Expedice Absurdistán Uzbekistán 3 – Pěšky?! Zbláznili jste se?

Byť to vypadá, že se snad nikdy nedostaneme z letiště, nakonec trávíme první den neustálým přesouváním se po Taškentu ve snaze toto místo co nejdřív a co nejdál opustit. A jsme za blázny, co chodí po svých...

Sobota 4. 8.

Letalo pomalu, ale jistě dorolovalo na místo, zastavilo a jeho osazenstvo zachvátila tradiční panika. My stále odoláváme a jsme rádi, že sedíme u sebe, takže se nás ani nikdo nepokouší nějakým způsobem vytlačovat ven. Prostor opouštíme jako poslední, nastupujeme do autobusu, který hned za námi zavírá dveře a vyráží ku terminálu. Jsou tři hodiny ráno místního času a je na naše poměry dost teplo.

Dojíždíme k terminálu, kde nás dav donese až k přepážkám, přes které my ovšem momentáně nemůžeme, protože nám chybí víza. Máme dvě možnosti, buď tu bude někdo, kdo nám je dá a nebo budeme muset čekat do rána, až ten někdo přijde do práce. Zastavujeme se u zavřeného okýnka a vypadá to, že pro nás bude správná ta varianta, že budeme čekat. To už k nám ale přichází osoba uniformovaná a ptá se, zda potřebujeme víza. Svorně mu to odkýváme, on někam zavolá vysílačkou a netrvá to ani deset minut a už přichází pán s kufříčkem, přepážku otevírá, my mu podstrkjeme štos našich žádostí a zvacích dopisů a on se snad na nic z toho ani nepodívá a už nám začne lepit do pasů potřebné. Za 70$ za jednoho to je lepší cena, než jsme čekali a i to jde poměrně rychle. Začínáme čekat, že se situace obrátila a od teď už všechno půjde bez problémů.

Máme víza, nemáme místní měnu, ale hned vedle je směnárna, takže míříme tam. A protože máme peníze tak různě do dvojic, jde za nás dva jen Marvin, ovšem je mu sděleno, že mu nemůžou vyměnit víc než 100$, tak musím jít stát taky a svojí stovku si vyměnit sama. Vychází to na 193 000 sumů a nejvyšší bankovka, která se v Uzbekistánu používá, je tisícovka. Takže máme všichni rázem o velkej pakl peněz navíc a s tím se musíme infiltrovat do davu, který právě přiletěl kdoví odkud a chystá se letiště opustit stejnou cestou jako my. Procpu se co nejvíc k Pavlovi, který je též u konce chumlu a doufám, že mě v případě potřeby zachrání. Třeba před tím slizounem, co se mi pořád lepí na zadek.

Procházíme pasovkou a zjistíme, že tohle byl jen začátek a hlavně ta lehčí část vstupu na Uzbeckou půdu. A já už měla pocit, jak to je všecko snadný. Abbík s Marvinem už si lámou hlavy nad nějakým formulářem, který to zcela evidentně vyplňují uplně všichni. Tak se na to podíváme.

„To je azbuka!“

„Jo.“

„Rozumí tomu někdo?“

„Ne.“

To už Abbík obíhá všechny lidma obsypaný stolečky a snaží se zjistit, zda na nich není třeba návod, jak tuhle zrůdnost vyplnit. Samozřejmě, že není. Zachrání nás až nějaký mladík, který tu čeká na výpravu Italů a je seznámen s tím, jak to tu chodí, takže nám přinese štos těch samých lejster, ale v nám sympatičtější anličtině. Alláh mu to oplať. A i tak s tim máme docela problém. Jak se jmenujeme, od kama a kam letíme a jaký máme čísla pasu, to dohromady dáme dost bez problémů, ale pak to začne.

Kolik máme s sebou peněz a v jaký měně. Začnem s Marvinem rozpočítávat dolary, aby on nedeklaroval všechno a já nic a zároveň jsme na to měli v případě nouze použitelný bankovky, pak Eura, Sumy a jestli tam měly být i koruny, tak smůla, protože na ně nebyla už další kolonka. A i malinké okýnko, do kterého se mělo napsat těch 193 000 šušňů slovně bylo poměrně úsměvné a rozhodně nestačilo. Ani dvě nestačily...

Další položka byly věci dovážené do země, ke kterým jsme se nakonec rozhodly napsat, že nic z nich nemáme, i když jsme si nebyli jistí, zda to je pravda, nebo ne. Ale přišlo nám divné deklarovat mobily, foťáky a lékárničku. Snad máme vyplněno a můžeme se jít přesunout do fronty na (snad už) odchod z letiště. Do toho ještě rozdáme pár zmatenym anglicky mluvícim a azbucky nerozumícím turistům zbylé formuláře a máme pocit, že to nejhorší máme teď už vážně za sebou. Stojíme frontu a zapřísaháme se, že si příště s sebou půjčíme co nejvíc dětí, protože ty znamenaj automatickou přednost nejen pro matku, ale i pro celou její velmi širokou rodinu s velmi širokými zavazadly. A díky nim my teď stojíme na místě, na které míří kamera, u které je napsáno, že se nesmí blokovat. Ale jak to máme asi tak udělat, když tady už začíná diskrétní zóna?

Konečně přijde řada na nás, Marvin jde první a hned ho posílaj do ústraní, že musí tu deklaraci mít ve dvou kopiích. Tak jdeme rovnou na lavičky za nim vyplňovat taky. Opisování už není tak těžký, jako to celý vymýšlet, takže to zvládnem v poměrně rekordním čase a můžem konečně nechat zkontrolovat naše věci a opustit letiště.

Všechny tyhle procedury nám zabraly bez mála 3 hodiny, venku mezi tim stihlo vyjít slunce a Marvin už se stihnul kamarádit s místníma taxikářema, kteří nám okamžitě vnucují své (tradičně letištně) předražené služby. Snažíme se jich zbavit, tak jim vysvětlujeme, že se chceme jít nejdřív někam najíst.

„Jistě, jistě, my vás tam zavezeme.“

„Ale my chceme jít pěšky.“

„Pěšky?! Ale vždyť je to minimálně kilometr.“

„Kilometr?“ Všichni se viditelně rozzáříme. „Tak my jdeme, a pak se sem vrátíme a vezmete nás na vnitrostátní letiště, ok?“

Sice vypadají dost nespokojeně, ale co jim zbude jinýho než souhlasit. My samozřejmě v žádném případě nemáme v plánu se sem vracet.

Jdeme k mostu, za kterým by údajně někde mělo být jak druhé letiště, tak něco, kde se dá najíst. Ale přecijen jsme tu chvilku, absolutně se neorientujeme, tak se radši poptáme. V parku odchytíme dvě slečny, které nám stejně ochotně odchytnou dvě auta, že nás odvezou. Naše námitky, že my chodíme pěšky přejdou se smíchem. Ale aspoň nám domluvily cenu. S Jíťou a Abbíkem se soukáme do jednoho auta a jedeme. Trochu nás překvapí, když náš řidič najednou někam odbočí, ale Abbík mu náležitě vysvětlí, že my patříme k tomu druhýmu autu a byli bychom skutečně rádi, kdyby se toho mohl držet.

Bez dalších zajímavých příhod tak dojedeme k Bistru Bek, platíme 3 000 za taxík a jdeme se podívat, co to na nás slečny vymysleli. V restauraci je samoobslužný pult, kde mají různé sladké i slané pečivo, pak nějaké dortíky... No výběr je skutečně bohatý, k tomu samozřejmě i nápoje. Džusy nebo ledový čaj. Každý si dáváme nějaký ten masem plněný šáteček a pití a jdeme si sednout ke stolům. Je poměrně brzo, takže jsme tu zatím jediní. Toho rovnou využijeme a obsadíme záchod a provedeme předjídelní hygienu včetně čištění zubů, což přijde obsluhujcí paní ostřížím zrakem překontrolovat, ale asi zhodnotí, že to není nic špatnýho, tak nám v tom nebrání.

Po jídle se zas vydáme ven, zkusíme zjistit, jestli třeba na ten 3. terminál nejede nějaký autobus, ale zdá se to marné, tak se vydáme vpřed, že někam dojdem a tam třeba něco najdem, nebo chytnem taxík. A samozřejmě, co čert nechtěl, octli jsme se zas na tom 2. terminálu, kam jsme přiletěli. Budem tu sice za naprosté blbce, ale co už. „Naši“ taxikáři nás samozřejmě okamžitě zbystří a nám je jasné, že teď už jim neutečem. Takže po chvilce zjišťování jiných cen a Romanině pokusu odlovit větší auto pro všechny, to vzdáváme, dělíme se do dvou aut a za nehorázných 10 000 na auto se necháme dovézt k terminálu.

Vnitrostátní letiště je takový kouzelný architektonický mix. Pokus o antiku doplněný modrým sklem. Nevypadá to zle, škoda, že se tu nesmí fotit. Před vstupem je budka s vojáky, u kterých ani nevíme, zda nás pustí, či nepustí dovnitř, když nemáme letenky. Nedělají nám žádné problémy, zkouknou pasy, oblíbí si Abbíka a pustí nás dovnitř. Za dveřmi do haly je další kontrola, takže bágly na pás do RTG a můžeme jít dál. Míříme hned k pokladně, kde nám sdělí, že letenky do Nukusu nejsou. A ne, ani do Urgenche. Vlastně nejsou vůbec nikam, kam bysme potřebovali. Vzhledem k tomu, že taxikáři někam volali a tvrdili, že letenky jsou, začneme mít podezření, že tady vládnou místní překupníci. Chvíli se dohadujeme, jestli se budeme pokoušet ty letenky získat nějak pokoutně a nebo vymyslíme jiný plán, až se Abbík sebere a jde se doptat na informace, co by se dalo dělat.

Marvin zatím vytahne Lonely Planet, zjistí, že mapu nechal v letadle, Pavel se vytasí s jízdními řády vlaků a vymýšlíme čím a kam dál. U toho jízdního řádu se trochu zadřem na tom, že nevíme, který den je tu první v týdnu. Pondělí? Sobota? Neděle? Bohové vědí, takže z vysvětlivek nejsme absolutně vůbec moudří, na druhou stranu, ať zkusíme jakoukoliv kombiaci, vyjde nám, že to jede buď dneska nebo nejpozději zítra večer do Nukusu, což je asi ze všech těch špatných variant, které jsme doufali, že nenastanou, ta nelepší. Abbík se teda ještě vrací s tím, že máme zkusit manažera, že je nás 6, nemáme letenky, tak jestli se s tím nedá něco udělat. Před kanceláří se nás ujímá taková drobounká slečna, co se to snaží nějak vyřešit, ale přijde nám zklamaně říct, že opravdu 6 letenek dohromady nedají, ani kdybychom letěli po částech následujcí tři dny. No a to bysme hlavně ani nechtěli... Tak si s ní aspoň chvilku popovídáme a ona se s téměř nábožnou úctou ptá, zda jsme Backpackers.

„Yes!“

Teď se začne teprve řádně rozplývat. Nicméně my musíme jet, Čeká nás cesta na nádraží, kde snad seženeme lístek, no teď už asi kamkoliv, protože jediný co rozhodně nemůžem, je ztvrdnout tady moc dlouho.

Na autobusový zastávce chvíli čekáme, jestli se nedostaví nějaký autobus, ale nakonec si bereme dva taxíky. Chvíli trvá, než se vůbec domluvíme, kam chceme (maluju mašinku, přičemž i zbytek výpravy na mě kouká jak na magora, než jim dojde, co to je.) Taxikáři pochopí a nejdřív to na nás zkouší s 10 000 za auto, ale kluci se nedaj a ukecaj to na 5 za každý.

Opět se rozesazujem a jedem. Naše auto je na nádraží první, vystoupíme a řidič začne, že myslel 5 $. Tak to ne toto, to jsme si nedomluvili. Dohadujem se a neustoupíme ani o krok, nebo spíš Abbík neustoupí, my se mu do toho nepletem. A o kus dál už se dohaduje i druhá skupina. Je to nakonec stálo 8 000, jsou měkký.

Na nádraží je sympatická pokladna určená přímo pro turisty, tak k ní zamíříme a aby se tam necpali všichni, tak iniciativu převezme Jíťa s Abbíkem, a i když to chvilku taky chce vypadat beznadějně, nakonec za 90 0000 na jednoho máme druhotřídní lístek na vlak do Nukusu. Odjezd zítra večer, příjezd v pondělí večer, takže krásných 19 hodin ve vlaku, během kterých přejedem téměř celou zem.

Jediná nevýhoda je, že teď jsme teď drobet bez peněz a k k tomu potřebujem akutně aspoň chvilku spát. Utřídění priorit je jasné: najít hotel, vyspat se, dojít někam vyměnit prachy, najíst se a zase spát. Pavel má adresu nějakého hotelu, Marvin zas plánek v Lonely Planet, takže společnými silami dají dohromady to, že u nádraží má být jeden hotel, který ovšem nenajdeme, ale někde kus od něj druhý, ten Pavlův.

„Mister, mister, change money?“ vrhají se na nás překupníci, ale hned vedle stojí policajt, co nás odmítne pustit do podchodu, tak se tváříme strašně vzorně, překupníky posíláme do patřičných míst a přecházíme silnici. Na druhé straně se ptáme člověka sedícího u prodejny letenek. Nabízí nám taxík.

„Půjdeme pěšky.“

„Pěšky?“

Tak nás posílá někam za roh a doprava, ale tam je jen jejich větší kancelář. A bordel. Nechceme ani jedno. Nicméně jdeme přibližným směrem, kde by to mělo být, zahýbáme do ulice, která by měla pomalu, ale jistě přejít v jinou, správnou. Začíná být pořádné vedro a kolem nás se to začne hemžit dost luxusně vypadajcími obchody, takže se trochu děsím, že jestli tu nějaký hotel bude, rozhodně to nebude naše cenová kategorie.

Když už jdeme opravdu dlouho, tak si znovu ověřujeme tu adresu, a kde jsme a zjistíme, že čísla stoupají, jsme u třicítky a hotel má být osmička. Takže jsme jí asi přešli. Přejdeme, že se vrátíme po tý straně, kde jsou sudý čísla. Kluci se někoho ptají, ale výsledek žádný, tak pokračujou kamsi, zatímco já odchytím nějakou paní ve dveřích obchodu. A ta vypadá, že ví. Akorát já mam zbytek skupiny už poměrně daleko. Tak si trochu procvičím ječení na dálku. Než se sem vrátí, tak se mi paní snaží vysvětlit, že ten hotel je strašně hnusnej a ubohej a turisti bydlí v nějaký luxusní barabizně jinde. Ale my zhodnotíme, že pokud je to hnusný a ubohý, je to přesně pro nás, tak tam paní volá, zda pro nás mají místo. Mají. Děkujeme jí a ptáme se kudy máme jít dál.

„Chytnu vám taxík.“

„Půjdeme pěšky.“

„Pěšky? To je moc daleko.“

Nakonec se necháme přesvědčit, protože už takhle jsme dost hotový. Stojíme stranou, paní odchytí první auto, odešle půlku lidí, a pak druhý odchytí pro Marvina, Pavla a mě. Domluví nám cenu, vysvětlí taxikáři, kam má jet a jedeme. Taxikář je úžasnej, za mlada pracoval v Kladně, tak si docela pokecáme. Nebo teda nejvíc Marvin, protože sedí vepředu. V jednom měla paní pravdu, ten hotel je sakra daleko, takže jsme rádi, že jsme se nechali odvézt. Překvapení je, že tu ještě nejsou ti, co jeli první. Naštěstí na ně nemusíme čekat dlouho, i tak je ale shledání šťastné a veselé. Platíme našemu taxikáři, Marvin se mu snaží dát o 1000 víc, ale on nám poctivě vrátí. Hezké.

Vstupní hala hotelu je celem v pohodě. Je tu jen kukaň pro recepčního, která se zřejmě nepoužívá a místo ní je tu stůl a u něj tři dámy, které si od nás vezmou pasy, 22 000 za noc a už nám vyplňují registrace a lístky k pokojům. Jeden dámský, druhý pánský, oba ve čtvrtém patře. Dojdem až nahoru, tam nám dojde, že nemáme klíč, tak jakožto nejmladší a nejvíc nabitá energií pádim zas dolů, kde se mi baby vysmějou, že klíče sou nahoře, tak běžim zas nahoru. Tam už je nějaká paní, která dává klukům klíč od jejich pokoje a nám vysvětluje, že budem bydlet za zdí z druhý strany. Buď proto, že tady je rozbitá klika, a nebo je paní puritánka.

Pokoje jsou malinkatý, ty tři postele se tam vejdou tak tak, že skoro nejde otevřít na balkon, výhled z okna je do zbořený továrny. Nádhera. Ale co si budem povídat, pro nás je hlavní, že tu jsou ty postele a sprcha se záchodem, sice společná, ale zatím se zdá, že jsme jediný v tomhle patře, ne – li rovnou v celym hotelu. Než stihneme hromadně padnout za vlast, tak se ještě infiltrujem ke klukům a domluvíme, do když dáme odpočinek, než vyrazíme za jídlem a směnárnou. Pátá odpolední nám přijde nejpřijatelnější, takže se pro tuto chvíli loučíme, jdem se zhygienizovat a pak už jen pootevírat okna a dveře, aby se tu dalo dýchat a můžeme spát. Tedy, mohly bychom, kdybychom chtěly, ale místo toho se asi na dvě hodiny zapovídáme. Ale stejně se dostanem do fáze, kdy jsme schopné usnout uprostřed věty, tak jdeme fakt spát. A já měla pocit, že nejsem unavená. Ha ha ha.

V pět zazvoní budík a nám se absolutně nechce vstávat, ale rozhodně jsme akčnější než pánové. Nasáčkujem se k nim, abychom je svojí přítomností trochu popohnaly, což se docela daří, byť se Abbík snaží tu večeři nahradit sušeným masem, co veze s sebou. Ale nakonec se opravdu donutíme vstát a odejít. Volíme cestu zpět do směru, ze kterého jsme přijeli a doufáme, že tam někde bude nějaká restaurace, protože už jsme úspěšně mimo mapu a nemáme tušení, jak moc.

Mineme několik pochybně vypadajících rychlých občerstvení, až narazíme na zajímavě vypadající kavárnu, ale bohužel jen kavárnu a kafe se nikdo z nás nenají, tak jdeme ještě o kousíček dál a tam už nás zve číšník do nějaké zahradní restaurace. Tedy takhle zvenku a zdola to tak vypadá, ale když vyjdeme po schodech nahoru, přejdeme terasu a po jiných schodech zas sestoupíme, jsme bez mála v ráji. Zahrádka, uprostřed stoly a židle, po obvodu tradiční lehací sedátka, tak hned jedno zabereme, pro nás jak dělané. A oproti Iránu to tady mají ještě vylepšené tím, že uprostřed mají nízký stolek. Jediné, co musíme udělat, aby naše spokojenost byla uplně maximální, je, že ztlumíme rádio. Ten správný knoflík máme totiž hned za zády.

Přichází číšník, dává nám jídelní lístky a my jsme zas v kopru, protože to je tradičně azbucky a uzbecky. Tak to Romana zkouší poměrně přímočaře: „Šašlik.“

„Yes.“

Objednáváme si jich pro začátek 9, že se podělíme, k tomu chleba, džusy a vodu a s potěšením zjistíme, že můžeme platit v dolarech. Šašlik je výbornej, tak se snažíme zjistit, z čeho byl. Máme podezření na krávu a jehně, ale protože opět zavládne lehká bariéra, kreslim vzorník. A protože mě to docela začne bavit, je na konci večera poměrně bohatý a číšník se mu hrozně směje. Po jídle si ještě objednáme vodnici a nějaké ovoce, číšník se nám neustále věnuje. Takže perfektní jídlo, pití i obsluha, jsme nadšení. Ještě nám půjčí karty, abychom se třeba nenudili a k tomu na velkém plátně přímo proti nám běží nejdřív videoklipy k té hrůze, co tu hraje a pak nějaké záběry skryté kamery. Obojí je značně debilní. Jediná nepříjemnost večera je na místním sociálním zařízení, kde se trochu dohadujeme s nějakou paní, která chce zaplatit, asi tak do chvíle, než vidí policajta. Pak radši dělá, že tam vůbec není.

Po jídle se rozhodneme, že je čas na desinfekci, protože přecijen nevíme, co s námi ta místní strava udělá, tak se snažíme číšníkovi vysvětlit, že bychom si dali vodku. Přinese celou lahev, tak nějak už ani nevim jak, mu vysvětlíme, že nám stačí každýmu panák. Pochopí, přinese, naleje, čeká, že to nezvládnem. Jediná já mu udělam radost, neb se začnu šklebit jen to ucítim. Holt do dnešního večera abstinent no...

Platíme celkem 38 dolarů, jsme najezení, spokojení, můžeme jít do hotelu. Je to taková příjemná procházka nočním městem. Před spaním se ještě srotíme u kluků, abychom naplánovali zítřek, pročetli něco z historie, ale moc dlouho se nezdržujeme a jdeme spát.