Úterý 21. ledna 2020, svátek má Běla
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
  • Úterý 21. ledna 2020 Běla

Matrix - Indiana Jones

29. 04. 2012 18:01:42
Rozšířený a na poslední chvíli značně prořídlý Dogtopus se na pár hodin zúčastnil další tradiční šifrovací hry, tentokrát na území Prahy. Jednalo se o Matrix s podtitulem Indiana Jones. (Aneb takové netradiční studium archeologie.)

Když se chvíli před Matrixem ozvala M-Peti, že doletí ze Skotska a přidá se k nám, tak to vypadalo na poměrně slušnou týmovou sestavu. (tradiční optimista, pesimista, realista, IT specialista a k tomu externista) Když to potom poopravila na to, že se přidá někdy v průběhu noci, tak to taky pořád znělo dobře. Problém nastal v sobotu ráno, kdy nám účast odřekl týmový pesimista a zároveň mozek, kterého začínám podezírat, že má alergii na šifrovačky, protože si před nima vždycky stihne uhnat nějakou zdravotní nepříjemnost. Co se ovšem dalo dělat jinýho, než zkusit to ve třech?

DSC_5191.JPG

Dopoledne se tedy na plno zhostím role týmového zásobovače, přičemž nám s sebou vyrobím kopec řízků a Marvinovi koupím suchý rohlíky a uvařim kýbl čaje, aby nám neumřel, než se vrátíme. Balím teplý oblečení, abych v noci neumřela pro změnu já, papíry, tužky, šifrovací pomůcky, buzolu a nakonec i plavky, i když doufám, že je nepoužiju. A samozřejmě úspěšně zapomínám na alumatku a čelovku. 4 minuty před odjezdem metra jsem připravená k odchodu, ještě popadnu za dveřma zaparkovaný fofrklacky, protože si nedělam iluze, že bych jen tak zvládla nějakou delší cestu a nedej bože horší terén a běžim na metro. Stihnu to na setinu vteřiny přesně, nicméně s tím následkem, že mám pocit, že dneska už nezvládnu dojít ani na ten autobus na Roztyly.

DSC_5194.JPG

Někde na I.P.áku se přidává Hančí s Davem a zbytek cesty už dojedem společně. Na Roztylech vystoupíme, najdem bus, který je nacpaný k prasknutí převážně Matrixáky a od zastávky pak jdeme s davem (čtěte chumlem lidí, ne s Davem, jako Davidem, který s tim davem šel ovšem taky), který se dělí na malé skupinky, co se usazují na louce a vysílají zástupce k registraci. David se někde s někým zasekává, tak nás jdeme zaregistrovat („Doufam, že to přihlášení do magisterskýho studia nebude znamenat, že jsou to těžší šifry?“ „Snad ne, ale před Davem to radši řikat nebudem...“), najdem nám pěknej plácek na sezení a rozhlížíme se po známých tvářích, kterých zatím moc není. (Odhadem všichni trčí v zaseknutym busu z Brna.) Jedinej koho tak pokáme je můj loňský Vokurkový tým, se kterými se pozdravíme a necháme se od nich vyfotit dokud vypadáme živě, zdravě a (aspoň trochu) reprezentativně.

DSC_5195.JPG

Úderem čtvrt na dvě vidíme Indiana Jonese, jak běží dolů z kopce a za ním se valí nebezpečně vyhlížející gymnastický míč, jež musí být občas trochu popohnán, protože se mu do toho kutálení po trávníku zrovna dvakrát nechce. Když je nebezpečí v podobě velké červené gumové obludy zažehnáno, může nás přivítat na přijímacím řízení na univerzitu, sdělit nám pár dodatečných informací, a pak už je to na nás.

DSC_5197.JPG

Rozbalujem obálku, zjistíme, že máme víc zadání než lidí v týmu a to i ve chvíli, kdy jsme z kryplklacků, maskotů a Marvinova trička složili pseudotýmového strašáka, ehm, chcu říct pesimistu. Každej si tak berem jednu mapu a koukáme, zda z ní něco vykoukáme. Pak se rozhodneme, že nevykoukáme, takže pudem obíhat stanoviště. Já v domnění, že toho ještě dneska hodně naběháme, radši rovnou saham po berlích, aby to šlo líp a rychlejš a už se suneme na Roztyly, kde je první substanoviště. Od Mgr. Hanky dostaneme zadání, ze kterého se snažíme hodně dlouho něco vykoukat. Sedíme ve stínu pod stromem, koukáme na dvojbarevný písmenka a proklínáme se, že jsme víc netrénovali. Občas to i vypadá, že jsme na něco geniálního přišli, ale nikdy z toho nedostaneme žádný pořádný výsledek, takže se jdu „proběhnout“ k dalšímu stanovišti, kde se snažím najít zadání šifry, nebo orga. Nenajdu ani jedno, ani druhý a rozhodně nejsem jediná, kdo tam zběsile kmitá kolem a nemůže nic najít. Asi po deseti minutach to vzdam a vracím se k týmu.

DSC_5200.JPG

Asi po hodině jdeme nahoru k restauraci všichni, tentokrát už je organizátorka na místě, předá nám šifru a my tak můžeme každý koukat do jedné. Já se vracím k mapě, Hančí si bere právě obdrženou lebku a Dave stále zkoumá dvoubarevná písmenka. Jediný pozitivní a zcela vedlejší efekt v luštění je ten, že já si zcela mimovolně sedám do tureckého sedu, a až když si toho všimnu a začnu se radovat, tak to začne bolet a tím pádem, přestane jít. Ale co, stejně začlo pršet, takže provádíme urychlený přesun do restaurace, která nevypadá zrovna dvakrát cenově přístupně, ale snad tu nenecháme za čaj moc velké jmění.

DSC_5209.JPG

Usazujem se ke stolu v diskrétní vzdálenosti od dalšího přítomného týmu, objednáváme čaje a polévku a rozkládáme šifry. Tentokrát se zaměřuju na lebku já (David mi radí, že není nakreslená kurzívou, takže je součást šifry) a Dave s Hančí zkouší nějakou novou taktiku na písmena. (Když pak doma z řešení zjistím, že jsem byla taaaaak mooooc blízko, tak bych si nafackovala). Nicméně, ať se snažíme, jak chceme, pořád to nejde. Nakonec saháme k zoufalému činu. Taháme Marvina z postele k počítači a posíláme mu šifry. Přecijen je to platný člen našeho týmu a taky primární mozek, tak ať z toho má taky něco víc, než pak jen vyprávění, jak se nám nedařilo.

Nicméně ani on, ani my z ničeho příliš moudří nejsme, takže se dohodneme, že vyrazíme po ostatních stanovištích, poberem všechny šifry, co půjdou, a pak si nad ně někam sedneme a třeba se něco vymyslí. Loučíme se s Vokurkama, které si též lámou hlavy nad štosem papírů a vycházíme k dalšímu bodu. Bereme zadání, zasedáme na lavičku a jdeme googlit, jak se správně vybarvují takové ty „Sudoku obrázky“. Ještěže s sebou Dave vzal neťas a takovej ten hrozně chytrej telefon, čímž dokazuje, že týmovým IT specialistou není pro nic za nic. Pak opět fotíme, co řešíme, odesíláme Marvinovi a spolu s Hančí se vypravujeme na další stanoviště. Dave zůstává na lavičce a vybarvuje si. Asi po půl minutě začne pršet, takže jdem zajistit batohy proti promoknutí, dáváme Davidovi deštník, aby mu nepršelo do techniky a opět odcházíme. Sbíráme, co se dá, míjíme pilně luštící týmy, přerážím se o kořen a děkuju bohu za ten spásný nápad nejít bez berlí.

Na jednom z posledních stanovišť se dozvídáme, že všechna za 15 minut zavírají, což pro nás asi znamená docela problém. Dobrá zpráva je jen to, že Marvin posílá řešení vybarveného obrázku, takže aspoň jedna šifra zdá se býti vyluštěna. „VYNECHEJ Q“. WTF? Jaký Q? Pak si přečteme popisek u šifry, že toto stanoviště se nachází také X metrů pod azimutem tolik a tolik. Že by tam byl nějaký nápis, ze kterého máme vynechat Q? Hančí s Davidem to jdou zjistit, já čekám u batohů a snažím se vymyslet alespoň nějakou další šifru. Za chvíli volají, že našli betonové cosi, co rozhodně žádný Q neobsahuje, ale že mi to pro jistotu vyfotí. No, věc to byla zajímavá, ale jediný Q široko daleko je naše týmová ryba Q a tu teda rozhodně nikde vynechávat nebudem.

Ještě hodíme každý rychlý pohled na nové šifry, ale nakonec se dohodnem, že na to prostě nemáme a je čas to zabalit. Chudák M-Peti se k nám ani nestihne připojit. Odesíláme kapitulační SMSku, která nedojde, asi že se nám snaží naznačit, ať to ještě zkusíme. Jdeme na Roztyly, vyhledáme orga a sdělujeme mu svoji kapitulaci. Prý přijde SMSka s pozicí druhého stanoviště, kdybychom chtěli ještě počkat. Nechceme. Jsme demoralizováni, koleno bolí a deskovky u nás doma lákají.

Dojíždíme k nám, předáváme Marvinovi zbylé šifry, kdyby si chtěl třeba něco vyluštit, ale nakonec radši bereme Pandemic a jdeme zkusit porazit alespoň tuhle hru. (Úspěšně.) Když nám pak v deset přijde pozice druhého stanoviště, jen se tomu zasmějem a dáme si předsevzetí, že před Po škole budem pořádně trénovat. A taky zavřem Marvina do karantény, aby nám to zas celý nepros...pal.

Zadání šifer k nalezení na http://www.velkyvuz.cz/matrix/2012/ulohy

Autor: Klára Kutačová | neděle 29.4.2012 18:01 | karma článku: 8.33 | přečteno: 1191x

Další články blogera

Klára Kutačová

Cesta kolem světa - Myanmarem na kole den 2.

1. den jsem dojela z hraničního města Myawaddy do malého městečka Kawkareiku a dnes mě čeká přejezd do Hpa An, kde se chci den až dva zdržet.

9.1.2020 v 14:00 | Karma článku: 16.99 | Přečteno: 279 | Diskuse

Klára Kutačová

Cesta kolem světa - Myanmarem na kole den 1.

Sedím v nočním autobusu z Bangkoku na hranice s Myanmarem, který mám v plánu přejet na kole. Sama nevím, proč mě taková věc vůbec napadla a jestli vůbec půjde realizovat. Ale za pokus to stojí...

7.1.2020 v 14:00 | Karma článku: 17.09 | Přečteno: 400 | Diskuse

Klára Kutačová

Cesta kolem světa - Bangkokem na kole i na lodi

Můj pobyt v Bangkoku se blíží skoro ke konci. Kolo mám a čekám už jen na víza do Barmy, takže se automaticky nabízí možnost, že se v mezičase po okolí projedu na svém novém přibližovadle.

2.1.2020 v 14:00 | Karma článku: 17.32 | Přečteno: 250 | Diskuse

Klára Kutačová

Cesta kolem světa - Návrat do Bangkoku

Z Laosu se vracím zpátky do Thajska. Tedy konkrétně zase do Bangkoku, abych si vyzvedla kolo, zařídila Myanmarská víza a tak...

16.12.2019 v 16:00 | Karma článku: 14.70 | Přečteno: 313 | Diskuse

Další články z rubriky Praha a střední Čechy

Šárka Rosová Váňová

Opustíš-li mě, smíchy zahynu

Už vidím ty chytré radily a poučovatele v diskusi. Kup si nové, ty nádhero. Nejsi ty náhodou blondýna? Odpovím rovnou. Nekoupím. A nejsem. Moje auto mě baví, je to živel dravý. A taky zdroj mojí inspirace k psaní.

17.1.2020 v 14:04 | Karma článku: 18.71 | Přečteno: 640 | Diskuse

Radek Pálka

Výchova chlapců v Čechách, aneb když jablko nepadne daleko od stromu

Všichni, kdo jsme rodiči, vzpomínáme na nepříjemné zážitky z dětství, kdy na nás naše vlastní matky vytáhly nasliněný kapesník a nejlépe před spolužáky nám z tváří pořádnou silou začaly dřít špínu.

17.1.2020 v 6:00 | Karma článku: 27.01 | Přečteno: 1230 | Diskuse

Petra Mádrová

Žádný relaxovaný z nebe nespadl

Čím dál častěji ve svém okolí slýchám „...měla bych si najít víc času pro sebe“. Znáte to? Stav, kdy si plně uvědomujeme, že nám dochází síly. Přesto nám to nedá a místo odpočinku, si ještě něco přidáme. Zajímá Vás, co s tím?

14.1.2020 v 15:08 | Karma článku: 8.02 | Přečteno: 248 | Diskuse

Karol Wild

Novodobá historie jednoho starého domu

Bydlím v něm už 52 let a tak jsem trochu pamětník. A zaznamenal jsem i kuriózní události, se kterými vás chci zde seznámit.

14.1.2020 v 11:24 | Karma článku: 18.32 | Přečteno: 479 | Diskuse

Lenka Kohoutová

Tykáme si?

Intenzivně se zabývám tím, jak jsou nastavena pravidla chování v sociálních službách a ve zdravotnictví vůči lidem se zdravotním postižením.Tedy přesněji, jak se personál chová ke klientům a zdravotníci k pacientům.

9.1.2020 v 8:04 | Karma článku: 27.22 | Přečteno: 1169 | Diskuse
Počet článků 265 Celková karma 16.82 Průměrná čtenost 1094

Jsem občas trochu cynik a často naivní snílek...

Snila jsem o cestě kolem světa, se kterou jsem začala pomalu a pozvolně před devíti lety, kdy jsem se vydala poprvé sama do Íránu, kam jsem se ráda ještě dvakrát vrátila. Od té doby jsem se snažila (většinou sama) každý rok vycestovat do bližších i vzdálenějších míst, nasávat jejich atmosféru a co nejvíc fotit.

Moje prozatím největší, nejdelší a nejvzdálenější cesta se uskutečnila od 8. ledna do 17. srpna 2017 kdy jsem se nejprve přidala do devítičlenné posádky na  cestu Aviou Jižní Amerikou https://www.facebook.com/aviou.cz/ a následně již sama pokračovala do USA, Kanady, Jihovýchodní Asie a Západní Evropy. Během 222 dní jsem navštívila území 20 států a vystřídala rozličné dopravní prostředky včetně skládacího kola, které jsem koupila v Bangkoku, projela na něm kousek Barmy a nakonec ho letadlem dopravila do Portugalska a (ne)dojela s ním do Santiaga de Compostela. Tím jsem obletěla a objela zemi kolem do kola, viděla nespočet nádherných míst, zažila mnoho neskutečných věcí a hlavně jsem potkala spoustu úžasných lidí.

A o tom všem bych vám ráda vyprávěla s pomocí svého blogu...

Najdete na iDNES.cz