Tyrkysová země II - (26.) - Poklad v parku

Vystoupila jsem z vlaku a přišla si stejně ztracená, jako když jsem sem před 14ti dny přijela. Tentokrát ovšem ne proto, žě bych nevěděla, co mě čeká, ale proto, že jsem věděla, že už je to všechno za mnou. Tedy téměř...

Opouštím nádražní halu, přede mnou parkoviště taxíků a autobusové nádraží. Kdybych jen věděla, jak poznat tu zastávku autobusu, kde jsem přestupovala z metra. Já to ovšem nevím, tak se o to nebudu ani pokoušet. Jedna zastávka by měla být i tady v okolí a možná bude i na správné trase. A hlavně, co se tak z minula pamatuji, nebylo to daleko. Stačí drobné rozhlédnutí a i směrovku na ní najdu. Kilometr a půl - za 15-20 minut tam dojdu, i kdybych nechtěla.

„Taxi? Taxi?“ vrhají se na mě řidiči, když procházím přes parkoviště.

Ale prd, já si tam dojdu, nějak ty kvanta času do odletu zabít musím.

Pro jistotu kontroluji, zda skutečně letím ve 2 ráno.

3:40. Takže ve 2 ráno ano, ale pouze být na letišti. A já tak optimisticky doufala, že o půlnoci budu odbavená a ve dvě už spokojeně spinkající v letadýlku, tak nic no. Než zase zabalím letenky a vyrazím k metru, potkám ještě znovu onoho svého pána. Ujišťuje se, že vím, kam a jak jdu a pak už mizí neznámo kde.

Vydávám se podél hlavní silnice ve směru ukazatele a proti mě jede trolejbus. Trolejbus. Úplně obyčejný škodovácký trolejbus. A ještě řekněte, že má pantogaf, co projektoval táta a já se jdu někam zahrabat. Navíc barevné provedení je až neuvěřitelně podobné těm Plzeňským, jen místo bílého pruhu tady mají žlutý.

Uvažuji nad tím, že se jen tak ze zvědavosti svezu, ale když nevím, kam jedou, nebyl by to dobrý nápad. Třeba někdy příště. (Btw.: Přepážka mezi mužskou a ženskou částí je tady vyřešena jednoduše. V místě, kde je kloub, moje nejoblíbenější pozice pro jízdu v trolejbusu nejsou jen tyče po stranách, ale kolem dokola, takže tam nikdo stát nemůže.)

Stále rovně za nosem, až k zastávce metra. A protože jsem v domnění, že vidím vchod do metra, před tím přešla na druhou stranu, přičemž jsem se skoro potkala s projíždějícím nákladním vozem, musím momentálně přecházet znovu. Naštěstí je tu nadchod. Pod ním odbočím doprava a přes malé volné prostranství dorazím až ke vstupu do metra. Zakupuji jednosměrnou jízdenku a po poradě s Lonely planet a seznamem zastávek se vydám dolů k vlakům. A zrovna jako na potvoru na špatnou stranu. Ale co, sportem ku zdraví, tak si vyběhnu schody nahoru a zase dolů.

Dámský vagón je jasná volba, byť se nasoukám až k přepážce do vagónu obojetného, protože je tam nejvíc místa na batohy. Vystupuji na Telequani avenue, kde mě jako první vítá hezky obnovený a do dálky zářící nápis Down with USA. Alespoň to na těch fotkách bude vypadat ještě líp a bude vidět, že si na tom stále trvají a ne že to je 30 let starý relikt na který se pomalu, ale jistě zapomíná. Za rohem mě čeká malé zklamání, millitary shop, kde jsem chtěla nakoupit šátky je zavřený. Uhodnete důvod? Ano, správně, rekonstrukce.

Přecházím podél zdi, hledám nejvhodnější místo na focení. Jako první si ověřím, že nikde nestojí vojáci. Nestojí. Kamera taky směřuje na druhou stranu a ani tu nechodí moc lidí. Perfektní. Shazuji malý batoh na zem ke stromu, udělám 3 fotky, posunu se o několik metrů, nafotím zbytek, uklízím foťák beru batoh a mizím do metra, než třeba někoho napadne, že jsem dělala něco, co jsem neměla.

Počkám si na konci nástupiště zase na první vagón a jdu počítat zastávky, které musím ujet, než budu na Mirdamadu. Slečna vedle se mě hned ptá kam jedu. Vysvětluji, že na Mirdamad, odkud chci do Mellat parku. Rozhlédne se po vagónu a zavolá, kdo jede tímto směrem. Hlásí se jiná slečna.

„Tak jo, ona tě tam odveze.“

„Ne, ne, to je v pořádku, já už tam byla. Jen se dívám, kolikátou stanici vystupuji.“

„To je v pořádku, ona tě tam odveze.“ ujistí mě slečně než vystoupí. V tu chvíli se mě ujme ta druhá.

Čekám, že mi řekne, kdy vystoupit, ale ona tu péči o mně bere zcela vážně.

„Pojď za mnou.“ Neodporuji a jdu, stejně se z toho metra jinudy vyjít nedá.

A už chytá taxík.

„Chodím kousek od parku na univerzitu, takž není problém tě tam dovést.“

„Děkuji.“

Skládáme se do auta, ona podává taxikáři 10 000. Hledám totéž, ale ona, že ne, že už zaplatila. Tak chci dát 5 000 jí.

„Ne, ne, ne, to je dobré.“

„Nemůžeš za mě platit, jsi student. A studenti nemají moc peněz.“

„Ty jsi taky student!“ To mám z toho, že tady zásadně tutlám, že už pracuji. A hlavně, kde pracuji.

Ach jo, nedá si říct a nedá až dokud nevystoupíme u silnice kolmé k té, po které jsme přijeli.

„A teď půjdeme na autobus.“

Přejdeme v podstatě doprostřed silnice. Dva pruhy jedou dolů, pak jeden nahoru a zase jeden dolů. My potřebujeme ten nahoru. A autobus nám právě jede, takže trochu popoběhneme a soukáme se dovnitř.

„A zaplatím já, ano?“ Sice je tam cenový nepoměr, ale alespoň trochu bych měla lepší pocit.

„Ne, ne, to v žádném případě, já to zaplatím.“

Sedáme na dvě volná místa a Fatimeh má rázem spojence Sarah.

„To je naše tradice, že když někoho potkáme poprvé, je naším hostem.“

„A jak vám to můžu oplatit?“

„Tím že to přijmeš.“

Sakra, to je tak divný. Ale odporovat asi vážně nemá cenu, tak co můžu dělat. Poděkování mi přijde jako málo a nic jiného udělat nemůžu. Tak poděkuju snad milionkrát, než mě začnou postrkovat ke dveřím, že tady vystupuju. Loučím se, popřeji Fatimeh hodně štěstí se zkouškou, na kterou jede, zamávám děvčatům a čekám až autobus přejede, abych mohla bezpečně přejít.

Jsem v Mellat parku. Randící místo, no to bude ještě zážitek, vzhledem k tomu, že mi tentokrát nedělá společnost ani ten „bratranec“, ale jenom dva batohy a spousta vzpomínek a představ.

Jako první zasednu na lavičku, že zlikviduji zbytek snídaně. V tu chvíli mi začnou dělat společnost alespoň místní kočky a ptactvo, oboje proto, že vycítí možný přísun jídla. Tak nevím, jestli tady i kočky žerou pomeranče? (Asi bych se tomu divila stejně, jako když můj pes zhltl kamarádčiné mamince mandarinku.)

Po jídle se vydám splnit účel své cesty sem. Find the geocache. Mám mapu, mám spoiler photo, co by mi v tom tedy mohlo zabránit? Vyndám mapu a zjistím, že jak mi přišla naprosto geniální a srozumitelná, když jsem jí před třemi týdny tiskla, teď netuším, kudy vlastně jít. A letecký a k tomu ještě černobílý snímek se taky netváří, že by mi nějak pomohl. Což znamená jediné, projdu si celý park, než narazím na jezírko. Cestičky tu mají takové milé optimistické názvy, takže než abych šla jednou z nich, pustím se rovnou po nějakých schodech nahoru mezi borovice.

Vyfuním až na vrchol a tam nic. Zelené nic v podobě trávníku a v něm provokativně zapíchnuté cedule, že se na trávu nesmí šlapat. Jak jinak. Co teď? Slézt dolů a vybíhat to někde po cestičce, nebo to risknout, přeběhnout těch deset metrů a být na chodníku? Evidentně nejsem první, kdo se takto nachytal, vzhledem k tomu, že na vyšlapaném blátivém plácku se dají identifikovat i jíïné, než moje stopy. Rychlý pohled vlevo, vpravo a už běžím. Kamenný chodníček k asfaltové cestě a nikdy jste mě nikdo na té trávě neviděl. Písk, písk, jdu dál.

Vpravo jsou posilovací stroje a za nimi plot, tam už rybníček nebude. Musím doleva, před sebou mám už jen celý park. A ta keška je nano. Výhled skutečně optimistický. Kam se na to hrabe jehla v kupce sena, vzhledem k tomu, že park má 371 770 m2 a keška zabírá plochu max 1 cm2. (Převeďte si sami...) Pravda hledání je ulehčeno o plochu rybníka, který můžu odečíst, zároveň vím, že se keška nachází pod lampou takže se počet možností snižuje na pouhé stovky.

Dobrá zpráva této chvíle – vidím rybník. Je oplocený a plavou na něm kachny. Za ním se rýsuje panorama několika satelitů, ale žádných maličkých tintítek, to jsou talíře, že musí smažit holuby za letu. Udělám pár fotek kachen a všimnu si, že mě nenápadně, ale zcela jistě sleduje parta tří mladíků. (Těžko být nenápadný, když za někým lezu do slepé uličky.)

Ověřuji si to svojí osvědčenou kličkovací metodou. "Ale no tak, mládeži, dejte mi svátek." Proč proboha přitahuju sotva 18ti letý mláďata? To vážně v tom šátku vypadám až TAK mladě? Docela rychle jich ovšem začnu mít dost, jenomže jak se jich zbavit, když na angličtinu nereagují? Stačí si vybrat dobrou chvíli. Jdu kolem rodinky se dvěma malými dětmi. Přímo před nimi na kluky zakřičím a zároveň rukou ukážu, ať jdou pryč. Otec od rodiny se zastaví, podívá se na ně, na mě, na ně a kluci odchází. Hooray.

Zdá se, že jsem na správné straně rybníka. Nacházím se nahoře nad fontánou s bustami, jež byla v rekonstrukci loni, nicméně ze shora je na ní taky prd výhled. Vyndám mapu a skučím, co mě to kdy popadlo, pokládat tohle za geniální vodítko. Domeček se spirálovitou střechou je sice dokonalý, ale jak mám ze spodu proboha poznat, že to má střechu do spirály a není to obyčejný kulatý altánek? Začínám se modlit, aby ať je to, co je to, mělo to nepřehlédnutelně nepříčetný tvar ze všech směrů. A mám štěstí, je to voliéra plná rozličných ptáků. Od slepic po nádherné červené papoušky, kteří se s radostí předvádějí. (Přejde bidýlko, dojde k otevřeným skleněným dveřím – za nimi je ještě mříž – ukloní se a dojde zpátky.)

Při pozorování tohoto představení (několikrát reprízovaného) mě odchytí další skupina lidí z highschool. Chtějí si povídat. Prohodím s nimi tedy pár slov a doufám, že půjdou jiným směrem, než já. To bych tu kešku nikdy nenašla. A vezmu – li v úvahu, že už bych měla být kousek od ní, nemůže se mi ocásek tvořený mudly ani trochu hodit. Naštěstí mají cestu dolů zatímco já doprava. A zrada, kde má být podle mapy jedna cesta, jsou hned dvě. Na první pokus samozřejmě volím tu špatnou. Dobré je, že lampy na každé z nich jsou jiné. Tím pádem odhalím správný lampový design, najdu spoiler foto a už není problém identifikovat správné místo.

Problém je, že na mě kouká místní parkový hlídač. Ten co má v puse píšťalku a střeží, zda se někdo neodváží ani špičkou prstu dotknout travního porostu. V zájmu nenápadnosti vyndavám svojí knížku s citáty a simuluji, jak jsem hluboce zabraná do její četby. Když konečně odvrátí zrak, stačí sáhnout pod lampu a mám, pro co jsem přišla. Skutečně nanokeš, jen co je pravda. Na výšku to má cca 0.5 cm a v průměru tak centimetr. A logbooku se ven nechce ani za nic. Byl to trochu boj, ale podařilo se. OK, teď ještě kdybych si v nějakém pominutí smyslů nedala tak dlouhou přezdívku, abych se vešla do jedné kolonky a bylo by všechno dokonalé. Jsem zalogovaná, můžu vrátit schránku na místo. Hlídač se momentálně nachází rovnou ve dvou vydáních a za mnou zametá místní údržbář. Provedu bleskovou akci simulující hledání zapadlého jeleního loje za strategicky umístěnou krosnou a můžu jít dál.

Cíl jež jsem si dala pro tento výlet je splněn, takže co dál?