Moje první padesátka aneb z Prahy na Říp

Výlet z Prahy za krásami středočeské placaté krajiny (v tomto úseku). Po asfaltu i polních cestách v pražícím sluníčku, či stínu lesů, přes města, vsi, pole i louky, po značce i mimo ní. A hlavně celých 53 kilometrů pěšky...

To jsme se tak jednoho krásného dne s Jíťou rozhodly, že když padesátku zvládne Abbík s Marvinem občas i několikrát do měsíce, tak my jí zvládnem přece taky – aspoň jednou za život. Nejdřív jsme se přihlásily společně na sobotní neoficiálně oficiální pochod, ale potom, co do toho Pavlovi i Jítě něco vlezlo a mně se fakt nechtělo jít samotný, jsme to nechaly na neděli a na pravděpodobně stejnou trasu. Ale když se pak Marvin dostatečně ujistil, že to myslíme vážně a fakt si na to troufáme, odsouhlasil, že jde s náma a my zas, že půjdem jím vymyšlený pochod Trója → Říp.

Sobotu tedy mám na to, abych se psychicky i fyzicky připravila na nedělní sebevražednou procházku.

V neděli pak vstávam v 5:30 v přesvědčení, kolik toho stihnu, než budeme muset odcházet. Tohoto přesvědčení mě ovšem dost rychle zbavuje Marvin, když mě začne popohánět, že nám jinak ujede metro. No asi sem tu hodinu prospala ve stoje a s otevřenýma očima, jinak nevim, jak je možný, že sem nestihla vůbec nic. Ještě hodim k hydrovaku, lékárničkam a toaleťáku do batohu 5 müsli tyčinek, toho času jedinýho jídla, co mam doma a můžem vyrazit. Marvin se šněruje do bot a téměř mazlivě se jich ptá, kde mu udělaj puchejře tentokrát, já naopak svým už dost ochozeným botkám věřim, že mi nohy nezmrzačí.

Venku před domem začnu řešit, zda mi nic zásadního nechybí a dojdu k tomu, že jsem samozřejmě zapomněla na foťák. Chcu se pro něj vrátit, ale Marťas prohlásí, že je to zbytečná zátěž na tak dlouhý pochod, a že mi klíče pučí jen v případě, že sem doma zapomněla obložený chleby. Píšu si mentální poznámku, že příště si mam brát svoje klíče, protože ty už taková zátěž nejsou a seznávám, že evidentně nejsem sama, kdo si včera zapomněl nakoupit... Když nám pak ujede metro, protože jede o minutu dřív, tak jsem docela naštvaná, že jsem se aspoň nezkusila vrátit, ale holt pozdě no. Píšu Jítě, že dorazíme dýl, na což ona sarkasticky odpovídá, že si teda ještě projde ZOO. Nicméně nakonec do Holešovic dorazíme celkem brzo a 112tkou se necháme dovézt před ZOO, odkud se chystáme startovat.

Je půl osmý ráno a my stojíme na začátku 53 kilometrů dlouhý trasy vedoucí po červený značce až do Roudnice nad Labem. Na ujití máme přibližně 12 hodin, abychom stihli nějakej logickej vlak domů. Marvin vytahuje GPSku, ne snad proto, že by se bál, že někde slezeme ze značky, která nás má celou cestu provázet, ale prostě proto, abychom tu cestu měli pěkně zdokumentovanou a vyrážíme. My se s Jíťou pouštíme dopředu a hned na začátek zhodnotíme, že Marvin s náma bude mít asi drobet peklo, protože jako správný ženský nezavřem pusu až do cíle. Ale on vypadá, že si s tim umí docela jednoduše poradit. Občas jde a mluví s náma, jindy se drží za náma a my se děsíme, že jdeme moc rychle a dojdou nám síly a občas zaujme místo vepředu a udává tempo.

První část cesty vede po cyklistický stezce podél Vltavy, takže pěkně po asfaltu. Na delší chození žádná slast, ale utěšujem se tim, že by to tak mělo být jen někam k Roztokám. Procházíme kolem psího útulku, dětského hřiště a pár zavřených občerstvoven, až konečně někde u Roztok najdem jednu otevřenou, kde se rozhodnem posnídat. Zatím máme dobrý čas i tempo, takže není problém zastavit se. Ženská část výpravy si dává napůl langoš a náš jediný muž párek v rohlíku. Výborná snídaně, neníliž pravda?

Pokračujeme dál, cesta přechází z asfaltu na takové velké šutry, takže radši vážu koleno, abych neskončila s pochodovánim dřív, než jsem pořádně začla a pokračujeme ku Kralupům. Po nějakých třinácti kilometrech od startu znova zastavujem, protože jsme ve čtvrtině cesty, sedáme na lavičku ve stínu, sníme jednu tyčinku a zas pokračujeme. Zatím se nekoná žádná únava a nadšení pro věc nás taky drží, takže pohoda. Akorát Marvin je naštvanej, že se mu vybily baterky v GPSce, takže jediný záznam z naší cesty bude na pár mizernejch fotkách z mobilu. Jdem dál a kocháme se českou krajinou, toho času naštěstí dost rovnou a zároveň dost monotónní. Vlevo řeka, vpravo stromy. Do toho úděsně praží slunce a je fakt vedro. Na takový pochod to není vůbec ideální, morálku narušuje neustálá touha skočit do řeky, ale zase lepší než kdyby lilo. Docházíme do Chvatěrub, kde je blbě značená cesta a značka se nás snaží odvést někam do kelu, takže to prostě risknem a vracíme se radši na cestu podél Vltavy, protože to tak podle mapy má být a existuje dost vysoká pravděpodobnost, že se neztratíme a dojdeme až do Kralup, který už jsou skoro za rohem.

Někde v Kralupech pak máme přejít na druhý břeh a začít se pomalu, ale jistě oddělovat od řeky. Po ropovodu se nám přelézat nechce, takže dojdeme až do města, kde to vezmeme po lávce pod rozcestník, kde zjistíme, že jsme přibližně v polovině cesty. Tady se moc nezdržíme, neb jsme uprostřed sídliště, radši pokračujeme po červené a zároveň Dvořákově stezce, až zastavíme někde víc stranou civilizaci ve stínu ropovodu, kde zneškodníme další müsli tyčinku a zároveň se smíříme s tim, že si dneska nic dalšího na jídlo asi nekoupíme, protože jednoduše nebude kde.

Pokračujeme dál kolem posprejovaných jeskyní (vandalům urážet ruce u loktů), mineme jednu parodii na cyklistu a jdeme dál. Cestička vedoucí pod stromy a vítr vanoucí od řeky je poměrně příjemná změna, umožňující opětovné nasazení docela rychlého tempa, takže za chvíli dorážíme do Nelahozevse, za kterou odbočíme na nějaký kopeček, ze kterého je pěkný výhled buď na Kaučuk Kralupy a nebo Spolanu Neratovice (no prostě na nějakou odpornou továrnu). Další panoramata nejsou o moc lepší, docházíme totiž k zásobníkům ropy a rovnou se pouštíme do odhadů, kolik se tam tak vejde a jestli jsou i podzemní. No než celý ten areál obejdem, tak si procvičíme jak odhad, tak matiku a nakonec doma zjistíme, že to Marvin odhadnul a spočítal skoro přesně.

Tuším, že v Nových Ouholicích se zastavujeme v nějaký pátý cenový a kupujem si už párkrát roztátý nanuky, chvíli odpočíváme, zkoumáme mapu, abychom později v Mlčechvostech stejně trochu pobloudili, protože se změnilo značení a tedy neodpovídá tomu, co máme na mapě. Nicméně opět se nějak najdem a můžeme směle pokračovat v cestě. Únava už je docela znát, nohy začínaj bolet, takže si řikam, že teď už opravdu pudu dál jen na setrvačnost a taky proto, že teď už se ani z ničeho jinýho než Roudnice odjet nedá. Nicméně tempo máme docela solidní, takže věříme, že před pátou budeme na Řípu.

Pak nás teda trochu přemůže vedro pražící na cestu vedoucí mezi dvěma poli, kde není po stínu ani památky, takže nás ten optimismus lehce přejde, ale pořád si věříme aspoň v tom, že vlak v 8 z Roudnice stihnem. Říp je v nedohlednu , takže Marvina, kterej se zase drží v ústraní obviňujeme, že tam chroupe Tatranky (no znáte tu dementní reklamu, ne?) Ve třech čtvrtinách cesty (v Jeviněvsi) děláme další tyčinkovou zastávku, a pak se konečně dostaneme do lesa, Ctiněvsi a tou dojdeme až k rozcestníku, který tvrdí, že Říp je už jen 2,5 km a konečně se zase ten charakteristicky tvarovanej kopeček ukáže. Vyrážíme s novým nadšením, ani nohy zase chvilku nebolí, takže jdeme a jdeme, až zjistíme, že Marvin zůstal stát někde u informační cedule.

My se rozhodnem, že si pak třeba necháme poreferovat, o čem se tam psalo a radši bez zastavování půjdeme. Je 5, takže v půl bychom mohli být nahoře. 0,5 kilometru od vrcholu usoudíme, že Marťas se určitě neztratí, takže na něj nemusíme čekat, ale ve finále jsme to my dvě, kdo se ztratí. Nebo spíš komu se pod nohama ztratí cesta a jednoduše přejde v šutrový pole se spadanýma stromama. Ale nás to nezastaví, stoupáme rovnou za nosem a doufáme, že aspoň Marvin pude dobře a sejdem se nahoře, kde se budem snažit ututlat, že jsme šly uplně blbě.

„Vy tam někde vidíte cestu?“ Marvin nám zcela evidentně věřil, takže se škrábe za náma. Uprostřed kopce zblajznem poslední 3 hroznový cukry, zjistíme, že Jitka, která šla s půllitrovkou vody je momentálně jediná, komu nedošlo pití a modlíme se, aby nahoře byl ještě otevřenej stánek. Nicméně momentálně nás od toho nahoře dělí skála, na kterou se Jíťa hrdinně vypraví, aby zjistila, že tudy cesta fakt nevede, takže iniciativu přebírá Marvin a po pár desítkách metrů nám sice mizí z dohledu, za to ale slyšíme výkřik „Heureka!“ Lezeme za nim na pražskou vyhlídku, ale kochání si moc neužíváme, protože se bojíme, že pokud je stánek ještě otevřený, tak by nám taky mohl zavřít před nosem. Je půl 6 a my máme víc štěstí než rozumu, protože ač už mají mít zavřeno, ještě nás obslouží.

Dáváme si pití a Tatranky, když už jsme o nich půlku cesty básnili, a pak si sednem na lavičku a sbíráme síly na posledních pár kilometrů. Cesta Praha Říp nám i s přestávkama zabrala přesně deset hodin a do Roudnice je to ještě nějakých dalších 7, takže tak hodina a půl, možná o něco dýl, vzhledem k únavě.

„Ale k rotundě už nepudem, že ne?“ „Ne, ta je vidět i odtud.“ Ale nakonec se drobet přiblížíme, aby se neřeklo. Hned po tom zahajujeme finální sestup alejí ku Roudnici, fouká poměrně příjemný vítr a Marvin s Jíťou řeší, co za kopce ze Středohoří vidí v dálce. Já o tom vim kulový, takže jenom fotim.

V Roudnici je před námi kopec dolů z nějakých betonových panelů, tak abychom ho měli rychle za sebou, pěkně se rozeběhnem. Překvapivě je to docela příjemná změna a bolavý nohy plný puchejřů proti tomu ani moc neprotestujou. Nicméně i přes tenhle běh se nám nepodaří stihnout dřívější vlak, ale aspoň máme rezervu na ten druhý. Pokud teda najdem nádraží. Marvin spoléhá na svůj orientační smysl a mapu, já se prostě zeptam pána, co jde kolem. Nádraží tedy najdeme, Marťas kupuje lístek a sesune se podél zdi na nástupiště, zatímco my s Jíťou jdeme do čekárny, kde se ještě trochu protáhneme. Já to teda dost odfláknu, takže mě bude zejtra všecko bolet ještě víc než teď.

Ve vlaku se usadíme na nejbližší volný sedačky na chodbičce pod schodama do první třídy. Kocháme se krajinou v zapadajcím slunci, co ubíhá za oknem a gratulujem si, že jsme to přežili v tom šílenym vedru a ještě bez jídla. Pak všichni pospáváme až do Prahy, kde se potkáme s Hančí a Davidem, kteří jedou z nějaké rodiné oslavy, takže nás rovnou nakrmí chlebíčky a dortíčky. Sláva jim - a i nám, že jsme to přežili ve zdraví...

Další fotky jsou k nalezení na: http://zvejklarka.rajce.idnes.cz/Z_Troji_na_Rip_a_do_Roudnice_n._L./