Pondělí 20. ledna 2020, svátek má Ilona
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
  • Pondělí 20. ledna 2020 Ilona

Expedice Absurdistán Uzbekistán 4 – Mister, taxi, change money?

27. 08. 2012 22:39:59
Náš druhý den v Taškentu - bazar, Medressy a knihovna s nejstarším dochovaným Koránem.

Vstáváme v 7 na budík, ani se moc neválíme a rovnou balíme a chystáme se na cestu, aby nás třeba pánové neobvinili, že na nás musí čekat. Když se Jitka vrátí z inspekce u nich, tak zjistíme, že jsme klidně mohly ještě spát. Bože, to jsou ale lemry, až to není hezký. Když se pánové taky konečně zlidští a zabalí, opouštíme hotel. Rovnou vzdáváme variantu, že si tu schováme batohy a vrátíme se pro ně večer cestou na nádraží, protože by to byla zbytečně dlouhá zacházka.

Hned na autobusové zastávce kupujeme dostatečnou zásobu vody, protože už teď začíná být teplo a to sotva vylezlo slunce a pokračujeme směrem ke včerejší restauraci ve snaze najít něco k snídani. Zastavujeme u Boulangerie BON! Ne že by nás tak fascinovalo francouzské jídlo, ale dojdeme k závěru, že tady by mohli mít fixní ceny a my se tak nebudeme muset dohadovat hned poránu. S tím, že ty ceny nebudou nejmenší, jsme poměrně smíření a v nejhorším vždycky můžeme odejít před objednáním. Uvnitř nás přivítá vůně čerstvého pečiva a dřevěný interiér, poměrně strohý na místní poměry a co je nejlepší, mají tu klimatizaci. Obsazujeme dva rohové stolečky a objednáváme 2 litry džusu. K tomu každý nějaký ten ovocný šáteček a jediný Marvin riskuje omeletu se sýrem. Konečná cena je 27 000 pro všechny, takže paráda.

Vyklízíme pole dalším turistům, se kterými zkonzultujeme naši cestu vlakem, neb oni už jí mají za sebou a v opačném směru. V jejich podání to zní docela dobře, tak ani nemáme strach. Při odchodu se ptáme, zda je někde poblíž možná výměna peněz a slečna za pokladnou nás směruje na bazar. Kousek za dveřmi nás ale odchytí místní pán z obsluhy, kolik že to chceme vyměnit. 400$? To je moc, ale 200 by šlo. S kurzem 1:2800 (což je o 900 víc, než oficiální) se nedá nesouhlasit. Sedáme na obrubník a čekáme, než nám chlapík přinese igelitku plnou peněz. Sice nás trochu vyděsí páni policajti, co jdou chvíli před tím kolem, ale vypadají, že si taky jen zašli na začátek služby na snídani.
DSC_7104.JPG

Jít pěšky až na metro se nám nechce, protože jsme se teprve po dost dlouhý době našli na hodně vzdáleném okraji mapy s nepřívětivým měřítkem, takže sedáme na autobus. Tady zaplatíme průvodčímu 700 SUM za jednoho a dojedeme na Oybek, kde přestoupíme na metro. V pokladně zakupujeme opět za 700 plastový modrý žeton do turniketu a přes ohromné kovovo skleněné dveře se přesouváme do prostoru metra. Hned za nimi nás zastaví dva policisté, že nám musí zkontrolovat batohy. A jako na potvoru si vyberou ten Marvinův, kam jsme schovali všechny naše finance. Už se připravujem na to, jak to budeme vysvětlovat, ale naštěstí pánové nejsou moc důkladní. Vlastně vůbec. Otevřít, nakouknout, zmizte... Uf. Ale příště musí jít první někdo jinej, kdybychom náhodou narazili na nějakýho aktivistu.

Házíme žetony do otevřených turniketů z nichž některé to pochopí tak, že se mají zavřít, takže pár lidí z naší výpravy do placeného prostoru spíš vletí, než vejde. Scházíme po schodech na nástupiště, které je naprosto nádherně vyzdobené. Škoda, velká škoda, že ani tady se nesmí fotit. Vlak, co za pár minut přijede je nám až důvěrně znám. Jen ty barvy jsou jiné. Nastupujeme do vagónu, kde si sedneme hned naproti ostražitě se tvářícímu policistovi a jedeme. Máme před sebou 5 stanic a při jejich projíždění si připadáme jako v muzeu.
DSC_7105.JPG

Vystupujeme na Chorsu, Marvin najde správný východ a vystoupíme zpět na povrch zemský.
„Mister, change money?“ nabízí nám kolem stojící pánové s igelitkami v rukou zaručeně výhodnou výměnu peněz, kterou už ale naštěstí nepotřebujem, tak je ignorujeme a rozhlížíme se kolem. Vpravo obchody. Vlevo bazar. Nejdřív mrkneme doprava, ale nic nás tam nezaujme, tak šup doleva. Tam skoro proběhneme jednou uličkou plnou obchodů, stánků, („Mister, change money? My friend, change money? Dolar Sum?“) ale i ženštin s plnou náručí zboží a zastavíme až u prodavače chlebů. Zakupujeme prozatím dva a pokračujeme rovně k první Medrese, kterou se chystáme navštívit.

Před ní zakotvíme ve stínu na schodech, pustíme se do jídla, doplníme tekutiny a pozorujeme dopravní ruch na křižovatce před námi (pánové) a módní kreace místních (dámy). K tomu dodám jen to, že je tady většina aut bílých, ale jako kontrast k absenci barev na silnici tu jsou právě chodci, kteří jsou oblečeni pestře, nápaditě, na Evropský vkus občas lehce výstředně, ale rozhodně slušivě. Když k tomu přičtu, že Uzbečky jsou nádherné ženy, skoro lituju, že nejsem chlap, protože na místní muže se zrovna moc koukat nedá.
DSC_7113.JPG

Jsme najezení a odpočinutí po té vyčerpávající 500 m dlouhé cestě bazarem, takže pokračujeme dovnitř do Medressy. Vstup stojí přívětivých 2 000 SUM a je to i s průvodcem. Medressa je náboženská škola pro budoucí imámy a tato je stále funkční. Nám je povoleno nahlédnout do některých učeben, v jedné dokonce můžeme napsat nějaký ten vzkaz na tabuli, tak popřejeme místním hodně štěstí do studia, vyfotíme se á la přísná učitelka Kutačová, snaživá Jituška a spící Pavel a už nás přijde uhánět Marvin, že se na nás ten průvodce vykašlal, že zdržujeme. Takže kousek prohlídky absolvujeme sami. Vyjdeme do patra, kde jsou opět jen zavřené učebny a hodně moc barevně a mnohavrstvě oblečená paní s fotografem. Konstatujeme, že je jí vidět obličej, takže to asi bude focení pro muslimský erotický kalendář. Pak se pro nás zas vrátí náš průvodce a vezme nás dál. V druhé polovině spodního patra jsou kabinety učitelů a řezbářská dílna. Řezbář byl ohromně šikovnej, ale na to, abychom si cokoliv z jeho díla koupili, nemáme. Naše poslední cesta vede do části, kde probíhá rekonstrukce. Pan průvodce nechá kluky poponést kus lešení od malých dvířek a můžeme ještě jednou do patra.
„Pozor na hlavu.“
„Co? Au. Aha. Pozor na hlavu.“
„Au.“
Nahoře jsou obytné místnosti studentů, možná proto ten nízký průlez, ze školy a do školy pěkně s pokorou... Je tu hezký výhled na celé nádvoří plné květin a upravených cestiček a hlavně na protější stěnu s verši z Koránu. Chvíli si povídáme, uděláme nějaké fotky a vracíme se ven. Zkusíme zamířit do vedle stojící Páteční mešity, ale je nám už na schodech dost důrazně vysvětleno, že tam nesmíme.
DSC_7120.JPG

Vracíme se přes bazar ke vchodu do metra, obejdem obchody a najdeme schody do té části bazaru, kde podle Lonely Planet mají prodávat všechno, co roste a dá se sníst. Což o to, oni to tu i prodávají, ale všechno je strašně drahé, takže nakonec odcházíme jen se zásobou studený vody a i ta má docela nadsazenou cenu.

Protože nevíme, kam jinam jít, vracíme se zase k Medresse na schody. „Naše“ místa jsou obsazená, tak sedáme pod nějakou skupinku německých turistů, sníme chleba, co koupil Abbík s Pavlem a rozhodujem se, co dál. Volba padne na obchodní centrum, které stojí přes silnici a nákup zásob do vlaku. Pavlovi s Marvinem se nikam nechce, tak jde jen Abbík a holky (holt osobní ochranka je důležitá, přece bychom ho nenechaly jít samotného).

To, že Uzbeci nejsou žádní puritáni už jsme si všimli po průchodu, kolem několika vykřičených domů a opět si to potvrzujeme ve chvíli, kdy prvním obchodem v obchoďáku je megavelkými výlohami oplývající prodejna se spodním prádlem. I v tomto ohledu mají místní dobrý vkus. Proplétáme se kolem dalších krámků a obchodů až do patra, kde je poměrně dobře zásobený supermarket. Zkoušíme si utřídit, co všechno bychom rádi jedli, ale při pohledu na ceny naše plány hodně důrazně skrouhneme na pytel hrušek, sušenky a jednu konzervu rybiček. Romana ještě vezme sýry, které tu stojí dvakrát až třikrát tolik, co u nás a my si s Jíťou dáme napůl nějaký ořechový závin, co vypadá poměrně výživně a energeticky bohatě a každá po jednom nanuku – nákup za desetitisíce.
DSC_7142.JPG

Venku ze supermarketu se zkusíme poptat po pohledech. Ve stánku s přáníčky a podobnými věcmi se nám moc nedaří popsat, co to vlastně chceme, tak beru jen jedno nejmíň kýčovitý přání (v tomhle ohledu pro změnu vkus nemají absolutně vůbec) a k němu obálku. Ta nejpříčetnější je pokrytá spoustou obrovských barevných květin. A ještě možná štěstí, že nerozumím tomu, co je napsáno uvnitř, ale předpokládám, že narozeninové, svatební a jiné básně jsou všude stejně stupidní. Jitka mezi tím stihne zaměstnat asi 8 lidí tím, že se ptá na pohledy. Stojí uprostřed chumlu lidí s vysílačkami, všichni tak porůznu krčí rameny a tváří se zoufale, než konečně přijde jedna paní, co mluví anglicky, přetlumočí dotaz, dostane se nám strohé odpovědi: „No.“ a vracíme se ke klukům skoro s nepořízenou.

Abychom celý den neproseděli na zadku na schodech, vymysleli kluci zatím další plán cesty. Knihovna s nejstarším Koránem, která by odsud neměla být víc, jak 3 km. Na jednu stranu to pro nás normálně není žádná vzdálenost, na druhou jsme si ještě nezvykli na pekelné vedro, které tu panuje, takže jdeme zkusit parkoviště maršrutek pod námi a autobusovou zastávku, ale jako na potvoru nic našim směrem nejede.
„Mister, mister, taxi?“
A tak proč to nezkusit. Vysvětlujeme taxikáři, kam chceme, on nám, že to bude drahé. Když se nad tím zamyslíme, zas takové vedro není. Již notoricky známou cestou přes bazar se vydáváme pryč. Projdeme jeho další a nám doposud skrytou částí a zastavíme se hned u silnice. Třeba bychom tady chytili nějaké levnější auto. Ale ne, to zvládneme, je to jen kousek. Stavíme v každém stínu, který se naskytne, občas to maskujeme tím, že u takové a onaké zajímavé budovy by byl hřích nezastavit.

Povzbuzení na mysli se nám dostane, když za další křižovatkou spatříme dva vysoké minarety. To je ono, už jsme skoro tam. Poslední kus cesty je po rozpáleném chodníku kolem nějakého slumu, kde je stín minimalizován pod pár řídkých stromů.
DSC_7157.JPG

Oproti tomu Páteční mešita vrhá stín obrovský, takže se složíme před jejími branami a po chvíli dohadování se, se přijatelněji oblékneme - my to s holkama berem důkladně – dlouhý sukně/ kalhoty, dlouhej rukáv, šátky na hlavy, kluci si po vzoru skejťáků stáhnou kraťasy do půlky zadku, aby jim aspoň trochu zakryly kolena a doufaj, že jim to nebude padat a pustí nás dovnitř. Jedinej Marvin, kterej je oblečenej nejvíc příčetně se rozhodne hlídat venku bágly. Pánové u vchodu vypadají, že se tím docela baví, ale stejně nás pustí jen na nádvoří. To nám stačí. Fotíme sloupoví ze santalového dřeva, přes otevřená okna nahlížíme dovnitř. Mešita je to Sunnitská, takže téměř nezdobená. (Rozdíl mezi Šíitskou mešitou a Sunnitskou je pro zjednodušení asi jako mezi Katolickým a Husitským kostelem. Pro porovnání se můžete podívat na moje fotky z Iránu, který je naopak převážně Šíitský.)

Vracíme se k Marvinovi, který nám oznamuje neblahou zprávu, že knihovna je zavřená, neb je víkend, a i kdyby nebyl, tak už je stejně příliš pozdní odpoledne. To nás trochu zamrzí, ale třeba se sem dostaneme ještě než odletíme domů. Jdeme se alespoň podívat na budovu knihovny, která je zavřená zámkem na kolo provlečeným přes kliky.
DSC_7160.JPG

Jediné otevřené věci široko daleko jsou suvenir shopy, tak si je tak cvičně projdeme, poptáme se na ceny, a pak se venku zapovídáme s Jihokorejcem, který tu žije a pracuje v Uzbecko-Korejské petrochemické firmě. Ukazuje nám fotky od Aralu, jak my jej neuvidíme (oni se dostali skutečně až k „vodě“.) Nakonec ho vyfotíme s jeho rodinou a on nám za to věnuje svoji vizitku, kdybychom měli nějaký problém. Děkujeme, loučíme se a chvíli po nich též odcházíme.

V prvním obchodě, co potkáme kupujeme pro změnu vodu, usedáme na autobusovou zastávku a čekáme, až něco pojede. V protisměru se to autobusy a maršrutkami poměrně hemží, v tom našem nic. Ale taky se dočkáme. Poptáme se průvodčí, zda jedou k metru, ona nám to odkýve, vybere peníze a o dvě zastávky dál nás vypakuje s instrukcemi, kde to metro najít.

Opět kupujeme žetony, dostanu ránu těma ohromnejma dveřma, takže batoh ke kontrole shazuju s největší radostí, protože na rameni ho mít nevydržim. Prohlídka je tentokrát trochu důkladnější, ale my už máme svoje peníze poctivě rozdělený a poschovávaný a nic jinýho závadnýho s sebou snad nemáme. I když Abbíkův ešus je asi trochu překvapil.
DSC_7179.JPG

V metru se dohodnem, že dojedeme až na konečnou, abychom si ty jejich zajmavý stanice prohlédli. Čím víc ke konečné, tím míň hezké, jedna vypadala spíš jako podzemní krematorium, ale klukům se v ní líbila světla.
DSC_7196.JPG

Z konečné se vrátíme na Oybek a na naší známou ulici, že tam najdeme nějakou restauraci. Marvin v LP vyhrabe, že by tu měl být Beerhouse, což mu potvrdí Pavel, který jej dokonce viděl cestou do hotelu. Stačí chvilka domlouvání s policajtem u výlezu z metra a už jsme nasměrováni, kudy kam. Výhoda místních příslušníků bezpečnostních sborů je, že jsou vybaveni mapou. Dobrou mapou. Nicméně ani to nám nepomůže, protože námi vyhledaný podnik je právě v rekonstrukci.
DSC_7207.JPG

Zastavujeme se v obchodě, koupíme 3 barely s vodou, abychom měli zásobu do vlaku, nějaké sušenky a džusy a pokračujeme v hledání restaurace. Zkusíme jednu u nějakého hotelu, obsluha přiskočí, sesune nám stoly k sobě, předá jídelní lístek a my se zas zvedáme a jdeme dál. Jen se nám nedaří najít nic lepšího. Marvin se radí s Lonely Planet a zjistí, že by tu někde mělo být Italské bistro. Přímo naproti nám je internetová kavárna, kde mají hamburgery a kebab, ale tu si necháváme v záloze pro případ největší nouze.
DSC_7229.JPG

Italskou restauraci nacházíme, vypadá opět strašně luxusně, ale už se nám nikam dál moc nechce. Ceny jsou přibližně stejné, jako v Čechách, tak se rozhodnem tu zůstat. Dáváme si těstoviny na různé způsoby, občas je to takový hokus pokus, protože nerozumíme tomu, co na nich má být. Jídlo je dobré, porce poměrně malé, takže po zaplacení stejně ještě jdeme do té internetové kavárny se dojíst a zároveň tedy taky napsat domů, že žijeme.
DSC_7243.JPG

Když se ještě víc připozdí, vypravíme se na vlakové nádraží...


Autor: Klára Kutačová | pondělí 27.8.2012 22:39 | karma článku: 16.29 | přečteno: 1220x

Další články blogera

Klára Kutačová

Cesta kolem světa - Myanmarem na kole den 2.

1. den jsem dojela z hraničního města Myawaddy do malého městečka Kawkareiku a dnes mě čeká přejezd do Hpa An, kde se chci den až dva zdržet.

9.1.2020 v 14:00 | Karma článku: 16.97 | Přečteno: 274 | Diskuse

Klára Kutačová

Cesta kolem světa - Myanmarem na kole den 1.

Sedím v nočním autobusu z Bangkoku na hranice s Myanmarem, který mám v plánu přejet na kole. Sama nevím, proč mě taková věc vůbec napadla a jestli vůbec půjde realizovat. Ale za pokus to stojí...

7.1.2020 v 14:00 | Karma článku: 17.08 | Přečteno: 398 | Diskuse

Klára Kutačová

Cesta kolem světa - Bangkokem na kole i na lodi

Můj pobyt v Bangkoku se blíží skoro ke konci. Kolo mám a čekám už jen na víza do Barmy, takže se automaticky nabízí možnost, že se v mezičase po okolí projedu na svém novém přibližovadle.

2.1.2020 v 14:00 | Karma článku: 17.32 | Přečteno: 249 | Diskuse

Klára Kutačová

Cesta kolem světa - Návrat do Bangkoku

Z Laosu se vracím zpátky do Thajska. Tedy konkrétně zase do Bangkoku, abych si vyzvedla kolo, zařídila Myanmarská víza a tak...

16.12.2019 v 16:00 | Karma článku: 14.70 | Přečteno: 313 | Diskuse

Další články z rubriky Cestování

Pavel Liprt

Bešeňová a Drevený artikulárny kostol Svätý Kríž

Při našich cestách si vybíráme místa, kde se nachází nějaká zajímavá socha, kaple či kostel. Jinak tomu nebylo ani v případě výletu na Slovensko do obce Bešeňová, která leží v srdci kraje zvaném Liptov.

18.1.2020 v 8:22 | Karma článku: 15.56 | Přečteno: 275 | Diskuse

Helena Králová

Z kanceláře na jachtu - poprvé na lodi

Na jachtu mě přivedla především má cestovatelská vášeň, která začala za dob studií na vysoké škole a absolvování programu Erasmus v Řecku. Následovala cesta na Nový Zéland, kde jsem byla půl roku, a poté návrat do tepla kanceláře.

17.1.2020 v 15:39 | Karma článku: 18.13 | Přečteno: 719 | Diskuse

Jan Tomášek

Předvánoční Letovice

Necelých dvanáct volných hodin mezi směnami, což si tedy z Brna nezajet někam nedaleko, například do Letovic. Na to, že budou za pár dnů vánoce, počasí zrovna nevypadá, ale alespoň zaujme jeden tématický obrázek na nádraží.

16.1.2020 v 10:42 | Karma článku: 8.40 | Přečteno: 254 | Diskuse

Peter Krivda Soliwarski

Potulky LXIV - Kőszeg /H/

...akýsi pán umýval okná v náprotivnom dome a sem tam zaznamenával prechádzajúcich, obzerajúcich, fotiacich, ale nedal sa rušiť. Veď bol máj a v máji by mali byť okná číro priepustné všetkému krásnu...

15.1.2020 v 19:12 | Karma článku: 5.88 | Přečteno: 104 | Diskuse

Jan Lněnička

České dráhy zrušily zpáteční jízdenky

Možná s touto zprávou přicházím s křížkem po funuse, ale já jsem té zprávě, kterou mi sdělila manželka, když po mně chtěla, abych podepsal petici právě proti tomuto zrušení, nechtěl věřit.

13.1.2020 v 16:05 | Karma článku: 29.99 | Přečteno: 2601 | Diskuse
Počet článků 265 Celková karma 16.81 Průměrná čtenost 1094

Jsem občas trochu cynik a často naivní snílek...

Snila jsem o cestě kolem světa, se kterou jsem začala pomalu a pozvolně před devíti lety, kdy jsem se vydala poprvé sama do Íránu, kam jsem se ráda ještě dvakrát vrátila. Od té doby jsem se snažila (většinou sama) každý rok vycestovat do bližších i vzdálenějších míst, nasávat jejich atmosféru a co nejvíc fotit.

Moje prozatím největší, nejdelší a nejvzdálenější cesta se uskutečnila od 8. ledna do 17. srpna 2017 kdy jsem se nejprve přidala do devítičlenné posádky na  cestu Aviou Jižní Amerikou https://www.facebook.com/aviou.cz/ a následně již sama pokračovala do USA, Kanady, Jihovýchodní Asie a Západní Evropy. Během 222 dní jsem navštívila území 20 států a vystřídala rozličné dopravní prostředky včetně skládacího kola, které jsem koupila v Bangkoku, projela na něm kousek Barmy a nakonec ho letadlem dopravila do Portugalska a (ne)dojela s ním do Santiaga de Compostela. Tím jsem obletěla a objela zemi kolem do kola, viděla nespočet nádherných míst, zažila mnoho neskutečných věcí a hlavně jsem potkala spoustu úžasných lidí.

A o tom všem bych vám ráda vyprávěla s pomocí svého blogu...

Najdete na iDNES.cz