Pondělí 20. ledna 2020, svátek má Ilona
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
  • Pondělí 20. ledna 2020 Ilona

S fofrklacky v nemocnici II. - nástup

19. 04. 2012 19:28:54
Po vydařené víkendovce v Těchonicích mě nečeká už nic jiného, než fyzický nástup do nemocnice, kde už jsem papírově od pátku.

V neděli kolem poledne odjíždíme z víkendovky v Těchonicích, Jíťa mě zaveze až před dům, Abbík mi odnese bágly, Marvin kmitá po kuchyni. Moje první cesta je do vany, abych ze sebe smyla ovčí trus a vůni pálených trnek, a když vylezu můžu tak akorát zasednout ke stolu k obrovské porci domácí sekané s bramborovou kaší - zní to skoro až idylicky, kdyby na konci dne nečekala nemocniční postel.

Marvin celou dobu příkladně povzbuzuje, pomáhá mi s sebou vybírat vhodné filmy na zvednutí nálady, vyhrožuje, že mi zabalí chleby se sekanou a kyselýma okurkama, kdyby mě náhodou v tej nemocnici nechtěli nakrmit, jako jeho. S díky odmítám a místo toho beru radši čokoládu a sušenky (cukr je na nervy nejlepší), hygienu, župan, pyžamo, přezuvky knížku a noťas a nakonec se smířím i s tím, že budu za infantilního pitomce a přidám i obrovského plyšového hrocha, který vypadá, že má spalničky, takže do nemocničního prostředí ideální. A já se budu mít večer ke komu tulit, až budu strachy nespat.

01042012583.jpg

Mám zabaleno a pomalu nastává čas vyrazit, abych tam v pět byla. Ale komu by se chtělo? Ještě asi po tisící kontroluju, jestli mam fakt všechno, ale pak už to nejde nijak oddalovat. Pevně rozhodnutá, že se projevím jako dospělý a statečný jedinec se odebírám za Marvinem s připravenou větou: „Tak já jedu, uvidíme se v úterý nebo ve středu.“ Ta se ovšem během těch pár kroků změní na mezi vzlyky protlačenou: „Já se strašně bojim, můžeš jet prosím se mnou.“ A on (odhadem proklínaje všechny okolnosti, které způsobily, že mě má momentálně v dosahu) bere mikinu, boty a vážně jede. A celou cestu, zatímco já se klepu víc jak ratlík v zimě, mě přesvědčuje, jak bude všecko v pohodě. A já mu to věřim, ne že ne, ale strach je mrcha a jen tak se ho zbavit nedá. I tak ve finále vstupujeme do brány nemocnice oba s úsměvem a historkama z MatFyzu.

01042012582.jpg

Před dveřmi na kliniku zastavujeme, přecijen ho nechcu tahat až úplně dovnitř, loučíme se, dostávám přísný zákaz psát srdceryvné SMSky o tom, že se bojim (a tomu podobné věci), slíbím, že nic takovýho dělat nebudu a pak už sama prázdnou chodbou směřuju k oddělení, na kterém budu ležet. Docela zvláštní vidět tu jindy pacientama narvanou chodbu uplně prázdnou a z toho ticha všude kolem jde až mráz po zádech. Nádech, výdech, uklidnit se, zazvonit. Bzučák mě vpouští dovnitř. Dojdu na sesternu, ohlásím se, sestřička mě jde uvést do pokoje. Mám bydlet na osmičce – moje šťastný číslo. Alespoň malé iracionální světlo na konci tunelu. Jsme u pokoje, s potěšením shledám, že je skoro naproti koupelně a WC, takže až budu neustále běhat, budu to mít kousek. Pokoj je zamčený, takže sestřička musí ještě doběhnout pro klíč.

Interiér je tradičně nemocničně stísněný, avšak na nemocniční poměry luxusně vybavený křesly, stolem, skříněmi, umyvadlem a samozřejmě je tam i kde spát. K velkým pozitivům též patří, že je jen pro dvě osoby, a žádná druhá osoba tu zatím není. Mám si vybrat postel, radši bych k oknu a pěkně do rohu, ale nakonec dám na radu sestřičky, že ta u dveří je lepší (taková ta ultramoderní, polohovací), zatímco ta druhá je snad ještě z doby Florence Nightingaleový. Taky se s ní zítra bude líp manipulovat, protože tady se pacienti nevozí na vozících, ale bere se rovnou celé lůžko. Ale hlavně se celej večer nebudu muset dívat na tu příšernost, co visí na zdi naproti té zadní. K jejím negativům ovšem patří, že pokud sem přibude i druhá pacientka, tak vyskočím z kůže, protože nějak nesnáším, když mám někoho za zády (což je bohužel podloženo negativní zkušeností a pořád se toho nemůžu zbavit).

01042012581.jpg

Sedám na zvolené místo, sestřička mi měří tlak, pak mi předá k pročtení informace k anestezii, abych byla dopředu informovaná, než si se mnou o tom přijde popovídat anesteziolog. Pročítám své možnosti a potvrzuji si, že chcu píchnout spinálku – aspoň si zkontroluju, jestli si nespletli nohy.

Kdosi klepe, pak vstoupí do pokoje. Má na sobě tmavomodrý oděv vypadající jako montérky, čekám, že sem jde něco opravit, ale představuje se jako anesteziolog. Z mého pohledu z něj jde trochu strach. Sedáme si ke stolu a jdeme si popovídat o tom, jakou anestezii zvolit. Pan doktor mi oznamuje, že je bytostný odpůrce spinální anestezii u podobného typu zákroků, který čeká mě. To je mi upřímně líto, ale pokud nebudu muset, tak se kompletně uspat nenechám ani omylem. Chvíli se mě ještě snaží přesvědčit, ale nakonec zjistí, že to je jako mluvit do zdi, zaškrtne v papíru spinálku a se slovy, že to bude mít zítra kolegyně radost, protože je na to odbornice, odchází. A já mám radost, že budu zítra v dobrých rukách.

Po anesteziologovi přichází sanitářka s čajem, prosím o cukr, který nedostanu až do úterku. Asi ho neproplácí pojišťovna. Po ní sestřička s lékovkou a práškem na spaní, který si mám vzít, abych v noci spala a nenervila. Vzbudit mě prý přijde v půl 6 ráno, změří mi teplotu, mam si vyřídit koupelnu a podobný věci a pak dostanu premedikaci. Odkývu jí, že jsem všemu rozuměla a ona mě zanechává svému osudu, který v následující hodině bude spočívat v telefonátech s rodinou.

Všechny jsou v podstatě uplně stejné, jen každý trvá jinak dlouho. Nejdřív babička, pak táta, pak máma. A pak k mému velkému překvapení Upýr. Ale proč ne, říkám si, když to zvedám. Rozešli jsme se v dobrém, společnej rok a půl není zrovna zanedbatelná doba, vlastně je milé, že si vzpomněl. Na druhou stranu díky tej době moc dobře ví, čeho já se bojim, co je mi nepříjemné (jsem příšerně stydlivá) a celou dobu, co ví, že mě čeká artroskopie, má tendence vytahovat, jak budu někde ležet s holym zadkem a neustále o tom mluví, takže přemýšlím, zda se mě snaží uklidnit, nebo nas...štvat. Dojdu k tomu, že to druhé a ukončuji s ním veškeré diplomatické styky. Hned po tom mám chuť psát přesně tu SMSku, co mám přísně zakázanou a k tomu ještě začínající něčim hodně neslušnym. Takže radši odložím telefon stranou a jdu si pustit 500 days of Summer – Marvinem zvolenou romanťárnu, jež mě má povzbudit na duchu. No na chvilku to zabralo.

Po filmu beru hygienický potřeby, berle a jdu vyzkoušet místní koupelnu. Zjišťuji, že sprchový kout je vážně super vynález, protože se do něj s neohnutelnou nohou leze tisíckrát líp než do vany. Chystám se dát si rychlou teplou uspávací sprchu. Pouštím vodu, čekám, čekám a asi po sto letech začne téct aspoň trochu teplá, takže původní záměr drobet nevyšel a místo příjemného uspání jsem poměrně dobře probraná, co nadělám? Oblékám pyžamo, beru berle a vracím se do pokoje, že zuby si vyčistím tam a nebudu strašit ve společný koupelně. Pak ještě chvilkový přecházení po pokoji á la lední medvěd od okna ke dveřím, a pak už polykam prášek na spaní, škrábu se do (i na mě) vysoký postele, pouštím si Sleep my darling, obejmu hrocha a pak už o sobě nevím, pokud nepočítam ty strašlivý hovadiny, co se mi zdály. (A netvrďte mi nikdo, že se po prášcích na spaní nic nezdá...)

Autor: Klára Kutačová | čtvrtek 19.4.2012 19:28 | karma článku: 14.53 | přečteno: 1504x

Další články blogera

Klára Kutačová

Cesta kolem světa - Myanmarem na kole den 2.

1. den jsem dojela z hraničního města Myawaddy do malého městečka Kawkareiku a dnes mě čeká přejezd do Hpa An, kde se chci den až dva zdržet.

9.1.2020 v 14:00 | Karma článku: 16.97 | Přečteno: 274 | Diskuse

Klára Kutačová

Cesta kolem světa - Myanmarem na kole den 1.

Sedím v nočním autobusu z Bangkoku na hranice s Myanmarem, který mám v plánu přejet na kole. Sama nevím, proč mě taková věc vůbec napadla a jestli vůbec půjde realizovat. Ale za pokus to stojí...

7.1.2020 v 14:00 | Karma článku: 17.08 | Přečteno: 398 | Diskuse

Klára Kutačová

Cesta kolem světa - Bangkokem na kole i na lodi

Můj pobyt v Bangkoku se blíží skoro ke konci. Kolo mám a čekám už jen na víza do Barmy, takže se automaticky nabízí možnost, že se v mezičase po okolí projedu na svém novém přibližovadle.

2.1.2020 v 14:00 | Karma článku: 17.32 | Přečteno: 249 | Diskuse

Klára Kutačová

Cesta kolem světa - Návrat do Bangkoku

Z Laosu se vracím zpátky do Thajska. Tedy konkrétně zase do Bangkoku, abych si vyzvedla kolo, zařídila Myanmarská víza a tak...

16.12.2019 v 16:00 | Karma článku: 14.70 | Přečteno: 313 | Diskuse

Další články z rubriky Společnost

Karel Ábelovský

Jak i dnes na iDnes, vznikají "fake news" - tedy falešné zprávy - Tank na baterky

... o virtuálních bublinách a o aktivismu; a aktivismus je často vlastní především ženám, někdy i trochu hysterickým ženám, nejen tzv. feministkám, ale intelektuálkám všeho druhu; a výjimkou není ani naše "nejcitovanější ekonomka"

20.1.2020 v 11:11 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 59 | Diskuse

Libor Popovský

Měla by Evropa přijmout zpět džihádisty, kteří odešli bojovat za ISIS?

Článek Alaina Destexhe "Should Europe Bring Back the Fighters Who Left for ISIS?", který vyšel 6. listopadu 2019, přeložený paní Helenou Kolínskou a mnou.

20.1.2020 v 9:15 | Karma článku: 20.88 | Přečteno: 231 | Diskuse

Marek Síbrt

Slátanina České televize: Kriminálka z ostravské šachty se fakt nepovedla

Druhý díl seriálu Místo zločinu Ostrava působí tak, že lidé Ostravu a region nikdy nenavštívili. Nebo byli tak omámení, že jim to zásadní proklouzlo mezi prsty. Aspoň základních faktů se ale držet měli

20.1.2020 v 8:28 | Karma článku: 25.32 | Přečteno: 2105 | Diskuse

Milena Zelenková

Mám chuť nastěhovat seniora s I. stupněm příspěvku sociální pracovnici domů

Posuzování příspěvku na péči je mi záhadou. Příklad: osoba, která není schopna žít v domácnosti bez pomoci druhé osoby. Neuvaří si, neohřeje jídlo (nebezpečí požáru, nutnost vypnout všechno v dosahu), při chůzi často padá.

20.1.2020 v 7:41 | Karma článku: 36.67 | Přečteno: 1884 | Diskuse

Bohumír Šimek

O duši

Je duše jen prázdný náboženský pojem, nebo realita? Budeme vycházet z medicínské terapeutické empirie a dotkneme se nejrůznějších lidových náboženských představ o nebi.

20.1.2020 v 7:35 | Karma článku: 6.39 | Přečteno: 130 | Diskuse
Počet článků 265 Celková karma 16.81 Průměrná čtenost 1094

Jsem občas trochu cynik a často naivní snílek...

Snila jsem o cestě kolem světa, se kterou jsem začala pomalu a pozvolně před devíti lety, kdy jsem se vydala poprvé sama do Íránu, kam jsem se ráda ještě dvakrát vrátila. Od té doby jsem se snažila (většinou sama) každý rok vycestovat do bližších i vzdálenějších míst, nasávat jejich atmosféru a co nejvíc fotit.

Moje prozatím největší, nejdelší a nejvzdálenější cesta se uskutečnila od 8. ledna do 17. srpna 2017 kdy jsem se nejprve přidala do devítičlenné posádky na  cestu Aviou Jižní Amerikou https://www.facebook.com/aviou.cz/ a následně již sama pokračovala do USA, Kanady, Jihovýchodní Asie a Západní Evropy. Během 222 dní jsem navštívila území 20 států a vystřídala rozličné dopravní prostředky včetně skládacího kola, které jsem koupila v Bangkoku, projela na něm kousek Barmy a nakonec ho letadlem dopravila do Portugalska a (ne)dojela s ním do Santiaga de Compostela. Tím jsem obletěla a objela zemi kolem do kola, viděla nespočet nádherných míst, zažila mnoho neskutečných věcí a hlavně jsem potkala spoustu úžasných lidí.

A o tom všem bych vám ráda vyprávěla s pomocí svého blogu...

Najdete na iDNES.cz