Úterý 21. ledna 2020, svátek má Běla
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
  • Úterý 21. ledna 2020 Běla

Pochod Marodů aneb Nízké Tatry 2012 - Knockin' on Heaven's Door

19. 07. 2012 22:03:46
Pražící slunce, únava, úrazy a jiné zdravotní újmy, 17 kilometrů a 3 nejvyšší vrcholy Nízkých Tater, jeden kamzík a vodní pes na nejvyšší hoře.

Ráno se budíme asi dost brzo, ve stanu jak ve výběhu leguánů, venku už bude odhadem taky vedro, ale ověřit si to nemůžu, neb Marvin sedí uprostřed vchodu a nevypadá, že by se chtěl někam pohnout. Když konečně zvedne své ctěné pozadí a přesune ho trůnit někam jinam, můžu vylézt na světlo světa i já. Venku je vážně krásně, sluníčko svítí, ptáčci asi žádný nezpívaj, pač tu žádný nejsou, ale kdyby byly, tak budou skřehotat o 106, hmyzáci hmyzej a vůbec to vypadá na další super den.

Vyhrabávam tašku s hyenou a přesouvam se ke studánce, která je odsud kousek a slouží za koupelnu. Jako první mě bací do očí cedule s nápisem: V OKOLÍ PRAMEŇA JE ZAKÁZÁNO ŠŤAŤ A SRAŤ , což tu snad vážně nikdo nedělá, jen si tu všichni čistěj zuby a trénujou plivnutí na lopuch a do dálky, což mam natrénovaný z loňskýho tábora, takže se můžu bez obav přidat. Potom zhodnotím, že mam na sobě přecijen trochu víc špíny, než je za daných okolností nutné a tedy se vrhnu mocným skokem o délce 30 cm na druhý břeh, abych příliš nepřekážela a snažím se trochu zlidštit. Když už nic, příjemně to chladí spálený lýtka a ruce. Pak se sem přikodrcá Marvin s hydrovakem, přičemž mi dojde, že sem si ho asi mohla vzít taky s sebou, abych nemusela na dvakrát, ale ono je to asi jedno, holt se projdu. Shýbam se pro ručník, narovnam se, tma před očima, a pak už jen sedim v nějakejch sračkách, asi teda bahně, vzhledem k tej ceduli. Nic příjemnýho, ale poslední dobou ani nezvyklýho, takže se tentokrát pomalu zvednu, vezmu věci a jdu nahoru. Marvin prohlašuje něco o tom, že vypadam, že se chystam sesout ještě jednou. Dobrej postřeh chlapče.

DSC_6723.JPG

Vracím se nahoru, kde už probíhá vymýšlení snídaně. Já jdu dovnitř do útulni koupit čaj a dolů pro vodu a až po návratu mi dojde, že sem možná mohla zmínit, že bych si ten čaj taky dala, ale holt zas pozdě no. Lenka nám donese plný ešus vody, tak se s Marťasem nějak podělíme. On si bude vařit kosmický jídlo, já kaši. Jeho snídani tam zkoumá snad uplně každej, jak vypadá před a po (myslim uvařenim, jen aby bylo jasno), k té mojí se blíže odváží jen pár vosíků, kteří se v ní obratem utopí, takže nakonec i já to budu mít s trochou mase.

DSC_6725.JPG

Po jídle Marvin opět bere mapu a vymejšlí, co bude dál, i když na dnešní trase stejně nic moc vymyslet nejde. Pudeme pořád po červenej až na Štefáničku a v případě, že by joo nešlo jít a šlo přespat už na Chopoku, zakotvíme tam. Před tim ovšem musíme pobrat všechny věci, zabalit stany a vyrazit. Já sem samozřejmě opět za brzdu, takže si jdu s tím balením trochu pohnout, což se při vstávání opět neobejde bez válení po zemi, naštěstí díky vysoké trávě tentokrát zcela neveřejně. No, nezačíná ten den nakonec nejlíp, ale co s tím mám teď uprostřed hor asi tak udělat? Nic. Jít a doufat...

Když máme konečně všechno zabalené, nohy oblepené a zašněrované, je už kolem řádně vylidněno. Ale my nemáme kam spěchat, neb nás čeká pouhých 17 km. A ani nakonec neodcházíme jako poslední, po nás tam ještě zůstává jedna skupina, kterým chybí 6 členů, neb přespávali kdesi nahoře.

DSC_6732.JPG

Vyrážíme rovnou do kopečka, bez jakékoliv milosrdné rovinky. Peklo. Všichni funíme už po pěti minutách, zastavujem tak často, jako kdybychom za sebou měli už nejmíň maraton sprintem a ne pár set mizernejch metrů. Když se konečně vyhrabeme jakžtakž na rovinku, zřítíme se na první pohodlně se tvářící kameny, necháme se milosrdně ovívat studeným větrem a hodnotíme, že je zas vedro jak prase. Pak přiměřeně rychlým tempem míříme k rozcestníku na Chabenci, kde Lenka s Honzou odpadnou na nejbližší šutry, zatímco my k nim jen shodíme bágly a značně odlehčeni vylezeme až nahoru, kde se usadíme a Marvin mi ukazuje, co všecko je v okolí. Malý kopeček pod námi o výšce Sněžky, Liptovská Mara, ale co je nejzajímavější, že odsud je vidět celá naše dnešní trasa. Lanovku na Chopok vidim i bez brejlí a „vybouleninu“, jež má být Štefáničkou spíš v dálce tušim, než že bych jí fakt viděla. Na jednu stranu se mi po této ukázce chce říct, že to není až tak strašný, na druhou jsme teprv na začátku a už uplně mrtví. Marvinovo achilovka je slušně řečeno v řiti, kde rozhodně nemá anatomicky co dělat, Lenka i já máme puchejře, takže vlastně jedinej Honza v těch svejch teniskách má pořád zdravý nohy, což fakt nechápu, jak dělá, protože já už snad stokrát děkovala bohu (Marvinovi), že mě donutil si ty vysoký boty koupit, protože jinak už bych měla místo kotníků masokostní moučku.

DSC_6736.JPG

Příjemná a poučná pauza končí, pokračujem, překvapivě zas do kopce, kde potkáme kamzíka. Ten si tam jen tak běhá, zatímco my už zas nemáme daleko ke smrti vyčerpánim. Ulovit a sníst, potvoru! Než stihnu vyndat foťák, tak už je někde v kelu. Až uplně nahoře, kde opět zastavujeme, potkáme pána důchodovýho věku, kterej nás svojí fyzičkou zvládne strčit do kapsy uplně všecky a ještě mu zbude rezerva. Pak se nám přijde ještě jednou vysmát ten kamzík, když se ládujem hroznovym cukrem a barevnou pufovanou rejži a zahájíme příšernej sestup do nějakého sedla o 200 metrů pod náma, abychom po něm zas těch 200 metrů nastoupali na další kopec. Ale aspoň tim budem mít to nejhorší za dnešní den za sebou.

DSC_6739.JPG

Dole v sedle opět sedíme. A tentokrát na delší dobu, neb se tam rozhodneme poobědvat. Po chvíli tohoto rozhodnutí lehce lituju, protože moje patro a krk nějak odmítají přijímat suchou stravu a dávaj to dost netaktně najevo a představa, že jim samotnou paštiku mi zas zvedá žaludek, (a utěšuje mě jen to, že nejsem jediná, kdo má s jídlem problém) takže chleba zas balim a utíram nůž o triko, přičemž dojde k úhoně jak textil, tak muj palec. Ještěže je ten nůž tak ostrej, že to je čistej řez, kterej ve finále ani moc nekrvácí.

Ještě stále vysedáváme, když se odněkud vynoří další výprava. Dámy a pán staršího středního věku, kteří mají stejný cíl, jako my a jen se k němu chystají dopravit po modré a doporučují nám, abychom navštívili jeskyni Mrtvých netopýrů, neb se v ní nerozkládají mrtvoly, jak si můžeme povšimnout na jejich pleti. No byla s nima legrace. Nicméně je načase je opustit a vydat se každý svou cestou. Zvedáme se a já zřejmě vlivem již zmíněné ztráty krve padám opět k zemi. Sbírám se s tím, že jestli se to stane ještě jednou, požádam Marvina, aby mě milosrdně sesunul z nejbližšího možnýho srázu, protože už to začíná být dost na exkrement teplokrevnýho živočicha.

DSC_6749.JPG

Před námi jsou Děreše a Marvin slibuje, že už nás zas čekaj jen tři kopce. Akorát mezi nima zas bude 50 000 jinejch, který se nebudou počítat, jak ho znam. Asi abychom ho po tomhle zjištění hned nezabili, nasadí ostrý tempo a mizí vepředu. My se ještě zastavíme u kamenitého pole, které je plné trolů, já si jednoho symbolického taky postavím a tuším, že L+H za mnou činí totéž. Cesta z hliněné pěšinky přešla v regulérní kamenný chodník a před náma je cosi, co vypadá jako halda navezenýho kamení (asi zbytek ze stavby toho chodníku), což Lenka nazvala dojebávkou kopce a po tom, co jsme se na to vydrápali jsme zhodnotili, že to byla dojebávka velmi kvalitní.

Marvin už tam sedí na lavičce a kouká do kraje, takže se přidáváme, ale moc dlouho tam nevydržíme, protože je docela zima. Jdeme dál, stále po tom chodníčku, kterej mě neskutečně irituje, protože mě z něj bolí nohy. Ale když se po něm konečně naučim chodit, tak si na něj i zvyknu a přestanu v duchu tak strašně sprostě nadávat. Cestou jdem opět chvíli spolu, chvíli vedle sebe, chvíli každej zvlášť, jak nám to zrovna vyjde, až z toho zas vznikne, že jako první jde jak majáček Marvin se svojí červenou krosnou a červenym šátkem, kterej nám nakonec po jedný krátký zastávce uplně zmizí a potkáme ho až na chatě na Chopoku.

DSC_6751.JPG

Shazujem bágly na terasu, já tam rovnou odkládam i boty a vydávám se hledat Marvina, jestli sem fakt došel a zjišťuje možnost spaní a nebo se někde tiše sesul do údolí a my to ani nepostřehli. Místo něj se ve dveřích srazím s Hrošíkem a Šnekem, kteří se ovšem moc dlouho nezdrží a pádí zas někam dál. Náš vůdce smečky se nalézá, místo na spaní nikoliv, tak si aspoň dáme něco k jídlu a hlavně pití. Lenka s Honzou si sedaj venku, my jdem dovnitř a Marvin zjišťuje, zda jsem ochotná mu vyčlenit peníze na polívko, pivo a kofolu. Mě to sice přijde drobet jako kombinace k posrání, ale on je tu ten, kdo musí znát možnosti vlastního zažívání, takže mu to odkývu, sama si objednam čočkovku a kofolu (no jo, uznávam, že to není o moc lepší) a můžeme si vystát frontu na výdej. Tu nám zpříjemňuje nějakej děsně sympatickej chlap, co se tam hádá, že už měl bejt dávno na řadě, a pak někam uraženě odkráčí. Jo, jo, miluju příjemný lidi, co vám dokážou zpestřit den jedinou větou.

Sedáme si k jídlu, čočkovka je s koprem, což mi přijde dost nezvyklé, ale zároveň mi to vážně chutná a překvapivě proti tomu ani náš nekoprožrout neprotestuje, napadá to do něj jak Němci do krytu a už se s pitim sune ven, zatímco já v klidu a civilizovaně dojím, odklidím nádobí a též se se svojí skleničkou přesunu ven. Lenka s Honzou nás střídají a jdou se též najíst - co měli dobrého oni netušim, byť jsem je viděla něco pojídat, když jsem si později šla pro razítko do zápisníku.

DSC_6760.JPG

Venku sedíme, zapisujeme a morálně se připravujeme na další pochod. Již jsme tu všichni, většinou se přioblékáme aspoň do mikin, protože tu je příjemný chládek a nikomu se nikam nechce. Ale budeme muset, jen ještě ne hned. Z klidného rozjímání nás vyruší solidní kravál v němž každý rozeznáme zvuk vrtulníku. Nejdřív mi trochu zatrne, že to snad jsou záchranáři, kteří pro někoho letí, ale naštěstí je to dopravní vrtulník na stavbu lanovky. Pilot je machr, přistane na dvě kola na vrcholku kopce, vysadí dva dělníky a už zas míří do údolí k naprosté nelibosti několika turistů, na které tím nahází strašný kvantum prachu, písku a kdo ví, čeho ještě . Ještěže mi jsme v klidu a v závětří, říkám si, než se otočím zpátky na ostatní. Marvin se bos promenáduje v haldě dost ostře vypadajcích šutrů a loví Lence klobouk. To že mu tam odletěla ponožka si všimne až pozdě, tak to si du zas na šlechetnýho zachránce hrát já, akorát že já se na to aspoň obuju. A byť on už se se svojí jistě ctěnou ponožkou stačil rozloučit a řádnějí oplakat, nedá mi to, abych jí nevytáhla zpodšutru a vítězoslavně mu jí nedonesla. No asi sem čekala větší nadšení z opětovnýho shledání.

A když už je v tom oblíkání a obouvání, tak se začne tvářit, že už vyrážíme, než nám ten kyvadlově se vracejcí vrtulník stihne odnést něco dalšího. Ještě se teda pokocháme tim, jak sem lítá stroj jako kráva s kyblíčkem betonu, nebo co to vozej a vyrážíme na další cestu. Kromě již zase pálícího slunka nás hřeje i vidina, že už to není tak daleko. Valnou část cesty pak můžeme stále sledovat vrtulník, pokaždé v jiné fázi letu. Cesta je stále kamenitá, Marvin si udržuje vedoucí pozici, já jdu za ním, hrdličky vzadu. To, že momentálně procházíme po jakési turistické dálnici a na Chopok vede silnice, má za následek to, že potkáváme mnoho velmi zajmavě oděných a vystrojených lidí. Já bych sem v plavečkách a s kabelčičkou teda nešla. Ještěže většinu cesty potkáváme samé nám podobné blázny s krosnama, proti kterým si já připadam nepatřičně, že mám jen malý batůžek. (Ale jak řekl Marvin: „Všechny důležitý věci nesu stejně já, takže co ty v tom taháš?.“ Odpověď byla jednoduchá: „Foťák.“) A protože se nějak radikálně zvýší rozestupy mezi námi, můžu si opět zpívat. Zvládnu téměř kompletního Krysaře a možná i ve správnym pořadí, než dojdeme k rozcestníku, kde se odděluje cesta na vrchol Ďumbieru a ke Štefáničce. Marvin zavelí, že nahoru pudeme zítra a bez báglů (asi je vám jasný, že jsme tam nikdy nedošli), takže se můžu v klidu posadit vedle Hrošíka, který čeká na svojí výpravu. Chvíli povídáme, pak to začne vypadat, že bude pršet, tak nasadíme pláštěnky na bágly a Marvin už zas mizí někde za rohem. Tak jej následuji. Už jsem se docela slušně naučila skákat po šutrech a dost mě překvapuje, že ani koleno proti tomu nic nemá, i když se jednou tak nepěkně podlomí, že se bojim, že jsem právě došla. A ono nic.

DSC_6769.JPG

Za chvíli mě zas dohoní Hroch, kterému rovinky jdou a nějak podezřele dobře, pak mu zas zmizím, když je to trochu do kopečka a takhle se neustále uháníme, až nevím jak doženu Marvina. To mi přijde trochu divný, stejně jako to, že jde nějak nesouměrně. Podezíram achilovku a ono to koleno. Achojo, my jsme tu všichni tak strašně zdraví... Jsem vyslána dopředu zjistit, zda se vejdem do chaty, případně zda dorazila jeho rezervace, na kterou mu nikdo neodpověděl. Hnána tímto zodpovědným úkolem ze sebe vyždímu poslední zbytky energie, zatímco Hrošík mě zas dožene vycházkovou chůzí a společně pak dojdeme až ke Štefáničce.

Pádim rovnou dovnitř, je mi řečeno, že mam přijít za 5 minut, tak se odebéřu ven k sedícímu lazarovi, oznamuji tento výrok, po pěti minutach to jdu zkusit znovu a prý ať přijdu v půl 8. Super, to je za 3/4 hodiny a do toho venku začlo chcát. (pardon, ale to fakt slušně nejde, to nebyl déšť.) Berem teda batohy a odsouváme se dovnitř, kde je shodíme za dveřma v nějaký předsíni jídelny, sedáme na lavičku k hrošíkovský výpravě a jsem opět vyslána zařídit pivo a sobě čaj. Lenka s Honzou jdou taky, lazar umírá na lavičce a já přemýšlim, kde v 1740ti metrech sakra seženem invalidní vozíček a jak na něm Marvina dopravíme zítra někam dál.

Zatímco my čekáme na vyřízení objednávky, Marťas odloví zástupce chatára a ptá se po tej rezervaci. Já zase odchytim místního Novofunlanďana, který se mi uhnízdil na pohorách. Jmenoval se Artur a byl úžasnej, konečně někdo, ke komu se dalo v tej zimě přitulit.

Ve chvíli, kdy přestane pršet se Hrošíkovci vydávaj na další cestu, protože sem se nevejdou, zatímco nám Marvin s nadšenim oznamuje, že za 16 E tu můžou dva lidi spát v posteli a za 11E dva na zemi. Trojhlasně zhodnotíme, že jdem do stanu. Marvin pak začne děsně vehementně agitovat za spaní vevnitř, až mu to odkejvu aspoň já, protože bych se sama venku ve stanu asi zbláznila a aspoň to bude ráno se snídaní. Honza místo toho jde ven stavět. Základ zvládne, než se zas spustí liják, pak ovšem zmokne zcela ukázkově. Chvíli se pak vevnitř suší, než přijde nějaký týpek se slovy: „Uletěl ti stan.“ „Už?!“ uzemní ho Honza a s nim i zbytek přítomných. Pak ale popane Lenky botu místo kladiva a jde s tim něco udělat. Lenka zhodnotí, že občas je fajn být ženská.

Honza se vrací, stan nikam neletí, pijem, kecáme s dalšíma přítomnejma lidma, já neodolam a dávam si langoš, neb je mam ráda, Marvin nic nechce a Lenka s Honzou jdou ven vařit. Ti to mají takový dost nízkonákladový. My si aspoň jdeme odnést věci nahoru do pokoje. Boty putujou do botárny, kde to smrdí asi jako v místnosti, kde visí 80 párů bot a použitejch ponožek. Pokoj č. 4 je v patře a je pro 8 lidí, my my zabíráme jednu palandu u umyvadla, Marvin vrch, já spodek (zásadní chyba) a jdem zas dolů. Marťas tam moc dlouho nevydrží a jde si vysedět frontu na sprchu., která je poměrně dlouhá. Já nejsem stádní frontový typ, takže ještě chvilku vyčkam dole, a pak si tam teda jdu sednout taky. Nakonec je to i docela legrace.

Teplá voda už neteče, světlo nesvítí a odpad neodtéká. Aspoň to bude dobrodružnější. Chodí se po dvojicích a nějaké holčiny se baví tím, že stopují čas. Konečně je na řadě Marvin a nějaký kluk, no ozejvaj se od nich fakt zajmavý zvuky a časovej rekord fakt netrhli ani omylem. Pak jsme na řadě my s nějakou slečnou. Když si posvítim na obsah sprchovýho koutupřestanu litovat nesvítícího světla, stačí, že v tom budu stát, vidět to fakt nepotřebuju. A docela to i pálilo do těch strhaných puchýřů. Kentus na entou. Tím pádem sprcha rychlá a studená, ale rekord taky nedáme, protože si kolegyně ještě meje vlasy. A dokonce jí na to začla i téct teplá, což mi nikdo nechce věřit.

Dole je nějak přeplněno, tak to vzdávam a jdu si nahoru sednout na schody a dopisovat zážitky. Za chvíli se kolem probelhá Marvin, kterej vypadá, že toho má tak akorát dost, takže jde spát. Já taky moc dlouho nevydržim, takže ho cestou přes VONÍCÍ A SPLACHOVACÍ!!! (bože já sem ale zhýčkaná) záchod následuju. Zalezu do postele tak akorát, když do pokoje vtrhnou dva lidi, co dělaj děsnej bordel. A já jim ještě pučila čelovku v domnění, že je to zklidní. Než se oba uloží, tak zvládnou vzbudit a náležitě nasrat celej zbytek pokoje. A já k tomu mam ještě rybníček na posteli, protože uplně každej, kdo si meje ruce si je oklepává na mojí postel. To bude fakt noc todle. Ale nakonec sem usnula docela rychle.

Autor: Klára Kutačová | čtvrtek 19.7.2012 22:03 | karma článku: 10.38 | přečteno: 931x

Další články blogera

Klára Kutačová

Cesta kolem světa - Myanmarem na kole den 2.

1. den jsem dojela z hraničního města Myawaddy do malého městečka Kawkareiku a dnes mě čeká přejezd do Hpa An, kde se chci den až dva zdržet.

9.1.2020 v 14:00 | Karma článku: 16.99 | Přečteno: 279 | Diskuse

Klára Kutačová

Cesta kolem světa - Myanmarem na kole den 1.

Sedím v nočním autobusu z Bangkoku na hranice s Myanmarem, který mám v plánu přejet na kole. Sama nevím, proč mě taková věc vůbec napadla a jestli vůbec půjde realizovat. Ale za pokus to stojí...

7.1.2020 v 14:00 | Karma článku: 17.09 | Přečteno: 400 | Diskuse

Klára Kutačová

Cesta kolem světa - Bangkokem na kole i na lodi

Můj pobyt v Bangkoku se blíží skoro ke konci. Kolo mám a čekám už jen na víza do Barmy, takže se automaticky nabízí možnost, že se v mezičase po okolí projedu na svém novém přibližovadle.

2.1.2020 v 14:00 | Karma článku: 17.32 | Přečteno: 250 | Diskuse

Klára Kutačová

Cesta kolem světa - Návrat do Bangkoku

Z Laosu se vracím zpátky do Thajska. Tedy konkrétně zase do Bangkoku, abych si vyzvedla kolo, zařídila Myanmarská víza a tak...

16.12.2019 v 16:00 | Karma článku: 14.70 | Přečteno: 313 | Diskuse

Další články z rubriky Cestování

Alena Šnajdrová

Co mě v Norsku zaujalo

Kdysi dávno v pubertě jsem zarytě tvrdila, že každá reakce je lepší než žádná reakce - tedy i ta záporná. Sice jsem za ty roky spoustu věcí přehodnotila, ovšem pravda je, že Norsko mě v žádném ohledu nenechalo chladnou.

21.1.2020 v 0:03 | Karma článku: 25.11 | Přečteno: 1045 | Diskuse

Libor O. Novotný

Duhové hory - nejbarevnější pohoří na světě

Fotky z čínských Duhových hor jste už určitě viděli. A téměř jistě jste jim nevěřili, protože byly nepřirozeně přibarvené. A to je škoda, protože jsou úžasné i bez přibarvování, které jim ubírá na důvěryhodnosti a zbytečně škodí.

20.1.2020 v 15:00 | Karma článku: 14.15 | Přečteno: 327 | Diskuse

Pavel Liprt

Bešeňová a Drevený artikulárny kostol Svätý Kríž

Při našich cestách si vybíráme místa, kde se nachází nějaká zajímavá socha, kaple či kostel. Jinak tomu nebylo ani v případě výletu na Slovensko do obce Bešeňová, která leží v srdci kraje zvaném Liptov.

18.1.2020 v 8:22 | Karma článku: 16.33 | Přečteno: 288 | Diskuse

Helena Králová

Z kanceláře na jachtu - poprvé na lodi

Na jachtu mě přivedla především má cestovatelská vášeň, která začala za dob studií na vysoké škole a absolvování programu Erasmus v Řecku. Následovala cesta na Nový Zéland, kde jsem byla půl roku, a poté návrat do tepla kanceláře.

17.1.2020 v 15:39 | Karma článku: 18.81 | Přečteno: 762 | Diskuse

Jan Tomášek

Předvánoční Letovice

Necelých dvanáct volných hodin mezi směnami, což si tedy z Brna nezajet někam nedaleko, například do Letovic. Na to, že budou za pár dnů vánoce, počasí zrovna nevypadá, ale alespoň zaujme jeden tématický obrázek na nádraží.

16.1.2020 v 10:42 | Karma článku: 8.44 | Přečteno: 262 | Diskuse
Počet článků 265 Celková karma 16.82 Průměrná čtenost 1094

Jsem občas trochu cynik a často naivní snílek...

Snila jsem o cestě kolem světa, se kterou jsem začala pomalu a pozvolně před devíti lety, kdy jsem se vydala poprvé sama do Íránu, kam jsem se ráda ještě dvakrát vrátila. Od té doby jsem se snažila (většinou sama) každý rok vycestovat do bližších i vzdálenějších míst, nasávat jejich atmosféru a co nejvíc fotit.

Moje prozatím největší, nejdelší a nejvzdálenější cesta se uskutečnila od 8. ledna do 17. srpna 2017 kdy jsem se nejprve přidala do devítičlenné posádky na  cestu Aviou Jižní Amerikou https://www.facebook.com/aviou.cz/ a následně již sama pokračovala do USA, Kanady, Jihovýchodní Asie a Západní Evropy. Během 222 dní jsem navštívila území 20 států a vystřídala rozličné dopravní prostředky včetně skládacího kola, které jsem koupila v Bangkoku, projela na něm kousek Barmy a nakonec ho letadlem dopravila do Portugalska a (ne)dojela s ním do Santiaga de Compostela. Tím jsem obletěla a objela zemi kolem do kola, viděla nespočet nádherných míst, zažila mnoho neskutečných věcí a hlavně jsem potkala spoustu úžasných lidí.

A o tom všem bych vám ráda vyprávěla s pomocí svého blogu...

Najdete na iDNES.cz