Napříč tyrkysovou zemí XXXI. - Poslední večeře

Dojíždíme na obrovskou a ne zcela přehlednou křižovatku, kde musíme chytit další auto. Taxikář nám po zaplacení naznačí jakým směrem máme hledat, ale dál už je to na nás. U krajnice stojí zaparkovaný minibus, který se tváří, že by mohl být našim hledaným vozítkem a skutečně to tak je. Zasedneme do zadní řady a čekáme, až se autíčko zaplní, což trvá jen několik málo minut. Než se dostaneme až dolů k metru, je venku tma.

Zastavujeme, buď za to může všudypřítomná zácpa a nebo to, že jsme na místě. Vzhedem k tomu, že lidé začínají vystupovat a naproti nám ve změti aut svítí cedule metra, usoudíme, že jsme dojeli. Platíme a jdeme se prodrat dopravou k podchodu do metra. Jedinou překážkou je zábradlí na kraji ostrůvku. To se překoná jedním ladným skokem (v případě Tomáše) a jedním zcela neladným vyšplháním a zřícením se dolů (v případě mém). Naše další směřování je zpět k US ambasádě, kde konečně koupíme nějaké ty Esfahánské výrobky, aby Tom nepřijel domů s prázdnou. Jedno metro je tak nacpané, že ho radši necháme ujet, ale do druhého už se narveme.

„Poď co nejblíž ke mně, obejdi mě a hlavně se neotáčej.“

To je tak přiměřeně divný pokyn, že ho radši splním. Až na to poslední. Vy byste se neotočili, když vám to někdo výslovně zakáže? Díky tomu zjistím, že důvod k tomuto počínání byl naprosto odporný bezdomovec z jehož dosahu chápu, že mě chtěl Tom držet. No uznávám, že jsem občas ráda, že ho mám s sebou. Nebo tedy spíš on mě. Ovšem svoji vděčnost bych mohla prokázat i jinak, než že si vzpomenu, že pořebuju akutně čůrat. Vystupujeme tedy na nejbližší stanici metra a hledáme toalety. Všechno marné, tak zkusíme dojet až k obchodům, tam by být měli. A ejhle, taky ne. Co teď? Zkusíme se jednoduše poptat v obchodech.

V tom, kde nám chtějí dát slevu na základě toho, že už tu Tomáš byl se jako první ptáme na onu místnost a prý není problém. Ó Alláhu, děkuji. Za skleněnými vraty sejdeme po schodech dolů, mineme několik skladů, kuchyňku a modlitební místnost a konečně najdeme umývárny. poděkuji a jsem zanechána svému osudu, zatímco prodavač jde vyjednávat s Tomem. Na cestě ven potkám myjícího se chlapíka, zřejmě se jde modlit. Kouká na mě poněkud překvapeně, ale nijak to neřeší ani nekomentuje, asi si se mnou nechce špinit čerstvě vymydlené ruce.

Nahoře už je smlouvání v plném proudu, nicméně nemají vysněnou černou mističku, tak to jdeme znovu zkusit vedle. Tam sice jednu mají, ale o velikosti uzpůsobené spíš na pytel kokosáků a ne pistácií, takže nebrat. Vzdáváme se a vracíme se do prvního, kde vybereme moc pěkný talíř a v ubrusovém obchodě jdeme lovit (překvapivě) ubrusy.

„Jak mam velkej stůl?“

„To se ptáš mě?“

„Vždyť už si tam byla. Nebo ne?“ chvíli se tváří přiměřeně zděšeně.

„No byla, ale je to tvuj stůl.“

„Já vim, ale ty tam uklízíš, tak jak je teda velkej?“

Chce se mi říct něco ve smyslu 3x přejetí hadrem na výšku a 10x na šířku, ale je to chlap, takže by mu to nic neřeklo, takže radši najdu přiměřeně velké ubrusy a můžeme spokojeně jít.

Na rohu se ještě zastavím pro dva šátky a omalovánky pro sestry potomstvo a hurá na IK, kde nás čeká Mazi. vzhledem k tomu, že tohle bude naše poslední jízda metrem a já mám dvojcestný lístek, zkusíme na něj projít oba, ale nejde to, takže ještě musí odběhnout k pokladně a pořídit si jeden jednocestný, barvy modré, který dostanu na památku, protože jej ještě nemám. Na IK vylezeme a hledáme, ale vzhledem k tomu, že my jsme se s Mazim nikdy neviděli a Tom je zcela evidentně slepej, chvíli jim trvá než se najdou. A to prosím stojí proti sobě a k tomu si navzájem volají.

Jako první hned po seznámení se mi Mazi vysměje za ty omalovánky a nechce si nechat vysvětlit, že to neni pro mně, ale pro děti. Jdeme si sednout do hotelu, byť před restaurací přemýšlíme, jestli si nezajdem na večeři, ale domluvíme se, že to až budeme sami.

Ve Firouzehu zasedneme do jídelny, objednáme čaj, byl by to večer jako každý jiný tady, nebýt toho, že za pár hodin už budem sedět v letadle na cestě domů. Tom jde vyřešit placení, potom co mu dám svůj podíl na pokoj mi zbyde 200 000, což znamená 100 000 na jídlo a 100 000 na večerní zákusky, to zní velice dobře. A 2 000 si jdu nechat rozměnit na mince, abych měla na památku.

„To už nemusíte platit, ona má dost peněz.“ Směje se Musáví a vrací Tomovi jeho stoh bankovek.

Ach jo, já toho vtipálka jedno zakousnu.

Ale svoje suvenýry dostanu, tak su spokojená a můžu se jít přesunout k Mazimu, zatímco Tom řeší náš odvoz na letiště. Docela si i popovídáme, vzhledem k tomu, že Mazi rozhodně nemluví jako mistr světa, takže se nemusim styět. Ovšem ve chvíli, kdy jsou tam pánové oba opět přecházím do zarytého mlčení a nereaguju ani na jejich rýpání. Když je přestane bavit strefovat se do mě a mojí jazykové vybavenosti, přejdou raději k ukazování fotek z letiště.

„A máte moře?“

„Ne, my jsme vnitrozemský stát.“

Další fotka, tentokrát zezhora z letadla.

„Aaaa, rainforest!“ píchne Mazi prstem do hájku kousek od letiště.

Následuje výbuch smíchu z naší strany a já se jdu ptát po atlasu světa, protože bez něj to evidentně nepůjde. Bohužel žádný není k dispozici, takže si ho příští rok musím přibalit.

„A kdo je tahle hezká holka?“

„To jsem já.“

Změří si mě od hlavy až k patě. Uznávám, že to je sakra rozdíl. Vedle něj sedí cosi černého pytlovitého s šátkem na hlavě a na fotce stojí človíček v džínách, vypasovaném svetříku, s baretem na dlouhých zrzavých rozpuštěných vlasech a upřeně zírá do motoru od Čmeláka. Asi bych si taky nevěřila, že to je ta samá osoba.

Vyčkávám na nestřežený okamžik, kdy se pánové začnou věnovat něčemu jinému a lovím notes, abych napsala domů. Honzík se vzteká, že jsem mu dotazem, zda si pro mě přijede zkazila překvapení. No jo, ale co jsem měla dělat, když má moje klíče od bytu? Kluci se o něčem dohadují, tak se pokusím zapojit do hovoru. Mazi nás zve k němu domů, Tomášovi se nechce, takže je to na mě, kterého z nich přehlasuju. Ale vzhledem k tomu, že s Tomem budu potom muset ještě nějakou dobu vydržet, přikláním se k jeho verzi, že zůstaneme v hotelu, odkud poté zamíříme na letiště. Jen mu potvrdím jeho domněnku, že se zněj stává asociál. Mazi tedy odchází sám a my míříme na večeři.

Domluvíme si, že si dáme oranžový Khoress, ovšem na tom, jak se jmenuje se nemůžeme shodnout. Tomáš tvrdí, že Sabzi, já Keime. No, je tu po šestý, tak to přece ví líp, že? Takže 2x Sabzi, k tomu každý jedno Rani (višeň (já) a broskev) a jogurt a budeme spokojeni. Donášejí nám i hlavní chod. Je to zelený a smrdí to, copak to asi bude? A to, že jsem měla zase jednou pravdu tomu na chuti nepřidá, škoda. Tak třeba pak zajdeme ještě na druhou večeři. I když ono je to jedno, já už začínam nervit z návratu, takže do toho stejně jen párkrát šťouchnu lžící a tím pro mě večeře končí.

Radši zajdeme na nějaké dortíky, pěkně si před cestou obalit nervy cukrem a bude to dobrý. V naší cukrárně to je ovšem jako po náletu sarančat. Roládky ani dortíky už nemají, narozdíl od mých milovaných měchurek, takže dvě ukořistím, ať mám na cestu. Zkusíme se ještě projít dál ulicí, jestli nebude někde jinde otevřeno, ale už je evidentně moc pozdě. Zajdeme tedy alespoň na čerství džus. I tady už mají sice uklizeno, ale ještě nestihli zavřít a kvůli nám ještě vyndají lisy na ovoce, takže si pak každý neseme svůj kelímek. Já s pomerančem, Tom opět s granátovým jabkem. Mňammmmmm.

Ještě jedna fotka měsíce nad mešitou, díky čemuž přijdu o polovinu svého džusu (a oplatit mu to nemůžu, protože ten jeho je na mě trpkej) a jdeme zpět. Ach jo, mě snad bude chybět i ten zaprášenej Teherán. V hotelu vytáhneme batohy ze skepa, zasedneme ke stolu, dáme čaj, rozloučíme se s Musávím, který jede domů spát a snažíme se udržet vzhůru. S Tomášem je to jednoduchý, nechat ho mluvit o lítání, to hned svítí jak sluníčko a únava je ta tam. Jediný negativní dopad tohoto jeho povídání bude na moji peněženku, protože se chystam taky začít. Nakonec stejně usneme opřený o ruce na stole do chvíle, než pro nás v půl 2 přijede auto.

Řidič se mi zdá být povědomý, ale připisuji to únavě. Do chvíle, než z něj Tom vytáhne, že to je Musávího dvojče.

Skládáme se i s věcma do auta, Tom standardně dopředu, já dozadu a už jedeme tichými a prázdnými ulicemi směr letiště. Na cestu nám svítí všudypřítomné lampy, sem tam nějaký ten semafor a vrcholem cesty je mimoúrovňový kruhový objezd jehož vnější část svítí modře, vnitřní zeleně a pod ním vede červeně lemovaná silnice, no děsnej cirkus.

Rozestavěná mešita, dálnice, vojenský prostor, poušť, hory a směrovky na letiště neúprosně odpočítávající kilometry. Zastavujeme před odletovou halou, platíme, loučíme se. Naposled se rozhlížím kolem, než zalezeme do budovy.