Úterý 21. ledna 2020, svátek má Běla
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
  • Úterý 21. ledna 2020 Běla

Tyrkysová země II - (23.) - Boxing Day

27. 01. 2011 18:39:38
Proboha, co se v noci dělo? Šílený sny, do toho slyším Mira, jak nade mnou mele něco ze spaní. To byl úplněk až teď, nebo co? Vstávám zase před budíkem, ale vyspale se necítím ani trochu.

Jak byl včerejšek krásný, děsím se dneška. Jestli neseženu lístek na ráno, nebudu tu už ani 12 hodin. Alláhu všemocný, pomoz mi a to jedno volné místo ve vlaku mi nech, modlím se, než vylezu z postele.

DSC_7661.JPG

K snídani si naberu tradiční chleba, sýr a zeleninu a jako zákusek pár datlí a pomeranč. Scott nikde, ale ani vozíček před pokojem nestojí, takže je pravděpodobně v nemocnici. Ovšem jeho stůl je poměrně plný, tak se jdu přidat k lidem. Holanďan si maže chleba máslem a sype na něj cukr. Buď je magor a nebo příbuzný Paika, jinou možnost nevidím. Prý nejí džem a to je přece taky jen ovoce a cukr. (Zvláštní, že z přísad na výrobu jamu si někdo jako tu nekonzumovatelnou část vybírá zrovna ovoce – OK, zeleninu, když počítám i ten kentus z karotky.)

DSC_7662.JPG

Za chvíli opravdu dorazí Scott, nebyl v nemocnici, ale řešit, jak to bylo s tou jeho nehodou, kdy dostane peníze z pojištění a tak. Přisedá si k nám, ale snídal než odjel. A jako poslední přijde James. Taky nevypadá, že by se zrovna vyspal, když se tak skácí na židli vedle mě a neřekne ani slovo. Pravda, je to nakonec on, kdo prolomí ticho hláškou: „I have an easter egg!“ a všem nám ukazuje vajíčko, na kterém je vylisovaná moucha.

DSC_7678.JPG

A já zatím hypnotizuji hodiny, aby se přiblížili k desítce, aby už konečně byla otevřená train office, která je kousek od hotelu. Odbíjí desátá, mizím pro lístek. Modlím se celou cestu, stejně jako když jsem vstávala. Nevím, zda to bylo tím, že modlitby byly vyslyšeny, nebo tím, že jednoduše nebývá nedělní ranní vlak do Teheránu plný, ale lístek mi vymění zcela bez problémů. Děkuji Alláhovi, Ahura – Mazdovi i ostatním bohům, o kterých jsem kdy slyšela a s mnohem lepší náladou se vracím do hotelu.

DSC_7680.JPG

Sednu ke stolu a začnu psát pohledy. Tedy psát. Ony jsou tvořeny tak, že se na ně v podstatě moc psát nedá. Většinu místa zabírají řádky na adresu, a kam se nepíše adresa, tak je vytištěný text, co je na obrázku. A to v tu chvíli ještě netuším, jak tu mají velké známky. (A Scottovo varování, že známky jsou obrovské, beru jako jeho standardní zveličování.) Mám napsáno, jdu hledat poštu. Přibližnou pozici znám, zbývá jí najít i ve skutečnosti. A komu by se chtělo pořád chodit po hlavní silnici? Mě rozhodně ne, takže to vezmu někudy zadem, přičemž úspěšně zabloudím. Nicméně je jasné, že když teď půjdu zpět, podél té hlavní, které jsem se jak čert kříži vyhýbala, najdu to. Sice nakonec s dopomocí policie (štafetově volají jeden druhého, až konečně jeden pochopí, proč jim mávám pohledy před nosem), ale zdařilo se. OK, stačilo ujít asi 10 metrů od těch policajtů, kterých jsem se ptala, abych zakopla o obrovskou poštovní schránku před vchodem na poštovní úřad.

DSC_7684.JPG

Uvnitř to vypadá podivně pustě a prázdně, možná proto, že to byl ohromný prostor s vysokým stropem a v něm jen 3 skleněné přepážky. Slečna mi prodá arch známek, instruuje mě, že na každý pohled patří dvě (pohled do ČR dojde za 1200 IR) a abych na ty gigantické obrázky nemusela slintat, půjčí mi i houbičku. Jsem jí vděčná, protože si ani nejsem jistá, zda by se mi něco tak obrovského vůbec vešlo do pusy. Občas taky musím nalepit známky nestandardně dolů pod adresu a na plocho, protože se nikam jinam jednoduše nevejdou. Mám hotovo, jdu nechat pohlednice spolknout obrovskou žlutou kovovou nádobou. A teď už jen čekat, zda dorazí na rodnou hroudu. (Dorazily, téměř nepoškozené, až na jednu, ze které byla stržená známka. Jak si to vůbec může někdo dovolit?)

DSC_7691.JPG

Vracím se do hotelu, zjistit, kde se nachází Wind tower. Buď ta příšera půjde se mnou a nebo mi alespoň náležitě vysvětlí, kde to je. To jsou sice hezké plány, ale nakonec se jen mineme, protože odchází někam s Hamidem. Beru to, jakože jsem právě dostala košem a jdu tedy dopisovat zážitky a studovat mapu. Jediný přítomný Scott mi asi neporadí, vzhledem k tomu, že ten toho z Yazdu ještě moc neviděl. Mám štěstí, přijde včerejší Němec, taky si evidentně zapisuje, co kdy kde dělal. Jen jako všichni, co cestují delší dobu, veškeré vybavení minimalizuje, takže i zápisník je v kapesním vydání. To přivede Scotta na zajímavé myšlenky.

Dá se to použít i místo toaletního papíru, nebo to má moc malé stránky?“

Kam ten chlap na tyhle řeči chodí? Ale odhadem to splnilo účel, protože i tenhle věčně smutný člověk se alespoň na chvíli usměje. A pak mi za pomoci mapy a GPSky podrobně vysvětlí, kudy se dostat k Dolat Abbad garden.

DSC_7697.JPG

Jsem plně odhodlaná to tentokrát najít. Držím se přesných instrukcí, dívám se kolem sebe a stejně mám pocit, že jsem zase ztracená. Ale ne, nacházím směrovku a s tou už je to pak easy. Pravda, ještě jedna drobná rada od pána na rohu (že je lepší jít po druhé straně silnice) a najdu vchod. Ten je poměrně dobře ukrytý a maskovaný za obyčejné dveře do domu a ještě v takové nenápadné ulici, že se vážně nedivím, že jsem to nikdy dřív sama nenašla.

DSC_7700.JPG

Dobu návštěvy jsem ovšem zvolila stejnou, jako nějaká školní (školková) výprava. Spoustu malých holčiček v růžovém. Proboha, kdo jim vymýšlí ty uniformy, chudinkam? Jinak je v zahradách klídek a pohoda, z větví marhaníků zpívají slavíci a sluníčko svítí a hřeje. Mířím rovnou do domu s věží, abych se tam ideálně minula s těmi dětmi. Ve své podstatě se mi to i podaří, potkáváme se mezi dveřmi, ze kterých chci udělat pár posledních fotek. Tak je mám i s růžovkama. Odcházím nakonec oknem, které bylo větší než ty dveře. Podél zdi lemující zahradu se vydám na druhou stranu, ale pískáním a gestikulací jsem upozorněna, že se tam nesmí. Domnívám se, že to je proto, že se tu opravuje cesta, ale ani po chodníčku, který tam vede podél kašny se tam nesmí. O to víc mě zajímá, co je v domě naproti, žel bohu, nikdy se to zřejmě nedozvím. Tak si alespoň vylezu na jednu z malých věží ve zdi a rozhlédnu se. A zjistím, že jsem už u té budovy, kam se teď nesmí, byla. Loni. Jen z druhé strany. Už chápu, proč mi přišla ta větrná věž tak blízko!

DSC_7702.JPG

Cestou zpět to vezmu tak trochu kanálama. Ale bylo tam hezky. Sem tam dětské hřiště, lavičky, mosty, které se musely obcházet vrchem, protože bych se pod nimi jinak musela plazit. A na konci dokonce malý prales, až mě to překvapilo. Vy byste čekali, že uprostřed pouštního městečka si budete moci stoupnout do stínu čehosi, ne nepodobného vrbě a přitom být schovaní mezi zelenými svěšenými větvemi tak, že by nikdo neměl šanci vás tam vidět?

DSC_7706.JPG

V ulici k Jameh mosque konečně podlehnu kouzlu Iránských košil a jdu si koupit černou pro sebe a bílou pro Honzu. Chlapy mají protekčně krátké rukávy. Na druhou stranu ty by se k té dlouhé dámské verzi stejně nehodily. Prodavač se snaží zjistit,jak velká ta pánská má být, zda jako on. Vím já? Odhadem jo, ale na 100% mu to nepovím. Bych si jí musela zkusit já, vzhledem k tomu, že mi je Honzovo oblečení naprosto bez problémů. Obě košile jsou mi poctivě zabaleny do ozdobného papíru, (S reklamou na Oasis curpets i s mapou) jen je odložit pod Vánoční stromeček, ale v zájmu lepší převozitelnosti je stejně obě vybalím.

DSC_7720.JPG

V uličce u vchodu do hotelu se za mnou řítí motorkář. No, pro dva je tam místa dost. Plesk přes zadek.

No to si ze mě děláš prdel?!“ Krom toho, že už je za rohem, mi stejně nerozuměl, ale já se řádně vyventilovala.

Strávím chvíli v hotelu a čekám, až budou zase otevřené obchody po siestě, abych mohla nakoupit dárky pro rodinné příslušníky a přátele.

Venku před hotelem narazím na Pierra, který se opět chopil štětce. Tentokrát zkrášluje jejich auto, starou dodávku, kterou bych rozhodně netipovala na vůz vhodný pro cestu kolem světa. Velbloud na levém boku už se pomalu, ale jistě rýsuje, místní se snaží radit, jak má správně vypadat. Jedna slečna se mu dokonce snaží sebrat štětec a obrázek opravit. Pierre se ovšem nedá, jen se přizná, že toho o velbloudí anatomii zrovna moc neví. Počkám si, až bude obrázek hotový, vyfotím jej i s tvůrcem a jdu dál.

DSC_7722.JPG

První mířím do obchodu s oříšky. Potěší mě, že vždycky můžu ochutnat, než se rozhodnu, zda ten či onen druh chci, či ne. Vyberu obyčejné, solené a citronové pistáci a něco málo datlí. Jsou tvrdé, ale výborné.

Cena?“

Napíše na kalkulačce 750 000. „Rial!“

What?“

Sorry, Tuman.“

What again?“

Přepočítá nuly, napíše 7 500 v tumánech. No, to už by odpovídalo.

DSC_7725.JPG

V dalším obchodě si nechám navážit ten jejich mix koření, však už si s tím doma někdo poradí a na co to použít vymyslí. A na závěr dvě keramické misky. Pro maminku a pro Hančí, aby měla hezký obal na ty oříšky, které si objednala. Jenom jak je probůh dovezu? Zatím je nesu opatrně v tašce, než nakoupím poslední dobroty v cukrárně. Esfahánský GAZ pro tátu. Prodavač se rozhořčuje, že to není typicky Yazdské, tak si koupím ještě pár kousků cukroví, které sníme večer v hotelu a na doporučení jednoho z místních ještě něco na způsob muffinu. Ptá se rovnou, kde bydlím. Byť hned dodá, že určitě v Silkroadu.

Jo, jo, Silkroad. Ten je nejlepší.“

Není.“ Vyleze z něj, že je manažerv Karim hotelu. Smůla chlapče, já jsem spokojená, kde jsem.

DSC_7746.JPG

Do Silkroadu se vracím až za tmy, přisedám ke Scottovi, a protože se zrovna vrací Pierre s Evou a opět se štětci v ruce, zajímá se Scott, co to vlastně pořád vytvářejí. Ukážu mu fotky, jak nových cedulí, tak jejich auta. A pak si jdu na chvíli sednout k topení, protože je mi z nějakého důvodu zima. A to jsem docela dost oblečená, co až si na sebe vezmu svoje tenoučké šatičky? Asi tu zmrznu. Ale pro krásu se musí něco vydržet a u topení se dá sedět vždycky, jen to bude dost nespolečenský.

DSC_7760.JPG

Holanďan si pouští hudbu z notebooku, ta by se ještě dala přežít, ale ty zvuky, co do toho vydával, no to bylo něco. Radši se jdu schovat do dormitoru a rovnou se převléknout, abych pak nezmeškala začátek večeře. Dole narazím na Mira a dostanu od něj k Vánocům krém na ruce, neb jsem skučela, že je mám hrozně suché. Za to má velký plusový bod. Ale chystá se odjet - bez večeře. Blázen, taková škoda. Naštěstí pak zjistí, že mu v 9 nic nejede, takže tu s námi zůstane.

DSC_7764.JPG

DSC_7768.JPG

DSC_7776.JPG

Autor: Klára Kutačová | čtvrtek 27.1.2011 18:39 | karma článku: 15.48 | přečteno: 1052x

Další články blogera

Klára Kutačová

Cesta kolem světa - Myanmarem na kole den 2.

1. den jsem dojela z hraničního města Myawaddy do malého městečka Kawkareiku a dnes mě čeká přejezd do Hpa An, kde se chci den až dva zdržet.

9.1.2020 v 14:00 | Karma článku: 16.99 | Přečteno: 279 | Diskuse

Klára Kutačová

Cesta kolem světa - Myanmarem na kole den 1.

Sedím v nočním autobusu z Bangkoku na hranice s Myanmarem, který mám v plánu přejet na kole. Sama nevím, proč mě taková věc vůbec napadla a jestli vůbec půjde realizovat. Ale za pokus to stojí...

7.1.2020 v 14:00 | Karma článku: 17.09 | Přečteno: 400 | Diskuse

Klára Kutačová

Cesta kolem světa - Bangkokem na kole i na lodi

Můj pobyt v Bangkoku se blíží skoro ke konci. Kolo mám a čekám už jen na víza do Barmy, takže se automaticky nabízí možnost, že se v mezičase po okolí projedu na svém novém přibližovadle.

2.1.2020 v 14:00 | Karma článku: 17.32 | Přečteno: 250 | Diskuse

Klára Kutačová

Cesta kolem světa - Návrat do Bangkoku

Z Laosu se vracím zpátky do Thajska. Tedy konkrétně zase do Bangkoku, abych si vyzvedla kolo, zařídila Myanmarská víza a tak...

16.12.2019 v 16:00 | Karma článku: 14.70 | Přečteno: 313 | Diskuse

Další články z rubriky Cestování

Alena Šnajdrová

Co mě v Norsku zaujalo

Kdysi dávno v pubertě jsem zarytě tvrdila, že každá reakce je lepší než žádná reakce - tedy i ta záporná. Sice jsem za ty roky spoustu věcí přehodnotila, ovšem pravda je, že Norsko mě v žádném ohledu nenechalo chladnou.

21.1.2020 v 0:03 | Karma článku: 25.11 | Přečteno: 1054 | Diskuse

Libor O. Novotný

Duhové hory - nejbarevnější pohoří na světě

Fotky z čínských Duhových hor jste už určitě viděli. A téměř jistě jste jim nevěřili, protože byly nepřirozeně přibarvené. A to je škoda, protože jsou úžasné i bez přibarvování, které jim ubírá na důvěryhodnosti a zbytečně škodí.

20.1.2020 v 15:00 | Karma článku: 14.18 | Přečteno: 328 | Diskuse

Pavel Liprt

Bešeňová a Drevený artikulárny kostol Svätý Kríž

Při našich cestách si vybíráme místa, kde se nachází nějaká zajímavá socha, kaple či kostel. Jinak tomu nebylo ani v případě výletu na Slovensko do obce Bešeňová, která leží v srdci kraje zvaném Liptov.

18.1.2020 v 8:22 | Karma článku: 16.34 | Přečteno: 289 | Diskuse

Helena Králová

Z kanceláře na jachtu - poprvé na lodi

Na jachtu mě přivedla především má cestovatelská vášeň, která začala za dob studií na vysoké škole a absolvování programu Erasmus v Řecku. Následovala cesta na Nový Zéland, kde jsem byla půl roku, a poté návrat do tepla kanceláře.

17.1.2020 v 15:39 | Karma článku: 18.81 | Přečteno: 763 | Diskuse

Jan Tomášek

Předvánoční Letovice

Necelých dvanáct volných hodin mezi směnami, což si tedy z Brna nezajet někam nedaleko, například do Letovic. Na to, že budou za pár dnů vánoce, počasí zrovna nevypadá, ale alespoň zaujme jeden tématický obrázek na nádraží.

16.1.2020 v 10:42 | Karma článku: 8.44 | Přečteno: 262 | Diskuse
Počet článků 265 Celková karma 16.82 Průměrná čtenost 1094

Jsem občas trochu cynik a často naivní snílek...

Snila jsem o cestě kolem světa, se kterou jsem začala pomalu a pozvolně před devíti lety, kdy jsem se vydala poprvé sama do Íránu, kam jsem se ráda ještě dvakrát vrátila. Od té doby jsem se snažila (většinou sama) každý rok vycestovat do bližších i vzdálenějších míst, nasávat jejich atmosféru a co nejvíc fotit.

Moje prozatím největší, nejdelší a nejvzdálenější cesta se uskutečnila od 8. ledna do 17. srpna 2017 kdy jsem se nejprve přidala do devítičlenné posádky na  cestu Aviou Jižní Amerikou https://www.facebook.com/aviou.cz/ a následně již sama pokračovala do USA, Kanady, Jihovýchodní Asie a Západní Evropy. Během 222 dní jsem navštívila území 20 států a vystřídala rozličné dopravní prostředky včetně skládacího kola, které jsem koupila v Bangkoku, projela na něm kousek Barmy a nakonec ho letadlem dopravila do Portugalska a (ne)dojela s ním do Santiaga de Compostela. Tím jsem obletěla a objela zemi kolem do kola, viděla nespočet nádherných míst, zažila mnoho neskutečných věcí a hlavně jsem potkala spoustu úžasných lidí.

A o tom všem bych vám ráda vyprávěla s pomocí svého blogu...

Najdete na iDNES.cz