Úterý 21. ledna 2020, svátek má Běla
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
  • Úterý 21. ledna 2020 Běla

Po stopách Nikdykde VI - Žluté peklo

6. 12. 2010 12:44:30
Londýn se opět probouzí do mlhy a deště, mám málo času a k tomu výhled 19ti hodin v sardinkoidním prostoru žlutého autobusu.

Vstávám v půl 8 a vůbec se mi nechce. Pro případ, že bych cestou nenašla zase jídelnu, si jdu dolů do kuchyňky přelít další instantní pseudojídlo, tentokrát vanilkový pudink, do kterého proto, aby měl alespoň nějakou energetickou hodnotu, přidám jeden hroznový cukr. No, že bych byla nasnídaná, to se vážně říct nedá, ale nevadí, však já dneska tu snídani najdu.

DSC_3504.JPG

Sbírám všechny svoje věci, kontroluji primárně foťák, peněženku a pas a můžu vyrazit. Nenechám se zlákat prvními schody dolů a jdu hezky po těch druhých a skutečně se ocitám v restauraci. Naliju si do jednoho z mnoha plastových kalíšků pomerančový džus, k tomu zakousnu plátek toustového chleba s marmeládou a fotím si cedulku Abby road, kterou jsem ovšem nenavštívila. (A nebýt Upýrovi přednášky, tak abych ani nevěděla, proč jí navštěvovat...) „Don’t take a picture, take breakfast.“ směje se mi recepční.

„She’s fotograf, she don’t need breakfast.“ už se mi smějou dva.

Tak jdu zaplatit, že se odebírám k domovu.

DSC_3505.JPG

Loučím se s recepčním a v kapse mi zbývá 5 liber. Tedy 65, ale víc než 40 se utratit nechystám. Z Dollis hill už jezdí metro, takže by to do centra mělo být docela rychlé. A protože je normální pracovní den, všude kolem se to hemží kravaťáky s aktovkami a školáky v uniformách s batůžky na zádech a rodiči v patách. Ani si nedělám naděje, že bych si sedla. Takže se jen opřu o polstrovanou zeď. Mind the gap! 74 injuries last year. Tak oni to tu skutečně v metru hlásí. A dokonce to tu i visí na plakátech. A já to považovala ze páně Gaimanovu literární fikci. Dojedu na přestupní stanici, protože se mi nechce jít pěšky. Sice je čas, ale znáte to, jistota je jistota a nenechám si ujet bus domů.

DSC_3506.JPG

Na Victorii vystoupím, samozřejmě dávám pozor na mezeru a ocitám se na značně plném nástupišti. No fuj, tady je tedy ve všední den masakr. Po eskalátorech nahoru, dolů nikdo nejede, zvláštní na to jak je dole narváno. Vysvětlení se mi dostane nahoře ve vestibulu. Všichni, co chtějí dolů stojí v chumlu za turnikety. Ptám se dispečera,jak to funguje. Jednoduše, až odjede metro a odveze lidi pryč, povolí těmhle sjet dolů. No ještěže je jich tu jen takovýhle hlouček. Vyjdu poslední schody a opět musím toto své pozorování upravit. Nahoře totiž stojí další zaměstnanci dopravních podniků a brání ve vstupu teď už skutečnému davu, který z mého pohledu snad ani nemá konec. A cedule nad vchodem hlásá: Do not enter. Emergency! Ne, ne, nechtěla bych tu žít. Ani za zlatý prase ne. Ale za jedno mají ti lidé můj obdiv. Poslušně stojí, byť by v tom počtu toho jediného člověka v oranžové vestičce převálcovali. Tak nevím, fungovalo by to u nás?

DSC_3507.JPG

Procpu se masou lidí na druhou stranu, do odjezdové haly vlakového nádraží. Najdu východ a z venku jej obejdu na autobusovou zastávku. Náš autobus už tu stojí, ale mám ještě hodinu do odjezdu, což znamená, že stihnu poslat pohledy a třeba si i někde dát Fish and chips. Nejdřív se poptám po poštovní schránce, do které hodím vyvolené tři dopisy, na které jsem sehnala známky a poté se jdu projít zpět k nádraží. Prolezu celou halu, zda se tam někde nedá najíst, ale nikde nic, co by mě uchvátilo. Vlastně jo, restaurace, kde dělají porridge na přání, ale já bych přecijen radši tu rybu. (Tomáš promine...)

DSC_3509.JPG

U autobusového nádraží je jedna restaurace, která rybičky inzeruje, tak se tam zeptám, kolik stojí. 5 Liber i se salátem, super, to je přesně kolik mám, tak si jí objednám a najednou je to 5,99. Ruším objednávku s tím, že mám jen 5. „OK, OK, bez salátu. S tím se dá souhlasit, nejsem králík, takže se bez salátu obejdu. Za chvíli už mám před sebou na talíři krásně vonící smaženou rybu a hranolky. A byla výborná!

DSC_3516.JPG

Do odjezdu už chybí jen pár minut, takže si ještě odskočím a můžu se jít nalodit. Lidí tu je požehnaně, s některými se přijela rozloučit i velmi početná rodina. Při odevzdávání zavazadel opět narazím na problém nedostatečného příručního zavazadla, takže to opět jistí igelitka. Přendat obě lékárničky, pití a chleby s nutelou a můžu jet. Tentokrát budu sedět vedle starší paní, no ta nevypadá že bych si s ní nějak výrazně pokecala - nemůže být každý den posvícení.

Autobus je obsazen do posledního místa + dvě mimina, která ječí buď synchronně, nebo se střídají. Cpu si radši sluchátka do uší, Rammsteini přeřvou i děti. Potom, co stevardka rozdá sluchátka a pustí film, přeorientuji se na to. Přede mnou sedí velmi protivná ženská, která má přes uličku kamarádku, takže se celý autobus dozvídá, jak je to strašný, že vždycky když jede, tak se musí koukat na tenhle debilní film, proč tam nedaj něco lepšího. No z celého slovního projevu, velmi často prokládaného výroky „ty krávo“ (v tom lepším případě) se mi (a myslím, že nejen mně) hodně rychle dělalo špatně a skoro jsem si přála, aby zase začlo vřískat nějaké to dítě, aby je přehlušilo. Kdybych si chtěla dát zvuk od filmu hlasitěji, než byly tyto „dámy“, tak bych pravděpodobně ohluchla, ne že by mi za to nebyly vděčné moje nervy. No, to bude cesta, to mám za to, že jsem měla minulý tři dny tolik štěstí...

Dojíždíme do Doveru, kde nám do autobusu naběhnou Francouzi s nějakým pípátkem a prohledávají celý autobus. Budiž jim k dobru, že tentokrát nás nevyháněli ven. I když je to divný pocit, když vám někdo zabaví pas a někam ho odnese a vy nemáte ponětí, jestli vám ho ještě vrátí. Najíždíme do vlaku, skvělé, 35 minut bez těch příšerných blbek přede mnou. Sedám si tentokrát na schody ve dveřích autobusu. Radši budu uhýbat lidem, než abych poslouchala, jak někomu po milionech odumírají mozkové buňky.

Minimální počet zastávek a ještě k tomu občas na místech, kde není funkční WC. Bohové, pomoc! Ať už jsme v Praze...

V Belgii stavíme u benzínky s restaurací. Pár mláďat odhadem ještě ne plnoletých si kupuje piva, která schovávají do kapes a všude kam se vejdou. Opět protahuji nohy a chvíli se pak venku bavím se slečnou, co sedí naproti mě a ještě jednou, která sedí někde vpředu. Hodnotíme klady a zápory Londýna, řešíme cestování obecně a zase se skládáme do busu.

„Nezlobte se, ale můžete mě příště upozornit, že si sklápíte tu sedačku, abych vám třeba uhnula?“

„Co si vo sobě myslíš, že jako budu celou noc sedět v pozoru, nebo co? To neni muj problém, že se tam nevejdeš.“

Jedna z "kamarádek" si zklopila sedačku do klína naprotisedící slečny, stejně jako to udělala ta první mě.

„Mě nevadí, že to máte sklopené, jen bych si příště ty nohy dala jinam, já mam operované koleno.“

No tak se ještě dozvíme, co všechno si slečna může a potom opět úžasný hovor, jak jsme všichni netolerantní a vlastně je asi diskriminujeme tím, že za nimi sedíme a chceme se tam vejít. OMG.

Konečně ty dvě usínají, takže je alespoň ticho, přejíždíme České hranice, vysazujeme lidi v Plzni a už jen hodina do Prahy. Florenc, jsem skoro doma. Popadnu batoh a mizím na metro, už se nemůžu dočkat, až budu doma v posteli. Aspoň teď mám štěstí, jede to chvilku potom, co slezu na nástupiště. Usínám za chůze, usínám v sedě v metru i autobusu. Cílová rovinka od výtahu k bytu. Shazuju batoh za dveře od pokoje a padám na matraci pod postelí tak, jak jsem a využívám státního svátku k tomu, abych dospala dnešní noc.

Londýn byl rozhodně zážitek a jak známo, zážitek nemusí být dobrý, hlavně když je silný...

Autor: Klára Kutačová | pondělí 6.12.2010 12:44 | karma článku: 12.04 | přečteno: 981x

Další články blogera

Klára Kutačová

Cesta kolem světa - Myanmarem na kole den 2.

1. den jsem dojela z hraničního města Myawaddy do malého městečka Kawkareiku a dnes mě čeká přejezd do Hpa An, kde se chci den až dva zdržet.

9.1.2020 v 14:00 | Karma článku: 16.99 | Přečteno: 279 | Diskuse

Klára Kutačová

Cesta kolem světa - Myanmarem na kole den 1.

Sedím v nočním autobusu z Bangkoku na hranice s Myanmarem, který mám v plánu přejet na kole. Sama nevím, proč mě taková věc vůbec napadla a jestli vůbec půjde realizovat. Ale za pokus to stojí...

7.1.2020 v 14:00 | Karma článku: 17.09 | Přečteno: 400 | Diskuse

Klára Kutačová

Cesta kolem světa - Bangkokem na kole i na lodi

Můj pobyt v Bangkoku se blíží skoro ke konci. Kolo mám a čekám už jen na víza do Barmy, takže se automaticky nabízí možnost, že se v mezičase po okolí projedu na svém novém přibližovadle.

2.1.2020 v 14:00 | Karma článku: 17.32 | Přečteno: 250 | Diskuse

Klára Kutačová

Cesta kolem světa - Návrat do Bangkoku

Z Laosu se vracím zpátky do Thajska. Tedy konkrétně zase do Bangkoku, abych si vyzvedla kolo, zařídila Myanmarská víza a tak...

16.12.2019 v 16:00 | Karma článku: 14.70 | Přečteno: 313 | Diskuse

Další články z rubriky Cestování

Alena Šnajdrová

Co mě v Norsku zaujalo

Kdysi dávno v pubertě jsem zarytě tvrdila, že každá reakce je lepší než žádná reakce - tedy i ta záporná. Sice jsem za ty roky spoustu věcí přehodnotila, ovšem pravda je, že Norsko mě v žádném ohledu nenechalo chladnou.

21.1.2020 v 0:03 | Karma článku: 25.37 | Přečteno: 1054 | Diskuse

Libor O. Novotný

Duhové hory - nejbarevnější pohoří na světě

Fotky z čínských Duhových hor jste už určitě viděli. A téměř jistě jste jim nevěřili, protože byly nepřirozeně přibarvené. A to je škoda, protože jsou úžasné i bez přibarvování, které jim ubírá na důvěryhodnosti a zbytečně škodí.

20.1.2020 v 15:00 | Karma článku: 14.18 | Přečteno: 328 | Diskuse

Pavel Liprt

Bešeňová a Drevený artikulárny kostol Svätý Kríž

Při našich cestách si vybíráme místa, kde se nachází nějaká zajímavá socha, kaple či kostel. Jinak tomu nebylo ani v případě výletu na Slovensko do obce Bešeňová, která leží v srdci kraje zvaném Liptov.

18.1.2020 v 8:22 | Karma článku: 16.34 | Přečteno: 289 | Diskuse

Helena Králová

Z kanceláře na jachtu - poprvé na lodi

Na jachtu mě přivedla především má cestovatelská vášeň, která začala za dob studií na vysoké škole a absolvování programu Erasmus v Řecku. Následovala cesta na Nový Zéland, kde jsem byla půl roku, a poté návrat do tepla kanceláře.

17.1.2020 v 15:39 | Karma článku: 18.81 | Přečteno: 763 | Diskuse

Jan Tomášek

Předvánoční Letovice

Necelých dvanáct volných hodin mezi směnami, což si tedy z Brna nezajet někam nedaleko, například do Letovic. Na to, že budou za pár dnů vánoce, počasí zrovna nevypadá, ale alespoň zaujme jeden tématický obrázek na nádraží.

16.1.2020 v 10:42 | Karma článku: 8.44 | Přečteno: 262 | Diskuse
Počet článků 265 Celková karma 16.82 Průměrná čtenost 1094

Jsem občas trochu cynik a často naivní snílek...

Snila jsem o cestě kolem světa, se kterou jsem začala pomalu a pozvolně před devíti lety, kdy jsem se vydala poprvé sama do Íránu, kam jsem se ráda ještě dvakrát vrátila. Od té doby jsem se snažila (většinou sama) každý rok vycestovat do bližších i vzdálenějších míst, nasávat jejich atmosféru a co nejvíc fotit.

Moje prozatím největší, nejdelší a nejvzdálenější cesta se uskutečnila od 8. ledna do 17. srpna 2017 kdy jsem se nejprve přidala do devítičlenné posádky na  cestu Aviou Jižní Amerikou https://www.facebook.com/aviou.cz/ a následně již sama pokračovala do USA, Kanady, Jihovýchodní Asie a Západní Evropy. Během 222 dní jsem navštívila území 20 států a vystřídala rozličné dopravní prostředky včetně skládacího kola, které jsem koupila v Bangkoku, projela na něm kousek Barmy a nakonec ho letadlem dopravila do Portugalska a (ne)dojela s ním do Santiaga de Compostela. Tím jsem obletěla a objela zemi kolem do kola, viděla nespočet nádherných míst, zažila mnoho neskutečných věcí a hlavně jsem potkala spoustu úžasných lidí.

A o tom všem bych vám ráda vyprávěla s pomocí svého blogu...

Najdete na iDNES.cz