Úterý 21. ledna 2020, svátek má Běla
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
  • Úterý 21. ledna 2020 Běla

Napříč tyrkysovou zemí XXIX. - Down with America

5. 11. 2010 16:31:02
Kam nás kroky zavedly při shánění černé Esfahánské mističky, aby měl Tomáš z čeho zobat oříšky? A co s tím má společného USA?

Díky tomuto ponocování je ranní vstávání naprosté utrpení, zvlášť když se na vás z druhé postele culí někdo, kdo hned po dopadu na polštář spal jak mimino. Koupelnu obsazuje jako první, neb má rychlejší reflexy, takže je schopný se vyhrabat z postele, aniž by si u toho ublížil. Ovšem pro to, že si jakožto typický chlap nepozná vlastní věci a tedy se čuně utírá do mojeho ručníku, pak nenacházím žádnou omluvu. Rozespalá a neschopná orientace jsem tu já!

Je čas jít, a protože se po městě budu pohybovat s Tomášem, můžu trochu flákat oblečení, což je fajn, protože zde zakoupené šaty už se zase hlásí o vyprání. Jako první hledáme směnárnu. Máme štěstí a hned první banka touto službou disponuje. Vyjdeme po schůdcích do patra, kde najdeme příslušnou přepážku a už Tom vysvětluje, cože to potřebuje. „Samozřejmě, pane. Váš pas, prosím.“

Tomáš jim podává mojí kopii pasu, což se úředníkovi nechce moc líbit, že prý chce originál kvůli vízu. Na to ovšem nemá nárok, což je mu vysvětleno, tak si jen okopíruje moji kopii, Tom podepíše papír nadepsaný mým jménem a čekáme, až dostane své peníze. Mezi tím zvládneme zkritizovat nehorázně se flákající úřednice a zhodnotit, že na všech úřadech po celým světě je to stejný. DSC_1335.JPG

Máme peníze, můžeme jít utrácet – tak nějak by se dal shrnout náš další záměr v návštěvě bazaru. Cíl je jasný, je jím černá měděná mistička pro milostpána na pistácie, ale protože potkáme vstup do paláce, sejdeme ještě na chviličku z cesty a jdeme se za 24 000 podívat dovnitř. (V ceně je 8 objektů, takže krásná cena). Před palácem je samozřejmý rozlehlý park a toho času vyschlá kašna. Něco se tu ještě rekonstruuje, ale nebyli bychom zvědaví Češi, kdybychom sem tam neodhrnuli nějaký ten závěs a nepodívali se, co se za ním skrývá. DSC_1343.JPG

Jako první vidíme šáhův trůn. Není to žádné polstrované sedátko, alébrž ohromné mramorové lehátko. A stěny kolem vykládané sklíčky a zrcadlíčky. No kýč jak blbec. Hned na terase vedle je další trůn, o něco méně zdobený, před ním kašna a naproti rakev s andělíčky.DSC_1362.JPG

No jo, tady ležel před tim a tady leží teď.“ Komentuje to suše Tom.

Řekněme, že se skutečně nepřesunul niktrak daleko.

Vstupujeme do prvního interiéru. Galerie, ve které se nesmí fotit.

A tohle je ženská nebo chlap?“ tážeme se téměř u každého obrazu. A k tomu mají někteří lidé velmi podezřelé proporce. Ale krajinky jim šli moc dobře. A jako další zvláštnost ještě uvedu, že mnoho obrazů bylo místo na plátno malováno na sklo. Krom obrazů tu samozřejmě byly i předměty denní potřeby, převážně vyrobené ze slonoviny. A nakonec i samotná místnost byla jedno takové větší umělecké dílo. Modře vymalováno, sem tam nějaké to sklíčko a zrcadlo. Vypadalo to převážně barokně. DSC_1371.JPG

Druhá budova už je sklem vykládaná uplně celá, krom podlahy, kde jsou místo toho barevné (zřejmě keramické) mozaiky. Hned za dveřmi nasazujeme návleky na boty a zakazují nám fotit, škoda. Vystoupáme po schodech ke vchodům do dvou místností. Do obou se tedy dá pouze nahlédnout, ale stojí za to. Větší síň je zároveň o něco formálnější, za to ta menší vypadá jako naprosto luxusní obývák, jen se stočit do klubíčka v jednom z těch křesel... A venku vitrína s meteoritem o váze 54kg. Prý udělal kráter 2 metry, což se nám zdá málo, takže dojdeme k závěru, že to zapíchnul někde do skály.

DSC_1393.JPG

Pokračujeme do další budovy, kde si opět připadáme jako v zrcadlovém bludišti a tentokrát ani to focení není zakázané. Přes jednu z průhledných stěn fotím místnost za ní, abych zjistila, že tam můžu v klidu dojít a vyfotit si to přímo... A v té nejpřeplácanější a nejsklíčkovatější části nás čeká největší překvapení dne: cedulka v rohu totiž informuje všechny návštěvníky, že tohle sklo bylo dovezeno z Čech. Takže jsme se jeli 5 000 km podívat na naše sklo, why not?

DSC_1445.JPG

Potom se chvilku procházíme venku po parku, Tomáš si hraje na telefonní ústřednu a s někým sáhodlouze rozpráví, tak jen čekám, jestli mi někam prchne, nebo ne. A protože já už mám pár reprezentativních fotek a jeho fotím jen když se něčím cpe, chvilku si hraju na paparazziho, což se pokouší ignorovat a hledáme poslední objekt. Při tom obejdeme všechny baráčky i do míst, kam se asi nepředpokládá, že běžný návštěvník zavítá, ale já su ženská vlezlá

V suvenýr shopu chceme koupit pohledy, ale mají jen 3D obrázky. Ty jsou sice zajímavé, ale na druhou stranu světa bych je neposílala. (Musela bych k nim ještě totiž přibalit 3D brýle a to už by se sakra prodražilo...) Při odchodu najdeme poslední z objektů, kde jsou typické Iránské výrobky (tištěné ubrusy, tepané vázičky, ...) a voskové figuríny naaranžované do různých „činností“ - takové malé muzeum běžného života. Tomáš se tam zamiluje do keramické rybičky, se kterou mu to moc slušelo, avšak nakonec jí stejně opustil a šel raději se mnou na bazar.

Cestou kolem jednoho z domů si fotím Ahura mazdu na jeho futrech a protože mám oči jen pro něj, nezaregistruji, že to je policejní stanice, která se fotit nesmí.

Usmívej se a poď!“ zasyčí na mě Tomáš a už svižným krokem míří pryč. Já s křečovitým úsměvem za ním a oba děláme, že toho policajta ve dveřích nevidíme.

V bezpečné vzdálenosti se zase začneme rozhlížet a zastavovat. Jsme u obchodů s výzdobou na Ashuru. Tomáš si pořídil obrovský obrázek s koněm a vdovami, já uvažuji nad nějakým barevným nápisem, ale pověste si domů na zeď něco, čemu nerozumíte... Radši si jdeme dát oběd do maličkého fast foodu ukrytého mezi krejčovskými dílnami. Po chvíli dohadování se rozhodneme pro kuřecí kebab s chlebem a k tomu typické Iránské pomerančové pití. Prý je to tu oblíbené jako u nás Kofola. Objednávka proběhne pantomimou – ukážeme na připravené maso a lednici s pitím a na prstech zadáme počet a můžeme si jít sednout. Pitíčko je hodně moc sladké a hodně moc bublinkaté, takže jsme oba ulepení až za ušima. (Víte, co udělá bublinkatá limonáda, když s ní chvíli hýbete a pak jí otevřete? Pokud ne, zkuste si to, ideálně ne doma...)

A už tu máme i maso, první nás na něm zarazí vůně (smrad), ale přisoudíme to koření, chuť nás už ošem nenechá na pochybách, omylem jsme si dali jehně. No humus. Místo abychom se prali, kdo sní víc, pereme se o to, kdo to nebude muset jíst. Nakonec je zase hrdina Tomáš, protože sní celý jeden plátek a ještě kus druhého, mě se chce zvracet už v polovině prvního a k tomu mám pocit, že po tomhle moje chuťové buňky musí spáchat hromadnou sebevraždu. Ale když je hlad, sní člověk všechno, což znamená, že evidentně ještě nemám.

Radši se jdeme ponořit do hlubin bazaru za účelem jak nakupovacím, tak momentálně i záchodovým. A protože, kde je mešita, tam je umývárna a tam je i toaleta, vyhlížíme kopule a minarety a poté se snažíme jít nejpřímějším směrem k nim. A třeba budu mít štěstí a je to ona skleněná mešita, kterou si pamatuji z loňských fotek.

DSC_1464.JPG

Tomáš tvrdí, že ta je mnohem dál, ale zkusíme jí potom najít, takže se mu můžu lehce škodolibě vysmát, když je to přesně ona. Hned mě přejdou veškeré biologické potřeby a nastoupí fotografická mánie. Připravím foťák a jdu hledat vchod pro ženy. Před ním je věšák se sáčky na boty a za ním paní, která hlídá, aby nikdo nešel dovnitř bez čádoru. Změří si mě od hlavy k patě, sáhne na věšák a vybere jeden kytičkovaný hadr, do kterého mě zabalí. Pochytám všechny cípy, abych si na ně nešlapala, foťák připravím do pohotovostního režimu a vstupuji. V předsíni je sklad alegorických vozítek na Ashuru, haldy koberců a taky tu spí dvě dámy. V samotné modlitební místnosti (její jedné čtvrtině) se další 2 modlí. Udělám pár fotek od dveří, abych nerušila, ale když zjistím, že to bude na dlouho, propletu se kolem nich a udělám ještě nějaké fotky z prostoru. Je zajímavé, že předěl mezi mužskou a ženskou částí je jen z nějakého pevnějšího hadru na špagátku, až to láká poodhrnout ho a podívat se, jak se modlí pánové. Této touze ovšem odolám a jdu ven, za již nervózně přešlapujícím Tomíkem.

DSC_1465.JPG

Ještě sestoupím do podzemí, kde je ukryta umývárna, vyfotím kočku, která se promenáduje po nádvoří a definitivně opouštíme mešitu. Ve spletitých uličkách pátráme po Esfahánských výrobcích, ale nalézáme látky, šátky, kýčovité serepetičky, svrchní prádlo, spodní prádlo, koberce. Odlovuje nás kobercář a začíná ukecávat, ať jdeme do jeho obchodu, protože má ty nejlepší, nejkrásnější, nejlevnější a samozřejmě jediné originální koberce. Tomáš má co dělat, aby se ho zbavil. Já to mam jednodušší, já to,že neumim anglicky, nemusim předstírat.

Opouštíme bazar s tím, že to třeba zkusíme zase zítra, protože dneska chceme ještě stihnou dojet k muzeu propagandy – bývalé US ambasádě. První, co spatříme po výlezu z metra, je nápis DOWN WITH USA a v tomto duchu pokračuje celá zeď. Na rohu nejdřív zaplujeme do krámku, před kterým visí spoustu šátků, kterých si tom chce 6 pořídit, tak se na ně jdeme podívat dovnitř. Já uvažuju nad jedním, ale spíš než „klasickou palestinu“ (Proč se tomu tak řiká???) si chci pořídit černý exemplář s bílým vzorem, ale zatím to nechávám být a jen se rozhlížím po krámku. Krom šátků a modlitebních předmětů tu mají knížky. Na stolku vlevo jsou to dětské pohádky (i anglické), vystřihovánky a omalovánky. Mezi těmi mě zarazí jedny označená smějícím se chlapečkem a mračící se holčičkou (ano, je to označení pro koho jsou), které začínají na první stránce vysílačkou, pokračují přes nůž a pistoli a končí granátem. Potom, co se rozhlédnu po zbytku obchodu mi tyto přestanou být divné a naopak spíš nechápu, co tam dělají bajky a pohádky, protože se nacházíme zcela evidentně v nějakém military shopu. Zbytek sortimentu se totiž zabývá zbraněmi, vojenskou výstrojí a výzbrojí, ale taky tu všude visí fotky vojáků. V lepším případě těch živých. Obrací se mi žaludek naruby (jo jo, jakožto zdravotník se stydim) a radši se přesunu zpátky k bajkám, které si přečtu než se Tomášek rozmyslí, co chce, aby stejně prohlásil, že si pro to půjde až cestou zpátky.

Svoboda.jpg

Projdeme se kolem ambasády, některá hesla jsou až komická, za to malůvky tu jsou povedené. Socha svobody s lebkou místo obličeje je tuším notoricky známá po celém světě, stejně jako pistole vymalovaná v Amerických barvách. Ale protože už padá tma, nepodaří se mi nic z toho řádně vyfotit. (Protože se to nesmí a být schovaná za stromem na druhé straně ulice je sice fajn, ale zase ve tmě neni nic vidět.) radši tedy zapadneme do obchůdků s Isfahánskými výrobky. Tomáše si pamatují od loni, takže na něj rovnou vyrukují se slevou 50%. Dobrý, chlapče, jen tak dál. Chíli se tam tedy přebíráme a kocháme, ale nemají to, co chceme – černou misku na oříšky, takže to jdeme zkusit u sousedů. Tam nám ukážou všechno možné, básní o tom, jak je to vyrobené tím nejlepším a nejslavnějším výrobcem, a když už prodavač bere do ruky ostré nůžky, že nám předvede, že se nedá vázička poškrábat, uzemní ho Tomáš slovy: "Jsem tu pošesté, zkrať to!" Ani tady ve finále neuspějeme, byť by byla sleva dokonce 60%. A ani další obchod nás nepotěší. Tedy ne že by tam toho měli málo. Spoustu ubrusů a koberečků a všechno poněkud přeplácané a taky předražené a smlouvání se nekoná, ceny jsou pevné. Tom koupí alespoň háčkované botky pro neteř a už spěcháme na metro, protože má rande. Cestou zabrzdíme u vojáků, koupíme šátky a zjišťujeme, že času je ještě dost, takže se můžeme zastavit na večeři s tím, že já se normálně najím, Tom si dá salát a poté se přesune na plnohodnotnou a typicky Iránskou večeři do Čínské restaurace.

A protože se nám podaří nějakým způsobem se zakecat, vybíhá s lehkým zpožděním, nacpe mi svůj nákup, abych mu jej doprovodila do hotelu, za což mi ovšem slíbí heslo na počítač, abych mohla napsat domů. To zhodnotím jako výhodný obchod a přesouvám se do hotelu. Dám si v klidu sprchu a zalehnu k počítači. Vyřídím došlou a lehce prošlou korespondenci, poté vyhrabu knížku a vklidu si pospávám, když mi Tomáš napíše, že se vrátí kolem desáté, tak jestli půjdeme ještě ven. Chvilku se rozmýšlím, zda se mi chce z vyhřátého pelíšku, ale nepřijele jsem se sem válet a navíc je to poslední noc, takže mu to odsouhlasím. Po příchodu mě tedy probudí a můžeme jít již naučeným směrem k cukrárně. (Tyhle procházky se mi líbí...) jen škoda, že jsme přišli později, než včera, takže mají menší výběr. Tomáš si nakoupí kilo pistácií na domů ("Nežer to!"), pár oříšků, ať máme co zobat večer a já se spokojím s půl kilem pistácií a slaných mandlí. Únava se na nás ovšem podepisuje na obou, takže se bez nějakých dalších průtahů vrátíme do hotelu, zasedneme v jídelně, dáme si čajík, nabídneme okolosedícím, dlabeme, povídáme a kolem půlnoci jdeme spát.

Autor: Klára Kutačová | pátek 5.11.2010 16:31 | karma článku: 14.45 | přečteno: 1163x

Další články blogera

Klára Kutačová

Cesta kolem světa - Myanmarem na kole den 2.

1. den jsem dojela z hraničního města Myawaddy do malého městečka Kawkareiku a dnes mě čeká přejezd do Hpa An, kde se chci den až dva zdržet.

9.1.2020 v 14:00 | Karma článku: 16.99 | Přečteno: 279 | Diskuse

Klára Kutačová

Cesta kolem světa - Myanmarem na kole den 1.

Sedím v nočním autobusu z Bangkoku na hranice s Myanmarem, který mám v plánu přejet na kole. Sama nevím, proč mě taková věc vůbec napadla a jestli vůbec půjde realizovat. Ale za pokus to stojí...

7.1.2020 v 14:00 | Karma článku: 17.09 | Přečteno: 400 | Diskuse

Klára Kutačová

Cesta kolem světa - Bangkokem na kole i na lodi

Můj pobyt v Bangkoku se blíží skoro ke konci. Kolo mám a čekám už jen na víza do Barmy, takže se automaticky nabízí možnost, že se v mezičase po okolí projedu na svém novém přibližovadle.

2.1.2020 v 14:00 | Karma článku: 17.32 | Přečteno: 250 | Diskuse

Klára Kutačová

Cesta kolem světa - Návrat do Bangkoku

Z Laosu se vracím zpátky do Thajska. Tedy konkrétně zase do Bangkoku, abych si vyzvedla kolo, zařídila Myanmarská víza a tak...

16.12.2019 v 16:00 | Karma článku: 14.70 | Přečteno: 313 | Diskuse

Další články z rubriky Cestování

Alena Šnajdrová

Co mě v Norsku zaujalo

Kdysi dávno v pubertě jsem zarytě tvrdila, že každá reakce je lepší než žádná reakce - tedy i ta záporná. Sice jsem za ty roky spoustu věcí přehodnotila, ovšem pravda je, že Norsko mě v žádném ohledu nenechalo chladnou.

21.1.2020 v 0:03 | Karma článku: 25.11 | Přečteno: 1054 | Diskuse

Libor O. Novotný

Duhové hory - nejbarevnější pohoří na světě

Fotky z čínských Duhových hor jste už určitě viděli. A téměř jistě jste jim nevěřili, protože byly nepřirozeně přibarvené. A to je škoda, protože jsou úžasné i bez přibarvování, které jim ubírá na důvěryhodnosti a zbytečně škodí.

20.1.2020 v 15:00 | Karma článku: 14.18 | Přečteno: 328 | Diskuse

Pavel Liprt

Bešeňová a Drevený artikulárny kostol Svätý Kríž

Při našich cestách si vybíráme místa, kde se nachází nějaká zajímavá socha, kaple či kostel. Jinak tomu nebylo ani v případě výletu na Slovensko do obce Bešeňová, která leží v srdci kraje zvaném Liptov.

18.1.2020 v 8:22 | Karma článku: 16.34 | Přečteno: 289 | Diskuse

Helena Králová

Z kanceláře na jachtu - poprvé na lodi

Na jachtu mě přivedla především má cestovatelská vášeň, která začala za dob studií na vysoké škole a absolvování programu Erasmus v Řecku. Následovala cesta na Nový Zéland, kde jsem byla půl roku, a poté návrat do tepla kanceláře.

17.1.2020 v 15:39 | Karma článku: 18.81 | Přečteno: 763 | Diskuse

Jan Tomášek

Předvánoční Letovice

Necelých dvanáct volných hodin mezi směnami, což si tedy z Brna nezajet někam nedaleko, například do Letovic. Na to, že budou za pár dnů vánoce, počasí zrovna nevypadá, ale alespoň zaujme jeden tématický obrázek na nádraží.

16.1.2020 v 10:42 | Karma článku: 8.44 | Přečteno: 262 | Diskuse
Počet článků 265 Celková karma 16.82 Průměrná čtenost 1094

Jsem občas trochu cynik a často naivní snílek...

Snila jsem o cestě kolem světa, se kterou jsem začala pomalu a pozvolně před devíti lety, kdy jsem se vydala poprvé sama do Íránu, kam jsem se ráda ještě dvakrát vrátila. Od té doby jsem se snažila (většinou sama) každý rok vycestovat do bližších i vzdálenějších míst, nasávat jejich atmosféru a co nejvíc fotit.

Moje prozatím největší, nejdelší a nejvzdálenější cesta se uskutečnila od 8. ledna do 17. srpna 2017 kdy jsem se nejprve přidala do devítičlenné posádky na  cestu Aviou Jižní Amerikou https://www.facebook.com/aviou.cz/ a následně již sama pokračovala do USA, Kanady, Jihovýchodní Asie a Západní Evropy. Během 222 dní jsem navštívila území 20 států a vystřídala rozličné dopravní prostředky včetně skládacího kola, které jsem koupila v Bangkoku, projela na něm kousek Barmy a nakonec ho letadlem dopravila do Portugalska a (ne)dojela s ním do Santiaga de Compostela. Tím jsem obletěla a objela zemi kolem do kola, viděla nespočet nádherných míst, zažila mnoho neskutečných věcí a hlavně jsem potkala spoustu úžasných lidí.

A o tom všem bych vám ráda vyprávěla s pomocí svého blogu...

Najdete na iDNES.cz