Úterý 21. ledna 2020, svátek má Běla
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
  • Úterý 21. ledna 2020 Běla

Tyrkysová země II. - (28.) - Odlet

16. 02. 2011 20:07:34
Po delší odmlce jsou tu poslední chvíle mojí cesty. Pár hodin na letišti a let domů...

Jen mám nevím proč takový podivný pocit, takže batohy do kufru nedám a radši si je složím vedle sebe na sedadlo. Moc libě se na to sice netváří, ale nechá to být. Vyjíždíme z parkoviště, což nás stojí trochu dohadování s vojákem. Jestli jsem to dobře pochopila, tak aby nám otevřel závoru a nemuseli jsme to někudy objíždět. Po pár minutách a názorné gestikulaci nám opravdu otevírá.

Míjíme jiné auto a vjíždíme na dálnici. Divný pocit mě stále neopouští. Ach jo, paranoiku, jestli to takhle bude i na letišti, tak mě čeká pěkně hnusných 8 hodin. Jsme z boku a kousek nad mešitou, takže vidím, že se do ní skutečně dalo bokem vstoupit. Nu což, holt příště. A třeba jí zase bude ještě větší kus, takže to bude stát víc za to. A bez Německy řvoucích žebráků.

Jedeme tmou, cedule u cesty tvrdí, že jsme 20 km od letiště. Poloviční cesta, poloviční cena, ono to fakt odpovídá. Chce se mi spát. Měla bych asi tak 15 minut na to se prospat v autě, než tam dojedeme. To asi není moc efektivní. S malou zastávkou u mýtné brány dojedeme v poklidu na letiště. Z auta vystupuji, přičemž pevně držím oba batohy neustále v ruce. Odkládám je na chodník, najdu 100 000, podám je řidiči, on poděkuje a odjede. A špatný pocit je pryč. Tak tohle fakt nechápu. Ale hlavně, že jsem tady.

Poberu věci a přesouvám se do odletové haly, mého útočiště po několik následujících hodin. Zběžně kouknu na tabuli odletů.

A kurva!“ Znovu si čtu stejný řádek. Let Teheran -> Istanbul 4:30 Cancelled. Co budu dělat? Raz, dva, tři, nádech, výdech, hlavně se uklidnit, jít se přeptat na informace, co se děje. Vyndám potvrzení k letence, znovu kouknu na tabuli a „Alláh o akhbar!“

Není nad to, když si pamatuji, jaká čísla se objevují v mém letu, ale ve špatném pořadí. Protože můj let ve 3:40 má poznámku On time. Jak tak stojím pod tou cedulí, rovnou si sednu na zem. Tak tohle byl ten nejodpornější šok za celou cestu.

Jdu se porozhlédnout kolem, zda se někde najde volné místo na sezení. Všechno beznadějně obsazeno, tak si dám kolečko k příletové hale, alespoň cestou zjistím, jestli tu je nějaká příčetná restaurace, kde by se dalo najíst. Příčetného nic, jen jeden fast food. Že já nevystoupila na IK, už jen kvůli tomu Baharestánu. Teď už je ovšem pozdě fňukat, budu se muset spokojit s tím, co je. Objednám si kuřecí nugety a protože mají jedinou přílohu, není z čeho vybírat. OK, budou hranolky. I když dle názvu to budou Franch Frizz. Tomu tedy říkám rozloučení s Iránem.

Sedám ke stolu a čekám na jídlo. Do toho vždycky od vedlejšího stolu odběhne člověk, omluví se, že ruší, položí otázku, odběhne s odpovědí ke svému stolu, přijde znovu, zase se omluví, další otázka a vydrží to celou dobu, co čekám na svoje jídlo a co jej jím. Kuře s kyselou okurkou v bagetě. Okurky putují okamžitě do odpadního exilu, než zvládnou kontaminovat celý zbytek jídla a učinit jej tak ještě více nepoživatelným. Spořádám necelou polovinu a zbytek zabalím, že se bude hodit později. Času mám před sebou ještě spoustu. Stejně jako mám značný deníkový deficit, takže plán je jasný. Jdu psát. Najdu místo na lavičce, byť nebylo primárně určeno k sezení (nemá opěradlo), ale když si zvyknu, že se nedá opřít, je to lepší než dřepkyns na zemi. (Sedněte si v sukni do tureckýho sedu... To mi nedělalo problém jen v metru, tam byly stejně samý ženský.)

Píšu, do toho běží nějaký film v televizi. Takový hodně retrospektivní a přiměřeně pesimitický. Začal výbuchem v nemocnici a tím, jak tam padá k zemi nějaká zdravotní sestra. Poté se odehraje to, co se jí stalo před tím. Znovu výbuch, ale tentokrát o pár vteřin delší záběr, na muže, který ji okrade o zlatý náramek, místo aby jí pomohl. A zase střih a dozvíme se, co je ten chlap zač. A takhle to jde celý film, až vše nakonec skončí tim, že sestru zachrání, v zloději se hne svědomí, náramek vrátí a ještě jí pomůže.

Další na programu jsou zprávy. Nic čemu bych rozuměla. Ne jako loni, kde to byly pořád do kola jen demonstrace, takže člověk měl i s jazykovou bariérou trochu přehled o tom, co se děje. Jdu se zase projít, po návratu spořádám zbytek večeře, řada přijde i na tři pomeranče. Myslím na Jamese a Scotta, určitě už oba spí. Je skoro půlnoc, venku tma, jen tady se refloktory činí tak, že je tu snad víc světla než ve dne.

Další procházka s pokusem nabít si telefon, ale všechny erární nokiácký nabíječky jsou obsazený. Chci se vidět, jak budu z Čech psát Petě, ať mi přijede odemknout, vzhledem k tomu, že má moje klíče. Stejně jako tím pádem budu rodinu stresovat o něco dýl. A pokud bychom k tomu měli zpoždění, měla bych se začít akutně bát, že nám do Istanbulu poletí naproti Gripeny.

1 a.m. konečně můžeme na check in. Letos už si pamatuji, že mám jít k dámské kontrole a nepáchám žádné pozdvižení. Turci mají pak vyhrazeny 4 přepážky a u každé je jeden člověk přede mnou. No stress času dost. Šněruji batoh, beru si z něj kabát, pokládám jej na váhu. 16 kg. A malý má minimálně 5. Takže jsem celý den chodila s 20 kg nákladem, to už je celkem slušný. Krosnu na žádost slečny sundám z pásu a odložím jí do prostoru za ní. No jen doufám, že tam tak nezůstane a skutečně odcestuje se mnou.

DSC_8014.JPG

Procházím přes pasovku do bezcelní zóny. A protože začínám padat žízní a konečně tu mají i něco jiného než Coca colu nebo kafe (ne děkuji, kofein zatím nepotřebuji, ten přijde na řadu až bude jo zle a navíc radši v čaji...), dávám si Rani za 6 000. Ať žijí bezcelní přirážky. Konečně se mi taky podaří najít jednu volnou nabíječku, ovšem přece na ní ten telefon nenechám bez dozoru? Kuk sem, tam, u obchodu s kabelkama je malý schůdek mezi výlohou a zdí. Akorát na to, aby se do výklenku nad ním vešlo moje ctěné pozadí.

Přijde paní a pokouší se o konverzaci.

Where are you from?“

Czech. And you? You are from Teheran?“

Have family in America.“

To je hezký.

You have a direct fly to America?“

Yes, yes, family in America.“ pak se odmlčí a dotáže se, zda mluvím anglicky. No do teď jsem si myslela, že jo.

A vzhledem k tomu, že po jejím odchodu se zase začnu nudit, začnu si ilustrovat zápisky, což beru jako předstupeň toho, co se ve finále chystám udělat. Spíš tedy s čím už jsem začala. Kreslení Iránského komiksu. Chvíli kreslím, když za mnou přijde holčina z prodejny. Očekávám, že mě jde vyhnat, ale to prý ne, jen je zvědavá, odkud jsem a tak. Bavíme se o výhodách a nevýhodách velkých zemí a měst a musím říct, že v jednom má pravdu: „Nezáleží na tom, kolik lidí kolem sebe máme, záleží na tom, jací jsou.“ Naše filosofování ovšem utne zákaznice, které se musí jít věnovat. A nás zase volají k poslední kontrole, takže jí jen zamávám přes sklo, abych neodešla úplně bez pozdravu, beru si nabitý telefon a odcházím.

DSC_8017.JPG

Házím zatím nepoužívané svršky na pás rentgenu, stejně jako batoh a rovnou pomáhám nějaké paní s jejím příručním kufříkem. Jestli tohle mělo 8 kg, tak v momentě zvedání musela začít působit jiná gravitace, protože jsem měla pocit, že zvedám betonovou tvárnici. Deutřík už jede k rentgenu. Bohové, jen ať mě nechají jít na palubu i s těmi miskami. Nikdo neřekne ani slovo, mizím, než si to rozmyslí. Chvíli ještě posedím na lavičce, navštívím nově vymalované a nazdobené toalety (oranžovo růžové stěny a všude visí obrázky.) a můžu jít do fronty na letadlo. Aaaa kabát! Vybíhám z fronty zpět k rentgenu, kde na mě kabátek čeká v krabici. Popadnu jej a vracím se, jako by nic. Kontrola pasu, letenky, po chodníčku o patro níž, tunelem k letadlu. Poslední krok z oficiální Iránské půdy.

Nacházím svoje sedadlo, krásně nad křídlem. Batoh nacpu do přihrádky a usínám snad ještě před tím, než dosednu na sedačku. Probudí mě muž sedající si vedle mě. Tím stylem, že mi odstrčí (notnou silou) ruku z opěrky a rozplácne se na svojí sedačku tak, že zabírá i kus mojí. Loket má dost těsně přede mnou. Turek odpornej. Ale nemám sílu se s ním dohadovat. Radši hypnotizuji křídlo a čekám na odlet. Na shledanou Iráne, zase se uvidíme. Brzo! Je krásně jasno, takže mám šanci vidět pod sebou noční Teherán jako na dlani. Ostrovy světla spojený zlatým řetízkem osvětlené silnice. Takhle potmě a z vrchu ani nevypadá tak špinavě. Usínám, probouzím se na jídlo. Když mi Turek nacpe loket do misky s jídlem, tak už mu něco nepěkného řeknu. Česky, abych si dostatečně ulevila.

Částečně to pochopí. Minimálně na to, že mám šanci se najíst. Tentokrát nebylo na výběr, centrálně všichni dostali těstoviny a cosi, co mělo konzistenci i chuť rozmáčeného toustového chleba.

DSC_8023.JPG

Radši se zase odebírám do čehosi podobného spánku, neb každá minuta bude dobrá. Byť i tak zítřek zaspím, vlastně dnešek, vzhledem k tomu kolik je hodin. V Turecku přistáváme přes cáry mraků. Levé ucho se pokouší vyhlásit nezávislost a dává to najevo značně bolestivým způsobem. Má smůlu. Mimo to, pro dokreslení nálady, je mlha, hnusně a (slovy klasika) chčije a chčije. Jen doufám, že kvůli tomu nebudou opožděné lety. Když už jednou musím domů, tak bez problémů, prosím pěkně. Čekám až se vykýbluje ten dobytek vedle mě, beru bágl a kabát a do přistaveného autobusu sprintem za schodů a jedním veleskokem nastoupit, než zvládnu za těch pár metrů promoknout na kost.

Na přestupu bezfrontí, nahoře v hale narváno. Vyhledám odletovou tabuli, na Prahu je ještě brzo. Tedy na to, aby měla gatu. Sedám na podstavec pro auto pod cobrazovkami a čekám. Hledat lavičku nemá efekt, neb jsou umístěné zcela nepříčetně v nedohlednu cedulí. Teda většinou, pokud zrovna nevidíte za roh. Blik, gate 225. A já až do teď žila v přesvědčení, že nejvyšší číslo tu je 222. Po paměti jdu k té, 225 je skutečně ještě za ní. A slušně daleko. Zatím jsem tu brzo, ale mám 3⁄4 hodiny sedět tam a nebo tady. A když jsme u toho, proč sedět? Lehnu si na lavičku před gatou s tím, že mě přeci ti lidé, kteří půjdou k letadlu musí zákonitě vzbudit.

Což o to, oni by asi vzbudili, kdyby ovšem (jak je pro Istanbul obvyklé) nenastala změna místa odletu. Mám 15 minut na sprint na druhou stranu letiště. Beru to jako příznak mojí naprosté nechuti pro návrat do vlasti.

Dofuním ke správné kontrole, předložím letenku a čekám, jestli plíce stihnou odletět se mnou a nebo zůstanou tady, zřejmě jsem je totiž zapomněla u dvěstědvacetpětky. Zdá se, že všichni už jsou v letadle, ale když tam vstoupím, přijde mi nepatřičně prázdné. Že bych zase přehlédla nějaké zpoždění? Nepřehlédla, jednoduše letíme v necelých 30ti lidech v boeingu pro 158. Proč ne, alespoň si můžu odsednout od toho fracka, co sedí za mnou a kope mi do sedačky. (Ach jo, to už tu letos jednou bylo, tak proč znova?)

Start proběhne bez komplikací, Constantinpol z vrchu vypadá jako městečko pro panenky, co jsem měla jako malá. Cesta je fajn, ani žádné turbulence na zpestření se nekonají. K jídlu máme ty stejné těstoviny, jen místo toho oslizla jsou míchaná vajíčka a zelenina. Chvíli si pospím, ale když se uložím přes sedačky, zahlásí, že jdeme na přistání. Jsme nad Vídní, ale taky nad mraky, takže zatím nemám ten šok z přítomnosti sněhu. To teprv přijde. Klesáme. Přemýšlím o tom, že Van Gogh neměl s tím uříznutým uchem špatný nápad, možná by bolelo míň. Pod námi zasněžená republika. Dokonce i poznám Brno. No ještě aby ne, když mi tam žije muž.

A rázem jsme nad Prahou, jedna elegantní otočka nad letištěm, a od země nás dělí posledních pár metrů a vrstva bílého (bejvávalo) svinstva. No teda fuj tajbl, kam já se to vracim? Já chci zpátky! Domů, do Yazdu, do Silkroadu!

Vylézám z letadla, čekám až na mě přijde řada na první kontrole.

Čech?“

Jo.“

Děte.“

Ani se na ten pas nepodívá. Proč ne, že jo, letos holt nemam na hlavě šátek, nebo nevim. Jdu si pro bágl. Jezdí si na pásu sem a tam. No chlapče, chápu, že tě to třeba baví, ale jdeme domů.

Bleee.“

Je celej mokrej, studenej a špinavej, tak by mě zajmalo, co s nim proboha provedli. Odhadem bych to viděla na chvíli ležení v té nechutné břečce, co je venku. Tož děkuju pěkně. Ale co mi zbude jiného, než jej naložit na záda a opustit brány letiště? Jediné zdržení je, když si dojdu oblíct punčocháče, abych venku neumrzla a s láskou vzpomínám na to, jak jsem si v Bandar Abbasu sundávala kalhoty, abych se neupekla. Teď bych trochu toho proklínaného tepla brala zpět. Holt jako každý člověk nedokážu být spokojená s tím, co zrovna mám.

Projdu kolem dvou celnic do dveří s nápisem Nic k proclení. Jen netuším, proč na mě koukali jak na vraha, když jsem jim popřála dobré ráno? Venku zavolám Petě, zjistím, že je u nás doma, takže se tam dostanu a můžu na autobus. Venku sněží. Vločky mi tají na obličeji, čímž se mi snaží chladně naznačit, že pohádka je u konce. Zazvonil zvonec (tedy vlastně zatroubil autobus) a pohádky je konec. Alespoň pro tuto chvíli...

Autor: Klára Kutačová | středa 16.2.2011 20:07 | karma článku: 15.37 | přečteno: 1699x

Další články blogera

Klára Kutačová

Cesta kolem světa - Myanmarem na kole den 2.

1. den jsem dojela z hraničního města Myawaddy do malého městečka Kawkareiku a dnes mě čeká přejezd do Hpa An, kde se chci den až dva zdržet.

9.1.2020 v 14:00 | Karma článku: 16.99 | Přečteno: 279 | Diskuse

Klára Kutačová

Cesta kolem světa - Myanmarem na kole den 1.

Sedím v nočním autobusu z Bangkoku na hranice s Myanmarem, který mám v plánu přejet na kole. Sama nevím, proč mě taková věc vůbec napadla a jestli vůbec půjde realizovat. Ale za pokus to stojí...

7.1.2020 v 14:00 | Karma článku: 17.09 | Přečteno: 400 | Diskuse

Klára Kutačová

Cesta kolem světa - Bangkokem na kole i na lodi

Můj pobyt v Bangkoku se blíží skoro ke konci. Kolo mám a čekám už jen na víza do Barmy, takže se automaticky nabízí možnost, že se v mezičase po okolí projedu na svém novém přibližovadle.

2.1.2020 v 14:00 | Karma článku: 17.32 | Přečteno: 250 | Diskuse

Klára Kutačová

Cesta kolem světa - Návrat do Bangkoku

Z Laosu se vracím zpátky do Thajska. Tedy konkrétně zase do Bangkoku, abych si vyzvedla kolo, zařídila Myanmarská víza a tak...

16.12.2019 v 16:00 | Karma článku: 14.70 | Přečteno: 313 | Diskuse

Další články z rubriky Cestování

Alena Šnajdrová

Co mě v Norsku zaujalo

Kdysi dávno v pubertě jsem zarytě tvrdila, že každá reakce je lepší než žádná reakce - tedy i ta záporná. Sice jsem za ty roky spoustu věcí přehodnotila, ovšem pravda je, že Norsko mě v žádném ohledu nenechalo chladnou.

21.1.2020 v 0:03 | Karma článku: 25.11 | Přečteno: 1045 | Diskuse

Libor O. Novotný

Duhové hory - nejbarevnější pohoří na světě

Fotky z čínských Duhových hor jste už určitě viděli. A téměř jistě jste jim nevěřili, protože byly nepřirozeně přibarvené. A to je škoda, protože jsou úžasné i bez přibarvování, které jim ubírá na důvěryhodnosti a zbytečně škodí.

20.1.2020 v 15:00 | Karma článku: 14.15 | Přečteno: 327 | Diskuse

Pavel Liprt

Bešeňová a Drevený artikulárny kostol Svätý Kríž

Při našich cestách si vybíráme místa, kde se nachází nějaká zajímavá socha, kaple či kostel. Jinak tomu nebylo ani v případě výletu na Slovensko do obce Bešeňová, která leží v srdci kraje zvaném Liptov.

18.1.2020 v 8:22 | Karma článku: 16.33 | Přečteno: 288 | Diskuse

Helena Králová

Z kanceláře na jachtu - poprvé na lodi

Na jachtu mě přivedla především má cestovatelská vášeň, která začala za dob studií na vysoké škole a absolvování programu Erasmus v Řecku. Následovala cesta na Nový Zéland, kde jsem byla půl roku, a poté návrat do tepla kanceláře.

17.1.2020 v 15:39 | Karma článku: 18.81 | Přečteno: 762 | Diskuse

Jan Tomášek

Předvánoční Letovice

Necelých dvanáct volných hodin mezi směnami, což si tedy z Brna nezajet někam nedaleko, například do Letovic. Na to, že budou za pár dnů vánoce, počasí zrovna nevypadá, ale alespoň zaujme jeden tématický obrázek na nádraží.

16.1.2020 v 10:42 | Karma článku: 8.44 | Přečteno: 262 | Diskuse
Počet článků 265 Celková karma 16.82 Průměrná čtenost 1094

Jsem občas trochu cynik a často naivní snílek...

Snila jsem o cestě kolem světa, se kterou jsem začala pomalu a pozvolně před devíti lety, kdy jsem se vydala poprvé sama do Íránu, kam jsem se ráda ještě dvakrát vrátila. Od té doby jsem se snažila (většinou sama) každý rok vycestovat do bližších i vzdálenějších míst, nasávat jejich atmosféru a co nejvíc fotit.

Moje prozatím největší, nejdelší a nejvzdálenější cesta se uskutečnila od 8. ledna do 17. srpna 2017 kdy jsem se nejprve přidala do devítičlenné posádky na  cestu Aviou Jižní Amerikou https://www.facebook.com/aviou.cz/ a následně již sama pokračovala do USA, Kanady, Jihovýchodní Asie a Západní Evropy. Během 222 dní jsem navštívila území 20 států a vystřídala rozličné dopravní prostředky včetně skládacího kola, které jsem koupila v Bangkoku, projela na něm kousek Barmy a nakonec ho letadlem dopravila do Portugalska a (ne)dojela s ním do Santiaga de Compostela. Tím jsem obletěla a objela zemi kolem do kola, viděla nespočet nádherných míst, zažila mnoho neskutečných věcí a hlavně jsem potkala spoustu úžasných lidí.

A o tom všem bych vám ráda vyprávěla s pomocí svého blogu...

Najdete na iDNES.cz