S fofrklacky v nemocnici III. - artroskopie

Artroskopie - vyšetření kloubu optickým přístrojem. Tak nějak to mám poznamenané ve slovníčku na latinskou terminologii. A teď k tomu strohému vyjádření můžu přidat spoustu další pojmů a dojmů ze zkušenosti na vlastní koleno...

Sestřička si včera nedělala legraci a vážně mě přišla vzbudit v půl 6 (tenhle výmysl mi přijde, jako pomsta na pacientech za dlouhý noční služby), aby mi změřila teplotu a tlak, přičemž tradičně vysvětluju, že v tuhle skoro noční dobu je na mě 100 na 60 opravdu hodně. Pak mi donese premedikaci s tím, že si jí mám hlavně vzít, až budu umytá, vyvenčená a podobně, abych se někde nesložila a ještě se víc nezranila, a že si pro mě v 7 přijdou.

Lehce se doproberu a jdu si vyřídit koupelnu. Chvíli po tom přijde sanitář, zda si zvládnu dojít k umyvadlu, nebo potřebuju lavorek. „Hrdě“ oznamuji, že zatím zvládám dojít i do koupelny. (Zní to sice blbě, ale docela dobře si uvědomuju, že zítra mu za ten lavor a žínku budu div nelíbat ruce, protože nedojdu vůbec nikam.) Na chvíli si ještě zapínám počítač a dojdu k závěru, že teď nastává ta chvíle, kdy se i ateisti začínaj modlit, ale protože nevim jak a ke komu, tak to vyřeším Modlitbou v podání své oblíbené skupiny The Eclipse. Kolem půl 7 všechno zamykám dle pokynů do skříně a čekám. A pak mi dojde, že bych si asi neměla brát premedikaci, dokud nepodepíšu ten informovaný souhlas (ze spaní se špatně píše, nehledě na to, že přijímat informace oblbnutá práškama vážně nechcu), tak se na to jdu zeptat. Prý tu lékaři zatím ještě nejsou, ale přijdou. OK, pokračuji v čekání a nervování - 20 minut ubíhá příšerně šněčím tempem.

Je po sedmé, přichází můj ošetřující lékař s dotazem, zda jsem připravená. Nejsem, protože nejsem informovaná. Za ním dojde MUDr., co mě ošetřoval do teď a bude mě i operovat, že mi tedy sdělí nějaké ty informace. No jak bych to řekla - jsem ráda, že mě před tím informoval Marvin, protože jinak bych stejně věděla kulový. Na druhou stranu nemam na výběr, protože jinak bych si ty fofrklacky taky mohla pořídit už na stálo. Podepisuju, polykám prášky a čekám. Chvíli po nich přichází sestřička, váže mi zdravou nohu obinadlem a pomáhá mi z pyžama. Do toho do místnosti vleze cosi v ohnuslé chlupaté mikině rozepnuté až do zcela nevhodných míst, vzhledem k tomu, že pod ní nic nemá (nepočítám-li srst). Když zjistím, že mě toto poveze na sál, chce se mi zvracet. Zavrtávám se pod deku až po uši a můžeme jet.

Průjezd chodbou jak z Hollywoodskýho filmu. Bílej strop, mihotající se zářivky, radši nevidět. Výtahem jedeme do třetího patra, vidím jen nápis Sály, JIP, pak vlivem léků úspěšně usnu, takže výjezd z výtahu už si nepamatuju.

Další vzpomínky jsou značně útržkovité. Matně si uvědomuju, že mi píchali tu spinálku, ale jen díky tomu, že vím, že jsem někde ležela bokem. O tom, že by se moje páteř potkala s jehlou nevím vůbec. (A to jsem z toho měla největší strach, že to bude bolet.) Podruhé jsem se probudila, stihla zaregistrovat, že kolem mě vozí nějaký přístroje, potřetí, že na jedný ruce mam měřidlo na tlak a saturátko, v druhý ruce zapíchnutou kanylu a přede mnou, že je modrej hadr, přes kterej nic nevidim. Zatím mi to zamýšlený pozorování moc nevychází. Na čtvrté probuzení mi anestaziologický sestra odhrnuje kus toho modrého hadru, takže za ním vidím monitor a na něm, co se nachází v mém koleni. Pozorování trvá asi tak 10s, než zas usnu – možná i míň.

Další probuzení už je až ve vedlejší místnosti, kde mě probere manžeta na měření tlaku, která mě pak budí stabilně každých 15 minut, jinak se mi s práškem na spaní bojovat stále nedaří. Koukam na hodiny a zjišťuju, že za poslední hodinu a půl se toho se mnou dělo hodně a já si z toho pamatuju strašně málo. Příšernej pocit. Ptám se, jestli mi někdo řekne, jestli v tom koleni něco našli nebo ne. Prý zítra na vizitě, protože to teď nepotřebuju vědět. Začínají mě lehce brnět nohy a zároveň to začíná bolet, sestřička mi dává něco do kapačky a až v tu chvíli mi dochází, že nějakou vůbec mám. Mezi spaním se rozhlížím kolem, zkoumám monitor, na kterej jsem napojená. Nevim jestli tady a nebo ještě na sále jsem se někoho ptala, co která křivka znamená.

Že mě odvážejí zpátky si opět nepamatuju. Probouzím se v pokoji, kde se o něčem dohaduji se sestřičkami, nevím proč a o to víc se stydím. Proklínám prášky na spaní, protože nejen, že nemam nejmenší tušení, co se dělo, ale ještě k tomu nesnáším ztrátu vlastního sebeovládání, ke které evidentně došlo.  K tomu každé upadnutí do spánku znamená hodně živé a hodně hnusné sny. Takže fakt zážitek. Pak ze mě někdo loupe elektrody a zkouší mi oblíct anděla, ale protože mam v ruce stále kapačku, tak je to jen tak, aby se neřeklo.

Že mi přijela spolupacientka jsem pro změnu zaspala. Jednoduše se probudím a najednou na posteli za mnou někdo je. Někde mezi spánkem telefonuju s mámou a možná i s někým dalším, nemám ponětí. Pak mi sestřička přinesla čaj s tím, že pít ho mam nejdřív až tak za půl hodiny, abych nezvracela. Nechápu, proč bych měla zvracet. Prý to pacienti po celkové anestezii dělají. Když řeknu, že jsem v celkové nebyla, tak se můžu napít hned. Další mi pak sděluje, že mi dají najíst nejdřív až večer, opět abych nezvracela. Opět stejný dotaz, proč bych měla zvracet? Protože po celkové lidi zvrací. Ok, nebyla jsem v celkové. „Aha, já vaše papíry nečetla.“ Takže dostanu rovnou oběd při němž s láskou vzpomínám na Marvinovu sekanou a zjišťuju, že ani jídlo mi nebrání v tom, abych pořád usínala. (Takže pak mam plnou postel rejže.)

K tomu začínají přicházet k sobě nohy, což znamená, že brnění zesiluje na intenzitu přirovnatelnou k odložení dolních končetin do mraveniště, včetně toho, že koleno pálí, jako kdyby mě do něj kousal opravdu velkej mravenec. Poprvé se odvažuji podívat pod peřinu, jak moje noha vlastně vypadá. Obě jsou obalené obinadlem, z pravé zpod obvazu trčí hadička, která končí poměrně velkou nádobkou, která se plní krví. Radši to přikrývám, zatím na to ještě asi nemám dost nachystané nervy. Volám sestřičku, zda mi může dát něco na bolest. Dostanu dva paraleny. Nevim jestli to byl pokus o placebo efekt a nebo o ušetření, ale nezafungovalo ani jedno. Snažím se to nějak vydržet, ale nakonec už bolestí brečim, návštěva spolupacientky mi podává toaleťák, abych měla do čeho smrkat, a když už to vážně nejde vydržet, tak volám sestřičku znova, že to je vážně peklo.

Přijde s injekcí. Na bok se otočit nezvládnu, aniž bych u toho umřela, takže do stehna. Naštěstí to zabere, takže zase chvíli můžu nějak normálně fungovat (do té míry, do které funguje člověk, který nemůže pohnout nohou ani o milimetr a musí ležet v posteli). Spolupacientce se střídají návštěvy jako na běžícím pásu, mě slíbí návštěvu Hančí. (A babička je později naštvaná, že jí sem tam přijít zakázala...) Aspoň si svlíkam anděla a beru si na sebe normální pyžamo pro lepší pocit, že nemam holej zadek, když je tu pořád lidí jak na Václaváku.

Zbytek odpoledne si střídavě s někým povídám po internetu a skučím bolestí. Problém je, že těžko vysvětlit kolenu, ve kterém je nacpaná gumová hadička, že smí bolet jen v intervalech 6 hodin, protože v menších se nesmí ty injekce proti bolesti dávat. Nakonec mi to nakombinují s něčím v kapačce a já děkuju bohům, že to aspoň trochu funguje. Jinak toho moc dělat nemůžu. I když tedy něco bych dělat potřebovala. Zajít si na záchod, ovšem toho teď vážně nejsem schopná a spolupacoška tu má pořád nějaký návštěvníky, před kterými je mi hloupé volat si sestru s mísou. Nicméně po 9ti hodinách od poslední návštěvy hygienického zařízení to už skutečně nelze vydržet, takže volám. Návštěva uraženě odkráčí, když prý to nemůžu chvíli vydržet. Trochu smutné, že si neuvědomují, že s tou slečnou je tam někdo celý den a trocha soukromí je prostě občas potřeba. Následuje trapná chvilka a já se snažím nějak psychicky smířit s tím, že na základní životní potřeby momentálně potřebuji cizí pomoc.

Dalším zpestřením odpoledne je svačina. Suchý rohlík a hrnek mléka. Naštěstí do toho přijde Hančí s jogurtem, čokoládou a sušenkama. Popovídáme si, ale ona poměrně brzo odejde, aby nerušila tu druhou slečnu. Tak jsem zase sama, tedy fyzicky, virtuálně mam neustále někoho u sebe. (Díky bohům za notebooky a free wi-fi.)

Čekám na odpolední vizitu a tajně doufám, že už se konečně něco dozvím. A nejen já. Spolupacientka si taky docela stěžuje, že nic neví, nikdo jí nic neřekne. Evidentně tu mají všichni nějaký komunikační problém a já jsem ráda, že nejsem jediný prudič, který se ptá a chce vědět, co a proč se s ním děje. Přijdou lékaři, něco poví jí, něco málo mě. Celkem asi tak tři věty, které jsou ovšem poměrně pozitivní. Vyndali mi kus meniscu, zítra ráno vyndají drén a pak hurá domů, takže žádný sýčkování od sestry, že dřív jak ve středu mě nepustí, protože to tu je 40 let zvykem. Yes!

Pak ze samý radosti to koleno začne zas bolet. Sestřička mi opět dá kapačku s tím, že před spaním mi ještě dají injekci, abych se v noci vyspala. A k tomu dostanu i večeři. Žemlovku, překvapivě i dobrou. Večerní službu má u nás v pokoji jeden ze zdravotních asistentů (muž sestra), což mně způsobuje docela velký problém, vzhledem k mojí již tolikrát zmiňované stydlivosti. Chudák to taky se mnou neměl lehký, ale byl úžasnej stejně jako ostatní sestřičky. Zvlášť ve chvíli, kdy ho volám, že mám několik technických problémů. Prvním byla potřeba vylití mísy, druhým dokapaná kapačka a třetím vypadnutá hadička z nádobky, kam tekla krev.

To byl ovšem problém nejzásadnější, protože jak to na chvíli přestalo bolet, tak po napojení té nové nádobky to zas bolet začlo. Ono totiž, když vám něco vakuově sosá krev z kolena, tak je to dost bolestivý (a nebo já sem děsně přecitlivělá) - tak jak tak, opět bolest jako prase a další možnost injekce až za 8 hodin.

Já i spolupacientka dostáváme prášek na spaní a já zjišťuju, že přecijen existuje věc, která mě udrží zcela při smyslech i po něm. Do půl 1 ač nechcu brečim bolestí a snažim se najít jakoukoliv úlevovou polohu, až na to, že jakejkoliv pohyb je opět provázen bolestí, kterou bych přirovnala k zapíchnutí rozžhaveného drátu o průměru té hadičky do mého kolena. To už spolupacoška nevydrží a volá pana sestru, že se chce vyspat, tak ať se mnou něco provede. Dostanu injekci a za chvíli nevim ani o koleni, ani o sobě a tak maximálně ze spaní tomu člověku blahořečím. A pak zase celou noc živý noční můry.