Nessie na výletě (III.) aneb lov na bundy a jiné veselosti

Chlap je prý lovec. Zamíří na cíl a jde přímo za ním. Žena je sběračka, takže běhá všude možně a hledá to nejlepší. Z toho jasně plyne, že já jsem chlap a Matys ženská. (A nebo šilhá a proto mu nejde mířit.)

Ráno vstáváme bez budíku, holky už jsou dávno v práci a nás čeká nakupovací den. To ne, že bych byla jako většina ženských postižena nakupovací mánií (v tomto oboru totiž vyniká spíš pánská část naší cestovatelské dvojice), ale přijela jsem na Skotské počasí značně nevybavená – nemám nepromokavou bundu a nechce se mi spoléhat na to, že bude celý týden svítit sluníčko. (Jsme ve Skotsku, tady sluníčko přece nesvítí a proto jsem sem z toho strašného českého vedra přijela...) V klidu se nasnídáme, probereme plány lovu, zkontrolujeme zakreslení sportovních prodejen na mapě a vyrážíme do terénu. Venku prší, čímž se potvrzuje akutnost potřeby nepromokavého oděvu.

Nasedáme do autobusu a odjíždíme do centra primárně na Rose street a jí přilehlé ulice, kde je největší koncentrace obchodů se sportovními oděvy. Když tam nic neseženeme, tak ještě poslední záchranu budeme hledat v St. James shopping centru. A když ani tam nic nebude, tak máme trochu problém...

Už první zastávka v informačním centru nevyjde přesně dle našich představ – nemají žádnou pořádnou mapu. Tak si koupíme alespoň pohledy a vezmeme průvodce s vypsanými pamětihodnostmi, který jakési takési mapičky podezřelé kvality obsahuje, ale my se zatím spokojíme s Matysovým plánkem, barvy přiměřeně úchylně růžové a dle něj najdeme první prodejnu se sportovním vybavením.

Naše setrvání zde je poměrně krátké, protože skoro již od vchodu je jasno, že tady nic použitelného nenajdeme. V dalším obchodu už to vypadá nadějněji, byť ještě poměrně draze. Pokračujeme v obcházení, vybírání, zkoušení, vzájemném kritizování a já pomalu, ale jistě přestávám mít ráda nakupování, zatímco Matys se tváří, že ho to pořád ještě baví. V Tisu konečně najdu bundu, která by mi vyhovovala funkčností, avšak finančně se z pěti možných barev vyplatí jen zelená, kterou nemám zrovna v oblibě, takže ještě stále věřím ve všemocnost Sports directu, o kterém Matys básní.

Kudy jsme přišli, tudy odcházíme a přes St. Andrews square a s pár zastávkami v suvenir shopech (zamilovala jsem se do kompletu kiltu s asymetrickým korzetem: ) dorazíme až do obchodního centra. Tady Matys zavelí, že nejdřív bude jídlo, potom nákup, takže se usadíme v horním restauračním patře, kde pán dlabe a já přemýšlím, kam uteču. Než to stačím vymyslet, projde kolem nás česká fotbalistická výprava hledající sociální zařízení, jinak se v běžném skotském obchodním centru kolem poledne neděje vůbec nic zajímavého, takže se po letmém proběhnutí Sports directem opravdu odtrhávám a vyrážím sama do ulic Edinburghských.

Abych dostála cíli dnešního dne, vrátím se jako první do Tisa, chvíli si popovídám s přiměřeně sympatickým prodavačem (o kvalitě bund samozřejmě), znovu si vyzkouším vybraný produkt, který si pak za 55 liber vítězoslavně odnáším a doufám, že v té zelené nebudu vypadat moc jako vyblitý zelí. (No dobře, přiznejme si to, za těch ušetřených 40 liber je mi fakt jedno, jak to vypadá, hlavně, že v tom je teplo a s největší pravděpodobností to nepromokne). Zkouška funkčnosti se zatím nekoná, spíše naopak, odkládám i mikinu, protože se na nás usmálo sluníčko a je teplo větší než velké. (Vážně jsem pořád ve Skotsku?)

Moje další kroky vedou zpět na Princess street, kde se alespoň trochu snažím zorientovat v mapě, abych cestou do předem vybrané katedrály bloudila jen minimálně – ideálně vůbec. Projdu se chvíli parkem, dojdu k hotelu, kde pracuje Velká Peťa, a kde máme později odpoledne všichni sraz, zhodnotím, že to najdu, i kdybych nechtěla a vyrážím do zapadlejších ulic, až ke svému nemalému překvapení skutečně spatřím katedrálu. Zatím tedy jen ze zadní části, ale obejít ji už je ten nejmenší problém. A dokonce je i otevřená.

Vstupuji dovnitř a zjišťuji, že tu je mrtvo, jen v jedné z předních lavic sedí paní (snad živá). Levou boční lodí se přesunu k transeptu, kde to vypadá v tuto chvíli spíš trochu jako skladiště materiálu, ale po chvíli se to vysvětlí přítomností jednoho technického pracovníka, jež tu cosi dělá. Během mého asi hodinového pobytu se mi ovšem nepodařilo identifikovat, co konkrétně obnášela jeho činnost, krom toho, že chvíli zametal. Moji pozornost však poutala věc jiná, kterou byla výstava o Anně Frankové, která ač nebyla rozsáhlá, byla velice zajímavá a já si na ní pěkně procvičila angličtinu.

Ještě chvíli pak setrvám v katedrále, kde se během mého pobytu prošli jen další dva lidé, a poté zamířím zpět do centra. Jako první uvítám přítomnost public toilet, protože to znamená, že na tuto instituci nebudu muset v nejbližší době degradovat Národní galerii, poté se projdu po sousedním hřbitově a konečně zamířím do již zmiňované galerie. Venku chvíli poslouchám vyhrávajícího dudáka, ale protože se začíná připozdívat, vstupuji dovnitř.

Mezi dveřmi se téměř srazím s Matysem, který právě odchází, takže se jen letmo pozdravíme, potvrdíme sraz před hotelem a každý jdeme svojí cestou. Já beru galerii od shora, kde jsou náboženské malby k nimž se jde kolem mnoha bust. Jednomu vysochanému chudákovi jde od nosu dlouhá pavučina až k čelu, což trochu snižuje jeho uměleckou hodnotu. Sakrální malby jsou zajímavé, ale poměrně monotématické, takže je projdu jen zběžně a služby místní hlídačky, která každému ochotně obrací dva obrazy na pantu, aby je lépe viděli, s díky odmítám a raději se jdu projít do spodní části.

Dole se skoro z každé místnosti dá projít do další a byť jsou číslované nejsem ani v nejmenším už za chvíli schopná říct, zda jsem něco nevynechala. Některé obrazy mě vyloženě zaujmou pozitivně (většinou ty impresionistické – jo jsem holt romantická duše) a některé zas negativně – kdo by toužil po obrazu v nadživotní velikosti s uříznutou hlavou? Já teda ne a to jsem budoucí záchranář...

V suterénu pak jsou malby a kresby spjaté s historií Skotska. Fascinuje mě, jak byli někteří malíři schopní zachytit naprosto dokonale nádheru místní krajiny. Na jeden z obrazů vydržím zírat snad půl hodiny a klidně bych tam stála dál, kdyby galerie nezavírala a já neměla žádné další plány. (The Storm od Williama McTaggarta)

Pohled na (nepřeřízené) hodinky mě popožene zase o dům dál. Jako již dnes po několikáté projdu parkem s Edinburghským hradem nad hlavou. Na jeho začátku mě zarazí funkční květinové hodiny, díky kterým zjistím, že času je víc než dost, k tomu hezky svítí sluníčko a já mám hlad, jak vlk, takže se usadím na jednu z laviček věnované něčímu mrtvému strýčkovi a posvačím s výhledem na dělníky stavící pódium pod Edinburghskou dominantou.

I přes tuto pauzu dojdu před hotel příliš brzo, takže ještě zalezu do malého kostela, chvíli procházím hřbitov a společně s dalším fotografem si navzájem nadháníme veverky do co nejfotogeničtějších pozic. Nevím, koho to bavilo víc, zda nás, nebo ty nebohé hlodavce, kteří běhali od jednoho k druhému a zubili se nám skoro profesionálně do objektivů. A stále se mi ten čas nedaří dostatečně zabít, takže ještě vyrážím do dalších ulic. Obejdu blok, projdu kolem extrémně barevné elektrárny a jak je mým (ne)dobrým zvykem, zabloudím.

Když už skoro začnu zoufat, že budu muset potupně volat Matysovi, ať si mě přijdou s holkama někam najít, protože tu jinak bídně zahynu, zjistím, že celou dobu koukám na ten kostel, ve kterém jsem asi před půl hodinou byla. Radostně se rozběhnu směrem k němu, abych náhodou nepřišla pozdě. Matys už sedí na lavičce a vyčkává. Přidávám se k němu a vyzvídám, co že to vlastně nakonec všechno koupil a hlavně jakou sehnal bundu on. Žádnou. OMG, kdyby jen chlapec nebyl tak vybíravej...

Než dorazí V-Peťa udělám módní přehlídku ve svojí bundě a snažím se ho přesvědčit, že tam za stejnou cenu měli i pánskou verzi v příčetnější šedé, takže kdyby chtěl, můžeme se tam vrátit. Potom co V-Peti dorazí, skutečně se odhodláme k návratu do sportovních obchodů, abychom Matyse náležitě vybavily do nástrah místního i v září aprílového počasí. Tím pádem jsem už potřetí za jeden den v Tisu. Martin zkouší, my obdivně ócháme a ácháme a on pořád hledá nějaké mouchy, takže opět odcházíme s prázdnou do jiného obchodu, o kterém ví V-Peti.

Tam už jsme ovšem byli a mají tam tak akorát kulový s přehazovačkou, takže venku opět nastává přesvědčování, že ta bunda je skutečně ta nejlepší na světě a trochu moc vysoko posazené kapsy vem čert, stejně tam za deště ruce strkat nebude, protože by mu dovnitř pršelo. Svižným krokem se tak vracíme do Tisa, kam už dovnitř radši nejdu, protože po minulé návštěvě už by ten prodavač, se kterým jsme si povídali a poté se na sebe děsně culili mohl získat pocit, že tam chodím i z jiného důvodu než je výběr voděodolného oděvu.

Matys je konečně oděn a můžeme si jít vyzvednout naší druhou Peťu, která dojede někam na křižovatku s Princesskou, V-Peťa ví kam, takže nás povede. Dojdeme ke správnému semaforu a čekáme. A čekáme a čekáme a konečně se v davu objeví naše Malá střapatá a zářící tradičně jak sluníčko. V rychlosti probereme strategický postup s půjčením auta a hromadným nákupem a pod jejím vedením směřujeme na vlakové nádraží, kde je na 4. nástupišti důkladně ukryta půjčovna automobilů. Tedy snad, představa, že jsme si omylem půjčili drezínu mě trochu děsí.

M-Peti s Matysem jdou vyřizovat, zatímco my s V-Peti čekáme venku a doufáme, že vše proběhne podle plánu a skutečně dostaneme zamluvené autíčko na celé 3 dny. Po cca čtvrt hodině vycházejí z kukaně a mávají klíčky od Fóbie, která je zaparkovaná za nádražím na parkovišti. Jdeme dle namalovaného plánku s lehce zredukovaným počtem schodů a kolejí (asi IQ test - když to auto nenajdete, nejste hodni jej řídit), ale nakonec to najdeme. Matys se chvilku s pomocí návodu sžívá s druhostranným řízením, než nastartuje a opustíme bránu půjčovny. Automat nám sežere lísteček a mě se jej nepovede ani po lehkém psychickém i fyzickém nátlaku přesvědčit, aby jej v(yzv)rátil, tak jen doufáme, že se nám v pondělí to auto podaří i vrátit, ale proč se s tím teď stresovat, když je pátek večer?

V-Peťa se ujme role navigátora a my se vezem. Co se týká množství místa na nohy, v tom se Britské Fóbie od Českých nijak neliší – jsou to auta pro beznohý, to si ještě užijem až tu budem celý den sedět. A k tomu mě ještě naprosto nechutně bolej záda. Směřujeme domů a do Morrisnu pro jídlo na celý víkend.

Zatímco milostpán je potravní soukromník, my nakupujeme společně. Nechám se přesvědčit k polévce v krabičce, co se jen ohřeje a jsem upřímně zvědavá jaká bude. Zatím mi přijde, že kvalita potravin tady a u nás je podstatně odlišná (a to i u těch nejlevnějších). Když máme pocit, že o víkendu hlady nezemřeme, přesouváme se k pokladně a poté hurá domů. Parkoviště u domu je sympaticky prázdné, takže na něj umístíme naše autíčko a jdeme si dát večeři a začít plánovat, kam to vlastně jedeme.

Plán dostane poměrně jasný obrys, alespoň ten sobotní. V 8 ráno vyrazíme přes Forth Road Bridge, kolem Loch Leven, přes hory se zastávkami na hradech, které se nám budou líbit, až do Iverness, kde máme díky M-Petě zamluvené spaní v hostelu. A cesta zpět se detailněji naplánuje tam. Zabalíme V-Peťa nachystá sušené ovoce na snídaní a já si jdu lehnout, zatímco M-Péťa si na mě natrénuje nějaké ty ošetřovatelské postupy, když se snaží přesvědčit moje záda, že přestanou bolet, což se jí díky bohům podaří, protože jinak bych jim zítra cestou asi pošla.

Když mi konečně povolí sundat si heřmánkový obklad ze zad, abych si nepřipadala jakože spím v rybníčku, podaří se mi konečně upadnout do sladkých snů o naší zítřejší cestě...