Tyrkysová země II - (11.) - Loučení

4. den na stejném místě a 4 lidé, jež mi za tu dobu přirostli nejvíc k srdci. Je čas říct sbohem, nebo snad na shledanou a jet dál, ale ještě před tím pár společných okamžiků...

Ráno raníčko muslimka vstala, šátek si na vlasy zavázala. Téměř všechno oblečení už seznávám jako vhodné na vyprání, takže chvíli trvá, než najdu něco, co je a) čisté a b) odpovídá počasí. Vylezu nahoru na snídani a přidám se ke skupině kolem Scotta, ale všichni se věnujeme spíš jídlu, takže toho moc nenapovídáme. Se zbytkem snídaně se přesunu k Jamesovi a Sáře, která na mě zběsile mává. A čemu se ten příšernej chlap tak směje?

„Co se stalo?“

„Ty jíš datle příborem?“

„Jsem hladila kočku, tak na ně nechci sahat rukama. A navíc to lepí.“ každý si holt hledá jiné důvody proto, aby se po ránu zasmál.

Když odejde neznámo kam, začne Sára pokládat impertinentní otázky. Ve finále se ale zase oklikou dostane k tomu, že jde do banky, protože si musí vyměnit peníze. Dohodnem se, že až půjde, půjdu s ní a pak se nejspíš trhnu na svojí procházku. A nakonec to dopadne tak, že jdeme zase ve třech. Připadám si, jak když dělám duu S+J ocásek, ale zase si s nima člověk dobře popovídá, (když se Sára zrovna nad něčím nevzteká,je to celkem fajn ženská) tak proč to řešit?

Jsme v bance, každý jde jiným směrem, zdá se, že tu pro každou měnu mají jinou přepážku. Zatímco libry jdou vyměnit evidentně dost rychle, na eura se čeká a čeká a čeká. Já zatím stojím u akvárka s rybičkama. Ehm, s rybama, velkýma, hodně. Z nedostatku jiné činnosti se snažím vypozorovat k čemu slouží která ploutev. A pak se bavím jednou línou rybou, která pořád leží v rohu, a když už se rozhodne pro nějaký ten pohyb, nabourá pokaždé do skla, tak se zas vrátí ke svému ležení.

„Tahle má nádor na tlamě.“

„Jo a tahle je líná.“

„A tahle vypadá jak žralok a tahle zas jako mammal.“ Zaseknu se na tom, že netuším, co znamená mammal. Po kratším vysvětlování správně dojdu k tomu, že to je savec.

A díky tomu, že se blíží vánoce a my stojíme u akvária, začnu vyzvídat, jaká je vlastně tradiční Britská večeře.

„Hovězí a kachna u nás, jinak některé rodiny jí krocana jako v Americe. Ale mě to nechutná. Je suchý. Co u vás?“

„Eeeee... Eh. Jak bych to jenom.... Rybu.“ Smířím se s tím, že u nás budu brát v republice, ne v rodině.

„Jako je tahle?“

„Ne.“

„Říční?“

„Jezerní.“ Sakra, co to kecam, jak se probůh řekne rybník? A nebo rovnou kapr.

„A k tomu bramborový salát.“

„Bramborový salát?“

„Jo.“

„Co to je?“

„Brambory... A hrášek... A vajíčko.“ A majonéza a taky je to strašně hnusný a vlastně se to u nás doma nejí, ale neumím to říct.

Koukám se na něj jak štěně, kterému jste zavřeli ocas do dveří a doufám, že mu nepřipadám jako naprostý idiot.

Konečně je tu i Sára a hned povídá, že neví, kde je Orient hotel, tak jí to jdeme ukázat. A když už jsme tu, vylezeme si na střechu. Až na to nejvyšší místo, ale vyženou nás, škoda. Tak alespoň jedna společná fotka a jdeme do přízemí, kde objevíme starou mapu z roky 62. Ta nás dokáže zabavit docela na dlouho. Hledáme, které státy se změnili, jak teď vedou čí hranice. (Ten člověk má na doktora a k tomu Anglána docela dobrej přehled.) Nakonec se to zvrhne v pózování u mapy a ukazování, odkud kdo pochází a kde žije. James má rodinu rozesetou přes celý svět, Sára to z Indonésie do Holandska taky neměla zrovna kousek a jen já si skálopevně trvám na ČR. I když už se mi ta skála začíná drobit jak ty v Hřensku.

Po odchodu ven si vzpomenu na náš včerejší rozhovor a ještě je dotáhnu k obchodu, kde mají pohledy. Protože je mezi nimi důkaz, že v Yazdu někdy sněžilo, což mi včera James nechtěl věřit. Možnosti jsou dvě. Buď je na tom obrázku sníh a nebo je to Alexandrovo vězení po cvičení hasičů s pěnovými přístroji. A když už jsme u obchodů, jdeme se se Sárou podívat na oblečení. Já si vyhlédnu oranžové šaty, jako dělané na léto u nás a dokonce mi ani nebude vadit, že mají sukni jen po kolena, což je u mně co říct. Ale zatím je nekupuji, to počká až budu odsud odjíždět. Vracíme se k hotelu.

„A co když pojedeme do Shirázu už dneska?“ nadhodí Sára mezi dveřmi. V hlavě udělám rychlý propočet, kolik mám na co dnů a dojde k závěru, že to není až tak špatný nápad, jen jsem si v tom případě ty šaty měla koupit. Však já je ještě seženu jinde. V rychlosti tedy jdeme obě balit. Doktor pomeranč se nabízí, že se s ním můžeme svézt taxíkem, který má objednaný na bus do Esfahánu. Přijímáme, ale znamená to, že si musíme ještě o něco víc pohnout. Mám zabaleno, jdu se rozloučit s kým to jde. S Mirem se třeba někdy potkáme v Praze, ale se Scottem a Johannesem asi těžko. Takže posbírat kontakty, na netu vyfotit adresu nového hotelu a můžeme jet.

Před hotelem kontroluji, zda mám všechno, jako když odcházím z domova. Peníze, telefon, foťák, batohy. Mam všechno. Taxikář nám bere batohy a cpe je do kufru, když vidím, co provede s chudákem Deutříkem, dojdu k závěru, že jsem měla krosnu se zádovým systémem, zatímco z auta už asi vyndám kubistickou formu batohu s pokroucenou zadní částí. A ani tak se tam nevešly všechny, takže dva dáváme do auta mezi sebe. A jedeme na nádraží. Taxikář nám ukáže cestu k autobusům.

„Mr. this is your bus, ladies this is yours.“

Radši si to jdeme ověřit. A skutečně, bus jede do Shirazu, volno by se v něm našlo, jen potřebujeme jízdenky. Loučíme se s Jamesem a jdeme pro lístky.

Lístky.

Lístky na jméno.

Pas.

Do prdle!

„Sáro, já nikam nejedu. Nechala jsem v hotelu pas.“ Loučím se i s ní, opisuji jí adresu hotelu, že se tam třeba potkáme. V tu chvíli přijde James, co se děje. Tak i jemu vysvětluji, že jsem nehorázný pablb a ještě u toho řvu jak mimino a přitom je to taková blbost.

„Tak zavoláme do hotelu, ať ho pošlou.“

„Ne, to nech, já se tam vrátím a pojedu dalším busem, vždyť to nevadí.“

Znovu se tedy loučíme a já se šourám k odjezdové hala, abych zjistila jak to je s dalším autobusem.

Najdu jednu z autobusových společností a zakoupím lístek na 9 p.m. Bude to znamenat, že pojedu přes noc, což Lonely Planet nedoporučuje, stejně jako to bude znamenat, že tam dorazím ve 3 ráno, ale co, já si nějak poradím. Sedám do taxíku a jedu zpět do hotelu. A proč vlastně brečím proboha, vždyť tohle je to nejlepší, co se mohlo stát. Nepotřebuji viset na Sáře, jak její děcko, naopak, chci být zase trochu sama, abych poznala někoho dalšího a zároveň jsem se chtěla rozloučit s Jamesem. A teď se zdařilo obojí. Utírám slzy a nos, vědoma si toho, že smrkání je neslušné.

Jsme před hotelem. Zdravím Mira, který jde někam ven.

„Co tu děláš?“

„Aaale, zapomněla sem tu pas.“

„Tak jestli je to to nejhorší, co tě tu potká, tak to je pořád dobrý.“

A víš co chlape, ty máš pravdu. Je tohle ta největší katastrofa? Jestli jo, tak co řešim? A jestli ne? No tak nemá cenu se hroutit už z takové maličkosti.

Vrátím se do hotelu, trochu je to překvapení pro ty, s kterými jsem se rozloučila, takže několikrát vysvětluji, jak je to s mým pasem. Jdu si o něj požádat na recepci a zjistím, že i kdybych na něj nezapomněla, tak se k němu stejně nedostanu, protože je u manažera v trezoru. A manažer bude v 5 odpoledne. Tak si počkám. Batohy můžu složit do kamrlíku, kde skladují všechno možné, od barev po nové dveře. Vejdou se tam tak akorát. Dostanu hrnek čaje na vzpamatování a zjišťuji, zda by nebylo lepší sednout na noční vlak do Esfahánu a z toho jet pak do Shirázu. Vzhledem k tomu, že vlak jezdí jednou za dva dny ve 4 ráno a ten dnešní už tím pádem ujel, rozhodnu se, že skutečně pojedu přes noc do Shirázu, další dva dny tady už by byly moc. (Protože bych pak už asi nikdy neodjela. Je to totiž lákavé, zůstat tady, pracovat v kuchyni, povídat se Scottem, hrát šachy...)

Ale teď mám volné odpoledne, přece ho neprosedím v hotelu. Beru foťák a vyrážím hledat nejvyšší Wind tower, který jsem loni neobjevila. Procházím různými ulicemi. Známými i neznámými, hlavními i zapadlými. V hlavě se mi odehrává příběh o princi (ani ne na bílém koni), přesně takový, co se hodí do místního pohádkového prostředí. Ale princ nepřijde.I to se občas stává. Potkám jen našeho průvodce Nemana, domluvíme se, že se uvidíme večer v hotelu než odjedu a já pokračuji k Amir Chakhmagh, na který si konečně vylezu. Je tu nádherný výhled. A tak tam stojím nad městem, třídím myšlenky, některé naopak rozhazuju a jiné rovnou nechám odplouvat po větru. Shlížím dolů na svoje milované město, které po těchhle 3 dne miluji ještě víc, než kdy dřív. Jakkoliv je mi tam nahoře dobře, ve chvíli, kdy přijdou další lidé, lezu dolů a vracím se do hotelu. Chci dopsat deník a dát si nějakou lehkou večeři, žít jen ze snídaně by nebyl dobrý nápad.

Tradičně sedám ke stolu nejblíže topení a Scottovu pokoji. Jinými slovy k němu sedícímu u topení. Povídáme a já zjišťuji, že jsem asi hluchá a nebo už jsem si moc zvykla, že mi po něm opakuje James, takže mám problém mu rozumět, za což se docela stydím. Prý co se děje, vždyť je všechno OK. Za prvé on ví, že mu je špatně rozumět a nemá přece cenu se stydět za to, že byť špatně, ale umím anglicky. Pořád totiž umím o jeden jazyk víc než on. Byť tedy moje obdivování té „fucking british english“ nechápe.

„Scotte a který ty kosti máš zlomený?“ zajímá se Pierre s Evou.

„Ty velký.“

A najednou se nemůžou dohrabat k tomu, která kost je která. Ale co mám s sebou já? Učebnici na biologii a kostru latinsky už ovládám, takže to vezmu i s obrázkem a vysvětluji názorně na své noze, která kost je která a odkud kam vede. Pár lidí si pak ohmatává kotníky a hledá, kde je Fibula a kde Tibia. A Scott sezná, že si zasloužím za odměnu vidět jeho X-ray snímky. Pierre pro ně dojde a všichni se na ně vrhneme jako kobylky. Nakonec v podstatě ani nebylo nutné se ty názvy kostí učit, stačilo říct, že všechny. Takže nejen „ty velký“. Snímky po operaci už vypadali, no nechci říct líp, pár šroubů v každé noze líp nevypadá, ale aspoň už to vypadalo rovně.

Po této zdravotnické vsuvce se konečně chystám na jídlo. Ideálně nějaké bez kostí. Vyhrává Cucu Sabzi, špenátové placičky (z čehož odvozuji, že špenát se persky řekne sabzi), nad kterými jsem se včera večer ošklíbala a nenašla odvahu je ochutnat, byť to nebylo placičkami. Ve finále je to i docela dobrý. V 7 přijde Neman a ten náš druhý průvodce, tak si s nimi ještě taky alespoň popovídám. Asi stokrát mi opakují, že na sebe mám dávat pozor. Samozřejmě, pánové, nemějte strach.

„Máš Iránské číslo?“

„Mám. V Praze...“

Stejně mi napíše svoje, kdyby se mi něco stalo, ať mu můžu odkudkoliv zavolat. Ale mě se nic nestane. Měníme radši maily, ty asi využijeme časem spíš. Mezi tím Johannes našel novou „oběť“ na hraní šachů – Pierra. Jen jednomu koni odpadla hlava.

„Pomoc, máme tu nehodu.“

„Sakra a doktor už je pryč.“

„Typický, doktoři tu nikdy nejsou, když je potřebuješ!“

Chudák James, takhle si z něj dělat legraci, když se tu staral o koho mohl.