Pondělí 20. ledna 2020, svátek má Ilona
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
  • Pondělí 20. ledna 2020 Ilona

Hydrofob v zemi Vikingů aneb NORSKO 2013

3. 10. 2013 19:48:05
Opět jsem si letos potvrdila, že v mém případě nemá cenu nic plánovat. Z Camina se stalo Norsko, z přechodu Hardangerviddy se stala návštěva Bergenu a Stavangeru, ze společný dovolený se stala osamělá cesta...

Ale začalo to dost podobně, jako loni - Marvin se jednoho krásného večera vrátil domů s tím, že našel levnou letenku. Trochu jsem preventivně zalapala po dechu a než jsem stihla vymyslet nějaký Hrůzistán, do kterého to bude tentokrát, tak radši hned přiznal, že to je Norsko. A protože já jsem v tu chvíli už odpískala srpnový Camino, tak se toho okamžitě chytim. Josef nemůže zůstat pozadu, takže vyrážim koupit dvě letenky, abych 2 dny na to začala řešit problém, co jako teď budu dělat s tou druhou. Nakonec se dohodnem s Pavlem, že poletí taky, ale ve finále se víc vyplatí, když si koupí uplně novou letenku a ta Josefovo propadne, než kdybychom přepisovali jméno. Miluju nízkonákladovky.

Marvin se tradičně ujímá role vedoucího zájezdu, vymyslí trasu a já se 3 týdny před odjezdem zvládnu opět zrakvit, takže šance, že bych mohla jít s nima se limitně blíží nule. (Přejít bez valnýho tréninku Hardangervidu bych měla problém i zdravá, natož polochromá.) Jsem tak okolnostmi donuce rychle naplánovat, co vlastně budu dělat tam někde na severu já. Vzhledem k tomu, že Norsko rozhodně neni levná země, tak se snažim bydlení hledat přes Couchsurfing, jídlo si povezu s sebou a děkuju bohům, že sem pořád ještě student, protože mam aspoň slevu na dopravu. I tak je finální plán zkracuju vejlet z 11 na 7 dní a cestu omezim na Bergen -> Stavanger -> Bergen s tím, že v Bergenu budu bydlet v hostelu a ve Stavangeru u dvou lidí přes Couchsurfing. A přesun mezi nima bude lodí, což mi způsobuje mořskou nemoc už od chvíle, kdy si vytisknu jízdenku, ale cenovej rozdíl loď x bus jsou skoro 3 000 Kč, takže poměrně jasná volba...

11. září se ve finální sestavě Abbík, Marvin, Pavel (= pánská část loňský Uzbecký sestavy) a já scházíme na hlavnim nádraží a začínáme naší celodenní cestu. Přesun Praha -> Ostrava probíhá žlutym vlakem. Máme štěstí na poměrně imunního spolucestujícího, který se dokonce i sem tam zapojí do hovoru. Řešíme současnou cestu, Uzbek a tak trochu dopředu vymejšlíme, co podniknem příště. Klukům po loňský dovolený už nějak otrnulo, takže i z toho výletu na Mácháč se snaží udělat adrenalinovou záležitost. Pavel pak chvílema vede lehce podvratné řeči a to ještě nejsme ani v Pardubicích a Marvin se jde asociálně schovat do vedlejšího kupé pod záminkou, že do něj má lístek.

Na Svinově zakotvíme v nádražní restauraci na oběd a větrník a čekáme na TigerExpres minibus, který nás doveze na letiště v Katowicích, ze kterého letíme. Cesta do Katowic je pohodlná, rychlá a uspávající, takže uteče jak nic a ještě nám sdělí potěšující novinu, že jezdí i v noci, takže si je rovnou rezervujem i na zpáteční cesty. Je fajn, když se věci řeší sami a za pochodu.

Na letišti jdeme hledat správný terminál, mají tady ty odlety taky rozhozené na dvě místa, takže jako první samozřejmě volíme tu špatnou část. Nakonec zakotvíme ve spojovací chodbě, kde jsou aspoň lavičky a jdeme se připravit na odlet primárně úpravou zavazadel. Kluci letí s velkýma, já jenom s příručnim a rozhodně jsem nebyla schopná se do něj poskládat, takže rozhazuju svoje věci do jejich báglů, které oni následně obalují fólií. Marvin to odmítá jako zbytečnost a krásně se mu to vymstí...

Konečně WizzAir otvírá check-in, takže můžeme jít. Kluci se předhání, kdo má těžší batoh. S přehledem vyhrává (nebo spíš prohrárvá?) Pavel, trochu i díky mýmu spacáku. Usazujeme se na lavičky před gatu a komentujem kvalitu místního úklidu. Jestli teda o tom slovu někdy něco slyšeli, asi spíš ne, podle toho, jak to tu vypadá. Když nás přestane bavit zírání z okna na runway, na který se absolutně nic neděje, tak se přesunem dolů, kde už sedí pár dalších nedočkavců. Po personálu ani památky a to maj za 5 minut zavírat nástup na palubu. No buď tu mají hodně výkonný pracovníky a nebo budem mít drobet zpoždění. Začínáme se dohadovat, že sníme psy (Marvina) a Pavel brečí, že chce domů. To docela brzo.

Přichází pracovnice, kterou dle jejího účesu zřejmě zbrzdil úraz elektrickým proudem a ta nás začne derigovat, abychom se rozdělili na Priority boarding a ostatní pozůstalé. Z organizované fronty se s otevřením pozůstalecký brány stává neorganizovanej chumel plnej ostrejch loktů, každej chce nejlepší místo v letadle. Nám je to uplně jedno. A protože nějaká paní má moc zavazadel, udělá z Marvina 100% dámičku tim, že mu vrazí svojí kabelku, aby jí ji prones do letadla. Aspoň si Pavel nemusí připadat tak blbě, že nese tu mojí.

Kraťoučká cesta autobusem, ze kterého nás opět vypouští dle priorit, a pak už začne ten pravý boj o místa. My se nikam neženem, stejně jsou všecky ty sedačky stejný. Pod schody se k nám přidává další Čech, pro změnu Pavle, tak si máme aspoň před odletem s kym popovídat. Start je parádní, let v zapadajícím slunci ještě lepší, až mě mrzí, že sem ho kus zaspala.

DSC_9592.JPG

Nad Norskem začnem s Pavlem vymejšlet, jakej si koupíme ostrov. Vyberu takovej hezkej trojdílnej a Pavel k němu přidá ještě sousední, že prej tam budem chovat ovce. No proč ne, snad se nám jich moc neutopí. Míjíme „naše“ ostrovy a začínáme přistávat.

DSC_9595.JPG

Bergenský letiště je pěkný, ale přijde mi strašně maličký. Z letadla se musíme probojovat přes dav, který se do něj chystá nastoupit. Hned po výstupu kluci vybíraj NOKy a jdou si pro batohy. Pavlové bez problémů, Marvinovi na ten jeho něco vylili. Smrdí to jak plesnivý maso. No, chlapče, fakt ti to nezávidim. Nakonec to nejhorší ohnusnutí řeší zabalenim do kusu fólie. Pokračujem průchodem k východu a já hledam směnárnu. Žádná tu neni, tady je totiž všecko plně automatizovaný, takže je tu jen plechová krabice, ve který se mi s Abbíkovo asistencí povede vyměnit peníze aspoň na ubytování a už čekáme na Marvinovo místní kamarádku Kristinu, která se přidá ke klukům na jejich cestě.

DSC_9597.JPG

Když jsme kompletní, můžeme vyrazit ku Bergenu. Máme před sebou 20 km cestu, kterou se chystáme na nějakém příhodném místě přerušit a přespat. Stanovat se tu smí, jediné pravidlo je, že to musí být dál než 150 m od nejbližšího domu, což by v takhle řídce osídlenym státě neměl bejt žádnej problém.

DSC_9602.JPG

Vycházíme z letiště, venku je poměrně teplo a na cestu nám krom pouličního osvětlení svítí i obří měsíc a Abbík s Marvinem se tváří, že ví přesně kudy musíme jít, načež se po dvaceti metrech, kdy skončíme u 10ti metrovýho valu z hlíny a plotu, tváří, že takový omyl se jim stává jednou za deset let. Ale teď už se rozhodně nespletou. Vyrážíme po chodníku a cyklostezce, které se vinou podél skoro všech silnic (krom dálnic) a s Pavlem si notujeme o tom, jak se tu jde dobře. Marvin s Abbíkem se drží vepředu, abychom jim věřili, že opravdu ví, kam jdou, Kristina se zatím drží ve středu skupiny. A pak přijde problém. Odbočujeme už tady, nebo až dál? Kristina navrhuje, že se zeptá, Marvin jí vysvětlí, že se nepotřebujou ptát, protože na to maj technologii a už s Abbíkem civí do GPSek v marný snaze z nich něco vykoukat. My se jim s Kristinou bezostyšně smějem a Pavel je ještě bezostyšněji paroduje. Nakonec se začnou tvářit, že by se tedy opravdu mohli zeptat, ale to už asi tak 10 minut neni koho.

DSC_9609.JPG

Nakonec se teda shodnou na tom, že ta 556tka už je tohle a tedy odbočíme. Na to, jak tu má být řídký osídlení jdeme vlastně pořád skrz nějakou zástavbu. Ať už normální baráky, nebo nějaký továrny, sklady, případně prodejny aut - těch je to fakt hodně. A když už někde neni 150 metrů barák, je to čistě proto, že tam je sráz do fjordu. Za chvíli se nám ta cesta trochu zkomplikuje velkou křižovatkou pro auta a systémem přechodů a podchodů pro chodce a cyklisty, ale asi na 2. pokus trefíme tu správnou cestu. Abbík suverénně nastoupí na cyklostezku, v 10 večer přece žádný kolisti nepojedou. Cink, cink a prosviští kolem nás 4... Jinak jde většina cesty poměrně dobře, kluci občas náš postup zkonzultujou s technologiema a vypadá to, že jdeme dobře.

Krom krásně udělaných stezek tu obdivujeme okolní krajinu. Sice momentálně utopenou ve tmě, ale ony i odrazy světel na hladině vody jsou moc pěkná podívaná, stejně jako všemožný domečky a lodičky, co potkáváme na pobřeží. Jenom pořád to místo na spaní nikde nevidíme. Nakonec se zastavujeme na nějakém mostě, cca v polovině cesty a zjistíme, že pod námi není voda, ale cesta a kousek trávníku. 150 m od domu to sice neni, ale nic lepšího už asi dneska v noci neseženem. Takže scházíme dolů a začínáme stavět bydlení. (Abbíkovo podvratný řeči o spaní pod širákem s Pavlem utneme hned v zárodku.) Kolem ani živáčka, takže se nemůžem zeptat, zda ten kousek trávníčku někomu patří.

Jinak první věc, kterou jsem tu zaregistrovala je, že snad ve všech barácích se někde celou noc svítí, i když tam buď nikdo neni, nebo všichni spokojeně spěj a postupně si tuhle teorii ověřuju jako pravdivou. Je půlnoc, máme za sebou celodenní cestu všema možnejma dopravníma prostředkama, který jsou evidentně určený pro lidi s mnohem kratšíma nohama, případně se žádnejma a k tomu tak deset kilometrů poměrně svižnou chůzí po asfaltu (já to se svejma běžeckejma botama dost vyhrála, oproti ostatnim v těžkejch pohorách), všichni jsme zralí tak akorát padnout do spacáků. A to je přesně ten moment, kdy k nám dojede auto a začne zjišťovat, co tam děláme. Kristina to ovšem nějak vyřídí a zařídí a můžeme jít v klidu spát. Tedy ona a Marvin jdou spát, my si ještě dáme půlnoční svačinku, a pak se jdeme poskládat do stanu. Abych neumrzla hned první noc, tak mi Abbík pučuje svojí primaloftovou bundu, nohy balim do softshelky a spokojeně spim až do půl osmý do rána. A to sem se dopředu smiřovala s tim, že se nevyspim ani trochu a zbytek cesty budu léčit omrzliny.

Autor: Klára Kutačová | čtvrtek 3.10.2013 19:48 | karma článku: 11.91 | přečteno: 752x

Další články blogera

Klára Kutačová

Cesta kolem světa - Myanmarem na kole den 2.

1. den jsem dojela z hraničního města Myawaddy do malého městečka Kawkareiku a dnes mě čeká přejezd do Hpa An, kde se chci den až dva zdržet.

9.1.2020 v 14:00 | Karma článku: 16.97 | Přečteno: 274 | Diskuse

Klára Kutačová

Cesta kolem světa - Myanmarem na kole den 1.

Sedím v nočním autobusu z Bangkoku na hranice s Myanmarem, který mám v plánu přejet na kole. Sama nevím, proč mě taková věc vůbec napadla a jestli vůbec půjde realizovat. Ale za pokus to stojí...

7.1.2020 v 14:00 | Karma článku: 17.08 | Přečteno: 398 | Diskuse

Klára Kutačová

Cesta kolem světa - Bangkokem na kole i na lodi

Můj pobyt v Bangkoku se blíží skoro ke konci. Kolo mám a čekám už jen na víza do Barmy, takže se automaticky nabízí možnost, že se v mezičase po okolí projedu na svém novém přibližovadle.

2.1.2020 v 14:00 | Karma článku: 17.32 | Přečteno: 249 | Diskuse

Klára Kutačová

Cesta kolem světa - Návrat do Bangkoku

Z Laosu se vracím zpátky do Thajska. Tedy konkrétně zase do Bangkoku, abych si vyzvedla kolo, zařídila Myanmarská víza a tak...

16.12.2019 v 16:00 | Karma článku: 14.70 | Přečteno: 313 | Diskuse

Další články z rubriky Cestování

Pavel Liprt

Bešeňová a Drevený artikulárny kostol Svätý Kríž

Při našich cestách si vybíráme místa, kde se nachází nějaká zajímavá socha, kaple či kostel. Jinak tomu nebylo ani v případě výletu na Slovensko do obce Bešeňová, která leží v srdci kraje zvaném Liptov.

18.1.2020 v 8:22 | Karma článku: 15.56 | Přečteno: 275 | Diskuse

Helena Králová

Z kanceláře na jachtu - poprvé na lodi

Na jachtu mě přivedla především má cestovatelská vášeň, která začala za dob studií na vysoké škole a absolvování programu Erasmus v Řecku. Následovala cesta na Nový Zéland, kde jsem byla půl roku, a poté návrat do tepla kanceláře.

17.1.2020 v 15:39 | Karma článku: 18.13 | Přečteno: 719 | Diskuse

Jan Tomášek

Předvánoční Letovice

Necelých dvanáct volných hodin mezi směnami, což si tedy z Brna nezajet někam nedaleko, například do Letovic. Na to, že budou za pár dnů vánoce, počasí zrovna nevypadá, ale alespoň zaujme jeden tématický obrázek na nádraží.

16.1.2020 v 10:42 | Karma článku: 8.40 | Přečteno: 254 | Diskuse

Peter Krivda Soliwarski

Potulky LXIV - Kőszeg /H/

...akýsi pán umýval okná v náprotivnom dome a sem tam zaznamenával prechádzajúcich, obzerajúcich, fotiacich, ale nedal sa rušiť. Veď bol máj a v máji by mali byť okná číro priepustné všetkému krásnu...

15.1.2020 v 19:12 | Karma článku: 5.88 | Přečteno: 104 | Diskuse

Jan Lněnička

České dráhy zrušily zpáteční jízdenky

Možná s touto zprávou přicházím s křížkem po funuse, ale já jsem té zprávě, kterou mi sdělila manželka, když po mně chtěla, abych podepsal petici právě proti tomuto zrušení, nechtěl věřit.

13.1.2020 v 16:05 | Karma článku: 29.99 | Přečteno: 2601 | Diskuse
Počet článků 265 Celková karma 16.81 Průměrná čtenost 1094

Jsem občas trochu cynik a často naivní snílek...

Snila jsem o cestě kolem světa, se kterou jsem začala pomalu a pozvolně před devíti lety, kdy jsem se vydala poprvé sama do Íránu, kam jsem se ráda ještě dvakrát vrátila. Od té doby jsem se snažila (většinou sama) každý rok vycestovat do bližších i vzdálenějších míst, nasávat jejich atmosféru a co nejvíc fotit.

Moje prozatím největší, nejdelší a nejvzdálenější cesta se uskutečnila od 8. ledna do 17. srpna 2017 kdy jsem se nejprve přidala do devítičlenné posádky na  cestu Aviou Jižní Amerikou https://www.facebook.com/aviou.cz/ a následně již sama pokračovala do USA, Kanady, Jihovýchodní Asie a Západní Evropy. Během 222 dní jsem navštívila území 20 států a vystřídala rozličné dopravní prostředky včetně skládacího kola, které jsem koupila v Bangkoku, projela na něm kousek Barmy a nakonec ho letadlem dopravila do Portugalska a (ne)dojela s ním do Santiaga de Compostela. Tím jsem obletěla a objela zemi kolem do kola, viděla nespočet nádherných míst, zažila mnoho neskutečných věcí a hlavně jsem potkala spoustu úžasných lidí.

A o tom všem bych vám ráda vyprávěla s pomocí svého blogu...

Najdete na iDNES.cz