Nessie na výletě (XI.) aneb něco končí a něco začíná

Je před námi poslední den v Edinburgu, počasí se nám svým zhnusnutím snaží asi naznačit, že tady není stejně o co stát a tedy nemusíme odjezdu litovat.

Ráno vstáváme s Matysem společně „už“ v 8 a zkoušíme zjistit, zda se dostaneme do muzea letadel. Vzhledem k tomu, že je poměrně daleko od Edi, tuto variantu nakonec zavrhneme a rozhodneme se jet každý jinam. Já do národního muzea a on se po chvíli rozmýšlení, zda se vrátit, či nevrátit do postele, rozhodne pro galerii moderního umění. Venku je pěkně hnusně, takže indoor aktivity vedou před touhou spatřit výhled z Arthur's Seat. Matys mi pak nad mapou vysvětlí, jak se nejsnáz dostat od zastávky k muzeu, a když máme oba pocit, že už to dost chápu, je čas vyrazit.

Dům opouštíme v maximálně nepromokavém oděvu, který jsme schopní dát dohromady a urychleně se přesouváme na zastávku, kde Marťas tak dlouho vymýšlí, jak se dostat až před galerii, až mu trojka bez milosti ujede, protože si ji zapomněl odmávnout. Já si svojí osmičku ulovím a zanechám jej svému osudu.

Z autobusu vystupuji tak nějak odhadem, neb jsem duše chaotická a moje mapa v průvodci pěkně blbá a jinou jsem si nevzala. Po tom, co jí dlouhou chvíli hypnotizuji ve snaze přimět ji, aby mi ukázala správnou cestu, je ještě k tomu mokrá, takže se s ní na chvíli schovám pod graffiti pokreslený a značně opotřebovaný most, kde zhodnotím, že ta zeď přede mnou by při troše štěstí mohla patřit muzeu. Téměř klusem se vrhnu kolem budovy a s potěšením zjišťuji, že to tak skutečně je.

Vstoupím někam do suterénu, kde se nachází suvenir shopy, restaurace a také lidé rozdávající plány budovy. Tak si na jeden vystojím frontu a už při pohledu do něj mi dojde, že bez něj bych nedošla ani k prvnímu exponátu. Mají to tu totiž hodně složité. Nejen, že je muzeum složeno z několika budov, ještě k tomu se v každém patře dá mezi jednotlivými budovami a expozicemi přecházet jen na určitých místech, která jsou samozřejmě všude jiná. Možná bych ten nápis Welcome to National museum of Scotland nahradila nápisem Welcome to hell.

Jako první úspěšně najdu výtah a rozhodnu se vzít muzeum od střechy, neb v Londýně se to tak, co se do počtu jiných návštěvníků týká, dost vyplatilo. V jednom patře mě čeká přestup do jiného výtahu a jsem na střeše. Za hezkého počasí tu musí být naprosto luxusní výhled, teď je tu akorát jeden zmoklý hlídač, který se na mě dost nevěřícně dívá, že tam vůbec lezu a pak taky spoustu systematicky rozmístěných žlutých kuželů s nápisem floor cleaning in progress. (Co je mokrý, to je čistý? A nebo je to jen blbuvzdorný opatření, kdyby si tam někdo zlomil nohu a chtěl si stěžovat, že tam za deště bylo mokro?) Trochu se projdu kolem, udělám pár fotek, aby bylo vidět, že nebylo nic vidět, prohodím pár slov s hlídačem a už se ženu do sucha a tepla.

Snažit se procházet nějak systematicky se mi nedaří, protože se vždycky zazdim v nějaký slepý uličce, nebo nějakém zajímavém architektonickém výklenku, který je tam umístěný určitě jen proto, aby mátl lidi. Stejně tak s ubývajícími patry začínám mít pocit, že už nic dalšího nestihnu vstřebat, protože celé muzeum je narvané exponáty od podlahy po strop - to není jako u nás, že nám ze stropu visí jen velryba, tady tak visí snad polovina zvířat, kterým je věnovaná jedna samostatná budova na několika patrech, takže to co nestojí na ochozech, to se vznáší mezi nimi. (Levitující lední medvěd s vyceněnými zuby je poměrně děsivá záležitost.)

Co se mi ale líbí nejvíc je, že uplně všude jsou interaktivní koutky pro děti a i u většiny exponátů je něco, co si mohou děcka osahat, vyzkoušet,... Jak já lituju, že už jsem dítě jen psychicky a ne i fyzicky. Ale samozřejmě, že si občas taky něco vyzkouším, čistě pod záminkou, abych o tom pak mohla podat co nejlepší referát. A nejsem sama, takže je většina věcí zařízena na to, aby si s tím mohli hrát i dospělí. (Chápu, že se předpokládá, že s sebou mají alespoň jedno dítě, ale přece si ho nepořídim jen proto, abych si mohla chodit beztrestně hrát?)

Po tom, co dojdu do spodnějších pater mi píše M-Peti, že se vrací z práce a tedy se můžeme sejít někde ve městě a projít se společně. Naplánuji tedy, co ještě stihnu projít, než budu muset odejít a po troše dalšího bloudění a marného hledání schodů k východu opouštím muzeum s měřuji ke katedrále, od které nejsem tak daleko, a ke které už se mi nebude chtít ze spodu Edi vracet.

Docházím pár metrů k ní, sleduji dudáka, který na schodech hraje na dudy (na co taky jiného) a z auta vystupují svatebčané v kiltech a pláštěnkách. Dovnitř se tedy nedostanu. Čekám jestli i nevěsta přijede v pláštěnce nebo ne a mířím k obchodům se suvenýry, abych domů přivezla alespoň něco. I když si jako primární cíl odpoledne dávám, že si seženu kilt. (Dámský, pro ty, kteří by chtěli namítat, že to je oděv čistě mužský.) V jednom obchodě si jej vyhlédnu, ale chystám se jich oběhnout víc a zjistit, kde mají nejlepší ceny.

Pak se přesunu na křižovatku, kde máme sraz s Peti, a když mi přijde divné, že tu ještě není, zjistím, že to je tím, že stojím uplně špatně. Chudák Peti už stepuje na té správné poměrně dlouho. Ale naštěstí už neprší, tak to není až tak hrozné. Nejprve odmítneme možnost vstupu do britské armády, byť se páni vojáci dost snažili nás přesvědčit, že to je ta nejlepší kariéra (tank a dělo znělo sice jako dost pádný argument, ale to bych tu musela nejdřív pět let žít) a poté míříme do banky, kde si Peťka vyřídí nějaké své záležitosti a můžeme jít vybírat krávovinky na dovoz domů. Skoro se až stydím, když se přebírám magnetkami a vybírám, co komu. Ale holt když má člověk omezený finanční a váhový letadlový limit, tak nic extra přivézt nemůže. A do toho samozřejmě různě blbneme, zkoušíme si čepičky ve tvaru známých Skotských příšer, a tak podobně.

Pro rodinu mám snad všechno, takže je čas na kilt. Kdybych si ovšem pamatovala, kde jsem ho to viděla. Tak to vezmeme zpět ke katedrále po naprosto nechutných schodech – rozumějte vysokých a strmých a zase hezky ulicí dolů. A když už jsme tu, tak zajdeme do Starbucksu na horkou čokoládu a skořicového šneka. (Vzhledem k velikosti obojího nám stačí jeden hrnek i šnek.) Takto posilněny se vrháme zpět do ulic a víru nakupovacího a konečně nacházíme ten správný obchod. Problém je, že mnou vyhlédnutý kilt mají jen ve velikosti 8 (přičemž já mám tak 12), ale zkusit si ho jdu stejně. A světe div se, on mi je. Takže buď je to nějaké pofidérní číslování, nebo jsem hodně zhubla (ehm, no ne) a nebo nevim. Jediný problém je, že mu chybí knoflík, ale to mě zas až tak netankuje, protože zapínací pásky má na místě. Takže si jej kupuji a vyrážíme sehnat druhou potřebnou věc. Boty. Nějaké pěkné, společenské, abych k němu měla.

Nejdřív projdeme pár charity shopů, ale nic v mojí velikosti (U bot už to nějak nefunguje, že by mi byly ty o 4 čísla menší.). Nakonec najdeme obchod s levnou obuví, kde si vyhlédnu naprosto nádherné střevíce na širokém podpatku za 10 liber a ještě na ně dostanu studentskou slevu. Tím mám pro sebe všechno, pro rodinu taky, ale nemám nic pro Honzu a ani mě nenapadá, co bych mu tak mohla přivézt, takže lezeme do všech ještě otevřených obchodů a hledáme něco, no vlastně naprosto cokoliv. V bezbřehém zoufalství vlezeme i do obchodu se spodním prádlem, kde ke vstupu „láká“ figurína v korzetu s bičem v ruce. No pro Upýra zas nic, ale já bych si i vybrala... Hvízd, hvízd, já nic neřekla.

Když už se to rozhodnu vzdát a vyrazíme na nejbližší autobus, zapluji ještě do obchodu s alkoholem (já zarytý abstinent...), že třeba nebudou mít tak brutálně drahou whiskey, jako všude. To samozřejmě byla představa značně naivní, ale nakonec jsem tu jeden poklad našla. Pivo Pilseňer – neboli pivo plzeňského typu vyrobené na Novém zélandu. Tak snad to Upýrek ocení.

Konečně tedy nastupujeme do autobusu a směřujeme na nákup do Morissnu, abychom mohly doma připravit nějakou slavnostně smuteční večeři, vzhledem k tomu, že v noci odlétáme. Chvíli přebíráme a vymýšlíme a nemůžem na nic přijít a Matys nám ne a ne odepsat na zprávu, co by si tak jako představoval k jídlu, až popadneme tortily a zeleninu a pro nás dva masožravce i trochu kuřecího masa, které je tu na jednu stranu perfektně různě naporcované podle toho, co se z něj bude dělat, ale zároveň taky pekelně drahé. (V UK se vyplatí být vegetarián.)

Doma se potkáme s Matysem a Třetí Peťou, kteří společně řeší naší cestu na letiště. Velké Peťa je ještě někde ve městě a T-Peťa taky za chvíli odchází, takže zůstáváme doma jen my tři. Matys zbaběle zdrhá, aby nám nemusel pomáhat krájet zeleninu a maskuje to za to, že nám jde koupit džus na večeři. My si tedy poradíme sami a i si stihneme vyžehlit kilty a halenky, aby nám to na večeři slušelo, jen nevíme, jak zabavit Matysa, aby nás takto oblečené hned neviděl. Vyřeší to za nás tím, že se zavře na záchod.

My tedy seběhneme dolů, popadneme večeři a nachystáme se ke dveřím do obýváku, takže když vejde stojíme hezky naproti němu v kiltech a s večeří v rukou. Po tom, co si sebere čelist ze země se můžeme pustit do jídla. Jeho nemístné komentáře, že jsme ze sebe konečně udělaly ženy pouštíme jedním uchem tam, druhým ven, ale komu by chvála nedělala dobře, že jo?

A protože jsme si k jídlu pustili taneční hudbu (Petin výběr latinskoamerických melodií.) pouštíme se po něm do tance. Tedy jen my dvě, Marťas se vymlouvá, že v chlupaté domácí obuvi zásadně netančí (Kecá, na Hodinovém hotelu mu to problém nedělalo.) a místo toho si nás jen drze natáčí. Tanec nám překazí obrovský pavouk, který se chtěl asi přidat k našemu všeobecnému veselí, což ho po Matysově záchranářském zásahu stojí život. Našeho chrabrého zachránce, který nás vysvobodil ze spárů hnusného osminožce přezbrojujeme z bačkory na foťák a jdem si hrát na modelky.

Do toho přijde domů V-Peti, která se po tom, co se nají též přidává k všeobecnému blbnutí. Ale protože se trochu připozdívá, tak si posedáme a poleháme a jdeme se věnovat klidnějším činnostem, jako je poslouchání Duška a podobně. A protože se blíží čas odjezdu, balíme poslední věci (Matys protestuje proti převozu piva a povolí jej, až když ho zabalím asi do tisíce igelitových tašek), oblékáme se do cestovního a holky nás jdou vyprovodit na autobus. Ten sice chvíli vypadá, že nepojede, takže už plánujeme, jak budeme lovit taxík, ale nakonec se vynoří za kopcem. Naposled se obejmeme s Peťami a už jedeme na Princessku, kde přestoupíme na letištní bus. Jedeme nočním městem a pak taky nočním zaměstem, takže vůbec netuším, kolem čeho jsme jeli a už vystupujeme na letišti.

Jsme tu poměrně brzo, ale mohlo by být i hůř. Sedáme si na lavičku, chvíli čekáme, jdu si koupit čaj a podívat se z kama poletíme. Přesouváme se ke kontrolám, kde si vystojíme frontu, pak druhou, znovu nás zkontrolují a už nás od letadla dělí jen schody. Dobrá místa jsou tentokrát zabraná, takže si sedáme, kde je místo a já ihned usínám. Probouzím se jen na to, abych se prošla na toaletu a zas zpět a pak už spím až do Bratislavy.

Jsme v Blavě, vystupujeme a jdeme počkat na kufr. Venku v příletové hale se převlečeme a přezujeme (tady je opět diametrálně větší vedro), vyčistíme si zuby a jdeme na autobus, který by nás měl odvézt na druhý autobus ke Katu, kde jsme nechali auto. Ovšem ten druhý nám úspěšně ujede a další jede až za půl hodiny. V šíleném vedru, bez možnosti zalézt do stínu sedíme na přímém sluníčku a čekáme. Naštěstí další autobus dojede dřív, než si stihnem uhnat úžeh a doveze nás až na požadované místo.

Katu ovšem není doma, což jejím rodičům nikterak nezabrání v tom, aby se o nás postarali jako o vlastní. Nejprve dostaneme zásobu tekutin, abychom ve vedru neumřeli, poté je nám puštěno video, kterak Kačka skákala s padákem a po něm jsme pozváni k výbornému obědu. Nabídku na přespání a další odpočinek s díky odmítneme, vyzvedáváme si auto a odjíždíme zpět do Brna. Tam si u Matysa poberu věci, které jsem tu zanechala, on mě naloží do auta a už mě vrací, kde mě před deseti dny vzal.