Úterý 21. ledna 2020, svátek má Běla
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
  • Úterý 21. ledna 2020 Běla

Expedice Absurdistán Uzbekistán 8 - V Urgenči by chtěl žít každý...

31. 08. 2012 11:44:00
... až na nás. Brzký přejezd z Mujnaku přes Nukus do Urgenche a absolutní kolaps veškěrých plánů.

Budík zvonící ve zcela nepříčetné 4 ráno bych s chutí vzala a prohodila ho tím neotevřitelným oknem, co mám za hlavou, ale místo toho poslušně, jako všichni ostatní vstávám. Většinou ještě v polospánku balíme, přeléváme vodu, kontrolujeme, zda máme všechno a v naprosté tmě opouštíme hotel. V hale narazíme na na gauči a zemi spící majitele, venku zas na ty poslední přijeduvší turisty. Na cestu přes náměstí k zastávce nám svítí měsíc, takže se jde celkem bez problémů.

U zastávky s radostí shledáme, že jsou na ní i domorodci, takže by ten autobus skutečně mohl jet. Oficiální čas odjezdu má být v 5, ale my jsme tu radši chvíli po půl. Batohy odkládáme na zem, sedáme na krajnici, případně na za zastávkou procházející plynovod a čekáme.

Vrrrr. Drc, vrz, drrrrrrr. Že by nám to už jelo? Začnem trochu panikařit, ale je to jen obyčený auto, tak zas upadáme do nevyspalostní otupělosti.

Autobus nakonec přijede z druhé strany, než jsme jej čekali, ale naštěstí na nás zamává, že si máme nastopupit. První překvapení je, že už je dost plnej. Abbík s Marvinem a Romanou se vejdou na zadní sedačku a pro nás tři jsou tu protekční místa na stupínku u řidiče. Pavel a já sedíme čelem dopředu, Jitka je chudák napresovaná před cizí sedačku, vedle báglů, do zad má zaražený nějaký kus řidičovy sedačky a vůbec asi schytala to nejhorší místo v celym autobusu. I když... Aspoň se nemusí dívat na cestu. My se s Pavlem snažíme nějak poskládat, abychom nepřekáželi v řízení, ale stejně se na každém výmolu narazím rukou na držák od řadící páky. Na další zastávce nabereme další lidi. Dvě paní si sednou zády k nám, takže to máme rázem všichni i s opěrátky. A další dostávají tradiční „dětské sedačky“ do uličky. Nastupuje i nějaká matka s miminem, tak čekáme, zda jí někdo uvolní místo. Neuvolní, nafasuje štokrle a sedí. Jen občas to děcko někomu podá, aby si trochu oddechla. A nejlepší je, že to dítě za celou cestu vůbec neřve. V Uzbekistánu se jednoduše dá cestovat i s PéZetama bez toho, aniž by lezly na nervy celýmu autobusu. No není to nádhera?

DSC_7656.JPG

Na konci Mujnaku to otáčíme a jedeme zpátky, ještě naložíme další lidi (asi jsou tu všichni zvyklí ještě z dob tý konzervárny cítit se jak sardinky v konzervě...) a definitivně ujíždíme ku Nukusu. Po kompletním obsazení se zvedne druhý řidič, vezme igelitku a jde vybírat za cestu. Má to dobrou překážkovou dráhu takhle po ránu, jen co je pravda. Řidiči na palubní desce poskakuje balonek se zlatou rybičkou, tak ho ukazuju Pavlovi, všimne si toho řidič a předvede mi, že ta věc má ještě jednu funkci. Když do něčeho větší silou narazí, začne to strašlivě blikat. Po zbytek cesty mi to pak slouží jako analyzátor toho, jak moc nepěkná byla ta díra, co jsme přejeli. A že milá rybička blikala sakra často. Ale mělo to sezení hned u čelního skla i svojí výhodu, mohli jsme krásně pozorovat východ slunce. A že bylo na co se koukat. Jen fotit přes mouchama olepený okno bylo dost k prdu.

DSC_7657.JPG

Na krajnicích se začli vyrojovat povozy s oslíky, lidé vedoucí kravky k vodě a i pár zájemců o svezení se našlo, ale nikam se nám už nevešli. Řidič se tomu všemu snažil vyhýbat, do toho všude díry a ještě, když jsme míjeli nějakou modlitebnu, tak jakoby naznačil, jako když si omývá obličej. Oběma rukama. Ono to teda dělalo spousta lidí, ale ti neměli právě v těch rukou život všech ostatních. Musím říct, že těch modliteben bylo cestou na můj vkus až moc. Možná i proto, abych si uchovala pozůstatky duševního zdraví, radši usínám. Většinou padnu do mikrospánku a s tím i na řadící páku a řidiči na loket, takže si radši ustelu u Pavla na rameni a spokojeně spinkám až do chvíle, než nás zastaví policie. Tuším, že jsme platili pokutu za rychlou jízdu. (Holt po té nové silnici se najednou dalo jet i rychle, tak chápu, že řidič neodolal.) a já aspoň té vynucené zastávky využiju k tomu, že si na chvíli stoupnu, protože koleno hlásí, že už má téhle cesty tak akorát dost a pokud bude ještě chvilku pokračovat, tak ono se toho odmítá účastnit.

DSC_7672.JPG

Jinak vpodstatě ve zdraví a za 3 hodiny dojedeme na autobusák, ze kterého jsme ani ne před 24 hodinami odjížděli. A kluci honem, honem plaší, že musíme jet dál, takže s přestupem na bazaru dojedem na další autobusový nádraží, na kterym jsme ještě nebyli, Romana s Jíťou jdou zjistit, jestli jede nějakej autobus, my řešíme, že nemáme prachy. Ale nakonec dáme nějaký dohromady a jdeme se dohadovat s taxikářema a jinou havětí, zda nás někdo z nich bude schopen dopravit do Urgenche. Nakonec se dohodnem s řidičem tranzitu, že za 90 000 pro všechny můžem jet s ni. To berem, obsazujem poslední a kus druhý řady a jedem. Cestou tradičně donaberem pasažéry do plna, aby se to řidiči vyplatilo.

DSC_7676.JPG

Většinu cesty zaspím, probudí mě, když si Pavel nechá zastavit pod Zoroastriánskou Věží Ticha, aby si jí mohl aspoň z dálky vyfotit a pak zas spím až do Berouna. Teda chcí říct do Beruni. Tam vysadíme pár lidí, otočíme se a jedeme dál. V nějakém dalším městě nás řidič začne vyhánět, že dál jedeme maršrutkou. Placení si řidiči vyřídili mezi sebou, takže pro nás to znamená jen přeskládání se do jiného auta v tradičním uspořádání, kdy Pavel dělá opěrátko a jedem. Marvin sedí vepředu, tak se do něj pokoušíme rejt, ať zkusí zjistit možnosti výměny peněz. Řidič nám sdělí, že ta je možná na bazaru, u kterého nás vyhodí.

DSC_7681.JPG

A nakonec ani nemusíme chodit až na ten bazar, hned před ním nás odchytí tradiční pánové s igelitkami plnými peněz: „Mister, change money?“ „Yes.“ Kurz je opět krásných 2 800. A my už se začínali bát, že budeme muset do banky. Vyměněné peníze si cvičně přepočítáme, to ne, že bysme mu až tak nevěřili, ale kolikrát má člověk za život příležitost přepočítávat ručně skoro 300 000? Ještě si od něj necháme poradit, kam na oběd, on nás nasměruje někam na druhou stranu silnice, ale my to úspěšně nenajdem, takže se ptáme nějakých dvou puberťaček, co jdou zrovna kolem a ty nás dovedou do celkem pěkné restaurace.

DSC_7692.JPG

Vybíráme si stůl nejvíc u zadní stěny a taky teda bohužel u televize, ale zrovna běží Gumídci, nebo nějaká podobná pěkná pohádka, tak nám to ani nevadí. Jen kdyby servírka okamžitě po našem příchodu nepřepla na hudební kanál, kde běží nějaké příšerné propagandistické písně. A samozřejmě to ještě náležitě zesílila. Ale my jsme asi moc hotoví na to, abychom se kamkoliv přesouvali, tak se to snažíme ignorovat. Objednáváme si studenou vodu, čaj a šašlik z jehněčího. Tady jehněčí skutečně umí, nesmrdí, dobře chutná. Jen Pavel si stěžuje, že na všecko cpou kopr. A taky, že si poctivě nezapisuju všecko, co kdo dělá. Třeba jak mi krásně nalil vodu. Musim říct, že naši pánové začnají být občas dost nesnesitelný.

DSC_7697.JPG

Za jídlo platíme 22 000, poptáme se kudyma na nádraží a vyrážíme. Opět nám všichni radí, ať si vezmeme taxík, že přece nebudem chodit pěšky, ale my už si i na to vedro zvykli, takže proč utrácet za auta. Jediný problém je, že na plánku v LP už to nádraží není, protože je mimo centrum, takže můžem jít tak maximálně odhadem a dle navigace místních. Výhodou je, že většina cesty vede po jedné hlavní silnici kolem parku, kde se přeptáme policajta, ten nás pošle přes most na další hlavní a na jejím konci to bude. Děkujeme mu asi tak v pěti jazycích, protože nevíme, které nářečí se tu používá a pokračujem. Parky tu mají hezký, to se musí uznat. A všude tu rostou takové zvláštní kytky s růžovými ohromnými kudrnatými květy. A ty krásný zalený parky musej tradičně zazdít nějakou pekelnou stavbou, případně umělým čápem v nadživotní velikosti.

DSC_7699.JPG

A protože to je všecko tak hezké a zajmavé, tak se s Pavlem a Abbíkem zaseknem u focení. Jíťa na nás má nervy čekat, zatímco Romana s Marvinem jdou stále vpřed. Necháváme je jít a ještě za mostem zastavujeme v obchodě a doplňujeme zásoby vody. Než je pak stihnem nandat do batohů, odchytává nás nějaká 91 letá paní, co si oblíbí Pavla, Abbíka nám překřtí na Artura, protože přece vypadá uplně stejně jako její synovec Artur. Pak nám vysvětluje, že je pravoslavná křesťanka a mrzí jí, že my ne, ale vlastně to vůbec nevadí, ona nás má stejně ráda. A pořád nás objímá a líbá a nakonec nám vrazí 1 000 šušňů a odmítá si to nechat rozmluvit. Tak jí dáme na památku český ekvivalent, vyfotíme se s ní, znovu se necháme objímat a asi tisíckrát olíbat, než nás propustí k další cestě.

DSC_7707.JPG

Na nádraží se potkáme s R+M, ti zatím zjistili, že nádraží se rekonstruuje (dost nepřehlédnutelně), lístky se prodávaj od dvou a teď je půl a hlavně tam, kam my chceme, vlak nejezdí, takže jsme tu vlastně trochu zbytečně. Náš vysněný cíl je Ayaz-qala a jurtový kemp u ní (případně 2 km vzdálené jezero), kde bychom rádi přenocovali a poté odjeli do Xivy. Ale po tom, co nám všichni řidiči skálopevně nabízejí své služby za 300 000 na auto a jen cestu tam, tak tuhle variantu vzdáme, rozhodnem se dneska přespat tady, zítra dojet do Xivy a odsud pak do Buchary. Odjezd směr Buchara stanovíme ideálně na sobotu a už jdeme spolu s Pavlem vedle na autobusák zařizovat lístky, zatímco ostatní zůstávají ve stínu břečťanu a vymýšlejí další alternativní plány a hledají, kde budeme dneska spát.

DSC_7710.JPG

Na terminálu tradičně projdeme rámem, pánu policajtovi sdělíme, že potřebujem lístky do Buchary, on nám asi moc nerozumí, ale naštěstí se nás ujme nějaký kluk, co umí anglicky. Tak trochu převezmu iniciativu a jdu s nim domlouvat, co a jak potřebujem. Odněkud se dokonce vyrojí i paní, co patří do pokladny, po troše vysvětlování, kreslení a psaní vytahne nějaký papír, a že tedy máme rezervaci. Odjezd v sobotu v 9, nástup v půl a lístky vyzvednout do pátku, jinak nám je prodaj někomu jinýmu. To zní fér. Děkujeme za pomoc a vracíme se k ostatním.

DSC_7712.JPG

Marvin nám radostně oznamuje, že za 2,5$ na noc by tu měl být nádražní hotel. Ptáme se asi deseti lidí a výsledek je, že tu nic takovýho není. Bomba, takže nastává ta horší část – jdeme hledat. Podél té naší hlavní třídy by nějaké hotely být měly. Akorát ta třída je delší jak tejden před vejplatou a jsou až v její druhý části. To znamená ujít přibližně to, co jsme šli sem, možná víc. A on to uplně kousek nebyl, to mi věřte. Ale co naděláme, tady spát asi těžko můžem.

Vracíme se přes most, tentokrát neodbočíme, ale přejdeme a pokračujeme parkem se zdobnými branami, až se pod tou druhou zastavíme, že se doptáme. Nikdo tu není, tak využíváme pauzu k občerstvění. Čerstvou vodu na pití, starou a zkaženou z hydrovaku na namočení vlasů. Konečně se dočkáme i nějakých chodců. Paní, co radši dělá, že nevidí, neslyší, nerozumí a vlastně tu vůbec není. S pánem, co jde chvíli po ní máme větší štěstí, zavelí, ať jdeme za ním a dovede nás před hotel, co má dle LP stát 20$ za pokoj. Uvnitř je příjemný chládek, přítmí, skládáme se tam na gauč v atriu a začínáme vyjednávat. Tedy vyjednávat. Je nám oznámeno, že pokoj stojí 80$ a jestli se nám to nelíbí, tak můžem táhnout. Tak táhneme. Zkusíme i hotel vedle a i tam nás pošlou do... jinýho hotelu. Do čtyřhvězdičkoý hrůzy, která už z dálky řve: „Jsem taky předražená jak prase.“ se ani nepokoušíme chodit. Jen si v obchůdku koupíme nanuky a vodu, sedíme na obrubníku, nadáváme jak špačci a dneska už asi po sto padesátý měníme plány. Urgench si u nás teda žádný sympatie zatím nezískala.

Zvedáme kotvy, že jdeme na taxík, případně na trolejbus do Xivy. Jednu zastávku ještě uděláme na poště, kde se ptáme na pohledy, ale jsou tu podobně příjemní, jak v těch hotelech, takže opět odejdem s nepořízenou. Poslední pokus dát tomuhle městu šanci učiníme v Burger Kingu, King burgeru (pro jistotu měl na sobě obě loga), ale Romana prohlásí, že to tam smrdí a mě odradí jejich sociální zařízení, takže definitivně nad Urgenčí lámem hůl, nacházíme stanoviště taxíků, tam Abbík telefonicky domluví dvě auta a cenu 5 000 za jedno a už se do nich skládáme. Pavel, Marvin a já do prvního, zbytek do druhýho a sbohem ty pekelná předražená díro...

Autor: Klára Kutačová | pátek 31.8.2012 11:44 | karma článku: 14.82 | přečteno: 1608x

Další články blogera

Klára Kutačová

Cesta kolem světa - Myanmarem na kole den 2.

1. den jsem dojela z hraničního města Myawaddy do malého městečka Kawkareiku a dnes mě čeká přejezd do Hpa An, kde se chci den až dva zdržet.

9.1.2020 v 14:00 | Karma článku: 16.99 | Přečteno: 279 | Diskuse

Klára Kutačová

Cesta kolem světa - Myanmarem na kole den 1.

Sedím v nočním autobusu z Bangkoku na hranice s Myanmarem, který mám v plánu přejet na kole. Sama nevím, proč mě taková věc vůbec napadla a jestli vůbec půjde realizovat. Ale za pokus to stojí...

7.1.2020 v 14:00 | Karma článku: 17.09 | Přečteno: 400 | Diskuse

Klára Kutačová

Cesta kolem světa - Bangkokem na kole i na lodi

Můj pobyt v Bangkoku se blíží skoro ke konci. Kolo mám a čekám už jen na víza do Barmy, takže se automaticky nabízí možnost, že se v mezičase po okolí projedu na svém novém přibližovadle.

2.1.2020 v 14:00 | Karma článku: 17.32 | Přečteno: 250 | Diskuse

Klára Kutačová

Cesta kolem světa - Návrat do Bangkoku

Z Laosu se vracím zpátky do Thajska. Tedy konkrétně zase do Bangkoku, abych si vyzvedla kolo, zařídila Myanmarská víza a tak...

16.12.2019 v 16:00 | Karma článku: 14.70 | Přečteno: 313 | Diskuse

Další články z rubriky Cestování

Alena Šnajdrová

Co mě v Norsku zaujalo

Kdysi dávno v pubertě jsem zarytě tvrdila, že každá reakce je lepší než žádná reakce - tedy i ta záporná. Sice jsem za ty roky spoustu věcí přehodnotila, ovšem pravda je, že Norsko mě v žádném ohledu nenechalo chladnou.

21.1.2020 v 0:03 | Karma článku: 25.11 | Přečteno: 1054 | Diskuse

Libor O. Novotný

Duhové hory - nejbarevnější pohoří na světě

Fotky z čínských Duhových hor jste už určitě viděli. A téměř jistě jste jim nevěřili, protože byly nepřirozeně přibarvené. A to je škoda, protože jsou úžasné i bez přibarvování, které jim ubírá na důvěryhodnosti a zbytečně škodí.

20.1.2020 v 15:00 | Karma článku: 14.18 | Přečteno: 328 | Diskuse

Pavel Liprt

Bešeňová a Drevený artikulárny kostol Svätý Kríž

Při našich cestách si vybíráme místa, kde se nachází nějaká zajímavá socha, kaple či kostel. Jinak tomu nebylo ani v případě výletu na Slovensko do obce Bešeňová, která leží v srdci kraje zvaném Liptov.

18.1.2020 v 8:22 | Karma článku: 16.34 | Přečteno: 289 | Diskuse

Helena Králová

Z kanceláře na jachtu - poprvé na lodi

Na jachtu mě přivedla především má cestovatelská vášeň, která začala za dob studií na vysoké škole a absolvování programu Erasmus v Řecku. Následovala cesta na Nový Zéland, kde jsem byla půl roku, a poté návrat do tepla kanceláře.

17.1.2020 v 15:39 | Karma článku: 18.81 | Přečteno: 763 | Diskuse

Jan Tomášek

Předvánoční Letovice

Necelých dvanáct volných hodin mezi směnami, což si tedy z Brna nezajet někam nedaleko, například do Letovic. Na to, že budou za pár dnů vánoce, počasí zrovna nevypadá, ale alespoň zaujme jeden tématický obrázek na nádraží.

16.1.2020 v 10:42 | Karma článku: 8.44 | Přečteno: 262 | Diskuse
Počet článků 265 Celková karma 16.82 Průměrná čtenost 1094

Jsem občas trochu cynik a často naivní snílek...

Snila jsem o cestě kolem světa, se kterou jsem začala pomalu a pozvolně před devíti lety, kdy jsem se vydala poprvé sama do Íránu, kam jsem se ráda ještě dvakrát vrátila. Od té doby jsem se snažila (většinou sama) každý rok vycestovat do bližších i vzdálenějších míst, nasávat jejich atmosféru a co nejvíc fotit.

Moje prozatím největší, nejdelší a nejvzdálenější cesta se uskutečnila od 8. ledna do 17. srpna 2017 kdy jsem se nejprve přidala do devítičlenné posádky na  cestu Aviou Jižní Amerikou https://www.facebook.com/aviou.cz/ a následně již sama pokračovala do USA, Kanady, Jihovýchodní Asie a Západní Evropy. Během 222 dní jsem navštívila území 20 států a vystřídala rozličné dopravní prostředky včetně skládacího kola, které jsem koupila v Bangkoku, projela na něm kousek Barmy a nakonec ho letadlem dopravila do Portugalska a (ne)dojela s ním do Santiaga de Compostela. Tím jsem obletěla a objela zemi kolem do kola, viděla nespočet nádherných míst, zažila mnoho neskutečných věcí a hlavně jsem potkala spoustu úžasných lidí.

A o tom všem bych vám ráda vyprávěla s pomocí svého blogu...

Najdete na iDNES.cz