Pondělí 20. ledna 2020, svátek má Ilona
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
  • Pondělí 20. ledna 2020 Ilona

Tyrkysová země II - (10.) - Desert tour

10. 01. 2011 21:14:28
Pouštní město Meybod, Zoroastriánský chrám Chak Chak a "město duchů" Kharanagh, náš dnešní cíl...

v 7:30 se hrabu z postele a jdu si dát snídani, když už mám jet rozespalá, tak ať nejsem aspoň hladová. V restauraci už sedí Sára a oznamuje, že jede taky. Super, takže výlet ve třech, to zní dobře. Najíme se a čekáme, co bude. Vzhledem k tomu, že netušíme, že máme čekat venku, trčíme uvnitř. Tak si pro nás přijdou a Sára si ještě v klidu sedí u stolu.

„Sara, come on.“

„Hej, relax.“ Sedí dál. Sakra, ženská, máme tu auto. Johannes na ní chvíli nevěřícně kouká, než taky zakřičí, ať jde, že na nás čekají.

DSC_5964.JPG

V autě panuje rozložení jako v autobusu, pánové vepředu, dámy v zadu. Řidič umí anglicky sotva pár slov. To jsme všichni zvědaví, jak nás bude provádět po památkách a poskytovat výklad. Jako první míříme do Meybodu. Je to město kus od Yazdu, ne jemu nepodobné. Ale rozhodně ne tak krásné. První zastávka tady je u hradu.

DSC_5965.JPG

Vstoupíme dřevěnou bránou na nádvoří, kde se suší nové cihly a stojí opuštěný invalidní vozíček. Nedá mi to, abych jej nevyfotila. Letos úspěšně rozšiřuji sbírku různých dopravních prostředků ve stavu nepojízdnosti. Z nádvoří se vstupuje do samotného hradu. Po schodech nahoru, kde dostaneme vstupenku a v angličtině popsanou historii tohoto místa a můžeme začít prohlídku. Průvodce jde s námi, ale není tu moc kam odbočovat, takže nás má hezky pod dohledem. My prolezeme, co se dá, uděláme spoustu fotek, užíváme si sluníčka a výhledu, který nabízí střecha věže. Po návratu z výšin zpět na nádvoří ještě jednu fotku na zde někým zanechané motorce, protože Sára motorky miluje a můžeme zase odjet o dům dál.

DSC_6006.JPG

Muzeum koberců a malé dílny na koberce a šátky. Jako první jdeme do muzea, kde nám předvedou, jak se takové koberce vyrábí. Po dlouhém zkoumání konečně ten systém pochopíme - fascinující. Ale dělat bych to nechtěla. Po ukázce přijde čas na zbytek muzea. Zasekneme se hned u první vitríny, kde je cca 100 let starý koberec a na něm svastiky. Koukáme na to a zjišťujeme, jak je to staré, což chlapík, jež vyráběl koberec komentuje dotazem na Johannese: „Are you nazi?“ Ten to kategoricky odmítne. A co si budeme povídat, nedokážu si představit někoho méně nacisticky vypadajícího, než tohohle věčně se zubícího dredaře.

DSC_6009.JPG

Na dvoře muzea dostaneme rozchod na záchod a k návštěvě obchodů a dílen. V jedné dílně, kde dělají šály neodolám a kupuji oranžovou, vím naprosto přesně, kdo jí dostane k vánocům. A vedle, po dlouhém přebírání a hledání, najdu růžový šátek pro sestru. A běda jí, jak se jí nebude líbit. Jedeme dál. Spíš tedy jdeme. Naproti do Ice house. Mechanismus této stavby je jednoduchý: Velké díra v zemi, k ní schody a vysoký kuželovitá strop s dírou na vrchu. Momentálně se samozřejmě již nepoužívá, tak si zkusíme slézt tam, kde se z obrovského ledového bloku odsekávaly menší kusy. Z tohoto spodního pohledu se celá stavba zdá mnohem větší. Obejdeme jí celou dokola a už se zase vracíme do auta. Další zastávka pidgeon house. Chvíli přemýšlím, co to proboha bude, než mi to dojde - holubník. Nedokážu si představit, jak něco takového bude vypadat. Dojedeme k oploceným zahradám, které střeží voják. Nespletli jsme se? Nespletli. Projdeme pod závorou za něčím autem, které pouští dovnitř. Holubník je vpravo, zbytek zahrad asi máme nechat plavat. To co stojí před námi je obrovská válcovitá věž s dalšími malými věžičkami na střeše. Že by v těch věžičkách žili ti holubi? Vstoupíme dovnitř.

DSC_6061.JPG

„4000 pidgeons live here.“

Kam jen oko dohlédne, všude ve zdi jsou vyhloubena místa pro holuby. Nyní již obývaná jen vycpanými exempláři s různým poločasem rozpadu. Nedokážu si představit, že tu kdy pleskalo 4 000 párů křídel. To musel být kravál. A když si vezmu, jak tradičně vypadají místa obývaná holuby, tak... No řekněme, že tady je až nepředstavitelně čisto. A z věží nahoře evidentně milý holoubci vylétali do kraje. No paráda. Možná proto, aby nám ukázali, co je momentálně nahradilo, je v jedné z „kukaní“ elektrická zásuvka.

DSC_6066.JPG

Další zastávka bude až u chrámu v Chak-Chaku. Jedná se o Zoroastriánské poutní místo v horách s věčným ohněm a vodním pramenem. Usedáme do auta a vyrážíme do pouště. Sára začíná kverulovat, proč pořád sedíme v autě, proč nám nezastaví někde v poušti, proč je tohle, proč není tamto. V jednom městě na cestě zastavujeme a dostáváme od řidiče pití a svačinu. Milé, alespoň to Sáře na chvíli zacpe pusu, ne však na dost dlouhou chvíli. Házíme po sobě s Johannesem pohledy typu: „Sakra o co tý ženský jde?“ Zjistíme to za chvíli. "Tady v té knížce se píše, že se tam dá dost i soukromým taxíkem, proč vlastně jedeme takhle. A proč někde nezastaví, vždyť ho platíme..." A proč teda sakra s náma jezdila?!

DSC_6078.JPG

Konečně jsme pod chrámem. Pravda, asi všichni jsme čekali, že si pěkně vylezeme celou horu už od spodu, ale ono se do poloviny dalo dojet autem. A ne zrovna cestou, která by se mi líbila. „Asi není vhodná chvíle si vzpomenout, že se trochu bojim v autě.“

„Buď v klidu, za tu dobu, co jsem v Iránu jsem měl jen 5 nehod.“ Vezmu – li v úvahu, že tu Johannes zase až tak dlouho není, nehledě na to, že autem jezdí jen občas, opravdu mě to neuklidnilo, spíš naopak. Ale tak doufám, že tenhle řidič je lepší než ti, se kterými se setkal před tím.

DSC_6113.JPG

Jsme na parkovišti, prý máme 35 minut na to, abychom došli nahoru, podívali se tam a zase sešli zpět. Nevím, jak ti dva, ale já na nějaké hodiny ani nekoukala. Po schodech nahoru, sem tam s odbočkou na nějakou terasovitou střechu s výhledem do kraje a už jsem u chrámu. Není až na vrcholu hory, jak jsme se mylně domnívali, ale kdesi v její horní čtvrtině. Zouváme boty a vstupujeme dovnitř. Mramorová podlaha, uvnitř pramen, kovová konstrukce a na ní věčný oheň. Nesmí chybět Ahura-Mazda. A na lavičkách kolem sedí znavení poutníci. Udělám několik fotek, poslechneme si povídání o tomhle místě od jednoho z domorodců a Johannes nasype do ohně voňavé cosi k tomu určené.

DSC_6130.JPG

Venku se pak kocháme výhledem, Sáru nikde nevidět. Scházíme dolů, Johannes leze po všem možném, co mu přijde pod nohy.

„Zkus si neublížit, jo?“

„Neboj.“

„No, já se nebojim.“ A kdyby něco, tak lékárničku mam. Obě.

Johan mizí někde dole, zatímco já si ještě chvíli užívám výhledu.

DSC_6139.JPG

A ve chvíli, kdy se též chystám sejít z výšin jen vidím, jak si couvá, aby něco vyfotil a už leží jak dlouhej, tak širokej na zemi. Nějak si totiž neuvědomil, že ta věc,na které stojí, sice vypadá jako chodníček, ale bohužel je na každých cca 3 metrech schod. Tak jen zařvu dolů, zda je OK. Prý jo. No, zabít se nehodlám, takže se k němu nerozběhnu jak šílenec, ale svižně a přitom bezpečně k němu dojdu. Žije, foťák taky, jen si vyhodil kotník.

DSC_6141.JPG

No jo, standardní fotograf. Člověk zregeneruje, foťák ne, takže veškerá poškození fotografa jsou nepodstatná hlavně, že jsem zachránil foťák. Ale mě na tom nic nepřekvapuje, já dělam to samý. V klidu a dívaje se pod nohy, dojdeme dolů k autu. Posedíme na hraně parkoviště, nohy svěšené do volného prostoru pod sebou (asi nic moc pro lidi se závratí), pokecáme, čekáme na Sáru, která je kdoví kde. Řidič zdá se býti nervózní, ale co nadělá?

DSC_6168.JPG

Konečně se na cestičce zjeví oranžový šátek v doprovodu několika mužů, se kterými milá Sára pokračuje až k jejich autu. Stále čekáme.

„Sára!“

„Ooo, bloody turists!“ Ale přijde. Sedne do auta, nohy venku a začne z kelímku, který má v ruce něco přelévat do plastové lahve. „I have some alcohol.“

OMG, to si ze mě dělá legraci ne? Řidiči zřejmě trochu povolí nervy a nechá auto o kousek popojet, takže toho trochu vylije. A Sára dál pokračuje se svojí ódou na alkohol prokládanou hláškami typu: „Nemyslete si, že jsem alkoholik. Já se bez alkoholu obejdu. Já nepotřebuji alkohol. Ale když už ho mám, schovám si ho na večer do hotelu.“

DSC_6180.JPG

Jen mám trochu pocit, že jí nikdo z přítomných neposlouchal. Když dopěla o alkoholu, začla zase s tím, že bysme měli zastavit v poušti. Ale ne, že by to řekla řidiči, mlela si tam něco pod fousy, než to za ní domluvil Johannes. Prý ať si řekne, až bude chtít zastavit. A to bylo najednou. „Nee, já jenom říkám, že by to bylo dobrý a proč to neudělá. To neznamená, že to musí udělat.“ Ale nakonec nechá zastavit kdesi před křižovatkou. Což o to, ono je tu hezky, tak se jdeme projít ven. Teda projít - stojíme 3 metry od auta, koukáme do krajiny a posloucháme, jak Sára něco neustále mele. Prý jak miluje to ticho v poušti.

„By tu bylo ticho, kdyby alespoň na chvíli zavřela tu pusu.“ Myslím, že v tu chvíli s Johannesem litujeme oba, že jsme nejeli sami.

DSC_6185.JPG

Vracíme se do auta, poslední zastávka Kharanagh. Vystupujeme z auta, stojíme vedle rozpadajících se domů, před nimiž dva lidé myjí v potůčku mrkev a každému věnují jednu na cestu.

„To myli tam v té vodě?“

„Sáro, nemel a jez, je to dobrý.“

S chutí se zahryznu do žluté slaďounké mrkve. Takto zásobeni vstupujeme nejbližším vchodem do bludiště, které vzniklo z rozpadlé a neobývané vesnice.

„Město duchů.“ šeptne Johannes hned za vchodem.

Jako první navštívíme nyní již nefunkční mešitu, která disponuje chvějícím se minaretem. Bohužel ale momentálně zavřeným. A poté už se jen noříme do uliček, místností a sklepů. Vydržela bych tu procházet třeba celý den. A bronťárna by tu taky byla skvělá, asi udělám příští SUPí tábor v Iránu.

DSC_6225.JPG

Všichni se pak setkáme na jedné střeše. A Sára se začíná zajímat o mešitu, která je za devatero poli a devatero zavlažovacími kanály a dělá to tak intenzivně, až nám získá povolení, jít se tam podívat. (Alespoň na něco je užitečná.)

DSC_6238.JPG

Podél zavlažovacích kanálů a cihlových zídek, kolem polí, kde jsou lidé v plné práci. Zatímco Sára míří k mešitě, my s Johannesem věnujeme pozornost cihlovému mostu, který se zdá být velmi fotogenický. Poté si vylezeme na místní kopečky i k té mešitě dojdeme a náš řidič si pro nás sem dojede. Evidentně se nechtěl zdržovat tím, že bychom chodili zpět. Vyfasujeme ještě jednu mrkev a po jejím dojezení jsme nenápadným nátlakem, kterým je nastartování motoru a popojíždění za námi, přesvědčeni, že už taky chceme odjet.

DSC_6264.JPG

Cestu opět z nějakého neznámého důvodu prospím. Co se to letos děje, že jsem pořád tak unavená? Před hotelem vystupujeme.

„Bude to 40 dolarů.“ Ale my mysleli, že budeme platit v hotelu. Ani jeden z nás si není jistý, jak to vlastně je. Ale nakonec dáváme řidiči jeho 4 000 000. Platím já, protože chci rozměnit svojí pětsetitisícovku a přijít s tím do obchodu, tak mě nebudou zrovna milovat. Takže nás to nakonec vyšlo na 13,3 dolaru, to je krásná cena.

DSC_6288.JPG

V hotelu si přisedávám ke stolu, kde sedí člověk (jménem Scott) na vozíčku, obě nohy hozené na židli vedle, omotané obvazem. Je mi jasné, že se ho na to musí ptát každý, ale stejně:

„Co se ti stalo?“

„Aaale, nic strašnýho. Šel sem si takhle do hotelu, batoh na zádech, batoh na břiše a najednou bum. Srazilo mě auto.“

Au. Chudák. I když, on nějak není ten typ, na kterého se podíváte a začnete ho litovat. On to totiž bere s humorem až nepochopitelným. Rozdává úsměvy na všechny strany, netváří se jako chudáček, byť se momentálně bez pomoci nedostane ani do pokoje, což vysvětluje s úžasnou gestikulací. Ale až mu dají sádry, to bude něco jinýho. A že tu bude muset 3 měsíce zůstat? „Já měl strašný štěstí, že se mi to stalo tady, co bych dělal třeba v zasranym Bamu? A navíc, všechno, co se stane, má svůj důvod.“

DSC_6364.JPG

Objednáváme si večeři. On kuře s chlebem, já špagety. Sice původně neměli být vegetariánské, ale to vem čert. Pokračujme v povídání. Občas mám sice trochu problém s jeho angličtinou, protože Novozélanďani mluví jak prasata a do toho ještě všechno prokládá různými odvozeninami od fuck. Ale stejně se s ním povídá výborně. Líbí se mi některé jeho názory. Ve chvíli, kdy dojíme, přidává se k nám Johannes. Pánové jdou hrát šachy a já jdu sledovat a učit se (tentokrát nemyslím biologii, myslím šachy). Johannes si pro povzbuzení mozkových buněk přinese sušenky a cigarety.

„Dáš si?“

„Sušenku jo. Hm, pomerančová.“

„Vítej v Iránu.“

„Vtipálku.“

DSC_6381.JPG

Pánové za chvíli skoro přestávají vnímat okolní svět a plně se věnují hře.

"Chess!" zahlásí Johannes.

"Not chess, it is czech!" opravuje ho Scott.

"Czech?" A já asi špatně slyším.

"Yes, like you. Easy to remember."

Johannes vypadá, že má párkrát celkem na mále, ale nakonec vyhraje. Z venku přijde James.

„You like orange, yes?“

„Yes, but not this one.“ Ukáže na můj pomeranč na stole, ze kterého ochutnal jeden kousek.

„I think orange like color.“ Bože ta angličtina...

„Yes.“

„OK, close your eyes.“ a nastav ruku, ale to v angličtině říct neumim, tak mu jednoduše tu ruku vytáhnu z kapsy a předám mu šálu z Meybodu.

„For you, from Meybod, for Christmas.“

Kouká na to jak pero z gauče. „To mám do Afghánské zimy?“

„Třeba. A nebo třeba do té Britské, to už je na tobě.“

Děkuje a někam mizí. Vrátí se až za hodinu, možná později, kdy už kluci mají dohranou další hru.

„Kdo vyhrál?“

„Johannes. Obě. Ale bylo to vyrovnané.“

DSC_6412.JPG

K našemu stolu se chvíli na to přiřítí Sára s tím, že jí někdo smazal z foťáku fotky. Začne chrlit něco o tom, že šla po ulici a hledala net kavárnu. Našla nějaký obchod, kde měli počítač, tak že si tam vypálí fotky, ale nepovedlo se to a z karty zmizely. A pořád dokola. Scott se jí snaží poradit, jak je dostat zpátky, ale ona si pořád trvá na svém: „Ne, moje fotky jsou pryč.“ Když tak vidím Sáru a Scotta sedět naproti sobě u stolu, vidím v nich naprosto úžasný příklad protikladů. Chlap, kterýmu by nikdo neměl za zlý, kdyby tu fňukal, ale on naopak povzbuzuje lidi kolem sebe a ženská, která má malej, snadno řešitelnej problém a sere s nim všechny okolo sebe.

DSC_6414.JPG

A do toho jeden doktor, kterej si vyjel na prázdniny, ale stejně v podstatě nemá volno, protože když někdo přijde na to, že je doktor, hned si žádá lékařské rady.

DSC_6452.JPG

Stále nadávající Sára se vzdálí ("Ten člověk prodáva anglický knihy a přitom nemluvil anglicky!"), asi zjistila, že nám náladu jen tak nezkazí, takže zůstáváme u stolu jen my 3. James občas funguje jako tlumočník ze Scottovštiny do Angličtiny. Scott mi ukazuje fotky z Indie a Pákistánu a při tom poslušně pije mléko, aby měl vápník. Kluci mu postupně nabízejí, že ho odnesou spát, ale jemu se ještě nechce.

DSC_6451.JPG

Přijde k nám kočka, tak zanechám pány chvíli jejich osudu a jdu lovit tu. S foťákem. Jeden člověk z obsluhy mi poradí, že když budu mlaskat a ukážu jí rukou, kam má jít, bude mě krásně následovat. A ono to opravdu funguje. Až do chvíle, kdy si u kuchyně vymňouká jídlo. S touhle kočkou to funguje tak, že jí krmí a ona se za to nechá vyhodit, když vadí nějakému turistovi. A protože je 11, obsluha začíná pomalu a nenápadně zhasínat. V podstatě je to signál pro lidi,co tu nebydlí, že se bude zavírat, nás se to netýká.


DSC_6449.JPG

Přesto se Scott s Pierrovou a Johannesovou pomocí odporoučí spát. My dva pak ještě chvíli koukáme na fotky („Si chtěla vědět, jak moc mam rád oranžovou? Takhle moc.“) na základě čehož si motá kolem krku svojí novou šálu, ale nevydržíme už vzhůru dlouho, takže si taky popřejeme dobrou noc a jdeme spát. Sára se stěhuje do dormitoru a dívá se na mě strašně vyjeveně, když si sundám šátek a rozpustím vlasy. Prý vypadám bez šátku starší. Nevím, zda za to mám být ráda nebo ne. Lezu do postele, budík dávám na půl 9. Zítřejší plán? Okružní cesta kolem města. Nejspíš. Uvidí se zítra. Ve 4 ráno přijede další člověk, zabírá postel pod mojí. Musím si pamatovat, že mu ráno nesmím šlápnout na hlavu. Opět usínám.



Autor: Klára Kutačová | pondělí 10.1.2011 21:14 | karma článku: 14.65 | přečteno: 974x

Další články blogera

Klára Kutačová

Cesta kolem světa - Myanmarem na kole den 2.

1. den jsem dojela z hraničního města Myawaddy do malého městečka Kawkareiku a dnes mě čeká přejezd do Hpa An, kde se chci den až dva zdržet.

9.1.2020 v 14:00 | Karma článku: 16.97 | Přečteno: 274 | Diskuse

Klára Kutačová

Cesta kolem světa - Myanmarem na kole den 1.

Sedím v nočním autobusu z Bangkoku na hranice s Myanmarem, který mám v plánu přejet na kole. Sama nevím, proč mě taková věc vůbec napadla a jestli vůbec půjde realizovat. Ale za pokus to stojí...

7.1.2020 v 14:00 | Karma článku: 17.08 | Přečteno: 398 | Diskuse

Klára Kutačová

Cesta kolem světa - Bangkokem na kole i na lodi

Můj pobyt v Bangkoku se blíží skoro ke konci. Kolo mám a čekám už jen na víza do Barmy, takže se automaticky nabízí možnost, že se v mezičase po okolí projedu na svém novém přibližovadle.

2.1.2020 v 14:00 | Karma článku: 17.32 | Přečteno: 249 | Diskuse

Klára Kutačová

Cesta kolem světa - Návrat do Bangkoku

Z Laosu se vracím zpátky do Thajska. Tedy konkrétně zase do Bangkoku, abych si vyzvedla kolo, zařídila Myanmarská víza a tak...

16.12.2019 v 16:00 | Karma článku: 14.70 | Přečteno: 313 | Diskuse

Další články z rubriky Cestování

Pavel Liprt

Bešeňová a Drevený artikulárny kostol Svätý Kríž

Při našich cestách si vybíráme místa, kde se nachází nějaká zajímavá socha, kaple či kostel. Jinak tomu nebylo ani v případě výletu na Slovensko do obce Bešeňová, která leží v srdci kraje zvaném Liptov.

18.1.2020 v 8:22 | Karma článku: 15.82 | Přečteno: 275 | Diskuse

Helena Králová

Z kanceláře na jachtu - poprvé na lodi

Na jachtu mě přivedla především má cestovatelská vášeň, která začala za dob studií na vysoké škole a absolvování programu Erasmus v Řecku. Následovala cesta na Nový Zéland, kde jsem byla půl roku, a poté návrat do tepla kanceláře.

17.1.2020 v 15:39 | Karma článku: 18.13 | Přečteno: 720 | Diskuse

Jan Tomášek

Předvánoční Letovice

Necelých dvanáct volných hodin mezi směnami, což si tedy z Brna nezajet někam nedaleko, například do Letovic. Na to, že budou za pár dnů vánoce, počasí zrovna nevypadá, ale alespoň zaujme jeden tématický obrázek na nádraží.

16.1.2020 v 10:42 | Karma článku: 8.40 | Přečteno: 254 | Diskuse

Peter Krivda Soliwarski

Potulky LXIV - Kőszeg /H/

...akýsi pán umýval okná v náprotivnom dome a sem tam zaznamenával prechádzajúcich, obzerajúcich, fotiacich, ale nedal sa rušiť. Veď bol máj a v máji by mali byť okná číro priepustné všetkému krásnu...

15.1.2020 v 19:12 | Karma článku: 5.88 | Přečteno: 104 | Diskuse

Jan Lněnička

České dráhy zrušily zpáteční jízdenky

Možná s touto zprávou přicházím s křížkem po funuse, ale já jsem té zprávě, kterou mi sdělila manželka, když po mně chtěla, abych podepsal petici právě proti tomuto zrušení, nechtěl věřit.

13.1.2020 v 16:05 | Karma článku: 29.99 | Přečteno: 2601 | Diskuse
Počet článků 265 Celková karma 16.81 Průměrná čtenost 1094

Jsem občas trochu cynik a často naivní snílek...

Snila jsem o cestě kolem světa, se kterou jsem začala pomalu a pozvolně před devíti lety, kdy jsem se vydala poprvé sama do Íránu, kam jsem se ráda ještě dvakrát vrátila. Od té doby jsem se snažila (většinou sama) každý rok vycestovat do bližších i vzdálenějších míst, nasávat jejich atmosféru a co nejvíc fotit.

Moje prozatím největší, nejdelší a nejvzdálenější cesta se uskutečnila od 8. ledna do 17. srpna 2017 kdy jsem se nejprve přidala do devítičlenné posádky na  cestu Aviou Jižní Amerikou https://www.facebook.com/aviou.cz/ a následně již sama pokračovala do USA, Kanady, Jihovýchodní Asie a Západní Evropy. Během 222 dní jsem navštívila území 20 států a vystřídala rozličné dopravní prostředky včetně skládacího kola, které jsem koupila v Bangkoku, projela na něm kousek Barmy a nakonec ho letadlem dopravila do Portugalska a (ne)dojela s ním do Santiaga de Compostela. Tím jsem obletěla a objela zemi kolem do kola, viděla nespočet nádherných míst, zažila mnoho neskutečných věcí a hlavně jsem potkala spoustu úžasných lidí.

A o tom všem bych vám ráda vyprávěla s pomocí svého blogu...

Najdete na iDNES.cz