsem odhadla na „My ti nerozumíme“, takže jsem jim v klidu česky odpověděla, že to je v pořádku, já jim taky ne. Posuňkovou řečí se k pár věcem dobereme (třeba odkud jsem) a docela se zasmějeme, jak tam tak stojíme, snažíme se o pantomimu a nemáme ponětí, co si vlastně myslí druhá strana. Ale to už si jedna slečna poklepe na hodinky, evidentně někam spěchají, takže se rozloučíme a já jdu dál svou cestou. Kolem místní tělovýchovné jednoty, zavřených obchodů a mešit. Chystám se ještě chvíli zastavit na internet tam, kde jsem byla včera. Správnou ulici poznám na 100%, ale krámek nikde. Takže jsem si ho asi včera vymyslela z akutní potřeby napsat domů. A to jsem žila v přesvědčení, že takové věci se stávají jen v Prattchetovi.

Dnes jdu přecházet trochu dál, abych se vyhnula oné stupidní hradbě na silnici a narazím na jeden otevřený obchod s potravinami. Co mě na něm zaujme je baňka s bílou kapalinou, ne nepodobné mléku. Pro všechny případy se otáži, co to je a opravdu se mi dostává odpovědi, že je to milk with sugar. Ňam! Hlavou mi proletí veškerá obdržená hygienická varování, a pak si řeknu, že už tu dva dny piju domácí limonády, které mi někdo věnuje na ulici, takže půl litr mléka mě nezabije. A kdyby něco, moje lékárnička je na řídké případy s hustým běháním náležitě připravena. Ale samozřejmě jsem ráda, že jediný následek, který na mě tahle horká lahůdka zanechala, byla příšerná chuť na další. Avšak lenost se vracet byla silnější.

V hotelu si jako zvukovou kulisu zapnu přítomnou televizi. Nejprve jsou zprávy. Záběry z Ashury – průvody, průvody a zase průvody a politická a náboženská prohlášení. Ať přepnu na jakýkoliv místní kanál, všude se opakují ty samé záběry. Konečně na jednom z nich skončí zpravodajství a začne místní seriál. Z původního úmyslu nekoukat se na to sejde velmi rychle. Tento díl je o otci tří synů a jedné dcery.

Dcerunka je zamilovaná do souseda, který jí do košíku s prádlem podstrkuje tuším milostné dopisy. Rodiče na to přijdou a je zle, dcerce totiž již vyhlédli ženicha. Vojáka, který jí píše dopisy. Dceruška je smutná, matka s ní zcela evidentně soucítí, ale manželovi neodporuje. Otec doma vládne tvrdou rukou, všichni pracují na rodinné farmě. Až jeden za synů nabourá s traktorem a zemře. Otec na pohřbu truchlí. Nad hlavou se mu objeví komixová myslící bublina a v ní tváře jeho dvou dalších synů. Alespoň malá útěcha v jeho žalu. Ale klidu v rodině to rozhodně nepřidá, takže hádky jsou na denním pořádku. Jednoho večera se otec vrací domů a oknem vidí, že u jeho dcery někdo je, podle siluety muž. Okamžitě dojde k závěru, že to je její milenec a jde vzbudit svého druhého syna. Vybaví jej brokovnicí a žene jej k sestře. Úkol je očividný, zastřelit toho bídáka. Bratr tedy vpadne do její ložnice, zastřelí bídáka a ono ouha, jeho třetí bratr. Jen přišel sestru utěšit. Mladík se zbraní běží říct otci, co se stalo. Ten v domnění, že se jedná o prchajícího milence, začne též střílet. A tak zemře i třetí bratr. Díl končí hromadným oplakáváním mrtvol.

Pro jistotu televizi vypínám a pustím se do darované večeře, ale vzhledem k jejímu množství zlikviduji sotva polovinu. Pravda, koupila jsem si k tomu opět salát, abych nestrádala nedostatkem vitamínů. Když se pak zamyslím nad zítřejším odjezdem, dojdu k závěru, že to bude chtít i nějakou snídani. Obchůdek naproti hotelu to jistí. Koupím jogurt, ten nejobyčejnější, co najdu. Prodavače to trochu překvapuje. Tak se mu snažím vysvětlit, že získat u nás jogurt, který nebyl vyroben jako vedlejší produkt chemickotechnologického průmyslu při výrobě barevných PET lahví, je malý zázrak, takže si to teď užívám, jak to jde.

Po další studené sprše (kolikátá za den?) nařídím budík, zalezu pod peřinu, vylezu, zabalím, přeřídím budík a vypínám zvonění. Jestli se Tom hodlá dneska někde ztrácet, tak to bude bez mojí asistence, protože se chci na zítřejší cestu řádně vyspat.