Pondělí 20. ledna 2020, svátek má Ilona
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
  • Pondělí 20. ledna 2020 Ilona

Tyrkysová země II - (27) - Poslední odpoledne

5. 02. 2011 12:32:10
Můj cíl zde byl splněn, Geocache nalezena a vrácena na místo a přede mnou je ještě 12 hodin v Teheránu. Jak je využít?

Pro začátek dojít na konec parku, slézt dolů, podívat se na fontánu, sehnat něco k jídlu, chytit taxík a odjet zevlit na letiště. V parku je dobře, jen trochu chladno, zataženo a se všudypřítomným prachem. Ale to jsou takové ty běžné veselosti velkoměsta, takže mě to až tak nefascinuje. Na to, kolik lidí tu bylo minule v noci, musím konstatovat, že tentokrát tady bylo téměř vylidněno. Zvláště v druhé části, kde stálo několik roztomilých altánků. Rekonstruovaných obehnaných ze všech stran žlutou danger páskou.

DSC_7975.JPG

Pomalu sestupuji do dolní části, kolem zajímavě sestřihaných stromů, zelených schodů, které si dokážu představit jako schůdky na verandu domečku Křemílka a Vochomůrky, kdyby nějakou verandu měli. Ocitám se v místech, ke jsem svoji ošišoidní chůzi (*okružní je od slova kruh, ošišoidní od slova šišoid, vyjadřující přesněji tvar parku) začala. Pár fotek fontány, sochy auta a jdu lovit stravu. Na mapě nějaká ta restaurace zakreslená je, ale jako první zkusím blízké obchodní centrum, zda náhodou nenajdu něco tam. Našla jsem fajn pána, který žije na střídačku v Německu a tady. Tak jsme si hezky popovídali, poradil mi, že letiště je na jihu, ne na severu, takže mám zase hezky dojet dolů a taxík chytat až tam. A taky, že tady stravu hledat nemám, protože není čas oběda, takže je všude zavřeno, nehledě na to, že je tu hodně draho. I když možná nějaký ten fast food by se našel.

DSC_7980.JPG

No ne že by mě nějak nadchlo stravování ve fast foodech, ale místní pizza, na kterou jsem slyšela víc kritiky než chvály, mě zajímá. To přeci nemůže být až tak špatný. (Na druhou stranu, nechutnalo to člověku, co se běžně cpe lilkem, takže by měl být relativně odolný...) Zamířím do prvního Pizza obchodu, který potkám. Obrázková nabídka je fajn, ukazuje, že v podstatě pizzi mají tři, jinak samé sandwiche. Ale nejsou ani drahé, ani nevypadají špatně a hlavně jsou obrovské. Nicméně já přišla na pizzu. Poptám se, co na které je a vybírám si sýrovo-česnekovou.

DSC_7983.JPG

A pak už prosklenou výlohou můžu sledovat kompletní výrobní proces jídla. Sednu si k tomu na zídku a pozoruji. Sem tam se na mě někdo z kuchařů usměje. Jídlo mám během deseti minut. Zabalené v krabičce, nakrájené na příčetné kousky, by se to dalo pohodlně jíst. Vypadá to dobře, voní ještě líp. Navíc normální pizzu až tak nemusím, takže mi ani v nejmenším nevadí, že tohle je vlastně chleba zapečený se sýrem a česnekem. Se svačinkou se usadím na lavičku, v zájmu nezmrznutí si obleču i kabát (evidentně už se připravuji na pobyt v chladných krajích Českých). A pouštím se do jídla. V jednoduchosti je síla, mě to rozhodně chutnalo a i hlad mě přešel. Jsem spokojená.

DSC_7989.JPG

Sluníčko začíná zapadat, takže všechno získává oranžový nádech. Poetiku momentu narušuje krkavec, který vedle mě vyhazuje z koše odpadky a snaží se najít něco, co by mohl sezobnout. Marně. Kdyby to po sobě zase ten pták zatracená uměl uklidit. Zvedám se k odchodu, do koše mu přidám krabičku, ve které zbylo pár drobků. Jen nevím, zda mu pojede ten česnek.

DSC_7990.JPG

Kontroluji čas. Odlet za 11 hodin. Jestliže teď chytím bus na metro, dojedu na IK square a tam chytím další taxík, znamená to, že budu na letišti minimálně 9 hodin. To je delší sezení než denně v práci, do toho nejdu. Radši jdu pěšky na to metro. Sice bude za chvíli tma, ale na Mirdamad to není až tak daleko. (V případě, že tam trefím, což by až takový problém být neměl, ve chvíli kdy najdu správnou odbočku.)

DSC_7991.JPG

Podél parku, policejní nemocnice a sídla červeného půlměsíce dojdu ke křižovatce, kde čekám, čekám, čekám a nakonec na mávnutí policisty přejdu na červenou. Proč ne, když mi to povolila úřední osoba. Vydávám se rovnou za nosem, potkám místo, kde jsme vystoupily z taxíku – jsem tu dobře. Cesta se netváří nikterak zajímavě až do chvíle, kdy chodník vede dolů, zatímco silnice nahoru. A pod ní další, oplocená, takže se nedá přejít. Ale na druhé straně to vypadá, že by to jít mohlo. Podběhnu most, přeběhnu parkoviště, jeden přechod a cesta může pokračovat. Silnice se po několika metrech vrací na úroveň chodníku, takže mám zpět jistotu, že jdu dobře. Jen mám pocit, že už jdu nějak moc dlouho. Radši se ptám, kde to metro má být, abych ho třeba náhodou nepřešla. Paní se se mnou odmítá bavit. To se mi tu snad stalo prvně, že by mě někdo cíleně ignoroval. Druhá už je moc ochotná a ujistí mě, že jsem nic neminula a metro už je kousek. Měla pravdu, stačilo ujít pár metrů, abych viděla žlutou ceduli.

DSC_7993.JPG

Kupuji jednosměrný lístek. Není cesty zpět (do říše fantazie) na cestě zpět (do reality). Sedím na zemi u konce nástupiště. Slečna vedle si upravuje šátek ve vysokém zrcadle, které tu stojí a já netuším jeho původní účel. Čekám na metro, které mě odveze do středu města. Možná bych se mohla zastavit ve Firuzehu. Dát si tam čaj a domluvit se, že tam počkám tak, jako loni. Ale letos by to bylo hloupé, když jsem tm nakonec bydlela jen první den. Je čas splatit svůj dluh štěstí. Ty hodiny, které jsem mohla navíc strávit s přáteli v Silk roadu teď zaplatím sezením na letištní lavičce, sama, jen toulající se ve vzpomínkách.

DSC_7995.JPG

Vlak zastavuje. Hrneme se dovnitř. Teheránská hra na přetlačovanou začíná. Sundavám batohy, jedu 12 zastávek, tak ať nevraždím lidi kolem. Slečna vedle ochotně jeden z batohů podepře nohou, když vidí, že nemám čím držet obě zavazadla a zároveň sebe. Omluvím se jí a poděkuji. Jen se usmívá, vždyť to je přece normální, že si lidé pomáhají, když potřebují. Na každé zastávce probíhá přeskupování lidí, jak se vystupuje a nastupuje. (Bohužel se víc nastupuje). Nakonec se dostanu s pomocí dvou dam až k jedněm dveřím, kde opřu batohy o sklo dělící mě od sedačky vedle. Opírám o něj i sebe, zadnicí nad krosnou, balancuji na jedné noze. Stejně jako paní vedle mě. Obě na stejné noze, mojí. Ale ostatní na tom nejsou ani o trochu líp.

DSC_7996.JPG

Slečna vedle vyzvídá, kam jedu. Když řeknu, že na letiště, začne mi vysvětlovat, že k tomu je nejlepší jet až na konečnou. Je to blíž a jezdí z tama mnoho taxíků. Představím si dalších 15 zastávek v tomhle narvaném vagónu, porovnám to s prázdným autem a stejně nakonec dojdu k závěru, že opravdu dojedu až a tu konečnou. Tady už jsem snesitelně zaklíněná a neláká mě představa, že bych se měla i s batohy prodírat ven. Navíc se postupně začíná skutečně vylidňovat, až nakonec získám tolik životního prostoru, že si můžu sednout. Na zem, jako některé přítomné kolem. Ta, co sedí vpravo ode mě, vyndavá z kapsy zrcátko a likviduje nános barviček z obličeje. Stejně tak sundavá velký korálkový náhrdelník a náramek a ukrývá je na dno batohu. Že by jela z rande? Nebo jednoduše ze školy a rodiče nemají rádi, když se jakýmkoliv způsobem zdobí? Vystupuje zastávku přede mnou.

DSC_7999.JPG

Ujela jsem 28 stanic, ve vagónu už nás moc nezbývá. Jsme tady, čas vystupovat. A nebo zůstat sedět a třeba do půlnoci jezdit sem tam, hádat, kam kdo jede a proč. Vystupuji, ujímá se mě paní se zalepeným nosem. Oblíbenost plastických úprav nosu tu od loňska neklesla. Vyjdeme schody na čerstvý vzduch. Venku je tma jak v pytli, jen v dálce svítí rozestavěná mešita. Chci k ní jít blíž, ale paní mě nechce pustit, že tady mám taxík. Snažím se jí vysvětlit, že ten zatím nepotřebuji, protože se chci jít ještě projít. Ona to pochopí, ale jakýsi žebrák, co jde za námi ne. Začne na mě mluvit německy. Anglicky se mu snažím říct, že německy neumím. Nevzdává to a stále za mnou něco huláká. Mám jediné štěstí, že i se svým nákladem, jsem podstatně rychlejší než on, takže mu v klidu uteču. Dokonce i pár fotek obrovských, několika barvami nasvícených kašen udělám, než mě zase dožene a já se pustím do dalšího „utíkání“. Jen za sebou stále slyšim tu kulometnou kadenci němčiny. A protože jsem pako a nenapadne mě obejít budovu za roh, dojdu k závěru, že se tam nedá dostat, protože vchod je za plotem a probíhají stavební práce. (Tentokrát ne rekonstrukce, teprve se to staví.)

DSC_8009.JPG

Vracím se ke stanici metra - lovit taxi. Není jich tady to obrovské množství, co říkala slečna v metru. Upřímně řečeno, jsou tu celé dva. To by mě tedy zajmalo, jak se tady budu tvářit, že v žádném případě nemám zájem, když nadsadí cenu? Těžko řeknu, že jdu jinam, když tu jiné auto není. A navíc, kolik to odsud vůbec může stát? Vždyť já nemám nejmenší ponětí, kde vlastně jsem. Řidič nabízí, že mě odveze za 100 000 IR. To zní i reálně, vzhledem k tomu, že do centra jsem jela za 200 000. A tak jo, jedem.

DSC_8012.JPG

Autor: Klára Kutačová | sobota 5.2.2011 12:32 | karma článku: 14.70 | přečteno: 1089x

Další články blogera

Klára Kutačová

Cesta kolem světa - Myanmarem na kole den 2.

1. den jsem dojela z hraničního města Myawaddy do malého městečka Kawkareiku a dnes mě čeká přejezd do Hpa An, kde se chci den až dva zdržet.

9.1.2020 v 14:00 | Karma článku: 16.97 | Přečteno: 274 | Diskuse

Klára Kutačová

Cesta kolem světa - Myanmarem na kole den 1.

Sedím v nočním autobusu z Bangkoku na hranice s Myanmarem, který mám v plánu přejet na kole. Sama nevím, proč mě taková věc vůbec napadla a jestli vůbec půjde realizovat. Ale za pokus to stojí...

7.1.2020 v 14:00 | Karma článku: 17.08 | Přečteno: 398 | Diskuse

Klára Kutačová

Cesta kolem světa - Bangkokem na kole i na lodi

Můj pobyt v Bangkoku se blíží skoro ke konci. Kolo mám a čekám už jen na víza do Barmy, takže se automaticky nabízí možnost, že se v mezičase po okolí projedu na svém novém přibližovadle.

2.1.2020 v 14:00 | Karma článku: 17.32 | Přečteno: 249 | Diskuse

Klára Kutačová

Cesta kolem světa - Návrat do Bangkoku

Z Laosu se vracím zpátky do Thajska. Tedy konkrétně zase do Bangkoku, abych si vyzvedla kolo, zařídila Myanmarská víza a tak...

16.12.2019 v 16:00 | Karma článku: 14.70 | Přečteno: 313 | Diskuse

Další články z rubriky Cestování

Pavel Liprt

Bešeňová a Drevený artikulárny kostol Svätý Kríž

Při našich cestách si vybíráme místa, kde se nachází nějaká zajímavá socha, kaple či kostel. Jinak tomu nebylo ani v případě výletu na Slovensko do obce Bešeňová, která leží v srdci kraje zvaném Liptov.

18.1.2020 v 8:22 | Karma článku: 15.56 | Přečteno: 275 | Diskuse

Helena Králová

Z kanceláře na jachtu - poprvé na lodi

Na jachtu mě přivedla především má cestovatelská vášeň, která začala za dob studií na vysoké škole a absolvování programu Erasmus v Řecku. Následovala cesta na Nový Zéland, kde jsem byla půl roku, a poté návrat do tepla kanceláře.

17.1.2020 v 15:39 | Karma článku: 18.13 | Přečteno: 719 | Diskuse

Jan Tomášek

Předvánoční Letovice

Necelých dvanáct volných hodin mezi směnami, což si tedy z Brna nezajet někam nedaleko, například do Letovic. Na to, že budou za pár dnů vánoce, počasí zrovna nevypadá, ale alespoň zaujme jeden tématický obrázek na nádraží.

16.1.2020 v 10:42 | Karma článku: 8.40 | Přečteno: 254 | Diskuse

Peter Krivda Soliwarski

Potulky LXIV - Kőszeg /H/

...akýsi pán umýval okná v náprotivnom dome a sem tam zaznamenával prechádzajúcich, obzerajúcich, fotiacich, ale nedal sa rušiť. Veď bol máj a v máji by mali byť okná číro priepustné všetkému krásnu...

15.1.2020 v 19:12 | Karma článku: 5.88 | Přečteno: 104 | Diskuse

Jan Lněnička

České dráhy zrušily zpáteční jízdenky

Možná s touto zprávou přicházím s křížkem po funuse, ale já jsem té zprávě, kterou mi sdělila manželka, když po mně chtěla, abych podepsal petici právě proti tomuto zrušení, nechtěl věřit.

13.1.2020 v 16:05 | Karma článku: 29.99 | Přečteno: 2601 | Diskuse
Počet článků 265 Celková karma 16.81 Průměrná čtenost 1094

Jsem občas trochu cynik a často naivní snílek...

Snila jsem o cestě kolem světa, se kterou jsem začala pomalu a pozvolně před devíti lety, kdy jsem se vydala poprvé sama do Íránu, kam jsem se ráda ještě dvakrát vrátila. Od té doby jsem se snažila (většinou sama) každý rok vycestovat do bližších i vzdálenějších míst, nasávat jejich atmosféru a co nejvíc fotit.

Moje prozatím největší, nejdelší a nejvzdálenější cesta se uskutečnila od 8. ledna do 17. srpna 2017 kdy jsem se nejprve přidala do devítičlenné posádky na  cestu Aviou Jižní Amerikou https://www.facebook.com/aviou.cz/ a následně již sama pokračovala do USA, Kanady, Jihovýchodní Asie a Západní Evropy. Během 222 dní jsem navštívila území 20 států a vystřídala rozličné dopravní prostředky včetně skládacího kola, které jsem koupila v Bangkoku, projela na něm kousek Barmy a nakonec ho letadlem dopravila do Portugalska a (ne)dojela s ním do Santiaga de Compostela. Tím jsem obletěla a objela zemi kolem do kola, viděla nespočet nádherných míst, zažila mnoho neskutečných věcí a hlavně jsem potkala spoustu úžasných lidí.

A o tom všem bych vám ráda vyprávěla s pomocí svého blogu...

Najdete na iDNES.cz