Pondělí 20. ledna 2020, svátek má Ilona
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
  • Pondělí 20. ledna 2020 Ilona

Napříč tyrkysovou zemí XXIII. - randící důchodci

2. 09. 2010 20:45:43
Demonstrující Iránce nechávám za sebou a jako správný turista se jdu procházet po nábřeží. Pozoruji racky a plastové labutě a tvářím se, že se vlastně nic neděje...

DSC_0183.JPG

Po proudu řeky pokračuji dál s cílem najít i další mosty.Zastavuje mě kluk na kole. Jmenuje se Mohamed, podle proroka, jak vysvětluje. Chvilku zastaví a prohodíme pár slov o tom, jak je tu krásně. Ani zmínka o politice. A já samozřejmě nic neviděla, neslyšela a rozhodně se nechystám provokovat. Odjíždí, já jdu dál. Další most je mnohem menší, má jen jedno patro a decentní výzdobu, o pár stovek metrů dál je můj konečný cíl. Dvoupatrová stavba klenoucí se přes řeku, toho času obležená odpočívajícími lidmi všech věkových kategorií.

DSC_0220.JPG

Na jeho úpatí narazím na skupinu naprosto úžasných tří babiček Všechny jsou oblečené do čádorů, sedí na zídce a sluní se. Ptám se, zda si je můžu vyfotit. Jedna nadšeně souhlasí a už odhrnuje čádor stranou, aby vynikl zelený šátek pod ním. Druhá s tím taky nemá problém, ale třetí nechce. Ostatní jí přesvědčí, že to přece nic není. Vyřeší to po svém. S focením souhlasí, ale zabalí se celá tak, že z ní není vůbec nic vidět. A druhá si to rozmyslí v poslední vteřině a alespoň kus obličeje si zakryje neprůhledným sáčkem. Poděkuji a přesouvám se na druhou stranu. Tady sedí pro změnu dědečkové. Že by tu měli rande? (Domněnka potvrzena o něco později, kdy se z oddělených skupin stala jedna.) Nahoře na mostě je taky živo, lidé proudí sem a tam, občas i motorka projede. Dojdu horem na druhou stranu, spodem zase zpět a do třetice zase na druhou stranu a podle rady od mostu poodstoupím tak, aby se mi vešel celý do záběru. Prý tak připomíná letícího orla. Ať koukám, jak koukám, orla v tom nevidím, a to si nemyslím, že bych byla úplně bez fantazie (minimálně v takovýchto věcech...).

DSC_0236.JPG

A abych měla další fotku s jednou z nejprofláklejších památek tohoto města, aranžuji foťák na jeden z hromady velkých kamenů a stůj při něm i mě všichni svatí, ať nezahučí do vody. Naproti mě se provokativně líbají dva milenci, takže mi ničí snahu o to, abych na fotce vypadala dostatečně příčetně. Radši jdu pryč. Tentokrát po levém břehu, tady už není park se stromy, jen trávník protkaný sítí chodníčků, z něhož sem tam vyrůstá ozdobně sestřihaný keř. I tak láká k odpočinku. Na zídce u cesty sedí dva stařečci, před sebou vařič, konvici, kompletní čajový servis a užívají si rána se silným černým čajem a karamelovými cukrovinkami. Opět neodolám a fotím. Pozvání na čaj, ale odmítám, začínám mít hlad, takže jdu hledat restauraci – ideálně někde v okolí hotelu.

DSC_0240.JPG

A opět další setkání blízkého druhu (rozumějte mladý kluk a holka, co zcela evidentně není místní). Představuje se jako Mohamed, „Podle našeho proroka“.

„Jo, jo, už jsi dneska druhý.“

„Ani se nedivím, není to zrovna originální jméno.“

„U nás je to zase samý Pavel, Jan, Tomáš, Lukáš... Samí apoštolové.“

„My zase máme imámy.“

Ve finále se shodneme na tom, že ať už jste ve světě kdekoliv, rodiče příliš nápaditosti při vymýšlení jmen pro potomstvo neprokazují.

DSC_0252.JPG

Rozloučíme se kousek před křižovatkou. Prostranství už se začíná vylidňovat, všichni odcházejí v poklidu domů. Transparenty srolované v podpaží. Rozhodně to nevypadá jako násilně potlačená akce. Padá mi kámen ze srdce. Někteří z těch, co potkávám mi ukazují transparenty a ukazují na nápisy na nich, asi čekají, že jim rozumím. Bohužel je musím zklamat. Stejná scéna se opakuje s projíždějícím autobusem. Lidé tisknou na sklo letáky a ukazují na ně. Nemám zdání, co na nich stojí. Tečku za tím vším udělá projíždějící auto z něhož vlají vlajky, pak už je všude klid. Ovšem znamená to i to, že začla opět fungovat doprava.

DSC_0305.JPG

Auta se prohánějí sem a tam a opět ani památka po funkčním semaforu. Zoufale stojím před silnicí a upírám pohled na policistu uprostřed, který je jako na potvoru otočený úplně jinam. Záchrany se mi dostane v podobě dalšího mladíka, (kdyby se za mnou s takovou frekvencí otáčeli i v Čechách, tak je musím odhánět klackem) který mě ochotně převede na druhou stranu. V bezpečí na chodníku mu děkuji a vysvětluji, že na takovou dopravu nejsem zvyklá.

„Ne? A odkud jsi?“

„Z Čech.“

„A kolik tam žije lidí.“

„Okolo 10 000 000.“

V tu chvíli se mu rozzáří oči.

„Jo tak, já tě špatně pochopil. Myslel jsem, že to je stát.“

Vysvětluji, že Česká republika je skutečně stát a naše hlavní město má 1 000 000 obyvatel. Ale bavte se o něčem takovém s obyvatelem sedmimilionovýho města. Prchá radši zbaběle na lekce angličtiny.

DSC_0319.JPG

Dojdu až k restauraci, do níž se jde po schodech dolů. Potěší mě jídelní lístek s fotkami (něco jako mají u nás Čínské restaurace), takže nemusím vymýšlet, jak se jmenuje moje oblíbená čočka a riskovat, že si jí spletu s tím slizoidním špenátovým bahnem. K tomu objednám další láhev vody, abych měla na odpoledne a můžu se pustit do jídla. V Teheránu dělali o něco lepší, ale ani tak to není špatné.

DSC_0328.JPG

Zpět v hotelu se domlouvám s recepčním, jak je to s lístky na vlak. Vyšle mě do drážní kanceláře, která je opět na kruhovém objezdu u mostu. Moudře přejdu už u hotelu na druhou stranu, abych zase netrdlila na křižovatce s největším provozem a pustím se do hledání. Nikde nic. Dojdu až k mostu, a když se otočím na podpatku, že se vracím do hotelu pro přesnější instrukce, najdu zapadlé dveře s nalepeným obrázkem supermoderní lokomotivy. Jestli tohle nebude drážní kancelář, tak už nic.

Vstoupím dovnitř a paní za pultem mě vítá. Nejdříve v Iránu, poté v Esfahánu a až nakonec u nich ve firmě. Moc milé, poděkuji a ptám se po lístku do Teheránu. Ideálně nějakém nočním.

Moc se mi omlouvá, ale zrovna jim vypadl systém. Mám se posadit a čekat.

Sedám si tedy do křesla a pozoruji chod kanceláře. Druhá, o něco starší paní tam běhá od lednice kamsi dozadu a nosí misky s jídlem. Evidentně ruším v pauze na oběd. Stále čekám. Přichází další člověk. Sděluji mu, že jim nefunguje systém a obě dámy si odběhly do zázemí. V tu chvíli jedna z nich přijde a vydá pánovi lístek.

DSC_0326.JPG

„Takže už to funguje?“

„Ano, ano, funguje.“

Podává mi kalendář, ať si vyberu, kdy chci jet. Nemám nejmenší ponětí, jak se v něm zorientovat, takže raději vyndám svůj a řeknu si o lístek podle něj. Pojedu 31. prosince v 11 večer. Tomu se tedy říká řádná oslava Sivestra – spánkem ve vlaku. Ovšem mě, abstinentovi s fobií z ohňostrojů to naprosto vyhovuje. Píšu Tomášovi, že už je můj příjezd jistý (aby se na to zvládnul psychicky připravit), ale reakce žádná. Achjo, chlape, taky tě miluju...

DSC_0347.JPG

V domnění, že už se vyznám v mapě, vyrazím rovnou na náměstí, neb předpokládám, že už i tam bude klid. Vezmu to přes park a nechám se vést minaretem v dálce, který by měl patřit k mešitě na náměstí. A skutečně vylezu kousek od toalet, kde jsem byla včera. Chystám se projít jedním z průchodů, kterým chodí spoustu lidí, ale jsem zastavena, že to není průchod na náměstí. Podle skladby přicházejících jedinců dojdu k závěru, že to asi bude nějaká škola.

Konečně se mi podaří najít správnou cestu. Obejdu náměstí podloubím a nakoupím nějaké ty suvenýry domů. To by bylo, abych byla v Esfahánu a nepřivezla jediný tištěný ubrus. Vyberu si hned 3 a u dalšího obchodníka zakoupím dvě malé měděné vázičky. Uprostřed náměstí si pak podrbu všechny koně, kteří tu tahají kočáry, (obíhají s nimi půl náměstí) a radši se vracím do hotelu, protože se mi nechce riskovat dalšího úchyla.

DSC_0371.JPG

V dormitoru se potkám se Sibylou, která už má kompletně zabaleno a chystá se na brzký ranní odjezd. Řešíme, jak by bylo zvláštní zažít tu převrat. Sice by to asi znamenalo malé zdržení v návratu domů, ale ten pocit, že jsme byly svědky něčeho tak velkého, jako je vítězství rozumu nad silou. Ve finále dojdeme k tomu, že to hned tak nebude. Přijde za námi Christofer s Michaelem a nabízí možnost jet s nimi a pár místními do jedné asi 70 km vzdálené vesničky slavit Silvestr. Já bohužel nikam nejedu, vzhledem k domluvě s Tomem, ale Sibyla o tom uvažuje. Jde s kluky ven, sesnámit se s tím zbytkem, co by měl jet, v dormitoru je střídá Arthur, který též ráno odjíždí. Ale abychom vedle sebe jen tak neseděli/leželi, taky probereme situaci. Prý byl i na náměstí a má z tama video. Pocity máme oba obdobné a opět se shodujeme na tom, že by bylo úžasné, kdyby tu konečně došlo k převratu. V noci, když už dávno spím, mě probudí Sibylin příchod a nadšené oznamování, že nakonec opravdu odjíždí do pouště za dobrodružstvím a už se moc těší. Bohužel jsem byla moc ospalá na to, abych si od ní vzala kontakt, takže ani nevím, jak to dopadlo.

DSC_0806.JPG

Nad ránem nám přibude jeden spolubydlící. Tedy spíš mě, vzhledem k tomu, že ostatní už jsou (během hodiny budou) pryč. Alespoň díky tomu zaregistruji odjíždějícího Arthura a vyměníme si kontakty. Sympatický to člověk, až na to, že jsem neprozřetelně položila otázku, co že to vlastně dělá. Učí angličtinu. OK, od té doby ze mě skoro nevymámil slovo. Rozloučíme se před 6 ranní a já jdu ještě na chvíli spát.

Autor: Klára Kutačová | čtvrtek 2.9.2010 20:45 | karma článku: 12.38 | přečteno: 1058x

Další články blogera

Klára Kutačová

Cesta kolem světa - Myanmarem na kole den 2.

1. den jsem dojela z hraničního města Myawaddy do malého městečka Kawkareiku a dnes mě čeká přejezd do Hpa An, kde se chci den až dva zdržet.

9.1.2020 v 14:00 | Karma článku: 16.97 | Přečteno: 274 | Diskuse

Klára Kutačová

Cesta kolem světa - Myanmarem na kole den 1.

Sedím v nočním autobusu z Bangkoku na hranice s Myanmarem, který mám v plánu přejet na kole. Sama nevím, proč mě taková věc vůbec napadla a jestli vůbec půjde realizovat. Ale za pokus to stojí...

7.1.2020 v 14:00 | Karma článku: 17.08 | Přečteno: 398 | Diskuse

Klára Kutačová

Cesta kolem světa - Bangkokem na kole i na lodi

Můj pobyt v Bangkoku se blíží skoro ke konci. Kolo mám a čekám už jen na víza do Barmy, takže se automaticky nabízí možnost, že se v mezičase po okolí projedu na svém novém přibližovadle.

2.1.2020 v 14:00 | Karma článku: 17.32 | Přečteno: 249 | Diskuse

Klára Kutačová

Cesta kolem světa - Návrat do Bangkoku

Z Laosu se vracím zpátky do Thajska. Tedy konkrétně zase do Bangkoku, abych si vyzvedla kolo, zařídila Myanmarská víza a tak...

16.12.2019 v 16:00 | Karma článku: 14.70 | Přečteno: 313 | Diskuse

Další články z rubriky Cestování

Pavel Liprt

Bešeňová a Drevený artikulárny kostol Svätý Kríž

Při našich cestách si vybíráme místa, kde se nachází nějaká zajímavá socha, kaple či kostel. Jinak tomu nebylo ani v případě výletu na Slovensko do obce Bešeňová, která leží v srdci kraje zvaném Liptov.

18.1.2020 v 8:22 | Karma článku: 15.82 | Přečteno: 275 | Diskuse

Helena Králová

Z kanceláře na jachtu - poprvé na lodi

Na jachtu mě přivedla především má cestovatelská vášeň, která začala za dob studií na vysoké škole a absolvování programu Erasmus v Řecku. Následovala cesta na Nový Zéland, kde jsem byla půl roku, a poté návrat do tepla kanceláře.

17.1.2020 v 15:39 | Karma článku: 18.13 | Přečteno: 720 | Diskuse

Jan Tomášek

Předvánoční Letovice

Necelých dvanáct volných hodin mezi směnami, což si tedy z Brna nezajet někam nedaleko, například do Letovic. Na to, že budou za pár dnů vánoce, počasí zrovna nevypadá, ale alespoň zaujme jeden tématický obrázek na nádraží.

16.1.2020 v 10:42 | Karma článku: 8.40 | Přečteno: 254 | Diskuse

Peter Krivda Soliwarski

Potulky LXIV - Kőszeg /H/

...akýsi pán umýval okná v náprotivnom dome a sem tam zaznamenával prechádzajúcich, obzerajúcich, fotiacich, ale nedal sa rušiť. Veď bol máj a v máji by mali byť okná číro priepustné všetkému krásnu...

15.1.2020 v 19:12 | Karma článku: 5.88 | Přečteno: 104 | Diskuse

Jan Lněnička

České dráhy zrušily zpáteční jízdenky

Možná s touto zprávou přicházím s křížkem po funuse, ale já jsem té zprávě, kterou mi sdělila manželka, když po mně chtěla, abych podepsal petici právě proti tomuto zrušení, nechtěl věřit.

13.1.2020 v 16:05 | Karma článku: 29.99 | Přečteno: 2601 | Diskuse
Počet článků 265 Celková karma 16.81 Průměrná čtenost 1094

Jsem občas trochu cynik a často naivní snílek...

Snila jsem o cestě kolem světa, se kterou jsem začala pomalu a pozvolně před devíti lety, kdy jsem se vydala poprvé sama do Íránu, kam jsem se ráda ještě dvakrát vrátila. Od té doby jsem se snažila (většinou sama) každý rok vycestovat do bližších i vzdálenějších míst, nasávat jejich atmosféru a co nejvíc fotit.

Moje prozatím největší, nejdelší a nejvzdálenější cesta se uskutečnila od 8. ledna do 17. srpna 2017 kdy jsem se nejprve přidala do devítičlenné posádky na  cestu Aviou Jižní Amerikou https://www.facebook.com/aviou.cz/ a následně již sama pokračovala do USA, Kanady, Jihovýchodní Asie a Západní Evropy. Během 222 dní jsem navštívila území 20 států a vystřídala rozličné dopravní prostředky včetně skládacího kola, které jsem koupila v Bangkoku, projela na něm kousek Barmy a nakonec ho letadlem dopravila do Portugalska a (ne)dojela s ním do Santiaga de Compostela. Tím jsem obletěla a objela zemi kolem do kola, viděla nespočet nádherných míst, zažila mnoho neskutečných věcí a hlavně jsem potkala spoustu úžasných lidí.

A o tom všem bych vám ráda vyprávěla s pomocí svého blogu...

Najdete na iDNES.cz