Úterý 21. ledna 2020, svátek má Běla
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
  • Úterý 21. ledna 2020 Běla

Tyrkysová země II - (17) - Noční Esfahán

21. 01. 2011 17:23:25
Esfahán je prý polovina světa, po loňských zkušenostech ta horší. Nezbývá než doufat, že se to letos obejde bez úchylů a demonstrací...

Sára se ráno zabouchne u sebe v pokoji a já se jí doprošovat nebudu, beru věci dolů do jídelny a jdu ukořistit snídani. Chleba, máslo, džem a cosi o čemž je mi řečeno, že to je zeleninová polévka. Bylo to polévkoidní stejně tak, jako se SUPí porridge dá označit za kaši. (Těm, co neznají náš porridge by mohlo napovědět, že jsem ke konzumaci potřebovala vidličku a nůž. A možná kdybych se dostala přes první sousto, využila bych i dláto.) Řekněme si to na rovinu, jíst se to nedalo.

DSC_7337.JPG

Angella s rodinou si taky přináší snídani, tak prohodíme pár slov, ale už je pomalu čas, abych se zvedla a vyrazila na nádraží. Chystám se tam jít pěšky, neb pobyt na čerstvém vzduchu a trocha pohybu po ránu nemůže uškodit. A mám čas, což znamená, že kde budu chtít zastavit, zastavím, něco vyfotím. No stress. První zastávka je u citadely, kde jsem doteď zdárně přehlížela sochu fotografa, která si říká o zvěčnění.

DSC_7348.JPG

Kousek dál v papírnictví zakoupím balicí papír, celofán a lepenku, abych nemusela balit dárky s pomocí bezpolštářkové náplasti a obinadla, což do té doby byl můj jediný dostupný „obalový“ materiál (Pravda, pro některé lidi by to možná bylo i trefné, ale nic se nemá přehánět, že?) a pokračuji dál. V květinářství se porozhlédnu po něčem, čím by se dali balíčky nazdobit, ale přede mnou je nějaká paní, která má neuvěřitelné množství požadavků a já zhodnotím, že tolik času zase nemám. Odcházím o krámek vedle, kde sice nemají nic úchvatného, čím by se dalo zdobit, ale mají tam role krepových papírů. Oranžový je jasná volba (Každý máme své drobné úchylky). Stojí 8 000 IR a prodavač mi k němu nabízí, že mám zůstat natrvalo v Shirázu a bydlet s ním v jeho domě. Kdyby mu bylo o 50 let míň a bydlel v Yazdu, tak bych nad tím pouvažovala. Takhle jen poděkuji a nyní již bez zastávek dojdu až na nádraží.

DSC_7351.JPG

Na informacích si zjistím, že budu odjíždět z nástupiště č. 28, kam se přesunu zjistit, zda už si třeba nemůžu odložit zavazadla dovnitř. Nemůžu, tak i s nimi jdu hledat toaletu. Tedy původně jdu na jisto, ale jsou, počkejte si na to, v rekonstrukci. Naštěstí na druhé straně jsou jiné, již zrekonstruované, s fontánou v umývárně. (A nemyslím tím zrovna poškozený kohoutek, jež by chrlil vodu na všechny strany. Myslím opravdu mramorový bazének s vodotryskem. Ale foťte si interiér toalety...)

DSC_7364.JPG

Vracím se na nástupiště, ukládám bágly do zavazadlového prostoru a jdu se usadit dle čísla na jízdence. Mám sedadlo do uličky, což je báječné. Vedle mě sedí slečna, která si každých 7 minut (ano, já jí to vážně z nedostatku jiné činnosti měřila) upravuje šátek, přičemž mě pravidelně praští loktem do žeber nebo žaludku. Cesta trvala 6 hodin, tak si spočítejte, kolikrát jsem za tu cestu byla praštěna. Přiznávám bez mučení (nebo spíš po tomto mučení), že jsem jí začla pěkně rychle nenávidět. A praskání bublin ze žvýkačky a k tomu nahlas puštěná hudba z jejího mobilu, přeřvávající se s filmem mi na lásce k ní taky nepřidalo.

DSC_7369.JPG

Po třech hodinách děláme pauzu u restaurantu (na konci světa). Řidič mi poradí, kudy kam ku toaletám, které jsou ovšem v takovém stavu, že začnu přesvědčovat sama sebe, že to ještě ty tři hodiny vydržím.

DSC_7376.JPG

V Esfahánu stavíme u Sofeh terminálu, poučena z minula, že to není konečná, poberu v rychlosti své věci a vystupuji. Rovnou mířím do odjezdové haly sehnat si lístek na zítra zpět do Yazdu. Opravdu se tu nechystám zdržovat zbytečně dlouho. Polovina světa nebo ne, mě se tu nelíbí. (Stále si trvám na tom, že jestli je Esfahán něčeho půlka, tak světa rozhodně ne...) Cesta bude trvat 4 hodiny, takže odjezd ve 12:30 je ideální. I ten v 17:30 by se v nejhorším snesl, ale co tady?

DSC_7384.JPG

Taxíkem dojedu k hotelu, přičemž jsem to měla i s okružní jízdou. Parkujeme před plotem ohraničujícím stavbu metra, řidič se mi pokouší vysvětlit, kde tam mám hledat vchod, zatímco já se mu snažím vysvětlit, že to je v pořádku, protože to vím. Nakonec se ukáže jako jednodušší simulovat, že jsem jej pochopila, pobrat věci, zaplatit a jít.

DSC_7395.JPG

Poptám se po posteli v dormitoru. Mají. Hurá. Přidělena mi je ta, na které spal loni Alex. Na „mojí“ spí neznámo kdo. Radši se neodvažuji hádat pohlaví ubytovaných, abych se zase nedivila, nechám se překvapit. Zatím je tu nějaký Japonec, mladý sympatický kluk (odhadem možná i mladší než já.) Chvíli přemýšlím, zda zůstat tady a nebo to riskovat a jít se projít. Vítězí touha po hezké fotce, neb měsíc je v úplňku a spolu s mostem by mohl vypadat moc dobře. Beru jen stativ a foťák a vyrážím. Venku je docela rušno, by se mi nemuselo nic stát. Míjím netkavárnu, ale přijde mi zbytečné psát zase domů, to zvládnu zítra z Yazdu. (Rodina a přátelé zajisté prominou a jistě taky uvítají, že měli o jeden spam míň.)

DSC_7406.JPG

Obcházím různé obchody s oblečením a hledám něco, co bych koupila, abych to mohla rozstřihat a ušít z toho panenku Scotta. Vymyslela jsem si totiž takovou malou šílenost na tu knížku pro něj. Zabalím jí do vozíčku, na němž bude sedět. U jednoho rohového obchůdku proto vyberu malý dětský svetřík v barvě jemně oranžové a cítím se divně, když vedle mě stojí děvčata ne o mnoho starší než já (jestli vůbec), v náručí děti a též se v těchto hadřících přebírají, ovšem z jiného důvodu.

DSC_7410.JPG

Přecházím most, udělám pár fotek, zapózuje mi kachna, nechávám se téměř převálcovat davem lidí (Co bych neudělala pro pěknou fotku? Na kterou je mi pravda později řečeno: „I do not like it.“), a když jsem spokojená, přemisťuji se na náměstí. To už sice mám za tmy z loňska, ale co kdyby to letos a se stativem bylo lepší? A rovnou obejdu i obchody v pasáži a zjistím, zda někde nemají černou misku pro Tomáše, kterou taky marně sháníme už rok. Nikde nemají, byť se mi snaží vydatně pomoci i člověk, jehož jsem tu potkala loni. Umí pár vět česky, ale s jakou krásnou výslovností. Podezírá mě, že jsem z České ambasády, když tu straším na Vánoce. Zve mě na čaj, ale já už si chci dát jen večeři a padnout do pelechu. Loučíme se s tím, že když bude zítra čas, zastavím se v jeho prodejně koberců.

DSC_7426.JPG

Jídlo si dám v restauraci,kde mají obrázkový jídelní lístek a k němu mi přinesou láhev s vodou. Ovšem s vodou v pevném skupenství a na to, abych tu čekala, až roztaje se mi nedostává času. (OK, dostává, ale chystám se ho strávit něčím produktivním, třeba šitím.) Zpět v dormitoru se Japonec ujišťuje, že se mi cestou nic nestalo a poté mizí neznámo kam s notebookem pod paží. Já využívám toho, že tu nikdo není k tomu, abych začala šít a nemusela nikomu vysvětlovat, co to proboha vyrábím.

DSC_7464.JPG

Základní surovinou, jak jsem již řekla, je onen svetr, z toho bude tělo. Ale dát mu nahatou figurku, to ne. (Nehledě na to, že neoplývám takovou představivostí, abych se nedopustila případné anatomické urážky.) Z IKEÁcké deky ustřihnu kus, ze kterého vyrobím kraťasy, z obvazu s polštářky vyrobím dlahy a košili došiju zítra ze zdravotnického šátku. Ale největší legrace ještě bude ten vozíček. Zatím totiž ani v nejmenším netuším, jak na něj. Pro tuto chvíli to tedy balím, beru kartáček a pastu a přes dvůr, kde je řádná zima, se dopravím do koupelny. (K umyvadlu v chodbě před záchodem a sprchami.) Zpět mi to jde podstatně rychleji a s radostí zalezu do tepla pod deku.

DSC_7466.JPG

Někdo přichází. Že by Japonec? Ne, ne, Ital, Moreno. Je mu odhadem od 45 víc a je to fyzik. Celkem legrační pán, co má na Esfahán stejný názor jako já. (Konečně někdo!) Nicméně se omlouvám, že jdu spát. Prý jestli mi nevadí, že si ještě vyčistí zuby. Co by mi to vadilo? A pak mi to dojde. Já sice jak pako běžela do koupelny, ale přitom mám umyvadlo hned u nohou postele za věšákem. Ach jo, já sem taky talent. Házím šátek přes oči a snažím se něco provést s polštářem, aby zpohodlněl a zároveň si o něj nezlomit ruku.

DSC_7472.JPG

Hello.“

Přichází i poslední obyvatel dormitoru. Novozélanďan, jehož rodiče jsou Číňani, omlouvá se, jestli mě vzbudil. Ne, ne, v pohodě.

Jee, to je tvoje? Biologie?“

Jo, jo, učím se na přijímačky.“

Smím se podívat?“

Jo jasně.“

Mamut! Poznal jsem mamuta!“

Šikovnej.“ To už se na učebnici vrhá i Moreno.

Hele, co to je za divnej jazyk?“

Čeština.“ Spánek se odkládá. Jdeme ještě chvíli povídat.

DSC_7478.JPG

Daren vypráví, jak mu ukradli batoh i se všema penězma. Já snad špatně slyšim, to že se občas krade všude, to bych pochopila, ale že si někdo dá všechny peníze do batohu, kterej si dá do kufru a nechá si ho odvézt? To nemaj na Zélandu kriminalitu nebo co? Ale chlapce samotná tato událost potrestala dost, takže říkat mu, že je pako zelený a beruška chlupatá, nemá efekt. Ale litovat ho nebudu, je to jeho boj (a blbost).

Neřikala jsi, že jdeš spát?“

Ano.“ tati, dodám k tomu v duchu. Za prvé proto, že je ve věku, kdy by se fakt mohl o post mého otce ucházet a za druhé, protože je taťkovi i drobet podobnej.

Hlavně musíš usnout dřív než tihle dva.“ radí mi Daren.

Proč?“

Protože jeden z nich hrozně chrápe!“

Moreno se hned začne obhajovat, že on to rozhodně není, protože spí na boku. Japonec se hájit nemůže, neb není přítomen. Chvíli pozoruju pány, jak se dohadují, jek je to s jejich chrápáním. To bylo kino, to si nedokážete představit.

Ale je tu vedro, že jo?“

Jo, je.“

Co když otevřu okno?“

Já su pro.“ je to tu jak ve výběhu leguánů.

Já taky.“

No, ale co když ten Japonec ne?“

Pustí se tentokráte pánové do filosofování nad otevřením okna. Celá jedna stěna dormitoru je v podstatě prosklená, tvořená malými okny a dveřmi, stačí si jen vybrat, čím sem pustíme čerstvý vzduch. Takže když už se pánové doberou k tomu, že se skutečně vyvětrá začnou řešit čím se bude větrat. Na chvíli otevřít dveře? Ale kdo je pak zavře? Tak větší okno. Ale kdo ho pak zavře? Tak to malé nahoře a na celou noc? „A co kdybychom větrali jen na chodbu, tam není až taková zima?“

Ale mi to tu chceme i ochladit, je tu vedro.“

To je vlastně pravda. Tak co otevřeme?“ Kolotoč jede nanovo.

Konečně jsme se dohrabali k tomu, že se otevře větračka nad dveřmi do dvora. Daren se toho ujme, ale nějak mu to nejde.

Mám ti pomoct?“

Ne!“ Mužská hrdost nepřipustí, aby mu s něčím technického rázu (je otvírání okna technická činnost?) pomáhala ženská, takže to najednou jde. Zhasínáme, hurá, jde se spát.

Tvoje nohy přečuhují na mojí postel. Nechci se v noci dotýkat tvých nohou.“

A vypadám já, že já tvých ano?“

OMG, pánové, dejte už pokoj!“ Pravda, jsem ráda, že moje nohy přečuhují maximálně do životního prostoru věšáku a tomu snad nebude vadit, když ho budu v noci oťapkávat.

A hlavně nechrápej!“ Eh, to nebylo na mě, že ne? Já totiž netuším, zda chrápu, či ne. Doufám, že ne. To by byla dobrá ostuda, jediná ženská v pokoji a chrápe.

DSC_7368.JPG

DSC_7372.JPG

DSC_7417.JPG

DSC_7443.JPG

Autor: Klára Kutačová | pátek 21.1.2011 17:23 | karma článku: 14.44 | přečteno: 1133x

Další články blogera

Klára Kutačová

Cesta kolem světa - Myanmarem na kole den 2.

1. den jsem dojela z hraničního města Myawaddy do malého městečka Kawkareiku a dnes mě čeká přejezd do Hpa An, kde se chci den až dva zdržet.

9.1.2020 v 14:00 | Karma článku: 16.99 | Přečteno: 279 | Diskuse

Klára Kutačová

Cesta kolem světa - Myanmarem na kole den 1.

Sedím v nočním autobusu z Bangkoku na hranice s Myanmarem, který mám v plánu přejet na kole. Sama nevím, proč mě taková věc vůbec napadla a jestli vůbec půjde realizovat. Ale za pokus to stojí...

7.1.2020 v 14:00 | Karma článku: 17.09 | Přečteno: 400 | Diskuse

Klára Kutačová

Cesta kolem světa - Bangkokem na kole i na lodi

Můj pobyt v Bangkoku se blíží skoro ke konci. Kolo mám a čekám už jen na víza do Barmy, takže se automaticky nabízí možnost, že se v mezičase po okolí projedu na svém novém přibližovadle.

2.1.2020 v 14:00 | Karma článku: 17.32 | Přečteno: 250 | Diskuse

Klára Kutačová

Cesta kolem světa - Návrat do Bangkoku

Z Laosu se vracím zpátky do Thajska. Tedy konkrétně zase do Bangkoku, abych si vyzvedla kolo, zařídila Myanmarská víza a tak...

16.12.2019 v 16:00 | Karma článku: 14.70 | Přečteno: 313 | Diskuse

Další články z rubriky Cestování

Alena Šnajdrová

Co mě v Norsku zaujalo

Kdysi dávno v pubertě jsem zarytě tvrdila, že každá reakce je lepší než žádná reakce - tedy i ta záporná. Sice jsem za ty roky spoustu věcí přehodnotila, ovšem pravda je, že Norsko mě v žádném ohledu nenechalo chladnou.

21.1.2020 v 0:03 | Karma článku: 25.37 | Přečteno: 1070 | Diskuse

Libor O. Novotný

Duhové hory - nejbarevnější pohoří na světě

Fotky z čínských Duhových hor jste už určitě viděli. A téměř jistě jste jim nevěřili, protože byly nepřirozeně přibarvené. A to je škoda, protože jsou úžasné i bez přibarvování, které jim ubírá na důvěryhodnosti a zbytečně škodí.

20.1.2020 v 15:00 | Karma článku: 14.18 | Přečteno: 329 | Diskuse

Pavel Liprt

Bešeňová a Drevený artikulárny kostol Svätý Kríž

Při našich cestách si vybíráme místa, kde se nachází nějaká zajímavá socha, kaple či kostel. Jinak tomu nebylo ani v případě výletu na Slovensko do obce Bešeňová, která leží v srdci kraje zvaném Liptov.

18.1.2020 v 8:22 | Karma článku: 16.34 | Přečteno: 289 | Diskuse

Helena Králová

Z kanceláře na jachtu - poprvé na lodi

Na jachtu mě přivedla především má cestovatelská vášeň, která začala za dob studií na vysoké škole a absolvování programu Erasmus v Řecku. Následovala cesta na Nový Zéland, kde jsem byla půl roku, a poté návrat do tepla kanceláře.

17.1.2020 v 15:39 | Karma článku: 18.81 | Přečteno: 764 | Diskuse

Jan Tomášek

Předvánoční Letovice

Necelých dvanáct volných hodin mezi směnami, což si tedy z Brna nezajet někam nedaleko, například do Letovic. Na to, že budou za pár dnů vánoce, počasí zrovna nevypadá, ale alespoň zaujme jeden tématický obrázek na nádraží.

16.1.2020 v 10:42 | Karma článku: 8.44 | Přečteno: 262 | Diskuse
Počet článků 265 Celková karma 16.82 Průměrná čtenost 1094

Jsem občas trochu cynik a často naivní snílek...

Snila jsem o cestě kolem světa, se kterou jsem začala pomalu a pozvolně před devíti lety, kdy jsem se vydala poprvé sama do Íránu, kam jsem se ráda ještě dvakrát vrátila. Od té doby jsem se snažila (většinou sama) každý rok vycestovat do bližších i vzdálenějších míst, nasávat jejich atmosféru a co nejvíc fotit.

Moje prozatím největší, nejdelší a nejvzdálenější cesta se uskutečnila od 8. ledna do 17. srpna 2017 kdy jsem se nejprve přidala do devítičlenné posádky na  cestu Aviou Jižní Amerikou https://www.facebook.com/aviou.cz/ a následně již sama pokračovala do USA, Kanady, Jihovýchodní Asie a Západní Evropy. Během 222 dní jsem navštívila území 20 států a vystřídala rozličné dopravní prostředky včetně skládacího kola, které jsem koupila v Bangkoku, projela na něm kousek Barmy a nakonec ho letadlem dopravila do Portugalska a (ne)dojela s ním do Santiaga de Compostela. Tím jsem obletěla a objela zemi kolem do kola, viděla nespočet nádherných míst, zažila mnoho neskutečných věcí a hlavně jsem potkala spoustu úžasných lidí.

A o tom všem bych vám ráda vyprávěla s pomocí svého blogu...

Najdete na iDNES.cz