Expedice Absurdistán Uzbekistán 11 - Česká národnost dveře otevírá

Přímo pod "okny" máme jeden z pokladů UNESCa - Staré město Xivy Ichan Qalu, takže by byl hřích si jí neprojít za dne.

Probouzím se tak nějak na několikrát, definitivně až ve chvíli, kdy přijde Jíťa s tím, že v hlavní bráně do Starýho města mají pohledy 15 kusů za 5 000 šušňů. To už je docela dobrá motivace na vstávání v 7 ráno, ne? Zároveň nás tedy měla taky motivovat snídaně, ale ta nějak ne a ne být, ale začínáme si dost zvykat, že tady není nikdy nic na čas. Ale co, dneska nikam nespěcháme, takže se ještě válíme v posteli, jsme poměrně spokojení s jen Marvin si stěžuje, tentokrát že dočet knížku, takže normální den.

Přinášejí nám snídani, je stejná jako včera. No, jak už jsem říkala, ne že by to bylo špatný, ale... No dva dny po sobě to nějak zvládnem a na zítra si jídlo ani objednávat nebudem, protože by to taky v tom autobusu nemuselo dobře dopadnout. Ostatně už dneska se od Pavla s Marvinem ozývá něco ve smyslu nebudu snídat, dam si radši Ercefuril. Abbík na rozdíl od nich uposlechl mojí včerejší výzvy: „Neser a žer.“ zcela příkladně.

Po snídani naházíme bágly stejně jako včera do chodby, vezmeme jen ten Jitčin, kde je pořád naše kilo hrušek z Taškentu, a kdo má tak ještě i flašku s vodou a jsme připraveni vyrazit na průzkum Ichan Qaly. Jen Romana s Marvinem nikde. Začnem plašit, že je jim třeba blbě nebo tak a oni přitom už čekají dole. Ufff.

Jako první zavelíme s Jíťou, že zajdeme ještě pro nějakou vodu do našeho včerejšího osvědčenýho obchodu. Nakonec to vyhraje 5 vod a jeden ledovej čaj, jsme spokojení a vracíme se k hlavní bráně. Sice jsme byli kousek od vedlejší, ale tam nemají ty pohledy. Rovnou k nim nakoupíme i známky a u stolku vedle platíme vstupné. Vychází to na 19 000 na jednoho + 6 000 za focení. Neni to málo, ale co se dá dělat. Lístky dostanem do dvojice, nejdřív si myslíme, že tu neumí počítat do šesti, ale ono je to nakonec vlastně dobře, protože s nemusíme tak moc držet pospolu.

Za branou si Pavel rozloží svoje chytré papíry, vrazí mi ty o místní historii a já si jdu hrát na průvodkyni. Pro mně nejzajmavější informace z toho, co jsem četla bylo, že aby Ichan Qala mohla být pod UNESCem, musí v ní reálně žít určitý počet lidí.  A oni tam vážně žijou a pracujou a nechávají se u toho okukovat turisty. Lezem hned do první bývalé Medressy, která má být předělaná na muzeum, ale primárně mi přijde, že to je spíš suvenir shop, ve kterém někdo zapomněl pár historických artefaktů. Tak se tu aspoň mrknem na šátky a i bysme je cenově ukecaly na 15 000, ale nakonec odejdem bez nich. Procházíme se dál, kde vidíme muzeum, tam zalezem. Velmi často první ukážou lístky, dostane se jim otázky: „Czechia?“ A když to odkývou, tak po nás ostatních už ty lístky ani nikdo další nechce. Naše národnost dveře otvírá, zvláštní to úkaz.A další zvláštní úkaz je, že ve skoro každém muzeu prodávají pletené bačkory. Odhadem výtvory nudících se kontrolovaček lístků.

Vstupujeme do další části, kde na nádvoříčku stojí pódium a na něm nacvičují zřejmě na nějakou slavnost. Tanečky, zpívání, vystupují dospělí i děti a zespoda to řídí taková mohutná růžová paní, která na všecky strašně řve. Chviličku to sledujeme, pak se dáme za roh a tam je vstup na vyhlídkovou věž, co máme naproti hotelu. Tady se platí samostatné vstupné. Platíme a už se škrábem nahoru. Výhled je tu parádní. Jak na celý komplex Ichan Qaly, tak na zbytek města. Slézáme dolů ve chvíli, kdy se nahoru nahrne banda pubertální mládeže. Nač si ničit nervy.

Dole se paní pokladní snaží nějakým turistům vysvětlit, že si musí koupit speciální lístek, ale dojde tam k nějaké komunikační bariéře, tak zasáhne Abbík a lidem vysvětlí, kde je problém. Ti se omluví, zaplatí a dají se s námi do řeči, neb je překvapilo, že jim někdo nemístní jen tak pomohl. Je to portugalský manželský pár, 3 x byli v Praze a zatímco paní toho moc nenamluví, pán se docela rozkecá. Vypráví nám o tom, jak je Praha krásné město, ale jak strašní jsou tu lidé. A ať chceme, nebo ne, musíme mu dát za pravdu ve všem, co říká. Je to docela smutné, když se nad tím člověk zamyslí. Když se vypovídáme, oni lezou nahoru a my jdeme dál. Chvíli nám tedy trvá, než se všichni posbíráme a najdeme správnou cestu, ale zadaří se.

V řezbářské dílně obdivujeme jak drobné práce, jako jsou krabičky na šperky, či stojánky na korán, tak obrovské skříně. Spoustu určitě strašně těžký práce tu zazdili tím, že do té skříně našroubovaly obrovský a do očí bijící vruty. Než to všechno prozkoumáme a nafotíme, tak nám někam zmizí Romana s Marvinem. Abbík velí, že šli určitě na hřbitov a dál, já s nim sice nesouhlasim, ale přidam se k většině, abych se neztratila ještě já. U jedné hrobky slezeme dolů a nahlížíme dovnitř.

„Fuj, tam to smrdí, jak kdyby tam byla mrtvola!“

Tak zas lezeme nahoru, projdem dál a vracíme se na hlavní ulici. U jednoho stánku nakoupíme 3 devadesáti devíti korálkový Tasbihy po euru a půl (samozřejmě po náročnym smlouvání), vrátíme se zpátky na tu druhou hlavní ulici, zalezeme do dílny, kde se vyrábí vyšívané ubrusy a koberce. (A to od uplného začátku včetně zpracování hedvábí, jeho obarvení...) Velice pěkné a poučné.

Venku se pak znovupotkáme s Romanou a Marvinem, přerozdělíme si mezi sebou lístky, protože jsme tak nějak nechtěně vytvořili 3 různěrychlostní dvojice. Romana s Marvinem jsou takový sprinteři, Jíťa a já jsme normální a Abbík s Pavlem sou děsný brzdy. Ještě všichni společně zalezeme do jedné z mešit, kde je spoustu vyřezávaných sloupů a krom jednoho průsvitu ve stropě je tu i docela tma a tam se vlastně definitivně dorozdělíme. Romana s Marvinem už jsou v nějakém jiném muzeu a než se do něj my dostaneme, tak už lezou na nejvyšší minaret. My zatím procházíme muzeum, které se z velké části věnuje lékařství a ošetřovatelství, takže pro mě je to rozhodně oborově zajímavé.

Po východu ven se Jitka snaží definitivně zbavit těch hrušek, co pořád tahá, takže každej bez odmlouvání jednu povinně sní. Než stihnem dokousat, hrne se k nám R+M a Martin už z dálky křičí něco o tom, kde je jeho ortéza. Paráda, takže já nahoru fakt nejdu. Zvlášť, když ještě dodají, že je sice nahoře pěknej výhled, ale taky děsně naděláno od holubů a smrad. Nakonec tam nejde z nás už vůbec nikdo, jo jo, jsme děsný lemry. Nakonec se docela rozesedíme a domluvíme, že dáme ještě jedno muzeum společně a pak Abbík s Marvinem půjdou hledat bankomat, Romana do hotelu a Jíťa, Pavel a já budeme pokračovat v prohlídce města. Tento plán odsouhlasíme a následně i provedeme.

Kluci se odpojí hned, my dovedem Romanu přes muzeum fotek ven z města a ještě se zanoříme do jeho uliček a dalších muzeí. Jsme tři a opět nám stačí jen jeden lístek pro dva, protože jsme Czechia. Co ještě říct k místním muzeům? Třeba to, že je moc neumí. Místnosti bez světel se ještě nějak dají, ale sál plný tmavých vitrín, které se tváří prázdně, ale když přilepíte nos na zaprášené a (od nosů předchozích návštěvníků) umatlané sklo, tak najednou zjistíte, že je v tom plno asi i zajmavých exponátů. Že tu jsou popisky převážně v uzbečtině, to chápeme, ale že je mezi nimi občas anglický výkřik do tmy, který skoro nic neřekne, to je taky drobet k prdu. A asi největší překvapení je, že nejstarší exponát, na který jsme narazili byl ze 17. století. Jinak většina z dvacátého. Ale zase to dost kompenzují ty stavby, mozaiky a vyřezávané a malované stropy, na ty se nemůžu vynadívat.

Procházíme se dál městem, až dojdem k další jeho bráně, projdeme jí, ale venku nic není, tak se zas navrátíme dovnitř, prohodíme pár slov s někym místním a pak už směřujeme zpátky do hotelu. Ještě se zastavíme v silně klimatizovaném infocentru, vezmeme si plánek města, kdybychom sem chtěli jít ještě večer (vstupenka na vyhlídku platí na dva vstupy a prý je z ní nádherně vidět západ slunce) a za 7 000 šušňů koupíme novou mapu Uzbekistánu. Vypadá sice spíš jak vomalovánky, ale snad nám k něčemu bude. Je na ní i pokus o plánek Buchary a Samarkandu, to by se snad v kombinaci s Lonely Planet dalo i využít.

Zpátky v hotelu najdeme umírajcího Marvina s úpalem, tak ho politujem, plácnem mu mokrej hadr na hlavu a jdeme psát dopisy. Vymýšlíme taková různá povzbudivá hesla typu: Ať vás ani nenapadne sem někdy jezdit. Nakonec to nejkulantněji vystihne Jitka: Uzbekistán stojí za vidění. Jednou a v zimě. Pak se rozhodnem, že máme docela i hlad, tak by to chtělo nějaký pozdní oběd (je půl 5). Marvina necháme, kde je a my se jdeme poptat dolů, kde se dá najíst. „Maminka“ se vyděsí, že nebudeme večeřet u nich, tak jí ujistíme, že její stravu si rozhodně nenecháme ujít, ale že bychom si něco malého dali už teď. A do toho ještě domlouváme výměnu peněz, zítřejší taxík do Urgenche a jestli náhodou neví, kde spát v Buchaře. Ví. Rovnou nám dají vizitku a Abbíkovi telefon, ať si tam vyřídí rezervaci. Luxus. Jen s tou restaurací na teď nám neporadí, tak to zkusíme vedle v hotelu, ale tam taky vaří až večeře. Nakonec v blízkém parku najdeme restauraci, která teda vypadá dost pofiderně, ale mají plusový bod za obrázkový jídelníček. Jíťa a já si vybereme plněné taštičky, ostatní jdou do nějakých těstovin s masem a volským okem (ta jsou tu vůbec nějak moc oblíbená).

Sedáme na venkovní sedátka, protože vypadaj hezky a poměrně i čistě (na rozdíl od sezení na zastřešené terase.), Jíťa tradičně nechá kolovat desinfekční gel na ruce a pak sedíme a řešíme úroveň místní hygieny, zatímco čekáme na jídlo. Je to tu takové paradoxní (asi tak jako celej Uzbekistán). Zametený chodníky, že na nich nenajdete smítečko, ale v kuchyni svinčík. Setřou vám stůl, aby hezky vypadal, ale na skleničku se bojíte sahnout, aby vás náhodou nepokousala, natož se z ní napít. Přinášejí nám jídlo. Naše šátečky jsou docela nepovedený. Všechno maso v nich je buď tlustý a nebo chrupavka, takže ho z toho vyndavam a zobu kusy listovýho těsta s cibulí a Jíťa je na tom uplně stejně, jen ona má dvě vydání a já tři. Oproti tomu těstoviny jsou naprosto výborný, až začnu litovat, že sem si je taky nedala. Dojíme, zaplatíme, dojdeme pro 3 barely vody a nějaké loupákovitě vypadajcí pečivo zítra do busu a colu pro Marvina a vrátíme se do hotelu. Marod stále umírá, Pavlovi je taky blbě, já mam úpal a migrénu.

Do toho u „našeho“ stolu sedí banda nažehlenejch frantíků, který podezíráme, že maj dole zaparkovaný auto (poznávací znamení žehlicí prkno /surf/ na střeše). Začínáme je docela nenávidět. Nepotěj se a neserou... Do toho ještě Romaně přijde povzbudivá SMS končící slovy: Sračce zdar. Výborný fakt. Tak uvidíme, kolik z nás neustojí oběd a večeři. Ještě si jdu před jídlem dát sprchu a přijdu tak akorát, když nám nosí na stůl. Kus omáčky mi skončí na noze, takže můžu jít za chvíli znova, ale čert to vem.

Jídlo vypadá zvláštně. Kus hovězího i s kostí, pár brambor a všecko to plave v pekelně mastný omáčce. A k tomu jen vidlička, takže se v tom strašně špatně pitvá. Ale my si poradíme, vzhledem k tomu, že máme s sebou vlastní jídelní náčiní. Po jídle nám kluci přinesou vyměněný peníze, máme něco kolem milionu, takže se to neobejde bez přepočítávání a následnýho blbnutí a focení. Abbík s Pavlem si vezmou všechny peníze a my jakožto spoře oděné zlatokopky je obklopíme a necháme se tak vyfotit. A ostatní osazenstvo hotelu z nás je buď solidně na rozpacích a nebo se dobře baví, asi jako my. Když se pak chceme prostřídat o sprchu, koupelna je ale neustále obsazena, až já nakonec nevydržím a jdu zjistit, kde že je tu ta druhá. Kluci jako na potvoru v nedohlednu, tak mamince přehraju pantomimicky, že potřebuju záchod a někdo se v té společné koupelně sprchuje, ona se nade mnou slituje a mam takový tušení, že ta koupelna, do které mě pustila, patřila k jejich obytné místnosti. Alláh jí to oplať.

Nakonec zasedneme/lehneme na kraj terasy, kde je nejpříjemnější klima, proklínáme kouřící žabožrouty a čekáme, kdy konečně vypadnou, abychom mohli jít spát. Když se dlouho nemají k odchodu, začneme si chystat sami ležení. Stále moc nereagují, tak do těch postelí začneme i lézt. A ti nejotrlejší vydrží až do chvíle, než zhasneme. Já si ještě vezmu prášek na hlavu, Pavel mi přinese obklad a můžeme spát.