Pondělí 20. ledna 2020, svátek má Ilona
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
  • Pondělí 20. ledna 2020 Ilona

18. cestovatelský festival Kolem světa

26. 03. 2012 14:49:53
Výborný víkend, 2 dny přednášek, fotografií, jídla, inspirace a hlavně lidí, které spojuje touha překonávat hranice – státní i své vlastní.

O tomto festivalu jsem se dozvěděla už loni na podzim, ale samozřejmě, až po něm, takže jsem si řekla, že na jaře si už tuhle příležitost načerpat inspiraci od skutečných cestovatelů ujít nenechám. A po přečtení programu pro Prahu, jsem se dokonce rozhodla zúčastnit soutěže Slideshow awards, která měla poměrně jednoduchá pravidla. Maximálně 3 minuty dlouhá slideshow z fotek s hudebním doprovodem. Jednu takovou už jsem měla v podstatě hotovou, tvořila jsem ji hned po návratu z Íránu, abych pobavila kamarády a trochu popustila uzdu svému virtuálnímu exhibicionismu. A teď jsem se rozhodla, že to lehce předělám, aby to mělo trochu větší technickou i uměleckou úroveň a Marvin byl ochoten zapůjčit k tomu i svůj počítač, čímž mojí účasti v soutěži nestálo už nic moc v cestě. Teda až na to, že su tvor věčně nespokojený, takže jsem to sice vytvořila za pár minut (když nepočítam ty tři týdny, kdy jsem ještě v práci třídila 5 000 fotek), ale pak jsem to celý odpoledne předělávala a upravovala, až už mi to začlo lézt na nervy, tak jsem to prohlásila za hotové a dál děj se vůle bohů. Ti zřejmě stáli na mojí straně, protože mi Marvin ve čtvrtek gratuloval k postupu mezi deset nejlepších, ze kterých se bude na festivalu vybírat, z čehož jsem měla strašnou radost a jen jsem nechápala, jak je možný, že to zas vim jako poslední.

Konečně je tu samotný festival.

V sobotu zcela dobrovolně vstávám ve zcela nekřesťanskou hodinu (ale jakožto nekřesťanku mě to až tak netankuje), oblékám si Íránské šaty (když už teda mám z tama tu prezentaci), šátek si jen motám do vlasů, abych nevypadala jak ortodoxní islamistka a jsem připravená vyrazit. Tramvaj mi neomylně ujíždí před nosem, protože jsem si za skoro měsíc ještě nebyla schopná zvyknout na to, že s ortézou a francouzskýma holema se tramvaj dobíhá fakt blbě. Tak nic, metro to jistí a možná ani nepřijdu pozdě.

Něco po deváté se dostanu na Ládví, kulturní dům, kde se festival koná by našel i člověk s mnohem větším orientačním nesmyslem než mam já (a vážně tací i existují), takže zatím bez problémů. Parkuju se do fronty, která se tvoří už na schodech a postupně dohopsám až nahoru k pokladně. Tam dostanu jakožto postupivší v Slideshow Awards vstupenku na oba dva dny, což už mi přijde jako maximální možné ocenění té zrůdnosti, co jsem spáchala. A protože je ještě čas, jdu se projít kolem, obhlédnout stánky, zjistit, kde je který sál a vybrat si, na co vlastně chcu jít.

První volba padne na Igora Brezovara a jeho 3 roky na motorce přes 6 kontinentů. Doskáču k Velkému sálu, před kterým stojí velké klíště a a pán v organizátorském oblečku a klobouku, který prohlásí, že si mě bude pamatovat, abych pořád někde nemusela odkládat klacky a ukazovat lístek. (Ještěže takovýhle lidi ještě existujou.) Vstupuji dovnitř, zabírám místo někde v zadní části a zjišťuju, že jsem ráno zapomněla doma brejle. Super, to bude výbornej den, bolavý koleno, bolavý oči a někde mezi tim trapná chvilka, až budu představovat tu svojí prezentaci. Zabte mě radši někdo rovnou...

Kolem 9:45 vtrhne do sálu člověk s motorkářskou přilbou v ruce a už od dveří křičí: „Omlouvám se, ale jak sem byl 3 roky v prdeli, tak ztrácim přehled o čase.“ Beru to jako předzvěst toho, že tohle rozhodně nebude nudná přednáška. Nejdřív mapa, potom fotky a k tomu spoustu vyprávění. Od začátku do konce, který přijde až nečekaně brzo, hltám každé slovo, jsem nadšená a jen se bojím, zda nenasadil laťku trochu moc vysoko, abych pak z ostatních přednášek nebyla zklamaná. (Nebyla jsem, ale nebudu předbíhat.)

Nicméně místo další přednášky se jdu trochu protáhnout ven, koupit si pití, sehnat něco k jídlu, abych celý den nežila z misky zrní, které jsem sezobala před odjezdem. A vtrhnout pak do půlky přednášky mi přijde neslušné, takže venku na sluníčku čekám, až bude čas na další. Před polednem navíc dorazí Pavel s Jitkou, zatímco Marvin někde umírá s rýmičkou a celý festival tak zazdívá.

Přesouváme se opět do Velkého sálu, kde Marián Béreš promítá fotografie s tématem Lahko dostupné výhl'ady Slovenska. Krom toho, že každá fotka je naprosto perfektní, umí je stejně kvalitně i okomentovat, takže na konci získávám pocit, že bych měla svojí zrcadlovku zahrabat někam hluboko pod zem, protože nikdy nebudu mít dost trpělivosti na to, abych svoje fotky dovedla k podobné dokonalosti.

Pokračujeme na Nemoci na cestách, což není projev mé budoucoprofesní deformace, ale pouze snahy dozvědět se něco užitečného před naší letní cestou do Uzbekistánu. Tahle přednáška je v sále multikina, kde to v předsálí smrdí popkornem a sál samotný je trochu (víc) jako výběh leguánů (smrad a vedro). Z této přednášku MUDr. Maďara prchám o něco dřív a spoléhám na to, že Jíťa s Pavlem vstřebají všechny zásadní informace zatímco já si převezmu od babičky jídelní a sladkostní zásoby. A když už tu babička je a za chvíli začíná Slideshow awards, jde se nahoru na pokladnu zeptat, zda se tam nemůže jít podívat. A protože babička vždycky zvládne ukecat uplně všecko, tak to netrvá dlouho a už si vybírá nejlepší místo v sále. Před začátkem proberem ledasco, primárně teda moje zrakvený koleno, do čehož se zapojí i paní o řadu před námi, která se mě snaží uklidnit, že ona má koleno operované a všecko je OK. Super, tak teď už jsem nervní jak pes jen z té soutěže.

A je to tady, Karel Wolf, hlavní organizátor festivalu nás svolává pod pódium, od kama budeme volaní na jeviště, abychom představili naši prezentaci. Uličkou smrti (i v nepřeneseném významu, protože to tam bylo samej kabel a jiná nástraha nekompatibilní s chůzí o berlích) se přesunu pod jeviště, vedle mě si sedá přítel kolegyně z práce, který má sebevědomí na rozdávání, takže doufam, že z něj trocha přeskočí i na mě a už je tu první prezentace. Autor nedorazil. A druhá. To už je tvůrce přítomen a já ke své velké radosti shledám, že se pan moderátor aspoň ptá, takže tam nebudu muset vymýšlet žádný proslovy a budu jen odpovídat na dotazy. Jdu jako sedmá v pořadí a jako druhá chromá, což je docela statisticky zajmavý.

Rozklepaná vyskáču nahoru na jeviště a ani pořádně nevím, co jsem tam vlastně říkala, ale prý to i dávalo smysl. Ufff, hlavně to mít co nejdřív za sebou. Jsem propuštěna zpět dolů a slideshow může být spuštěna. Tedy mohla by, kdyby se v tu chvíli technika nerozhodla, že přestane fungovat. Nakonec se to teda nějak podaří. Další prezentace je též z Íránu, tak si hezky zavzpomínam na všechny ty krásný místa, kde jsem byla. Ještě další dvě a diváci můžou hlasovat. My zatím prohodíme pár slov s druhým „Iráncem“ a pak se vracím k Pavlovi, Jítě a babičce, se kterou se loučím, neb vyhlášení bude až někdy později a ona musí odjet. Pavel se o přestávce pokouší hrát si na dohazovačku, což mu teda moc nejde, vzhledem k tomu, že jím nabízený člověk je buď ženatý a nebo se mu nějak divně leskne kus prsteníčku...

Po pauze vystupuje na jeviště Jana Wolfová a představuje nám Indonésii a projekt Kintari. A jako zlatý hřeb jejího povídání přichází Jaroslav Dušek, který jej doplní o vlastní zážitky. Opět naprotsto perfektní víc jak hodina, zakončená ukázkou tance, po které si Indonésii přidávám na seznam „Kam se chcu jednou podívat“.

Po pauze se losují anketní lístky, čekáme, zda Pavel s Jíťou něco vyhrají. Bohužel ne.

Po anketě následuje vyhlášení Slideshow, ke kterému přistupuju s pocitem, že to Kutačová zas uplně divně pochopila, protože všichni vzali svoje fakt nejlepší fotky, dali k nim většinou hudbu odpovídající zemi, ze které to je a občas to doplnili nějakým textem, zatímco já jsem vzala Babylon od Nohavici, kterej jsem si v Íránu v jednom kuse zpívala, vybrala jsem fotky, který maj občas dost daleko k tomu, aby se o nich dalo mluvit jako o dobrých a poskládala je tak, aby odpovídali aspoň drobet textu. Takže bez šance.

Pro třetí místo si jde Írán a Mexiko, pro druhé Kuba a pro první... No nakonec teda skáču já, čemuž se mi nechce věřit. Asi, že se lidi slitovali nad nesmysly kecajícím tragédem s berlema.

Nahoře na jevišti je mi odebrána berle, přijímám gratulace, nevím, jestli se mám smát, brečet nebo obojí, chcu vysublimova, no prostě pako. Do ruky dostávám mikrofon, čekam nějakou přiměřeně normální otázku typu: Co, proč, jak dlouho... Ale ono ne, Místo toho pokyn, ať řeknu: „Jsem dobrá.“ V tu chvíli si říkám, že bych radši byla znovu v Bandar-Abbásu obklíčená bandou žebraček a s Esfahánským úchylem v patách, než řekla něco tak strašně egocentrickýho před plnym sálem lidí. Tak to za mně vyřeší Pavel tím, že to zařve na celý sál. V tu chvíli nevim, jestli ho chcí víc kopnout nebo obejmout. Přebírám si výhru v podobě moskytiéry a poukazu do Humi a značně vratkým krokem se vracím na svoje místo v hledišti. Slideshow je puštěna ještě jednou, Pavel mi opakuje, že sem dobrá.

O přestávce mě Karel Wolf přijde ještě víc vyhodit z konceptu, když mi znovu gratuluje a říká, že se mu ta moje slideshow líbila, což se teda poslouchá na jednu stranu hrozně dobře, ale zároveň bych potřebovala nějaký školení, jak v podobné situaci reagovat, abych nevypadala jak naprostej sociální negramot.

Po přestávce je na řadě další téma, tentokrát rovnou filmové, které nás seznámí se vznikem Pašmíny. Martin Kratochvíl řekne pár slov úvodem a po skončení filmu, který mluví sám za sebe ještě zodpoví naše dotazy.

A tím se den blíží skoro ke konci. Zbývá už jen poslední přednáška od Jana Šťovíčka o Expedici Vector IV. TransafriKEENa aneb o tom, jak se dá dojet dvěma auty z Prahy do Kapského města. A tak jako dnes všechno, to bylo výborné.

Na konec ještě zamíříme do vedle ležící restaurace na pivo a kofolu vyměnit si vlastní cestovatelské zážitky, probrat nemoci a kdoví, co ještě, než se rozjedem k domovům.

V neděli se chystám opět vyrazit hned ráno na půl desátou, na přednášku, co mě zajímá uplně ze všech nejvíc – Sama kolem světa, ale protože jsem šla spát až v naprosto nehoráznou dobu a ještě se změnil čas, tak neomylně zaspím a nakonec jedu až na dvanáctou. Škoda.

Dojíždím na Ládví, jdu se pozdravit s Jíťou, která je tu dnes dobrovolně pracovně ve fair trade obchůdku, rovnou si u nich dám jedno velký kafe, abych se trochu probrala a mířím do Velkého sálu, kde už probíhá tanec s klobouky (dneska mám nějaký hrozně opožděný den, snad nikam nedorazím včas). A po něm přednáška o Vietnamu, Topi Pigula to pojal zase trochu jinak než ostatní, na fotky koukám většinou s otevřenou pusou (občas teda nekoukám, když sou tam zrovna pavouci), vypráví poutavě a vtipně. Paráda. (Na začátku tedy sedím za nějakou dvojicí, která má tendence neustále všechno shazovat /“Kdyby jel někam na Slapy, tak to taky bude cpát jinejm lidem, který to nezajmá?“/, Jen nechápu, že někomu takovýmu fakt stojí za to zaplatit skoro 400Kč, aby pak mohli obcházet jednotlivý přednášky a nadávat, jak je to vlastně vůbec nezajmá. Ale holt lidé jsou různé. A přesednutí od nich to řeší. A aspoň jsem si našla super místo od kama bylo dobře vidět.)

Další si vybírám Libyi, kam jsme chtěli s Tomem jet, ale nakonec nám nedali víza, tak abych věděla o co jsme tenkrát přišli (krom toho, že jsem pak teda hodně získala tím, že místo Libye byl Írán). Martin Vedral tam byl pracovně, ale to mu rozhodně nezabránilo v tom, aby tuto zemi projel snad uplně celou a uměl o tom moc pěkně vyprávět. Tak snad se tam nakonec taky jednou podívám.

Vracím se do velkého sálu, kde Antonín Krása představí Papuu Novou Guineu. Drze prchám před koncem, neb jsem z toho jeho povídání dostala hlad. Dole u stánku klubu cestovatelů si dám polévku, pokecám s Jíťou, které se zatím pro pracovní vytížení na žádnou přednášku prchnout nepodařilo a trochu se zpožděním se vracím do sálu na Island, o kterém mluví Ladislav Tajovský.

Island též putuje na můj seznam vysněných míst. (Co si budem povídat, bych si tam rovnou mohla napsat všechno v abecedním pořadí.) Po této opět skvěle strávené hodině se odebírám dolů, kupuju fair trade čokoládu, povídáme s Jíťou, oni pomalu začínají balit stánek, zatímco já se jdu podívat nahoru na film Dalajlámovo poselství s tím, že ho pak Jitce převyprávim. Nejprve proběhne taneční vystoupení Šivovo kolo života, po něm lehký úvod k filmu a následuje film samotný. A protože je tento kratší, než na něj vyhrazený čas, jdu jim ještě dolů trochu pomoct s balením, abych měla alespoň nějaký pocit produktivity.

Stánek je zabalen a odvezen a my můžeme vyrazit na poslední přednášku dne i festivalu. Gruzie – ráj pod hradbou Kafkazu od Romana Janusze. Příroda úžasná, vyprávění taktéž, jen si říkám, že tam bych já abstinent asi dlouho nevydržela...

A je konec, odcházíme mezi prázdnými stánky a více, či méně zabalenými věcmi.

Z celého víkendu si tak odnáším krom materialistických věcí taky trochu narcis potěšení z toho, že mě celé dva dny zastavovali cizí lidé a chválili mojí prezentaci. (Holt zkuste být nenápadný, když k chůzi potřebujete přídavný nožičky), ale hlavně spoustu nových poznatků, zážitků, snů a plánů. A už teď se těším na podzim na další festival.

Fotky nakonec nejsou, protože s velký foťákem momentálně nejsme nějak moc kompatibilní a ty z mobilu za nic nestojí.

Autor: Klára Kutačová | pondělí 26.3.2012 14:49 | karma článku: 9.34 | přečteno: 941x

Další články blogera

Klára Kutačová

Cesta kolem světa - Myanmarem na kole den 2.

1. den jsem dojela z hraničního města Myawaddy do malého městečka Kawkareiku a dnes mě čeká přejezd do Hpa An, kde se chci den až dva zdržet.

9.1.2020 v 14:00 | Karma článku: 16.97 | Přečteno: 274 | Diskuse

Klára Kutačová

Cesta kolem světa - Myanmarem na kole den 1.

Sedím v nočním autobusu z Bangkoku na hranice s Myanmarem, který mám v plánu přejet na kole. Sama nevím, proč mě taková věc vůbec napadla a jestli vůbec půjde realizovat. Ale za pokus to stojí...

7.1.2020 v 14:00 | Karma článku: 17.08 | Přečteno: 398 | Diskuse

Klára Kutačová

Cesta kolem světa - Bangkokem na kole i na lodi

Můj pobyt v Bangkoku se blíží skoro ke konci. Kolo mám a čekám už jen na víza do Barmy, takže se automaticky nabízí možnost, že se v mezičase po okolí projedu na svém novém přibližovadle.

2.1.2020 v 14:00 | Karma článku: 17.32 | Přečteno: 249 | Diskuse

Klára Kutačová

Cesta kolem světa - Návrat do Bangkoku

Z Laosu se vracím zpátky do Thajska. Tedy konkrétně zase do Bangkoku, abych si vyzvedla kolo, zařídila Myanmarská víza a tak...

16.12.2019 v 16:00 | Karma článku: 14.70 | Přečteno: 313 | Diskuse

Další články z rubriky Cestování

Pavel Liprt

Bešeňová a Drevený artikulárny kostol Svätý Kríž

Při našich cestách si vybíráme místa, kde se nachází nějaká zajímavá socha, kaple či kostel. Jinak tomu nebylo ani v případě výletu na Slovensko do obce Bešeňová, která leží v srdci kraje zvaném Liptov.

18.1.2020 v 8:22 | Karma článku: 15.56 | Přečteno: 275 | Diskuse

Helena Králová

Z kanceláře na jachtu - poprvé na lodi

Na jachtu mě přivedla především má cestovatelská vášeň, která začala za dob studií na vysoké škole a absolvování programu Erasmus v Řecku. Následovala cesta na Nový Zéland, kde jsem byla půl roku, a poté návrat do tepla kanceláře.

17.1.2020 v 15:39 | Karma článku: 18.13 | Přečteno: 719 | Diskuse

Jan Tomášek

Předvánoční Letovice

Necelých dvanáct volných hodin mezi směnami, což si tedy z Brna nezajet někam nedaleko, například do Letovic. Na to, že budou za pár dnů vánoce, počasí zrovna nevypadá, ale alespoň zaujme jeden tématický obrázek na nádraží.

16.1.2020 v 10:42 | Karma článku: 8.40 | Přečteno: 254 | Diskuse

Peter Krivda Soliwarski

Potulky LXIV - Kőszeg /H/

...akýsi pán umýval okná v náprotivnom dome a sem tam zaznamenával prechádzajúcich, obzerajúcich, fotiacich, ale nedal sa rušiť. Veď bol máj a v máji by mali byť okná číro priepustné všetkému krásnu...

15.1.2020 v 19:12 | Karma článku: 5.88 | Přečteno: 104 | Diskuse

Jan Lněnička

České dráhy zrušily zpáteční jízdenky

Možná s touto zprávou přicházím s křížkem po funuse, ale já jsem té zprávě, kterou mi sdělila manželka, když po mně chtěla, abych podepsal petici právě proti tomuto zrušení, nechtěl věřit.

13.1.2020 v 16:05 | Karma článku: 29.99 | Přečteno: 2601 | Diskuse
Počet článků 265 Celková karma 16.81 Průměrná čtenost 1094

Jsem občas trochu cynik a často naivní snílek...

Snila jsem o cestě kolem světa, se kterou jsem začala pomalu a pozvolně před devíti lety, kdy jsem se vydala poprvé sama do Íránu, kam jsem se ráda ještě dvakrát vrátila. Od té doby jsem se snažila (většinou sama) každý rok vycestovat do bližších i vzdálenějších míst, nasávat jejich atmosféru a co nejvíc fotit.

Moje prozatím největší, nejdelší a nejvzdálenější cesta se uskutečnila od 8. ledna do 17. srpna 2017 kdy jsem se nejprve přidala do devítičlenné posádky na  cestu Aviou Jižní Amerikou https://www.facebook.com/aviou.cz/ a následně již sama pokračovala do USA, Kanady, Jihovýchodní Asie a Západní Evropy. Během 222 dní jsem navštívila území 20 států a vystřídala rozličné dopravní prostředky včetně skládacího kola, které jsem koupila v Bangkoku, projela na něm kousek Barmy a nakonec ho letadlem dopravila do Portugalska a (ne)dojela s ním do Santiaga de Compostela. Tím jsem obletěla a objela zemi kolem do kola, viděla nespočet nádherných míst, zažila mnoho neskutečných věcí a hlavně jsem potkala spoustu úžasných lidí.

A o tom všem bych vám ráda vyprávěla s pomocí svého blogu...

Najdete na iDNES.cz