Úterý 21. ledna 2020, svátek má Běla
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
  • Úterý 21. ledna 2020 Běla

Expedice Absurdistán Uzbekistán 11 - Česká národnost dveře otevírá

5. 09. 2012 11:47:53
Přímo pod "okny" máme jeden z pokladů UNESCa - Staré město Xivy Ichan Qalu, takže by byl hřích si jí neprojít za dne.

Probouzím se tak nějak na několikrát, definitivně až ve chvíli, kdy přijde Jíťa s tím, že v hlavní bráně do Starýho města mají pohledy 15 kusů za 5 000 šušňů. To už je docela dobrá motivace na vstávání v 7 ráno, ne? Zároveň nás tedy měla taky motivovat snídaně, ale ta nějak ne a ne být, ale začínáme si dost zvykat, že tady není nikdy nic na čas. Ale co, dneska nikam nespěcháme, takže se ještě válíme v posteli, jsme poměrně spokojení s jen Marvin si stěžuje, tentokrát že dočet knížku, takže normální den.

Přinášejí nám snídani, je stejná jako včera. No, jak už jsem říkala, ne že by to bylo špatný, ale... No dva dny po sobě to nějak zvládnem a na zítra si jídlo ani objednávat nebudem, protože by to taky v tom autobusu nemuselo dobře dopadnout. Ostatně už dneska se od Pavla s Marvinem ozývá něco ve smyslu nebudu snídat, dam si radši Ercefuril. Abbík na rozdíl od nich uposlechl mojí včerejší výzvy: „Neser a žer.“ zcela příkladně.

Po snídani naházíme bágly stejně jako včera do chodby, vezmeme jen ten Jitčin, kde je pořád naše kilo hrušek z Taškentu, a kdo má tak ještě i flašku s vodou a jsme připraveni vyrazit na průzkum Ichan Qaly. Jen Romana s Marvinem nikde. Začnem plašit, že je jim třeba blbě nebo tak a oni přitom už čekají dole. Ufff.

Jako první zavelíme s Jíťou, že zajdeme ještě pro nějakou vodu do našeho včerejšího osvědčenýho obchodu. Nakonec to vyhraje 5 vod a jeden ledovej čaj, jsme spokojení a vracíme se k hlavní bráně. Sice jsme byli kousek od vedlejší, ale tam nemají ty pohledy. Rovnou k nim nakoupíme i známky a u stolku vedle platíme vstupné. Vychází to na 19 000 na jednoho + 6 000 za focení. Neni to málo, ale co se dá dělat. Lístky dostanem do dvojice, nejdřív si myslíme, že tu neumí počítat do šesti, ale ono je to nakonec vlastně dobře, protože s nemusíme tak moc držet pospolu.

10082012835.jpg

Za branou si Pavel rozloží svoje chytré papíry, vrazí mi ty o místní historii a já si jdu hrát na průvodkyni. Pro mně nejzajmavější informace z toho, co jsem četla bylo, že aby Ichan Qala mohla být pod UNESCem, musí v ní reálně žít určitý počet lidí. A oni tam vážně žijou a pracujou a nechávají se u toho okukovat turisty. Lezem hned do první bývalé Medressy, která má být předělaná na muzeum, ale primárně mi přijde, že to je spíš suvenir shop, ve kterém někdo zapomněl pár historických artefaktů. Tak se tu aspoň mrknem na šátky a i bysme je cenově ukecaly na 15 000, ale nakonec odejdem bez nich. Procházíme se dál, kde vidíme muzeum, tam zalezem. Velmi často první ukážou lístky, dostane se jim otázky: „Czechia?“ A když to odkývou, tak po nás ostatních už ty lístky ani nikdo další nechce. Naše národnost dveře otvírá, zvláštní to úkaz.A další zvláštní úkaz je, že ve skoro každém muzeu prodávají pletené bačkory. Odhadem výtvory nudících se kontrolovaček lístků.

DSC_8203.JPG

Vstupujeme do další části, kde na nádvoříčku stojí pódium a na něm nacvičují zřejmě na nějakou slavnost. Tanečky, zpívání, vystupují dospělí i děti a zespoda to řídí taková mohutná růžová paní, která na všecky strašně řve. Chviličku to sledujeme, pak se dáme za roh a tam je vstup na vyhlídkovou věž, co máme naproti hotelu. Tady se platí samostatné vstupné. Platíme a už se škrábem nahoru. Výhled je tu parádní. Jak na celý komplex Ichan Qaly, tak na zbytek města. Slézáme dolů ve chvíli, kdy se nahoru nahrne banda pubertální mládeže. Nač si ničit nervy.

DSC_8078.JPG

Dole se paní pokladní snaží nějakým turistům vysvětlit, že si musí koupit speciální lístek, ale dojde tam k nějaké komunikační bariéře, tak zasáhne Abbík a lidem vysvětlí, kde je problém. Ti se omluví, zaplatí a dají se s námi do řeči, neb je překvapilo, že jim někdo nemístní jen tak pomohl. Je to portugalský manželský pár, 3 x byli v Praze a zatímco paní toho moc nenamluví, pán se docela rozkecá. Vypráví nám o tom, jak je Praha krásné město, ale jak strašní jsou tu lidé. A ať chceme, nebo ne, musíme mu dát za pravdu ve všem, co říká. Je to docela smutné, když se nad tím člověk zamyslí. Když se vypovídáme, oni lezou nahoru a my jdeme dál. Chvíli nám tedy trvá, než se všichni posbíráme a najdeme správnou cestu, ale zadaří se.

DSC_8098.JPG

V řezbářské dílně obdivujeme jak drobné práce, jako jsou krabičky na šperky, či stojánky na korán, tak obrovské skříně. Spoustu určitě strašně těžký práce tu zazdili tím, že do té skříně našroubovaly obrovský a do očí bijící vruty. Než to všechno prozkoumáme a nafotíme, tak nám někam zmizí Romana s Marvinem. Abbík velí, že šli určitě na hřbitov a dál, já s nim sice nesouhlasim, ale přidam se k většině, abych se neztratila ještě já. U jedné hrobky slezeme dolů a nahlížíme dovnitř.

Fuj, tam to smrdí, jak kdyby tam byla mrtvola!“

Tak zas lezeme nahoru, projdem dál a vracíme se na hlavní ulici. U jednoho stánku nakoupíme 3 devadesáti devíti korálkový Tasbihy po euru a půl (samozřejmě po náročnym smlouvání), vrátíme se zpátky na tu druhou hlavní ulici, zalezeme do dílny, kde se vyrábí vyšívané ubrusy a koberce. (A to od uplného začátku včetně zpracování hedvábí, jeho obarvení...) Velice pěkné a poučné.

DSC_8099.JPG

Venku se pak znovupotkáme s Romanou a Marvinem, přerozdělíme si mezi sebou lístky, protože jsme tak nějak nechtěně vytvořili 3 různěrychlostní dvojice. Romana s Marvinem jsou takový sprinteři, Jíťa a já jsme normální a Abbík s Pavlem sou děsný brzdy. Ještě všichni společně zalezeme do jedné z mešit, kde je spoustu vyřezávaných sloupů a krom jednoho průsvitu ve stropě je tu i docela tma a tam se vlastně definitivně dorozdělíme. Romana s Marvinem už jsou v nějakém jiném muzeu a než se do něj my dostaneme, tak už lezou na nejvyšší minaret. My zatím procházíme muzeum, které se z velké části věnuje lékařství a ošetřovatelství, takže pro mě je to rozhodně oborově zajímavé.

DSC_8118.JPG

Po východu ven se Jitka snaží definitivně zbavit těch hrušek, co pořád tahá, takže každej bez odmlouvání jednu povinně sní. Než stihnem dokousat, hrne se k nám R+M a Martin už z dálky křičí něco o tom, kde je jeho ortéza. Paráda, takže já nahoru fakt nejdu. Zvlášť, když ještě dodají, že je sice nahoře pěknej výhled, ale taky děsně naděláno od holubů a smrad. Nakonec tam nejde z nás už vůbec nikdo, jo jo, jsme děsný lemry. Nakonec se docela rozesedíme a domluvíme, že dáme ještě jedno muzeum společně a pak Abbík s Marvinem půjdou hledat bankomat, Romana do hotelu a Jíťa, Pavel a já budeme pokračovat v prohlídce města. Tento plán odsouhlasíme a následně i provedeme.

DSC_8122.JPG

Kluci se odpojí hned, my dovedem Romanu přes muzeum fotek ven z města a ještě se zanoříme do jeho uliček a dalších muzeí. Jsme tři a opět nám stačí jen jeden lístek pro dva, protože jsme Czechia. Co ještě říct k místním muzeům? Třeba to, že je moc neumí. Místnosti bez světel se ještě nějak dají, ale sál plný tmavých vitrín, které se tváří prázdně, ale když přilepíte nos na zaprášené a (od nosů předchozích návštěvníků) umatlané sklo, tak najednou zjistíte, že je v tom plno asi i zajmavých exponátů. Že tu jsou popisky převážně v uzbečtině, to chápeme, ale že je mezi nimi občas anglický výkřik do tmy, který skoro nic neřekne, to je taky drobet k prdu. A asi největší překvapení je, že nejstarší exponát, na který jsme narazili byl ze 17. století. Jinak většina z dvacátého. Ale zase to dost kompenzují ty stavby, mozaiky a vyřezávané a malované stropy, na ty se nemůžu vynadívat.

DSC_8191.JPG

Procházíme se dál městem, až dojdem k další jeho bráně, projdeme jí, ale venku nic není, tak se zas navrátíme dovnitř, prohodíme pár slov s někym místním a pak už směřujeme zpátky do hotelu. Ještě se zastavíme v silně klimatizovaném infocentru, vezmeme si plánek města, kdybychom sem chtěli jít ještě večer (vstupenka na vyhlídku platí na dva vstupy a prý je z ní nádherně vidět západ slunce) a za 7 000 šušňů koupíme novou mapu Uzbekistánu. Vypadá sice spíš jak vomalovánky, ale snad nám k něčemu bude. Je na ní i pokus o plánek Buchary a Samarkandu, to by se snad v kombinaci s Lonely Planet dalo i využít.

DSC_8196.JPG

Zpátky v hotelu najdeme umírajcího Marvina s úpalem, tak ho politujem, plácnem mu mokrej hadr na hlavu a jdeme psát dopisy. Vymýšlíme taková různá povzbudivá hesla typu: Ať vás ani nenapadne sem někdy jezdit. Nakonec to nejkulantněji vystihne Jitka: Uzbekistán stojí za vidění. Jednou a v zimě. Pak se rozhodnem, že máme docela i hlad, tak by to chtělo nějaký pozdní oběd (je půl 5). Marvina necháme, kde je a my se jdeme poptat dolů, kde se dá najíst. „Maminka“ se vyděsí, že nebudeme večeřet u nich, tak jí ujistíme, že její stravu si rozhodně nenecháme ujít, ale že bychom si něco malého dali už teď. A do toho ještě domlouváme výměnu peněz, zítřejší taxík do Urgenche a jestli náhodou neví, kde spát v Buchaře. Ví. Rovnou nám dají vizitku a Abbíkovi telefon, ať si tam vyřídí rezervaci. Luxus. Jen s tou restaurací na teď nám neporadí, tak to zkusíme vedle v hotelu, ale tam taky vaří až večeře. Nakonec v blízkém parku najdeme restauraci, která teda vypadá dost pofiderně, ale mají plusový bod za obrázkový jídelníček. Jíťa a já si vybereme plněné taštičky, ostatní jdou do nějakých těstovin s masem a volským okem (ta jsou tu vůbec nějak moc oblíbená).

DSC_8209.JPG

Sedáme na venkovní sedátka, protože vypadaj hezky a poměrně i čistě (na rozdíl od sezení na zastřešené terase.), Jíťa tradičně nechá kolovat desinfekční gel na ruce a pak sedíme a řešíme úroveň místní hygieny, zatímco čekáme na jídlo. Je to tu takové paradoxní (asi tak jako celej Uzbekistán). Zametený chodníky, že na nich nenajdete smítečko, ale v kuchyni svinčík. Setřou vám stůl, aby hezky vypadal, ale na skleničku se bojíte sahnout, aby vás náhodou nepokousala, natož se z ní napít. Přinášejí nám jídlo. Naše šátečky jsou docela nepovedený. Všechno maso v nich je buď tlustý a nebo chrupavka, takže ho z toho vyndavam a zobu kusy listovýho těsta s cibulí a Jíťa je na tom uplně stejně, jen ona má dvě vydání a já tři. Oproti tomu těstoviny jsou naprosto výborný, až začnu litovat, že sem si je taky nedala. Dojíme, zaplatíme, dojdeme pro 3 barely vody a nějaké loupákovitě vypadajcí pečivo zítra do busu a colu pro Marvina a vrátíme se do hotelu. Marod stále umírá, Pavlovi je taky blbě, já mam úpal a migrénu.

DSC_8071.JPG

Do toho u „našeho“ stolu sedí banda nažehlenejch frantíků, který podezíráme, že maj dole zaparkovaný auto (poznávací znamení žehlicí prkno /surf/ na střeše). Začínáme je docela nenávidět. Nepotěj se a neserou... Do toho ještě Romaně přijde povzbudivá SMS končící slovy: Sračce zdar. Výborný fakt. Tak uvidíme, kolik z nás neustojí oběd a večeři. Ještě si jdu před jídlem dát sprchu a přijdu tak akorát, když nám nosí na stůl. Kus omáčky mi skončí na noze, takže můžu jít za chvíli znova, ale čert to vem.

DSC_8219.JPG

Jídlo vypadá zvláštně. Kus hovězího i s kostí, pár brambor a všecko to plave v pekelně mastný omáčce. A k tomu jen vidlička, takže se v tom strašně špatně pitvá. Ale my si poradíme, vzhledem k tomu, že máme s sebou vlastní jídelní náčiní. Po jídle nám kluci přinesou vyměněný peníze, máme něco kolem milionu, takže se to neobejde bez přepočítávání a následnýho blbnutí a focení. Abbík s Pavlem si vezmou všechny peníze a my jakožto spoře oděné zlatokopky je obklopíme a necháme se tak vyfotit. A ostatní osazenstvo hotelu z nás je buď solidně na rozpacích a nebo se dobře baví, asi jako my. Když se pak chceme prostřídat o sprchu, koupelna je ale neustále obsazena, až já nakonec nevydržím a jdu zjistit, kde že je tu ta druhá. Kluci jako na potvoru v nedohlednu, tak mamince přehraju pantomimicky, že potřebuju záchod a někdo se v té společné koupelně sprchuje, ona se nade mnou slituje a mam takový tušení, že ta koupelna, do které mě pustila, patřila k jejich obytné místnosti. Alláh jí to oplať.

Nakonec zasedneme/lehneme na kraj terasy, kde je nejpříjemnější klima, proklínáme kouřící žabožrouty a čekáme, kdy konečně vypadnou, abychom mohli jít spát. Když se dlouho nemají k odchodu, začneme si chystat sami ležení. Stále moc nereagují, tak do těch postelí začneme i lézt. A ti nejotrlejší vydrží až do chvíle, než zhasneme. Já si ještě vezmu prášek na hlavu, Pavel mi přinese obklad a můžeme spát.

Autor: Klára Kutačová | středa 5.9.2012 11:47 | karma článku: 14.18 | přečteno: 1193x

Další články blogera

Klára Kutačová

Cesta kolem světa - Myanmarem na kole den 2.

1. den jsem dojela z hraničního města Myawaddy do malého městečka Kawkareiku a dnes mě čeká přejezd do Hpa An, kde se chci den až dva zdržet.

9.1.2020 v 14:00 | Karma článku: 16.99 | Přečteno: 279 | Diskuse

Klára Kutačová

Cesta kolem světa - Myanmarem na kole den 1.

Sedím v nočním autobusu z Bangkoku na hranice s Myanmarem, který mám v plánu přejet na kole. Sama nevím, proč mě taková věc vůbec napadla a jestli vůbec půjde realizovat. Ale za pokus to stojí...

7.1.2020 v 14:00 | Karma článku: 17.09 | Přečteno: 400 | Diskuse

Klára Kutačová

Cesta kolem světa - Bangkokem na kole i na lodi

Můj pobyt v Bangkoku se blíží skoro ke konci. Kolo mám a čekám už jen na víza do Barmy, takže se automaticky nabízí možnost, že se v mezičase po okolí projedu na svém novém přibližovadle.

2.1.2020 v 14:00 | Karma článku: 17.32 | Přečteno: 250 | Diskuse

Klára Kutačová

Cesta kolem světa - Návrat do Bangkoku

Z Laosu se vracím zpátky do Thajska. Tedy konkrétně zase do Bangkoku, abych si vyzvedla kolo, zařídila Myanmarská víza a tak...

16.12.2019 v 16:00 | Karma článku: 14.70 | Přečteno: 313 | Diskuse

Další články z rubriky Cestování

René Flášar

Že života štíplístka - Do roka a do dne

Vším, čím jsem byl, byl jsem rád. A tak budu určitě rád i štíplístkem, alias průvodčím nebo chcete-li stevardem. Využil jsem totiž nabídky společnosti Arriva vlaky a stal se na DP Č jedním z jejích zaměstnanců.

21.1.2020 v 10:54 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 0 | Diskuse

Alena Šnajdrová

Co mě v Norsku zaujalo

Kdysi dávno v pubertě jsem zarytě tvrdila, že každá reakce je lepší než žádná reakce - tedy i ta záporná. Sice jsem za ty roky spoustu věcí přehodnotila, ovšem pravda je, že Norsko mě v žádném ohledu nenechalo chladnou.

21.1.2020 v 0:03 | Karma článku: 25.51 | Přečteno: 1070 | Diskuse

Libor O. Novotný

Duhové hory - nejbarevnější pohoří na světě

Fotky z čínských Duhových hor jste už určitě viděli. A téměř jistě jste jim nevěřili, protože byly nepřirozeně přibarvené. A to je škoda, protože jsou úžasné i bez přibarvování, které jim ubírá na důvěryhodnosti a zbytečně škodí.

20.1.2020 v 15:00 | Karma článku: 14.18 | Přečteno: 329 | Diskuse

Pavel Liprt

Bešeňová a Drevený artikulárny kostol Svätý Kríž

Při našich cestách si vybíráme místa, kde se nachází nějaká zajímavá socha, kaple či kostel. Jinak tomu nebylo ani v případě výletu na Slovensko do obce Bešeňová, která leží v srdci kraje zvaném Liptov.

18.1.2020 v 8:22 | Karma článku: 16.34 | Přečteno: 289 | Diskuse

Helena Králová

Z kanceláře na jachtu - poprvé na lodi

Na jachtu mě přivedla především má cestovatelská vášeň, která začala za dob studií na vysoké škole a absolvování programu Erasmus v Řecku. Následovala cesta na Nový Zéland, kde jsem byla půl roku, a poté návrat do tepla kanceláře.

17.1.2020 v 15:39 | Karma článku: 18.81 | Přečteno: 764 | Diskuse
Počet článků 265 Celková karma 16.82 Průměrná čtenost 1094

Jsem občas trochu cynik a často naivní snílek...

Snila jsem o cestě kolem světa, se kterou jsem začala pomalu a pozvolně před devíti lety, kdy jsem se vydala poprvé sama do Íránu, kam jsem se ráda ještě dvakrát vrátila. Od té doby jsem se snažila (většinou sama) každý rok vycestovat do bližších i vzdálenějších míst, nasávat jejich atmosféru a co nejvíc fotit.

Moje prozatím největší, nejdelší a nejvzdálenější cesta se uskutečnila od 8. ledna do 17. srpna 2017 kdy jsem se nejprve přidala do devítičlenné posádky na  cestu Aviou Jižní Amerikou https://www.facebook.com/aviou.cz/ a následně již sama pokračovala do USA, Kanady, Jihovýchodní Asie a Západní Evropy. Během 222 dní jsem navštívila území 20 států a vystřídala rozličné dopravní prostředky včetně skládacího kola, které jsem koupila v Bangkoku, projela na něm kousek Barmy a nakonec ho letadlem dopravila do Portugalska a (ne)dojela s ním do Santiaga de Compostela. Tím jsem obletěla a objela zemi kolem do kola, viděla nespočet nádherných míst, zažila mnoho neskutečných věcí a hlavně jsem potkala spoustu úžasných lidí.

A o tom všem bych vám ráda vyprávěla s pomocí svého blogu...

Najdete na iDNES.cz