Pondělí 20. ledna 2020, svátek má Ilona
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
  • Pondělí 20. ledna 2020 Ilona

Napříč tyrkysovou zemí XX - Odjezd do Esfahánu

30. 08. 2010 19:55:33
5:30 ráno, takhle úchylně ani do práce vstávat nebudu a tady to dělám dobrovolně. Fuj! Vyhrabu se z peřin, zahájím den jak jinak než velmi rychlou a velmi ledovou sprchou (tentokrát skutečně probírací), zabalím jídlo z ledničky, prolezu všechny kouty jestli tu něco nezůstalo, a protože je na to čas, pustím se do snídaně. Chvilku po šesté poberu všechny věci, zamknu pokoj a scházím dolů. A tady nastane zrada. Nejen, že je všude tma, je i zamčeno.

„A do psí prdele, tak takhle neodjedu.“

Moje zběsilé lomcování dveřmi naštěstí probere mladíky spící za nimi. Vysvětluji jim, že musím odjet. No problem. Odmykají a pouští mě k recepci. Z trezoru mi vydají pas, převezmou platbu za pokoj a už by se chtěli loučit. Podávám jim stvrzenku na svoje Eura.

„But there is no money.“

„What?“

Doufám,že špatně slyším, protože jsem tam měla 500 E. Polovinu mých kompletních úspor.

Chlapík znovu opakuje, že v trezoru nejsou žádné peníze. Ovšem stvrzenka mluví jasně, takže začnou hledat klíč od druhého trezoru. Když se i to ukáže jako marný boj, slíbí, že zavolají manažerku hotelu. Rychlý telefonát v Perštině, takže nemůžu předem odhadnout, jaký bude výsledek, nicméně mladíkova tvář se rozjasňuje. Položí sluchátko a oznamuje, že manažerka má moje peníze u sebe doma.

„What?“ Nebýt tak příšerně unavená, tak zuřím.

„Ale vše je v pořádku, už je na cestě sem.“

Modlím se, aby bydlela někde blízko. Zatím mám slušnou časovou rezervu, poněvadž netuším, jak dlouho pojedu na nádraží, takže jí dávám 15 minut, potom už začnu panikařit.

Mám štěstí, manažerka bydlí přímo v hotelu. Přijde rozespalá, se šátkem nakřivo, ale vzhledem k tomu, že je tato paní příjemná jako osina zapíchnutá v sedacích partiích, není mi jí ani v nejmenším líto. Odevzdá mi sáček s bankovkami, já jí poděkuji a loučím se. Ona se zatím jde schovat pod recepci, protože přijel postarší pár němců a chtějí se ubytovat, zatímco ona to nechce řešit.

Vyrazím k hlavní silnici, kde jsou značkami vyznačeny body na nichž se čeká na taxíky. Ať se rozhlížím jak chci, nikde není jediné auto, natož taxi. S tím jsem ani v nejmenším nepočítala. Rozmýšlím, co budu dělat, když se mi do zorného pole přiřítí automobil zelené barvy. Ovšem v protisměru. Pozitivní je, že zpomalí a troubí, nakonec se otočí a dojede na stanoviště. Již je obsazen jedním pasažérem. Vysvětluji, že potřebuji na autobusové nádraží. Otvírá dveře, já se složím i s bágly na zadní sedačku, domluvíme se na ceně 10 000 riálů a můžeme jet.

DSC_0063.JPG

Na Shiraz bus station jsme za necelých 5 minut, takže moje časová rezerva je stále značná. Přihlédnu – li ke skutečnosti, že opět nevím, odkud přesně mi to pojede, je půlhodinka k dobru na místě. Nad městem svítá, ale tady už je docela živo. Pod palmou stojí skupinka lidí – řidičů, kouří a vesele se baví. Když mě zaregistrují, začnou zjišťovat, kam jedu. Sdělím jim, že v 7:30 do Esfahánu. Jeden z nich se rozzáří a pyšně ukazuje na autobus, který stojí vedle mě, prý je jeho. Nastupovat se bude po čtvrt. Poděkuji za informaci a mám radost, že má radost, že mě poveze. (Nikdy by mě nenapadlo, že se něco takového může stát.)

DSC_0065.JPG

Když už vím, kde najdu ten správný autobus, můžu se jít porozhlédnout po krámcích. V prvním koupím Shirazký dort s pistáciemi pro babičku s dědou. Je zabalený do desek ve tvaru knihy s Hafezem na deskách. Předávám prodavači peníze. Když si je bere, přejede mi „nenápadně“ svojí rukou přes prsty.

„Hej, cože?“

Dělá jakoby nic a vrací mi 5 000. Nacpu je do peněženky, zvednu batoh a on v nestřeženém okamžiku vyletí jako čertík z krabičky a plácne mě po tváři.

„Dobytku! Tak tohle teda ne!“

Honem rychle posbírám svoje věci a prchám. Až moc (negativně) mi připomínal moje bývalé kolegy, jež Eva nazývala oplácávači prdelí.

DSC_0067.JPG

Odjezd se blíží, a protože cesta opět zabere minimálně 6 hodin, bylo by dobré být náležitě vyvenčena. Hledám proto WC, které je inzerováno na ceduli nade mnou. Směřuje do odjezdové haly, kde je ovšem další cedule ven. Když podle šipek podruhé obejdu celou budovu a kde nic, tu nic, tak se jednoduše zeptám. Jakási ochotná paní mi cestu ukáže. Vede přesně tam, kam neukazuje jediná směrovka – možná to tu mají jako nějaký test inteligence a smějí se těm blbcům, co běhají za šipkami.

A pořád je čas, takže ještě projdu další obchody. V jednom z nich objevím úžasný černý šátek, ten bude Honzíkovi slušet. Na dotaz kolik stojí se mi dostává odpovědi, že 50 000. Přemýšlím, zda to je moc nebo ne. Prodavač sníží na 40 000 a ptá se odkud jsem. Z Čech. Čech, Nedvěd, tak za 30 000. Alláh akhbar, že máme tak slavné fotbalisty. A tak černý šátek z velblouda putuje hezky opatrně do batohu, loučím se s prodavačem a již směřuji k autobusu. Zatím nastupují jen batohy do zavazadlového prostoru, ale tentokrát dostanu i to číslo.

DSC_0071.JPG

Lidé ještě musí vydržet, takže se přesunu na lavičky, že si udělám nějakou tu fotku s palmou v pozadí. Kolemjdoucí a stojící se mi smějí, jak aranžuji foťák na protější křivé a kluzké sedátko a on ne a ne držet, takže to hodně rychle vzdám, abych nedělala ostudu národu a jdu se usadit do autobusu. Tentokrát mám i sedadlo podle jízdenky a jsem tu jako jedna z prvních. Ostatní cestující ještě čekají venku. Využiju toho, že tu skoro nikdo není a vyrazím si vyfotit kytici z růží naaranžovanou u zadních dveří. Jinak je výzdoba autobusu standardně Iránská.

DSC_0073.JPG

Vůz se začíná plnit. V 7:30 se zdá, že jsme všichni. Druhý řidič vezme seznam cestujících a čte jména. Lidé se mu hlásí – jako na zájezdu. Svoje jméno nepostřehnu, nicméně nikdo mě nepostrádá, takže mě zcela evidentně identifikovali správně. Oproti tomu chybí někdo jiný, takže chvilku čekáme, zda nepřijde. Poté se řidič chopí vysílačky a volá zřejmě na informace. Výsledek zcela evidentně negativní. Čekáme dalších 5 minut a opět vysílačka. Zase nic. Po 15 minutách čekání autobus začne couvat ze svého stanoviště. Ve chvíli, kdy je připraven vyrazit vpřed k bráně, ozve se vysílačka znova a k autobusu přibíhá člověk s kufrem. Autobus v klidu zastaví, řidič uloží muži zavazadla a nechá jej v klidu nastoupit, usadit a až poté opravdu jedeme.

DSC_0107.JPG

Stevard rozdá plastové kelímky a džusíky a balíčky v nichž je jahodový piškot, pomerančová oplatka a sušenky, ne nepodobné našim Bebečkům. A abychom se nenudili, pouští jakousi komedii o rodince, která někde ztratí zřejmě větší množství peněz a v průběhu filmu se je snaží najít a samozřejmě se ještě perou mezi sebou, čí budou. Končí to tím, že spoustu lidí sedí na skládce a přebírá odpadky. Radši než televizi věnuji pozornost ubíhající krajině za oknem, přesně do doby než začne pražit slunce a radši zatáhnu záclonky. Stejně jako zbytek osazenstva autobusu. Prvotní nadšení z okolí (hory, poušť) střídá otupělost, takže si chvilku zdřímnu. Zastavujeme na první občerstvovací pauzu. U jakéhosi obchůdku, kde si pár lidí koupí oříšky a uvaří čaj. Po 10ti minutách jedeme dál, ale ne daleko. Zastavíme u mešity, kde už stojí několik jiných autobusů. Řidič si sežene anglicky mluvící tlumočnici, která mi vysvětlí, že je tady záchod a možnost nákupu občerstvení v přilehlém obchodě. Poděkuji a lezu ven protáhnout bolavé končetiny. Ještěže ta cesta netrvá oněch 12 hodin, kterými vyhrožoval Tomáš, to by mě totiž asi zabilo.

DSC_0105.JPG

V krámku se chystám koupit trochu pistácií abych mohla (nejen) cestou zobat. Pán za mnou se rozhodne, že mi pomůže, protož si není jist, zda prodavač mluví anglicky. Sdělím mu, že bych chtěla nějaké pistácie.

„One kilo?“

„No, no, 100 g.“

„Really? It ́s not so much.“

„It ́s enought for me, thank you.“

Takže dostanu 200g. Hádat se nebudu, byly výborný, takže to za to i stálo. Pár jich zlikviduji rovnou v autobusu, zbytek si nechám na večer do Esfahánu.

Cestou zastavujeme na několika místech. Na jednom z nich vystoupí holčina, jež sedí vedle mě, takže mám kus cesty poněkud větší prostor pro nohy. Chvílemi vyhlížím z okýnka a vidím stáda pasoucí se na řídké zeleni, rostoucí na strmých svazích, rozpadající se stará města a nebo malinké vesničky v nichž se ještě život nezastavil, ale zdá se, že k tomu nemají daleko. Další zastavení je kvůli policejní (vojenské?) kontrole. Ozbrojenec vstoupí do prostoru autobusu, probudí spícího člověka na první sedačce, významně si jej prohlédne a pokračuje v obhlídce. Když vystoupí, můžeme jet v klidu dál. Nastupuje mi nová spolucestující, takže opět umravňuji nohy na malý prostor. Začínají proti tomu značně protestovat.

Po další hodině se pod námi rozprostře údolí s jakýmsi velkoměstem. Odhadnu jej zcela správně na Esfahán. Autobusové nádraží je skoro na periferii, takže ani nevím jak a už vystupuji. Bus pokračuje až do Teheránu. Stojím uprostřed autobusového terminálu a nemám ponětí, kam dál. Dovleču krosnu k lavičce, najdu Lonely Planet a snažím se zjistit, kde jsem. Krom toho, že asi 10km mimo mapu mi nic dalšího neřekne. Úžasný. Nalistuji stránku se seznamem a adresami hotelů a jdu hledat taxi. Konečně ulovím jednoho příčetného řidiče, který se tváří, že bude schopen mě dopravit na místo určení.

Autor: Klára Kutačová | pondělí 30.8.2010 19:55 | karma článku: 12.97 | přečteno: 1020x

Další články blogera

Klára Kutačová

Cesta kolem světa - Myanmarem na kole den 2.

1. den jsem dojela z hraničního města Myawaddy do malého městečka Kawkareiku a dnes mě čeká přejezd do Hpa An, kde se chci den až dva zdržet.

9.1.2020 v 14:00 | Karma článku: 16.97 | Přečteno: 274 | Diskuse

Klára Kutačová

Cesta kolem světa - Myanmarem na kole den 1.

Sedím v nočním autobusu z Bangkoku na hranice s Myanmarem, který mám v plánu přejet na kole. Sama nevím, proč mě taková věc vůbec napadla a jestli vůbec půjde realizovat. Ale za pokus to stojí...

7.1.2020 v 14:00 | Karma článku: 17.08 | Přečteno: 398 | Diskuse

Klára Kutačová

Cesta kolem světa - Bangkokem na kole i na lodi

Můj pobyt v Bangkoku se blíží skoro ke konci. Kolo mám a čekám už jen na víza do Barmy, takže se automaticky nabízí možnost, že se v mezičase po okolí projedu na svém novém přibližovadle.

2.1.2020 v 14:00 | Karma článku: 17.32 | Přečteno: 249 | Diskuse

Klára Kutačová

Cesta kolem světa - Návrat do Bangkoku

Z Laosu se vracím zpátky do Thajska. Tedy konkrétně zase do Bangkoku, abych si vyzvedla kolo, zařídila Myanmarská víza a tak...

16.12.2019 v 16:00 | Karma článku: 14.70 | Přečteno: 313 | Diskuse

Další články z rubriky Cestování

Pavel Liprt

Bešeňová a Drevený artikulárny kostol Svätý Kríž

Při našich cestách si vybíráme místa, kde se nachází nějaká zajímavá socha, kaple či kostel. Jinak tomu nebylo ani v případě výletu na Slovensko do obce Bešeňová, která leží v srdci kraje zvaném Liptov.

18.1.2020 v 8:22 | Karma článku: 15.56 | Přečteno: 275 | Diskuse

Helena Králová

Z kanceláře na jachtu - poprvé na lodi

Na jachtu mě přivedla především má cestovatelská vášeň, která začala za dob studií na vysoké škole a absolvování programu Erasmus v Řecku. Následovala cesta na Nový Zéland, kde jsem byla půl roku, a poté návrat do tepla kanceláře.

17.1.2020 v 15:39 | Karma článku: 18.13 | Přečteno: 719 | Diskuse

Jan Tomášek

Předvánoční Letovice

Necelých dvanáct volných hodin mezi směnami, což si tedy z Brna nezajet někam nedaleko, například do Letovic. Na to, že budou za pár dnů vánoce, počasí zrovna nevypadá, ale alespoň zaujme jeden tématický obrázek na nádraží.

16.1.2020 v 10:42 | Karma článku: 8.40 | Přečteno: 254 | Diskuse

Peter Krivda Soliwarski

Potulky LXIV - Kőszeg /H/

...akýsi pán umýval okná v náprotivnom dome a sem tam zaznamenával prechádzajúcich, obzerajúcich, fotiacich, ale nedal sa rušiť. Veď bol máj a v máji by mali byť okná číro priepustné všetkému krásnu...

15.1.2020 v 19:12 | Karma článku: 5.88 | Přečteno: 104 | Diskuse

Jan Lněnička

České dráhy zrušily zpáteční jízdenky

Možná s touto zprávou přicházím s křížkem po funuse, ale já jsem té zprávě, kterou mi sdělila manželka, když po mně chtěla, abych podepsal petici právě proti tomuto zrušení, nechtěl věřit.

13.1.2020 v 16:05 | Karma článku: 29.99 | Přečteno: 2601 | Diskuse
Počet článků 265 Celková karma 16.81 Průměrná čtenost 1094

Jsem občas trochu cynik a často naivní snílek...

Snila jsem o cestě kolem světa, se kterou jsem začala pomalu a pozvolně před devíti lety, kdy jsem se vydala poprvé sama do Íránu, kam jsem se ráda ještě dvakrát vrátila. Od té doby jsem se snažila (většinou sama) každý rok vycestovat do bližších i vzdálenějších míst, nasávat jejich atmosféru a co nejvíc fotit.

Moje prozatím největší, nejdelší a nejvzdálenější cesta se uskutečnila od 8. ledna do 17. srpna 2017 kdy jsem se nejprve přidala do devítičlenné posádky na  cestu Aviou Jižní Amerikou https://www.facebook.com/aviou.cz/ a následně již sama pokračovala do USA, Kanady, Jihovýchodní Asie a Západní Evropy. Během 222 dní jsem navštívila území 20 států a vystřídala rozličné dopravní prostředky včetně skládacího kola, které jsem koupila v Bangkoku, projela na něm kousek Barmy a nakonec ho letadlem dopravila do Portugalska a (ne)dojela s ním do Santiaga de Compostela. Tím jsem obletěla a objela zemi kolem do kola, viděla nespočet nádherných míst, zažila mnoho neskutečných věcí a hlavně jsem potkala spoustu úžasných lidí.

A o tom všem bych vám ráda vyprávěla s pomocí svého blogu...

Najdete na iDNES.cz