Úterý 21. ledna 2020, svátek má Běla
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
  • Úterý 21. ledna 2020 Běla

Napříč tyrkysovou zemí XXXII. - odlet domů

23. 11. 2010 18:32:40
14 dní uběhlo jako voda, náš výlet do Iránu se stává pouhou vzpomínkou. Teď už nás čeká jen několik hodin trvající let domů...

Jsme tu brzo. Náš let ještě nikde není, nevadí. Projdeme alespoň přes první kontrolu, ať se tím potom nezdržujeme. Zařadím se do fronty za Tomáše, ten projde bez problémů, zatímco na mě vytřeští chlapík u kontroly oči.

Ženy tam.“ Ukáže směrem k neprůhledné zástěně.

Ok, merci.“ Zašklebim se na Toma, poberu svoje věci a přesunu se ke správné kontrolní přepážce.

Procházím bezpečnostním rámem, za ním sedí slečna z kontroly, píše SMSku a ani se nenamáhá zvednout ke mně hlavu, byť rám zapíská, jen mi plácne rukou přes kapsy a když zhodnotí, že v nich není nic závadného, nechá to plavat. Tomu se říká bezpečnost nade vše.

Najdu Tomíka a společně se usazujem na lavičku, která se pro nastávajících pár hodin stane našim domovem. Já tahám knížku, on notes, poté jej podstrčí mě a jde se projít. Cestou se zakecá s nějakou Francouzskou. Já téměř usínám. Otevírají naší přepážku. Dovalíme tam krosny, dostaneme palubní vstupenky a můžeme pokračovat v čekání. Nicméně teď už ne tak dlouhém. Do fronty na kontrolu pasů. Tomáš chce jít k přepážce pro piloty a já se hlásím o místo u diplomatické, ale radši to ani nezkoušíme a zaplujeme mezi běžné smrtelníky. Francouzska stojí ve frontě označené, že je pouze pro Iránce.

DSC_1578.JPG

Můj biometrický pas dělá problémy, nebo možná celník dělá problémy s mým biometrickým pasem, ale pustí mě dál. Tomáš opět vysvětluje svojí 7 let starou fotku – chlapče, buď tý lásky a nech si udělat novej pas... Jdeme si najít sezení a místo toho najdeme naprosto luxusní ležení. Zabereme dvě lehátka, ovšem Tomáš dlouho ležet nevydrží, takže nechá mě a věci na lehátku a jde zjistit, odkud potom poletíme. Gate už je otevřená, takže sek ní přesuneme. Opět je nutné projít rámem, tady jsou důkladnější, občas někoho i zujou. Ale ne že by pak toho člověka nechali jen tak bosky ťapat po podlaze, hezky se zeptají na velikost nohy, najdou v poličce přiměřené bačkory a v těch jdete na druhou stranu, než vám vrátí boty. Procházím, beru si příruční zavazadlo. Za mnou z rentgenu vyjede raneček z hadrů – příruční zavazadlo jakési babičky. Nechápu, že něco takového do letadla projde, ale evidentně bez problémů. Tom zřejmě ještě tvrdne někde v jeho frontě, takže obsazuji sedátko co nejblíž výlezu z kontrol a čekám. Vstup do letadla je za mnou, zatím zavřený. Jsme tu oba, otevírá se, stavíme se do fronty. Palubní letenka, pas, projít tunelem a jsme v letadle,

DSC_1577.JPG

Tom se tentokrát nacpe k okýnku, protože nikdy neletěl nad Iránem za světla, tak si to chce taky užít. Já po dosednutí usínám a probouzím se až ve chvíli, kdy nastartují motory. Teď už se vystoupit nedá. Jako všechny ostatní ženský si sundavám šátek, asi abych udělala za tímhle výletem definitivní tečku.

Vzlétáme, fotím hory, znovu usínám. Probouzíme se až když už všichni ostatní jí. Tomáš, lovec, nám shání jídlo. Jsem moc unavená na to, abych zaregistrovala, co jsem to vlastně jedla. Opět usínám. Přistáváme v Istanbulu na plochu. Přestupujeme do autobusu, který nás vyhodí před halou, kde je o poznání chladněji než minule. Snažíme se zjistit dvě věci – kolik je hodin a odkud nám to poletí dál. Tentokrát nemáme tolik času, tak aby nám to neuletělo.

Prague je psaná na gate 223, ta moc dobře víme, kde je, takže se k ní přesuneme. Nikde ani noha, takže evidentně času dost. Beru kartáček na zuby a mířím na nejbližší toaletu. Na gate vedle visí, že se z ní letí do Práglu, tak si vyčistím chrup a jdu pro Tomáše, že se přesouváme na 220. Prý už jim to říkala nějaká ženská. No hlavně že tady v těch odletech nemají ani trochu bordel...

V letadle se zaparkuju k okýnku, Tomáš vedle a ze záměru, že opět spokojeně usneme nás vytrhnou dva mladí dobytci (z dalšího hovoru vyplynulo, že je jim cca 18 – ten rok měli maturovat), kteří se rvou a řvou na celé letadlo, jejich otec jim na to neřekne ani slovo. Jen se na sebe s Tomem podíváme a jednohlasně zaúpíme: „Letíme zpátky!“ Místo toho nás ovšem čeká X hodin před trojicí z níž dvěma z nich (díky jejich mládí) jsme ochotni jejich tupost jakžtakž odpustit, ale jejich otec už pro to omluvu nemá (ke stařecké demenci má ještě daleko). A to, že hodinu popojíždíme po runway k tomu taky nepřidá. Proč jen jim ty mozkový buňky neodumírají o něco málo tišeji? Let nad mraky mě ovšem znovu ukolébá a blbci, neblbci, spím a vzbudím se jen na jídlo. Mají poslední kuře, které mi Tomáš v zchvatu galantnosti přenechá, možná aby ukázal těm za námi, že mezilidská komunikace se obejde i bez hádek.

Nad Vídní začínáme sestupovat. Pod mraky na nás čekají kopy sněhu, no fuj. Když už kroužíme nad Ruzyní, nasazuji si znovu šátek. První krok na českou půdu tedy dělám předpisově zahalená, jako bych vystupovala v Iránu. Honza mě sežere, až to uvidí...

DSC_1581.JPG

Celní kontrola č. 1 hned za výstupním tunelem. Dva znudění celníci stojí uprostřed chodby a kontrolují pasy. Koukají na mě poněkud divně. Žádné „vezmu pas, kouknu, vrátim.“ – vezmou pas, kouknou na fotku, na mě, vytřeští oči, znovu kouknou na pas, zda jsem Češka, znovu na mě a pak mi ho radši vrátí, stále zcela konsternovaní, zatímco já se na ně usmívám jak nejzářivěji umím. Před další kontrolou už musíme do fronty před přepážkou. Stojím za nějakou Britkou, která se mě snad bojí, či co. Svůj pas si pečlivě tiskne na dmoucí hruď a jakmile zvednu hlavu od svého pasu a podívám se na její skupinu, vrhne se na (pravděpodobně svého) muže a schová i jeho pas. Tak nevim, jestli vypadam, že žeru pasy, případně Brity?

Konečně postoupíme k přepážce. Fotka, já, fotka, já, ach jo, zdržuju tentokrát víc než Tomáš. To se snad člověk tolik změní jen proto, že má na hlavě kus hadru? To už je ale snad poslední kontrola. Bereme batohy a míříme k východu, když nám cestu zastoupí další celníci.

Něco k proclení?“

Jo, 200 gramů čaje!“ Tomášovi už ty kontroly evidentně taky lezou krkem.

Tak to nic, jděte.“

Jsme venku a každý vyhlížíme svého Honzu. Jsou tu oba, ale tváří se, že se neznají. Padnu svému Honzovi do náruče, Tomáš tomu svému asi ne, i když co já vim...

Hodíme vás domů.“

V pohodě, mam tu auto.“

Si to umíš zařídit stejně dobře jako já.“

Ne, ne, já si o to nemusela říkat.“ Rozloučíme se a vydáme se každý svou cestou.

Honza mi nejdřív sundá šátek, protože je na něj alergickej, poté si mě naloží do auta a odveze až domů. Ještě napíšu všem rodinným příslušníkům, že jsem v Čechách a můžu jít spát.

A to je asi vše, sen skončil, probuzení není z nejpříjemnějších. Ale 11. prosince letím znovu. A tentokrát úplně sama...

Autor: Klára Kutačová | úterý 23.11.2010 18:32 | karma článku: 14.13 | přečteno: 1034x

Další články blogera

Klára Kutačová

Cesta kolem světa - Myanmarem na kole den 2.

1. den jsem dojela z hraničního města Myawaddy do malého městečka Kawkareiku a dnes mě čeká přejezd do Hpa An, kde se chci den až dva zdržet.

9.1.2020 v 14:00 | Karma článku: 16.99 | Přečteno: 279 | Diskuse

Klára Kutačová

Cesta kolem světa - Myanmarem na kole den 1.

Sedím v nočním autobusu z Bangkoku na hranice s Myanmarem, který mám v plánu přejet na kole. Sama nevím, proč mě taková věc vůbec napadla a jestli vůbec půjde realizovat. Ale za pokus to stojí...

7.1.2020 v 14:00 | Karma článku: 17.09 | Přečteno: 400 | Diskuse

Klára Kutačová

Cesta kolem světa - Bangkokem na kole i na lodi

Můj pobyt v Bangkoku se blíží skoro ke konci. Kolo mám a čekám už jen na víza do Barmy, takže se automaticky nabízí možnost, že se v mezičase po okolí projedu na svém novém přibližovadle.

2.1.2020 v 14:00 | Karma článku: 17.32 | Přečteno: 250 | Diskuse

Klára Kutačová

Cesta kolem světa - Návrat do Bangkoku

Z Laosu se vracím zpátky do Thajska. Tedy konkrétně zase do Bangkoku, abych si vyzvedla kolo, zařídila Myanmarská víza a tak...

16.12.2019 v 16:00 | Karma článku: 14.70 | Přečteno: 313 | Diskuse

Další články z rubriky Cestování

Alena Šnajdrová

Co mě v Norsku zaujalo

Kdysi dávno v pubertě jsem zarytě tvrdila, že každá reakce je lepší než žádná reakce - tedy i ta záporná. Sice jsem za ty roky spoustu věcí přehodnotila, ovšem pravda je, že Norsko mě v žádném ohledu nenechalo chladnou.

21.1.2020 v 0:03 | Karma článku: 25.11 | Přečteno: 1054 | Diskuse

Libor O. Novotný

Duhové hory - nejbarevnější pohoří na světě

Fotky z čínských Duhových hor jste už určitě viděli. A téměř jistě jste jim nevěřili, protože byly nepřirozeně přibarvené. A to je škoda, protože jsou úžasné i bez přibarvování, které jim ubírá na důvěryhodnosti a zbytečně škodí.

20.1.2020 v 15:00 | Karma článku: 14.18 | Přečteno: 328 | Diskuse

Pavel Liprt

Bešeňová a Drevený artikulárny kostol Svätý Kríž

Při našich cestách si vybíráme místa, kde se nachází nějaká zajímavá socha, kaple či kostel. Jinak tomu nebylo ani v případě výletu na Slovensko do obce Bešeňová, která leží v srdci kraje zvaném Liptov.

18.1.2020 v 8:22 | Karma článku: 16.34 | Přečteno: 289 | Diskuse

Helena Králová

Z kanceláře na jachtu - poprvé na lodi

Na jachtu mě přivedla především má cestovatelská vášeň, která začala za dob studií na vysoké škole a absolvování programu Erasmus v Řecku. Následovala cesta na Nový Zéland, kde jsem byla půl roku, a poté návrat do tepla kanceláře.

17.1.2020 v 15:39 | Karma článku: 18.81 | Přečteno: 763 | Diskuse

Jan Tomášek

Předvánoční Letovice

Necelých dvanáct volných hodin mezi směnami, což si tedy z Brna nezajet někam nedaleko, například do Letovic. Na to, že budou za pár dnů vánoce, počasí zrovna nevypadá, ale alespoň zaujme jeden tématický obrázek na nádraží.

16.1.2020 v 10:42 | Karma článku: 8.44 | Přečteno: 262 | Diskuse
Počet článků 265 Celková karma 16.82 Průměrná čtenost 1094

Jsem občas trochu cynik a často naivní snílek...

Snila jsem o cestě kolem světa, se kterou jsem začala pomalu a pozvolně před devíti lety, kdy jsem se vydala poprvé sama do Íránu, kam jsem se ráda ještě dvakrát vrátila. Od té doby jsem se snažila (většinou sama) každý rok vycestovat do bližších i vzdálenějších míst, nasávat jejich atmosféru a co nejvíc fotit.

Moje prozatím největší, nejdelší a nejvzdálenější cesta se uskutečnila od 8. ledna do 17. srpna 2017 kdy jsem se nejprve přidala do devítičlenné posádky na  cestu Aviou Jižní Amerikou https://www.facebook.com/aviou.cz/ a následně již sama pokračovala do USA, Kanady, Jihovýchodní Asie a Západní Evropy. Během 222 dní jsem navštívila území 20 států a vystřídala rozličné dopravní prostředky včetně skládacího kola, které jsem koupila v Bangkoku, projela na něm kousek Barmy a nakonec ho letadlem dopravila do Portugalska a (ne)dojela s ním do Santiaga de Compostela. Tím jsem obletěla a objela zemi kolem do kola, viděla nespočet nádherných míst, zažila mnoho neskutečných věcí a hlavně jsem potkala spoustu úžasných lidí.

A o tom všem bych vám ráda vyprávěla s pomocí svého blogu...

Najdete na iDNES.cz