Úterý 21. ledna 2020, svátek má Běla
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
  • Úterý 21. ledna 2020 Běla

Napříč tyrkysovou zemí XXVII. - Silvestr ve vlaku

14. 09. 2010 18:29:32
Jak na Nový rok, tak po celý rok? No ještěže to nefunguje, neb trávit celý rok ve vlaku by se mi nechtělo...

Jsme hned u vlaku, kolej tu končí jak v Praze na Masaryčce. A abych si hezky užila procházku na čerstvém vzduchu podél vlaku, jdu až k prvnímu vagónu, kde mám místo. Tam se La ́ia snaží domluvit, abych seděla s nimi, ale výměna není možná. Škoda. I když... Alespoň se zase seznámím s pár dalšími lidmi. Vyměníme si tedy kontakty, rozloučíme se, ještě mi pomůžou vystoupit po schůdcích a jsem zase sama. Kupé najdu, 66 na skle s leptanými květy taky

Salam.“ Pozdravím první spolucestující, která už tu sedí. Odpověď žádná. Hm, milé. Ještěže je tu za chvíli plno a i jedna holčina, co ovládá velmi dobře angličtinu se najde. A pak taky jedna, co je na tom podobně jako já. Umí pár slov, ale téměř nemluví. Ovšem to nás nezastaví, za chvíli už si opět povídá celé kupé, až na onu dotyčnou, co neumí zdravit. Jen sedí a vrčí. Přesně do doby, než pronese, že kdybych tam nebyla, tak je tam klid a nikdo se s nikym nabaví. Ona toho teda povídala víc, ale Elahe pak už radši nepřekládala, jen mě ujišťovala, že to není nic ošklivého. Ok, není nad to, když někomu od první chvíle padnete do oka. (Proč jen mě pořád napadalo jméno Helena, nevíš Hani?) Ale co, my ostatní jsme se docela nasmály.

Po chvíli se jedna z holčin zvedla a obřadním hlasem pronesla, že se začne učit anglicky. Jako první slovo si zvolila toilet, čím zapříčinila další výbuch smíchu, nicméně odsouhlasili jsme jí ho jako velmi užitečné. Po jejím návratu z onoho míst, přišel průvodčí kontrolovat jízdenky. Tentokrát jen jeden, naštěstí a v závěsu za ním přišly i lůžkoviny. Tedy ne po svých, nožičky si půjčily od dalšího člena vlakového personálu.

Opět lovím střední postel a tentokrát jsem moudřejší a rozmotávám šátky a sundavám šaty ještě ve stoje na zemi. Holky na mě koukají jak pera z gauče, když zjistí, že mam šátky hned tři, ale nějak se mi nechce jim vysvětlovat, že mam vlasy jako klubko měděnýho drátu, které pod jedním šátkem v podstatě udržet nejde. Takže jen zalezu do postele. A nebyly bychom 6 (dobře, jen 5) ukecaných ženských, kdybychom pořád něco neřešily. Co tak můžou řešit 20ti leté slečny v nočním vlaku? Samozřejmě, že chlapy. Ale ve vší počestnosti samozřejmě. Navzájem se učíme zamilovaná slovíčka, tak by mě jen zajmalo, jestli děvčata svým drahouškům do ucha šeptají „miluji tě“, protože já jejich: „Tus et daram.“ používám moc ráda. Ale teď už „Šabchej. A krásné sny.“ Zhasínáme, spíme. Já ne, na to mám moc plnou hlavu myšlenek. Na Honzíka, na kamarády...

Nastala půlnoc, všech nocí máti, půlnoc o Silvestru. Je čas dát si nějaké předsevzetí. A jaké by to tak mohlo být, když uháním nočním vlakem napříč Iránem? No samozřejmě, že se sem příští rok vrátím. Chvilku jen tak ležím a přemýšlím, kolik hodin je teď v Čechách, ale nemůžu se dopočítat, takže přání štěstí pošlu po větru z otevřeného okna v chodbičce. Letí nad malou vesničkou, osvětlenou jen pár pouličními lampami. Malé domečky se choulí jeden k druhému, kolem jsou znatelná mírně osvětlená políčka, která přechází do černočerné tmy okolní pouště. Zůstávám v okně až do chvíle, než mi tahle nádhera zmizí z očí za všudypřítomnými horami.

Odcházím zpět do kupé s vědomím, že nejkrásnější věci nacházíme náhodou na těch nejneočekávanějších místech. Vlezu zpět do postele a usínám než zavřu oči.

Je skoro 6 ráno, Teherán je za rohem. Nebo možná přímo před námi, Bohové vědí.... Mám za sebou 5 hodin spánku, docela peklo, spala bych dál, ale zase lepší než drátem do voka, vyspim se v hotelu. Jestli mě teda Tomáš nechá a nepožene mě hned někam za památkama, aby měl ode mně klid. Povlečení odevzdáno, peřiny sklizené, všechny jsme poctivě zakuklené a vlak zastavuje na nádraží. Loučíme se a já na nástupišti vyhlížím La ́iu, marně, je tu moc lidí na to, abych poznala někoho, koho jsem viděla max 2 hodiny. Zkusím to ještě v hale, třeba budu mít štěstí. Taky nic. Whatever. Skočím si na záchod, kde potkám „Helenku“. Och jak krásně se na mě tváří.

Před nádražím se pouštím do lovu na taxi. Nebo taxíky do lovu na mě. Předhánějí se jeden před druhým, tak koho si vybrat? Samozřejmě toho nejlevnějšího, ale k který z nich to tak bude?

Firouzeh hotel?“

60 000.“

Nope.“

60 000.“

To půjdu radši pěšky na metro... Odcházím pryč, když mě jeden chytne, že mě odveze za 40 000. No vida, to už zní dobře, tak jedem. Uloží mi krosnu do kufru a usadí mě na sedačku, když přijde druhej taxikář, že budu platit 80 000.

No t teda ne, řeklo se 40 000.“

80 000.“

WTF?

40 000 pouze, pokud pojede někdo další. Ok, já si s radostí počkám. Sedím v autě, zírám na blikající mašinku a na nohy vystrčené ven ze dveří mi začíná pršet. Tak to mi ještě chybělo. Ach jo.. A spolucestující pořád nikde. Tak na tohle kašlu, to bych tu taky mohla strávit mládí. Naložím na sebe batůžek a doufám, že krosna není v kufru zamčená, protože taxikář je v nedohlednu. (Nehledě na to, že v tom chumlu bych jej stejně neidentifikovala.) Mám štěstí, takže popadnu krosnu, zabouchnu dveře a odcházím k metru. Cestou mě chytne další, že mě odveze za 40 000. No tak teď už to snad vyjde.

Jen chudák neví, kde to je. No to bude zase jízda toto. Podle mapy na vizitce se neorientuje, ale zase se umí zeptat, takže podle rady můžeme vyrazit. A když k tomu zjistí, že jsem ze Země Čech-Nedvěd-fotbal, je ještě o něco vstřícnější. No není to krásné? Za snahu dostane 50 000 (A nechci slyšet, že jsem Skrblík..) a já jsem spokojená před hotelem.

Za recepcí sedí věčně vysmátý Musáví. (Jak to ten chlap dělá?) Snažím se mu vysvětlit, že jedu za Tomášem.

Číslo pokoje?“

No to kdybych věděla. Pamatuju si dvě čísla. Jedno je pokoj a jedno stránka, kde jsem přestala číst knížku. Bohužel jsou si odporně podobný, ale Musíví Tuší a snaži se Tomášovi dovolat. Marně. Takže milostpán chrápe a já abych tu nocovala na gauči. Ještěže je Alláh (a hlavně Musáví) milostiví a můžu se na něj zkusit jít doklepat. Rozespalej Tomášek je skoro až roztomilej, tak se na něj ani nevrhnu a nerozcupuji ho za to, že nebere telefon, který prý nezvonil. No to ti můžu věřit a nemusim, ale s tim jak tu fungují telekomunikace mu to i věřím.

Sundavám šátek a mířím rovnou do postele..

Autor: Klára Kutačová | úterý 14.9.2010 18:29 | karma článku: 13.30 | přečteno: 1136x

Další články blogera

Klára Kutačová

Cesta kolem světa - Myanmarem na kole den 2.

1. den jsem dojela z hraničního města Myawaddy do malého městečka Kawkareiku a dnes mě čeká přejezd do Hpa An, kde se chci den až dva zdržet.

9.1.2020 v 14:00 | Karma článku: 16.99 | Přečteno: 279 | Diskuse

Klára Kutačová

Cesta kolem světa - Myanmarem na kole den 1.

Sedím v nočním autobusu z Bangkoku na hranice s Myanmarem, který mám v plánu přejet na kole. Sama nevím, proč mě taková věc vůbec napadla a jestli vůbec půjde realizovat. Ale za pokus to stojí...

7.1.2020 v 14:00 | Karma článku: 17.09 | Přečteno: 400 | Diskuse

Klára Kutačová

Cesta kolem světa - Bangkokem na kole i na lodi

Můj pobyt v Bangkoku se blíží skoro ke konci. Kolo mám a čekám už jen na víza do Barmy, takže se automaticky nabízí možnost, že se v mezičase po okolí projedu na svém novém přibližovadle.

2.1.2020 v 14:00 | Karma článku: 17.32 | Přečteno: 250 | Diskuse

Klára Kutačová

Cesta kolem světa - Návrat do Bangkoku

Z Laosu se vracím zpátky do Thajska. Tedy konkrétně zase do Bangkoku, abych si vyzvedla kolo, zařídila Myanmarská víza a tak...

16.12.2019 v 16:00 | Karma článku: 14.70 | Přečteno: 313 | Diskuse

Další články z rubriky Cestování

Alena Šnajdrová

Co mě v Norsku zaujalo

Kdysi dávno v pubertě jsem zarytě tvrdila, že každá reakce je lepší než žádná reakce - tedy i ta záporná. Sice jsem za ty roky spoustu věcí přehodnotila, ovšem pravda je, že Norsko mě v žádném ohledu nenechalo chladnou.

21.1.2020 v 0:03 | Karma článku: 25.11 | Přečteno: 1045 | Diskuse

Libor O. Novotný

Duhové hory - nejbarevnější pohoří na světě

Fotky z čínských Duhových hor jste už určitě viděli. A téměř jistě jste jim nevěřili, protože byly nepřirozeně přibarvené. A to je škoda, protože jsou úžasné i bez přibarvování, které jim ubírá na důvěryhodnosti a zbytečně škodí.

20.1.2020 v 15:00 | Karma článku: 14.15 | Přečteno: 327 | Diskuse

Pavel Liprt

Bešeňová a Drevený artikulárny kostol Svätý Kríž

Při našich cestách si vybíráme místa, kde se nachází nějaká zajímavá socha, kaple či kostel. Jinak tomu nebylo ani v případě výletu na Slovensko do obce Bešeňová, která leží v srdci kraje zvaném Liptov.

18.1.2020 v 8:22 | Karma článku: 16.33 | Přečteno: 288 | Diskuse

Helena Králová

Z kanceláře na jachtu - poprvé na lodi

Na jachtu mě přivedla především má cestovatelská vášeň, která začala za dob studií na vysoké škole a absolvování programu Erasmus v Řecku. Následovala cesta na Nový Zéland, kde jsem byla půl roku, a poté návrat do tepla kanceláře.

17.1.2020 v 15:39 | Karma článku: 18.81 | Přečteno: 762 | Diskuse

Jan Tomášek

Předvánoční Letovice

Necelých dvanáct volných hodin mezi směnami, což si tedy z Brna nezajet někam nedaleko, například do Letovic. Na to, že budou za pár dnů vánoce, počasí zrovna nevypadá, ale alespoň zaujme jeden tématický obrázek na nádraží.

16.1.2020 v 10:42 | Karma článku: 8.44 | Přečteno: 262 | Diskuse
Počet článků 265 Celková karma 16.82 Průměrná čtenost 1094

Jsem občas trochu cynik a často naivní snílek...

Snila jsem o cestě kolem světa, se kterou jsem začala pomalu a pozvolně před devíti lety, kdy jsem se vydala poprvé sama do Íránu, kam jsem se ráda ještě dvakrát vrátila. Od té doby jsem se snažila (většinou sama) každý rok vycestovat do bližších i vzdálenějších míst, nasávat jejich atmosféru a co nejvíc fotit.

Moje prozatím největší, nejdelší a nejvzdálenější cesta se uskutečnila od 8. ledna do 17. srpna 2017 kdy jsem se nejprve přidala do devítičlenné posádky na  cestu Aviou Jižní Amerikou https://www.facebook.com/aviou.cz/ a následně již sama pokračovala do USA, Kanady, Jihovýchodní Asie a Západní Evropy. Během 222 dní jsem navštívila území 20 států a vystřídala rozličné dopravní prostředky včetně skládacího kola, které jsem koupila v Bangkoku, projela na něm kousek Barmy a nakonec ho letadlem dopravila do Portugalska a (ne)dojela s ním do Santiaga de Compostela. Tím jsem obletěla a objela zemi kolem do kola, viděla nespočet nádherných míst, zažila mnoho neskutečných věcí a hlavně jsem potkala spoustu úžasných lidí.

A o tom všem bych vám ráda vyprávěla s pomocí svého blogu...

Najdete na iDNES.cz