Pondělí 20. ledna 2020, svátek má Ilona
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
  • Pondělí 20. ledna 2020 Ilona

S fofrklacky po doktorech

4. 04. 2012 21:03:37
Aneb jak jsem si vynahrazovala (ne zrovna s radostí a cíleně) roky, kdy jsem doktory nepotřebovala a ještě si připadala, jak největší simulant...

Jak už jsem psala v prvním článku, může za to tělocvik, ale pro kontinuitu příběhu, to celé napíšu ještě jednou od uplného začátku.

Jednoho krásného prvního březnového pátku jsem odešla na tělocvik a z něj už tak nějak odpajdala s bolavou nohou, nicméně s pokynem, že to mám rozchodit. No a já, protože doktory zrovna dvakrát nemiluju a chodím k nim, až když už je jo hodně zle, tak jsem si ještě přes víkend počkala (přece nebudu prudit na pohotovosti), v pondělí si dala odpočinkový a nechodicí den, a když už ani to nezabralo, tak jsem začala uvažovat, že to tedy začnu nějak řešit. Na definitivní řešení došlo ve středu, kdy už jsem se z fáze „chodim hodně špatně, nevydržim stát a nevydržim mít moc dlouho skrčenou nohu“ dostala do fáze „nechodim skoro vůbec a nepřetržitě a pekelně to bolí“, takže jsem putovala na úrazovku. V Kladně, což sem původně nechtěla, ale momentální dojezduschopnost do Prahy klesla někam k nule – absolutní. A tak začalo moje putování po doktorech, asi abych si to vybrala zpětně za ty roky, co jsem je nepotřebovala.

Na Kladně v nové budově nejdřív putuji do nové budovy na recepci, kde si vyzvednu lístek s číslem , jsem odeslána před příslušné dveře, tam se usazuji a čekám. Čekám, čekám a doufám, že zvládnu dojít ještě aspoň na cvika, co máme od dvou, abych neměla zbytečnou absenci. Vedle mě si přisedá jakýsi bezdomovec. Zatínam zuby a nos a modlim se, abych už byla co nejdřív v ordinaci. Individuu vedle teče nudle a neustále popotahuje. Kdybych měla kapesník, tak mu ho věnuju, bohužel nemam. Konečně mě volají dovnitř.

Noha během sezení nějak zatuhla a chytá mě do ní křeč, začínam si řikat, že sem asi vyrazila v nejvyšší čas, ne – li vážně pozdě. Doktor si poslechne, co že se mi to stalo, poptá se na doplňujcí informace, a pak vyšetření přejde k té bolestivější fázi. Kroucení, tahání, ohýbání. Kdyby mi tu nohu nedržel, tak ho s ní asi nakopu, jak to bolelo, ale v hlavě si neustále opakuji, že se mi jen snaží pomoct. Závěrečný verdikt je distorsio genus, sestřička mi nasadí ortézu, nastaví na výšku fofrklacky, a že prý můžu vyrazit do světa. „No jo, ale když já s tim neumim chodit.“ Jakýs takýs pokus o to mi to vysvětlit proběhne, nicméně stále si nejsem jistá, že to půjde tak snadno. „Pořád se trochu bojím, že zakopnu a za chvíli mě tu máte zpátky s něčim horšim.“ „To je v pořádku, jsem tu do tří.“ loučí se se mnou lékař. A taky s tím, že se uvidíme za měsíc, kdy mi tu věc z nohy sundaj. (To je ještě poměrně optimistickej výhled a řikam si, že to teda snad nějak přežiju.)

Vracim se do školy, píšu Hance, že nejsem chůzeschopná, natož v pátek plesuschopná, ona slíbí, že za mnou večer přijde a já se jdu se značným předstihem dobelhat z KOKOSu na GDM, kde dostanu od Zora pořádný školení o tom, jak se chodí na kryplklackách, zatímco Pták se mi směje, že berle už nejsou in od tý doby, co on už má zahojenej kotník a může si v klidu běhat. A já teď tak akorát kulový a to sem chtěla odpoledne do bazénu. Nicméně si pořád maluju zářnou budoucnost, jak to za pár dnů přestane bolet a všecko bude v pohodě a vlastně sem u toho doktora byla možná i zbytečně.

V pátek se doberlím na tělocvik, abych to všecko sepsala, neb to byl školní úraz a zrada, učitel nepřítomen. To dokáže docela naštvat, přecijen ještě nejsem s těma holema moc sžitá, takže každá zbytečná cesta znamená zbytečnou bolest. Tak si jedu aspoň zastřílet. Stát trochu můžu, sice ne uplně předpisově a pro šípy mi chodí ochotní pánové, co stojej vedle mě, ale aspoň mám pocit, že můžu něco málo dělat a zbyl mi aspoň jeden sport, který můžu, byť s obtížemi, vykonávat..

Nicméně po týdnu, kdy jsem osobně očekávala nějaké to zlepšení, je to čím dál tím horší, a když i Marvin začne nenápadně naznačovat, že by asi bylo vhodný zajít si s tim někam dřív, tak o tom začnu uvažovat. Jenomže kam? Vítězí nemocnice, co máme nejblíž tělocvičně, kde už konečně sepíšu to hlášení o úrazu („Mam zraněný pravý koleno.“ „Pravý? Aha, no jo...“ Pak mi někdo tvrďte, že tělocvikáři nemaj místo mozku balon). A pak přímá cesta na úrazovku. U okýnka Hlásení nemocných zahlásím, že mám problém s kolenem, a byť jsem s ním prvně byla v Kladně, tak teď mám opět ten problém, že bych tam nedojela. Tak mě přijmou.

Sedám do čekárny, vytáhnu knížku a pozoruju, co se děje kolem. Po chvíli začínam mít pocit, že nejčastější problém, se kterým sem lidi přichází, je zapíchnutej vánoční stromek v zadku, a protože za nima zůstávají vchodový dveře otevřený, i když kliniku opouštěj, dojdu k tomu, že to je problém neléčitelný. Sedím dál, občas kolem vezou někoho na vozíčku, lehátku, posteli. A protože já nohu jednoduše ohnout nemůžu, tak se snažim napasovat co nejvíc ke zdi a mít jí přitaženou co nejvíc k sobě a pak jen doufat, že se mi vždycky vyhnou. No jednou to nevyšlo, takže jsem si vyzkoušela, že taková postel s pacientem, je sakra těžká záležitost. Sanitář, co s ní jel beze slova jel dál. A jediný pozitivum, který sem tomu mohla připsat bylo, že teď mě bolel nárt ještě asi 100x víc, než to koleno. Paní vedle to suše komentuje: „Přijdete do nemocnice skoro zdravá a oni si vás zmrzačí k obrazu svému.“ Pak na mě přijde řada.

Doskáču do ordinace, zasednu na lehátko, doktor si poslechne, co že sem dělala, přečte zprávu z Kladna a pošle mě na RTG. Ten je o patro níž, což si ještě pamatuju z doby před 4mi lety, kdy sem sem byla dovezena z tábora s vymknutym levym kotníkem. (Tahle skutečnost bude do budoucna ještě důležitá). Na RTG předam žádanku, chvilku si počkam, dojdu dovnitř, sundam ortézu, odložim berle, umístim koleno na podložku, kam je mi odborně připlácnuto. (Následuje zavytí á la náš pes, když jsem mu (pochopitelně omylem) přivřela ocas do dveří.) Pak ještě z boku a s výsledkama se můžu odebrat zpět nahoru. Klepu na ordinaci, doktor zhodnotí, že je moc pacientů a málo prostoru a jdeme do jiný, která by měla být volná. Na RTG nic není, což nevim, zda být ráda, nebo ne. Přecijen, když něco bolí, je docela fajn vědět, že to má nějakou objektivní příčinu. Tohle zatím žádnou viditelnou nemá, začínam si připadat, jako simulant.

Od obrázků na monitoru přechází doktor do fáze kroucení, ohýbání... No a já zas mam pocit, že vyskočim z kůže, protože to byly přesně ty pohyby, kterým jsem se vyhýbala, jak čert kříži. Naštěstí když lékař zjistí, že to fakt bolí, tak mě dál netýrá, alespoň ne fyzicky, jde sepsat zprávu a mezi tím mi říká, co a jak s tou nohou, že jí mam drobet rozcvičovat, prej v klidu na lůžku, nebo třeba u televize. No televizi si kvůli tomu domů pořizovat nebudeme. No a pak jen tak mezi řečí pronese něco o případném nezlepšení a jeho souvislosti s artroskopií. Samozřejmě stále směrem do obrazovky, tak nějak bokem ke mně a ještě tak nějak sobě pod fousy, který teda neměl. Tak si vzpomenu na hodiny naší etiky, psychologie a komunikace s pacientam a pomyslim si něco o tom, že tohle asi nebyl uplně učebnicovej příklad toho, jak je to správně.

Do ordinace dorazí sestra, která mě nažene pro regulační poplatek, a že výměnou za něj dostanu tu zprávu. To zní jako poměrně slušný obchod, tak oblíkam gatě a ortézu, dohopsam k automatu a mezi dveřmi si vyměníme papíry. „Tak za týden na kontrolu.“ loučí se u dveří, čimž si zafixuju, že mam přijít příští pátek.

Domů odcházim docela psychicky zdeptaná z představy, co bude, když to nebude dobrý. Z mého optimismu, jak bude všecko ok se najednou stává naprosto pesimistickej výhled, jak moc to bude v prdeli, až si z toho s Marvinem prohodíme role - do teď byl on náš týmovej pesimista a najednou skoro aspiruje na místo optimisty, když mi vysvětluje, jak taková artroskopie vůbec nic není a hlavně, že to pomůže a rozhodně se nemusim vůbec bát, i kdyby mě na ní chtěli poslat. (A vzhledem k tomu, že má osobní zkušenost, tak mu věřim, to jako ne, že ne, ale stejně se bojim.) Tim pádem se snažim ten týden být hrozně vzornej pacient. Když nemusim být ve škole, tak sedim na balkoně s knížkou, nohu se snažim rozcvičovat, i když ona se mi snaží vysvětlit, že se jí líbí v tej jednej poloze a jakákoliv jiná je pro ní nepřijatelná, což dává najevo dost hnusnou bolestí. A ani po Aulinu nejsem schopná spát dýl jak 4 hodiny v kuse (většinou ale tak max 2), takže si za těch pár (tý)dnů začínam připadat jak zombík. Skoro nechodící a neustále v polospánku. Na kontrolu čekam jak na smilování a hlavně doufam v nějaký pozitivní výrok. (Fakt nevim, na základě čeho, protože to bolí pořád stejně, ale tak znáte to, zázraky se občas dějou.)

V pátek se to naopak přehoupne ve strach z výroku. Jak jsem si původně myslela, že si před tím půjdu aspoň zastřílet, tak ráno zjistim, že mam problém jít i na záchod, co mam hned vedle pokoje. Dneska není uplně dobrej den. Tak dohopsam do nemocnice, kde se zahlásim u okýnka a až pak si všimnu, že sem si ten pátek zafixovala uplně blbě, protože ten daný doktor tu byl ve středu a ve středu sem tu měla být i já. Vynadam si do všeho možnýho, sestřička v kartotéce mě tak v pohodě uklidňuje, že to se stane a chybama se člověk učí, a ať se teda přijdu přeptat v pondělí, kdy mam přijít. Pak to změní, ať v pondělí zavolam a nakonec sama zavolá panu doktorovi a objedná mě na úterý. To mi dává nový optimistický výhled, že mám ještě 4 dny na to, abych zregenerovala. A taky další 4 dny na pesimistický myšlenky. Ty aspoň trochu zažene moje účast na cestovatlskym festivalu Kolem světa (též je mu věnován samostatný článek), kde zjistím, že endorfiny jsou nejlepším lékem na bolest (jen se mrchy nechtěj tak často vyplavovat). Pondělí pak vzorně prosedim se studeným obkladem a knížkou.

V úterý se ani za boha nemůžu vykopat z postele. Strach je potvora. Nejdřív zvoní budík v 6: 30 a pak po půl hodinách až do deseti. Pak teda skutečně odjedu, modlim se ke všem bohům, co jich znam, a kterym se nemusí člověk modlit v kleče.

Hlásim se v kartotéce, doufam, že dneska už správně. Překvapivě ano. Opět pozoruji pacienty, epidemie Vánočních stromů stále trvá. Naštvou mě budoucí lékařky, které od okýnka vyženou krvácejcího mladého muže, aby si mohly vyzvednout klíč od šatny. Holt pacient počká a krve má stejně 5 litrů, tak těch pár kapek přežije.

Jsem volána do ordinace. Zlepšení nula nula prd, ale stále doufám. Však to znáte Dum spiro spero, i když se mi teď z těch nervů začlo vracet astma. Modlitby ovšem nebyly vyslyšeny a verdikt artroskopie, byť oddalovaný je tady. Opět si ho jako první vyslechne monitor, a pak odrazem doputuje ke mně. Tak se aspoň snažim nerozbrečet hned v ordinaci, přecijen sem dospělá a budoucí zdravotník, tak bych se asi neměla skládat z každýho lékařskýho zákroku, kterej má se mnou něco společnýho. „Já vás nenutim, abyste tam šla.“ „A je jiná možnost?“ „Ne.“ Hm, takže mam hodně na výběr, když potřebuju aby koleno bylo ok, abych mohla na praxe. Za měsíc mam být já ten, kdo skáče kolem pacientů a ne, aby někdo skákal kolem mě.

Nejdřív tupě zíram do zdi, pak do programu, přes kterej mě objednává na operaci. Chce se mi zvracet a utéct, v neurčenym pořadí, nejde ani jedno. Přichází sestřička a začne se s doktorem dohadovat, že v pátek v žádnym případě nemůžu nastoupit, protože nestihnu předoperační vyšetření. Vzhledem k tomu, že nevim, co to je, tak ani nevim, zda bych si ho zvládla zařídit nebo ne, ale MUDr. rozhodne, že to mi můžou udělat i v nemocnici, a že nemá cenu to zbytečně oddalovat. Uznávam, že za to sem mu docela vděčná. Sestra našpulí pusu, že mi teda nabere krev a natočí EKG. Když jí tak vidim, tak si řikam, že krev bych si zvládla nabrat i sama a připřísavkovat na sebe elektrody taky, aspoň bych jí tak neštvala.

Pak dostanu do ruky papír, že se tu mam v pátek v 9 hlásit na příjem a k tomu informace, co s sebou a tak. Když vidim, co všecko mam mít v igelitovym pytlíku, tak si začínam řikat, že bych třeba rovnou mohla celá přijít v pytli na mrtvoly, abych jim ušetřila práci. A kdy že mě to teda budou operovat? „V pondělí.“ „A to tu musim být už od pátku?“ Doktor po mně hodí pohled, že sem asi uplně blbá, protože je naprosto jasný, že ne, že to je jen kvůli byrokracii a přeodperačnímu vyšetření, a že pudu domů na propustku a nastoupim až v neděli. Tim mi teda spadne aspoň kousek kamene ze srdce, ale mnohem větší se tam usadí, protože mam před sebou jen pár dnů, než se mi budou vrtat do nohy. Mezi dveřmi opět proběhne výměna poplatek za zprávu a já jdu domů. Zdrcená a zároveň strašně naštvaná, protože mi ten přístup k pacientovi přijde uplně jinej, než jak se učíme. A uznávam, že já jsem dost náročná, co se týká informací, a když jich mam málo, tak dokážu hodně prudit. A když mi jsou podávány stylem, že mě to buď nemusí vůbec zajmat a nebo, že to je přece jasné, tak to bych s chutí kopala. Kdybych mohla...

Autor: Klára Kutačová | středa 4.4.2012 21:03 | karma článku: 19.71 | přečteno: 1637x

Další články blogera

Klára Kutačová

Cesta kolem světa - Myanmarem na kole den 2.

1. den jsem dojela z hraničního města Myawaddy do malého městečka Kawkareiku a dnes mě čeká přejezd do Hpa An, kde se chci den až dva zdržet.

9.1.2020 v 14:00 | Karma článku: 16.97 | Přečteno: 274 | Diskuse

Klára Kutačová

Cesta kolem světa - Myanmarem na kole den 1.

Sedím v nočním autobusu z Bangkoku na hranice s Myanmarem, který mám v plánu přejet na kole. Sama nevím, proč mě taková věc vůbec napadla a jestli vůbec půjde realizovat. Ale za pokus to stojí...

7.1.2020 v 14:00 | Karma článku: 17.08 | Přečteno: 398 | Diskuse

Klára Kutačová

Cesta kolem světa - Bangkokem na kole i na lodi

Můj pobyt v Bangkoku se blíží skoro ke konci. Kolo mám a čekám už jen na víza do Barmy, takže se automaticky nabízí možnost, že se v mezičase po okolí projedu na svém novém přibližovadle.

2.1.2020 v 14:00 | Karma článku: 17.32 | Přečteno: 249 | Diskuse

Klára Kutačová

Cesta kolem světa - Návrat do Bangkoku

Z Laosu se vracím zpátky do Thajska. Tedy konkrétně zase do Bangkoku, abych si vyzvedla kolo, zařídila Myanmarská víza a tak...

16.12.2019 v 16:00 | Karma článku: 14.70 | Přečteno: 313 | Diskuse

Další články z rubriky Společnost

Karel Ábelovský

Jak i dnes na iDnes, vznikají "fake news" - tedy falešné zprávy - Tank na baterky

... o virtuálních bublinách a o aktivismu; a aktivismus je často vlastní především ženám, někdy i trochu hysterickým ženám, nejen tzv. feministkám, ale intelektuálkám všeho druhu; a výjimkou není ani naše "nejcitovanější ekonomka"

20.1.2020 v 11:11 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 0 | Diskuse

Libor Popovský

Měla by Evropa přijmout zpět džihádisty, kteří odešli bojovat za ISIS?

Článek Alaina Destexhe "Should Europe Bring Back the Fighters Who Left for ISIS?", který vyšel 6. listopadu 2019, přeložený paní Helenou Kolínskou a mnou.

20.1.2020 v 9:15 | Karma článku: 20.13 | Přečteno: 219 | Diskuse

Marek Síbrt

Slátanina České televize: Kriminálka z ostravské šachty se fakt nepovedla

Druhý díl seriálu Místo zločinu Ostrava působí tak, že lidé Ostravu a region nikdy nenavštívili. Nebo byli tak omámení, že jim to zásadní proklouzlo mezi prsty. Aspoň základních faktů se ale držet měli

20.1.2020 v 8:28 | Karma článku: 24.31 | Přečteno: 1768 | Diskuse

Milena Zelenková

Mám chuť nastěhovat seniora s I. stupněm příspěvku sociální pracovnici domů

Posuzování příspěvku na péči je mi záhadou. Příklad: osoba, která není schopna žít v domácnosti bez pomoci druhé osoby. Neuvaří si, neohřeje jídlo (nebezpečí požáru, nutnost vypnout všechno v dosahu), při chůzi často padá.

20.1.2020 v 7:41 | Karma článku: 35.78 | Přečteno: 1614 | Diskuse

Bohumír Šimek

O duši

Je duše jen prázdný náboženský pojem, nebo realita? Budeme vycházet z medicínské terapeutické empirie a dotkneme se nejrůznějších lidových náboženských představ o nebi.

20.1.2020 v 7:35 | Karma článku: 6.39 | Přečteno: 123 | Diskuse
Počet článků 265 Celková karma 16.81 Průměrná čtenost 1094

Jsem občas trochu cynik a často naivní snílek...

Snila jsem o cestě kolem světa, se kterou jsem začala pomalu a pozvolně před devíti lety, kdy jsem se vydala poprvé sama do Íránu, kam jsem se ráda ještě dvakrát vrátila. Od té doby jsem se snažila (většinou sama) každý rok vycestovat do bližších i vzdálenějších míst, nasávat jejich atmosféru a co nejvíc fotit.

Moje prozatím největší, nejdelší a nejvzdálenější cesta se uskutečnila od 8. ledna do 17. srpna 2017 kdy jsem se nejprve přidala do devítičlenné posádky na  cestu Aviou Jižní Amerikou https://www.facebook.com/aviou.cz/ a následně již sama pokračovala do USA, Kanady, Jihovýchodní Asie a Západní Evropy. Během 222 dní jsem navštívila území 20 států a vystřídala rozličné dopravní prostředky včetně skládacího kola, které jsem koupila v Bangkoku, projela na něm kousek Barmy a nakonec ho letadlem dopravila do Portugalska a (ne)dojela s ním do Santiaga de Compostela. Tím jsem obletěla a objela zemi kolem do kola, viděla nespočet nádherných míst, zažila mnoho neskutečných věcí a hlavně jsem potkala spoustu úžasných lidí.

A o tom všem bych vám ráda vyprávěla s pomocí svého blogu...

Najdete na iDNES.cz