Pondělí 20. ledna 2020, svátek má Ilona
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
  • Pondělí 20. ledna 2020 Ilona

Pochod Marodů aneb Nízké Tatry 2012 - Stairway to heaven

16. 07. 2012 19:27:00
První, nejdelší a zároveň asi i nejnáročnější část přechodu Nízkých Tater. Z Donoval, přes Kozí Chrbát, Hiadeľské sedlo, Prašivou, Malou a Veľkou Chochuľlu, Latiborskou hoľu a Ďurkovou do Útulni pod Chabencom.

Dojeli jsme do Ružomberoku a započli poněkud rychleji a improvizovaně provedený výstup. Průvodčí naštěstí čeká, až se všichni vykopeme ven, než mocně zaduje do píšťalky. A vzhledem k tomu, že to provedl pár centimetrů od nás, jsme tím všichni řádně probráni. Směřujem ven z nádraží, shazujem bágly na nejbližší lavičku a Marvin míří hledat pitnou vodu. Počasí se tváří, že nám spoustu vody za chvíli shodí za krk, na což se všichni fakt moc těšíme. Když se Marťas vrátí, odcházíme pro změnu my s Lenkou vyčistit si zuby, neb nejsme prasata. Když se obě vytasíme se stejnym zelenorůžovym kartáčkem, docela se zasměju. Evidentně nejsem jediná, kdo vždycky vybere ten nejhůř barevnej ze sady za cestovní.

Ze záchodů se vracíme tak akorát, abychom se přesunuli na autobus, který má údajně jet v celou a ze čtyřky, ale nakonec, když se Marvin zeptá, tak je to ten, co stojí na dvojce a měl jet už před 3/4. To nám ovšem až tak nevadí, hlavně, že jsme ho stihli. Jdem naskládat krosny do zavazadlovýho prostoru, kam se nějak nechcou vejít, takže ta Lenky získá protekční místo v takovém kamrlíku s molitanem. A řidič se děsně diví, proč všichni jedou do Donoval. A že je ten autobus poměrně plnej, takže se musíme rozesadit po dvojicích, protože se nikam k sobě nevejdem.

DSC_6648.JPG

Cesta trvá tak půl hodinky a začíná se během ní dost projasňovat, takže to nakonec vypadá, že bude pěkný slunečný den. V Donovalech vystupujeme, pobereme věci, Lenka s Honzou ještě dojdou zaplatit autobus a teď už je to jen na našich nohách. Začneme zlehka – snídaní. Lenka pekla beránka s rybízem, kterej je moc dobrej, já se opět snažim udat ty Brownies, ale stejně je nakonec Lenka musí schovat k sobě do báglu, protože tam jediná má ještě trochu místa. A pak už se nezadržitelně blíží nutnost obutí a odchodu. Ale že se nám nikomu moc nechce. Nakonec teda posedáme na obrubník a začnem šněrovat. Honza ne, ten půjde v teniskách, blázen, chce se mi říct, ale nakonec mu závidim, že je jedinej, kdo nemá puchejře.

Začátek cesty vede po asfaltu, což v těch pohorách není zrovna to pravý vořechový, ale zatím se utěšuju tim, že za chvíli už přejdem na nějakou lesní cestu a tam to půjde. Míjíme dům, kde je obrovská reklama na prodej apartmánů, kde se i přes zabělení dá přečíst, že je na ně Vánoční slevová akce. Divný takhle v červenci.

DSC_6656.JPG

Dostoupáme kamsi ke stromu, kde dáme první pauzu, svlíkam si triko s dlouhym rukávem, abych neumřela horkem a Marvin mě učí pořádně si zavázat tkaničky. I tak mam za půl hodiny puchýře snad uplně všude a 37 km před sebou a jsme teprve tak ve třetině Kozího Chrbátu, který jsme sice mohli teoreticky vynechat, ale 5 km už by nás stejně moc nevytrhlo a ještě bysme přišli o zajmavý začátek. Marvin nasadil poměrně ostrý tempo, my ostatní to tak moc neprožíváme, takže na nás vždycky někde čeká pod stromem. I tak se ale navzájem předbíháme s nějḱolika skupinama jiných turist. Většinou teda doběhnem a předběhnem my je, což považuju za docela úspěch, takhle pro začátek.

DSC_6663.JPG

Konečně vystoupáme na první louku, ze které je úžasný výhled do okolí. Donovaly pod námi vypadají jako domečky pro panenky a všude kolem hory a údolí, ve kterých se válí mlha. Naprostá pohádka.

„A tohle ještě nic není.“ Mě to teda jako nic nepřipadá, ale věřím, že podobných panoramat uvidíme ještě spoustu. Na chvíli si sedáme, k rozcestníku se nikomu nechce, v tomhle ohledu spoléháme na mapu (Marvin) a na Marvina (my). Ten taky vědom si své role vůdce poctivě studuje, co nás čeká dál. Vystoupáme na uplný vrcholek, (kde se mi Marťas směje, že sem typická ženská, protože se už zas převlíkam, neb se mi nechce jít ve srolovanejch dlouhejch gatích, když mam kraťasy), pak budem klesat až to hezký nebude, a pak si pro změnu nastoupáme ještě víc. Asi už chápu, proč ten začátek některý lidi vynechávaj.

DSC_6676.JPG

Cesta dolů je totiž dost održkoidní – loukou, lesem, cestou, necestou, pomáháme si stromama, větvema a jinýma stabilníma věcmama, abychom si někde moc neublížili. I tak jsme rádi, že je aspoň sucho, protože rovnice tahle cesta + voda nám dává jediný výsledek – klouzačku po zadku až dolů. Konečně se bezpečně dopravíme až na úpatí, kde nás přivítá sloup vysokého napětí a rovnou ve dvojím vydání, fakt nádhera. Kus za nima je přístřešek,kde se dá přespat, rozcestník a pár lidí sedících u zelenýho kontejneru.

DSC_6679.JPG

Přesouváme se k nim, že si dáme sváču, zkontrolujem kolik máme vody a potom, co zhodnotíme, že naše zásoby nejsou uspokojivé a slunce nehorázně praží, jdeme hledat studánku. Po louce jsou vyšlapané cestičky, každý zvolíme jednu a už se řadíme do pidifronty na vodu. Za pomoci někoho cizího s hrnečkem a Honzy s flaškou mám hydrovak naplněný hned a už si jen nadávam, že jsem si s sebou nevzala šátek na hlavu, ale holt dnesk přežiju bez něj.

DSC_6681.JPG

Vracíme se k báglům, umisťujem vodu a je čas vyrazit. Marťas zas vepředu, Lenka s Honzou na mě solidárně čekaj, když se jeden z puchýřů rozhodne to vzdát a srabsky praskne, takže zastavit, zout, oblepit náplastí a modlit se, aby to přestalo tak pekelně bolet. Jdem dál... Když ten dokopec pořád nechce brát konce, dojdu k poznatku, že většina kopců tady má takové (h)různé předvrcholky, na které se musí vystoupat, pak z nich občas sklesat a zase se někam pracně vyškrábat a pak už jste snad konečně na vrcholu a můžete se směle pustit k dalšímu. Drápem se neustále nahoru, já funim, jak naštvanej nosorožec, hanebně zaostávam a připadam si jak pako. Dnes poprvé a rozhodně ne naposledy přemýšlim, jestli to vůbec stojí za to. Pak se rozhlídnu a jdu dál. Stojí to za všechno, za každej puchejř, za každej nezdařenej nádech astmatickejch plic. Ale ten vrchol Prašivý pořád nikde.

DSC_6687.JPG

Brodíme se kosodřevinou, pak přes šutrový pole a zas pěkně do kleče. Malý peklo tyhlety zakrslý stromy. Stín to žádnej nedává, vítr přes to nefouká a ještě je to plný hmyzáků. Lenka s Honzou to asi chtěj mít rychle za sebou, takže nám utečou, Marvin jde za mnou, buď se kochá a nebo chce mít jistotu, že se mu někde nepoztrácíme. Na nějakém pseudovrcholku se potkáme, ale já se tam moc dlouho nezdržuju, protože si nechci uhnat úpal. Za chvilku mě dožene Lenka, tak jdem chvíli spolu. Pak čekáme, až nás doženou pánové.

DSC_6698.JPG

Další vrchol v pořadí je Malá Chochula, která se mi nikterak výrazně nevryla do paměti, stejně jako to neudělala ta Velká. A nebo to bylo jednoduše tím, že mi všechna ta nádhera kolem začala splývat. V Sedle pod Skalkou se opět ostatní rozhodnou na chvíli zakotvit. Kluci rovnou pod rozcestník, Léňa do stínu pod stromem a já se pomalu, ale jistě sunu kupředu s tím, že mě stejně za chvíli dohoní. Chvíli si zpívam, chvíli přemýšlím o hovadinách typu nesmrtelnost chrousta. Na cestě vpřed mě udržuje Marvinova věta: „Už jsou to jen tři kopce.“jen se nějak chlapec zapomněl zmínit, že některý kopce se jednoduše nepočítaj. Pořád jdu, bez výraznějších pauz, protože teď už jdu čistě na setrvačnost a tu bych nějakým delším sezením úspěšně ztratila. Občas se otočim, jestli už je uvidim někde za sebou, ale nikde nikdo. Ale možná je to jen tím, že jsem nechala brýle v koupelně, takže bych je neviděla, ani kdyby tam byli. Občas se přidám k nějaké jiné skupince, která mi však obratem uteče, ale stále mi to nevadí, protože si tim pádem můžu zcela veřejně zpívat a nikdo mě neslyší.

DSC_6708.JPG

Když už mám pocit, že umřu horkem, utěšuju se, že ta cesta za chvíli zatočí za kopec a tam bude stín. Nezatočila a nebyl. Bomba. Tak jdu dál. Před Latiborskou Hoľou na chvíli zastavuju a snažim se nabrat dech na šílenej výstup, u kterýho mě žene dopředu jen to, že bude dneska poslední. Nakonec jsem ho zvládla jen na 3 zastávky a i ty jsem si obhajovala, jako kochací pauzy.

DSC_6711.JPG

Nahoře sedí pár lidí a lítaj strašný hejna dotěrných vosíků, kteří se mi snaží sníst mojí tatranku. Místo toho mam pocit, že jsem snědla já pár těch lítacích potvor. Do toho se pokouším napsat něco málo do zápisníku, ale nestihnu ani 4 věty, když se tu objeví Honza. Na to, kolikrát cestou zastavili jsou tu nějak pekelně rychle. Ještěže jsem šla napřed, protože jinak bych asi nedošla ani za týden.

DSC_6713.JPG

Za chvíli dojde i Lenka s Marvinem, který nám bere iluze o tom, že tohle už byl třetí kopec. To je totiž teprve ten první. No potěš koště. Teď už mě fakt při životě drží jen to, že nechcu vypadat, jak naprostej chcípák. A světe div se, ono to docela i zabírá, dokonce už se ani nedusim. Další vrchol je Zámostská hoľa, ze které nám Marvin ukazuje vrchol v šílený dálce, že pod ním budeme spát. Nějak se mi nechce věřit, že tam zvládneme dojít ještě dneska a podezíram ho, že má v tom svým obrovskym báglu složený přenosný letadlo. Ale asi nemá, protože kdyby měl, tak nemučí svojí pěkně zničenou achilovku chůzí.

DSC_6716.JPG

Lenka s Honzou jdou napřed, Marvin se šourá vzadu, já s lékárničkou čekam, zda nebude potřeba zdravotnického zásahu, třeba by tu nohu mohl chtít amputovat, nebo tak. Konečně jsme kousek pod vrcholem Ďurkové, na který před námi svižně vyběhne nějaký týpek, ke kterému se přidáme a čekáme na jeho skupinu. Ten nám mezi tím vyhrožuje, že tohle ještě není ten správný vrchol, a že se budeme drápat ještě do jednoho. Mám chuť praštit hlavou o nejbližší šutr. Tohle už fakt nedávam, ani omylem. Dochází jeho skupina, Lenka je baví vtipem o bačovi s nadpřirozenýma schopnostma a můžem zas jít. Oni nám zdárně utíkaj a nám je to upřímně jedno. Až do chvíle, než zabočí dolů z kopce, z čehož já se zaraduju a Marvin pronese cosi neublikovatelného, co mě od něj poměrně překvapí (tímto jsem splnila jeho žádost na to, že ho mám v článku pomluvit :) ). Teď už máme před sebou jen cestu dolů, která je ovšem taky docela náročná, pokud si jí nebudem chtít urychlit válením sudů. Po uzoučký pěšince se krůček po krůčku přibližujeme k červený střeše, která trčí z trávy. Taková pyramida uprostřed svahu.

DSC_6719.JPG

Ani si neděláme moc iluze, že by se nám podařilo sehnat volný místo uvnitř takže kluci rovnou najdou místa na dva stany. Marvin pak dostane rozkaz sedět na zadku a regenerovat a my jdem stavět, Ani ve třech ten jeho děsně intuitivní stan nejsme schopný postavit správně, takže to musí jít celý předělat a já pak ráno chválit, jak to zvládnul geniálně, že nám do něj v noci nenateklo. Mezi tím, co on předělává, já jdu objednat horký čaj a taky teplou večeři, kterou mu servíruji přímo do statanu, abych pak venku svojí jedla uplně studenou, s utopenýma hmyzákama a ještě se dělila s nějakým mlsným hafanem, co přišel loudit.

Po jídle se též odebírám do stanu, snažím se nějak poskládat batoh a sebe do vyhrazeného prostoru a pak taky třeba usnout. Vzhledem k tomu, že mě rozklepe solidní zimnice, tak spánek pro tu chvíli vzdávam. Venku strašně fouká a z okolí je slyšet jak hřmí, tak se jdu chvíli projít, než se ta bouřka přižene až sem a říkám si, že se třeba tím pohybem nějak zahřeju. Vyběhnu si kus nahoru do kopečka, koukám kolem sebe, jak se v údolí žení všichni čerti a lituju, že mě rovnou nenapadlo vzít s sebou foťák. Ale co, aspoň si to víc užiju. Chvíli si sednu na kraj cesty, než zhodnotím, že je nejvyšší čas zalézt, abych taky nezmokla. A nakonec se i pěkně vyspím.

Autor: Klára Kutačová | pondělí 16.7.2012 19:27 | karma článku: 10.79 | přečteno: 1100x

Další články blogera

Klára Kutačová

Cesta kolem světa - Myanmarem na kole den 2.

1. den jsem dojela z hraničního města Myawaddy do malého městečka Kawkareiku a dnes mě čeká přejezd do Hpa An, kde se chci den až dva zdržet.

9.1.2020 v 14:00 | Karma článku: 16.97 | Přečteno: 274 | Diskuse

Klára Kutačová

Cesta kolem světa - Myanmarem na kole den 1.

Sedím v nočním autobusu z Bangkoku na hranice s Myanmarem, který mám v plánu přejet na kole. Sama nevím, proč mě taková věc vůbec napadla a jestli vůbec půjde realizovat. Ale za pokus to stojí...

7.1.2020 v 14:00 | Karma článku: 17.08 | Přečteno: 398 | Diskuse

Klára Kutačová

Cesta kolem světa - Bangkokem na kole i na lodi

Můj pobyt v Bangkoku se blíží skoro ke konci. Kolo mám a čekám už jen na víza do Barmy, takže se automaticky nabízí možnost, že se v mezičase po okolí projedu na svém novém přibližovadle.

2.1.2020 v 14:00 | Karma článku: 17.32 | Přečteno: 249 | Diskuse

Klára Kutačová

Cesta kolem světa - Návrat do Bangkoku

Z Laosu se vracím zpátky do Thajska. Tedy konkrétně zase do Bangkoku, abych si vyzvedla kolo, zařídila Myanmarská víza a tak...

16.12.2019 v 16:00 | Karma článku: 14.70 | Přečteno: 313 | Diskuse

Další články z rubriky Cestování

Pavel Liprt

Bešeňová a Drevený artikulárny kostol Svätý Kríž

Při našich cestách si vybíráme místa, kde se nachází nějaká zajímavá socha, kaple či kostel. Jinak tomu nebylo ani v případě výletu na Slovensko do obce Bešeňová, která leží v srdci kraje zvaném Liptov.

18.1.2020 v 8:22 | Karma článku: 15.56 | Přečteno: 275 | Diskuse

Helena Králová

Z kanceláře na jachtu - poprvé na lodi

Na jachtu mě přivedla především má cestovatelská vášeň, která začala za dob studií na vysoké škole a absolvování programu Erasmus v Řecku. Následovala cesta na Nový Zéland, kde jsem byla půl roku, a poté návrat do tepla kanceláře.

17.1.2020 v 15:39 | Karma článku: 18.13 | Přečteno: 719 | Diskuse

Jan Tomášek

Předvánoční Letovice

Necelých dvanáct volných hodin mezi směnami, což si tedy z Brna nezajet někam nedaleko, například do Letovic. Na to, že budou za pár dnů vánoce, počasí zrovna nevypadá, ale alespoň zaujme jeden tématický obrázek na nádraží.

16.1.2020 v 10:42 | Karma článku: 8.40 | Přečteno: 254 | Diskuse

Peter Krivda Soliwarski

Potulky LXIV - Kőszeg /H/

...akýsi pán umýval okná v náprotivnom dome a sem tam zaznamenával prechádzajúcich, obzerajúcich, fotiacich, ale nedal sa rušiť. Veď bol máj a v máji by mali byť okná číro priepustné všetkému krásnu...

15.1.2020 v 19:12 | Karma článku: 5.88 | Přečteno: 104 | Diskuse

Jan Lněnička

České dráhy zrušily zpáteční jízdenky

Možná s touto zprávou přicházím s křížkem po funuse, ale já jsem té zprávě, kterou mi sdělila manželka, když po mně chtěla, abych podepsal petici právě proti tomuto zrušení, nechtěl věřit.

13.1.2020 v 16:05 | Karma článku: 29.99 | Přečteno: 2601 | Diskuse
Počet článků 265 Celková karma 16.81 Průměrná čtenost 1094

Jsem občas trochu cynik a často naivní snílek...

Snila jsem o cestě kolem světa, se kterou jsem začala pomalu a pozvolně před devíti lety, kdy jsem se vydala poprvé sama do Íránu, kam jsem se ráda ještě dvakrát vrátila. Od té doby jsem se snažila (většinou sama) každý rok vycestovat do bližších i vzdálenějších míst, nasávat jejich atmosféru a co nejvíc fotit.

Moje prozatím největší, nejdelší a nejvzdálenější cesta se uskutečnila od 8. ledna do 17. srpna 2017 kdy jsem se nejprve přidala do devítičlenné posádky na  cestu Aviou Jižní Amerikou https://www.facebook.com/aviou.cz/ a následně již sama pokračovala do USA, Kanady, Jihovýchodní Asie a Západní Evropy. Během 222 dní jsem navštívila území 20 států a vystřídala rozličné dopravní prostředky včetně skládacího kola, které jsem koupila v Bangkoku, projela na něm kousek Barmy a nakonec ho letadlem dopravila do Portugalska a (ne)dojela s ním do Santiaga de Compostela. Tím jsem obletěla a objela zemi kolem do kola, viděla nespočet nádherných míst, zažila mnoho neskutečných věcí a hlavně jsem potkala spoustu úžasných lidí.

A o tom všem bych vám ráda vyprávěla s pomocí svého blogu...

Najdete na iDNES.cz