Hydrofob v zemi Vikingů aneb NORSKO 2013 - II.

V Bergenu prý něprší jen 3 dny v roce a já se modlím, aby to byly zrovna ty tři dny, co tam budu já. A zatím to vypadá, že by to i mohlo vyjít. Ráno se probouzíme do dalšího krásného dne - bez deště s náznakem svítícího slunce.

Náš stan se probouzí první a domlouváme se, že než se probere i Marvin s Kristinou, tak vyrazíme na procházku po okolí našeho nocležiště. Hned za zatáčkou na nás vystartuje takový nohatý ušatý štěně , který nás ihned adoptuje. Odchytíme ho, aby ho nepřejel obrovskej náklaďák, co jede kolem. Pokračujem v procházce kolem domečků a kamenolomu, nebo co to je (z tama a tam jezdí ty kvanta náklaďáků, co mají docela problém se občas vyhnout sami sobě, natož ještě nám) až nakonec skončíme na zahradě něčího sídla, kde se pokocháme výhledem, otočíme a stejnou cestou se vrátíme zpátky. Marvin s Kristinou už mají zabalenej stan, takže taky v rychlosti balíme, kluci snídaj rum, já ovocný piškoty a vyrážíme na další cestu.

První zastávku děláme poměrně brzo, na benzínce berem palivo do vařiče. Benzínka je samoobslužná a umí psát česky. Ale nebyl by to Abbík, aby se i tak banální věc, jako nabrání litru benzínu nezvrhlo v podávání první pomoci, ovšem tentokrát nezachraňuje on nás, ale mi jeho, když mu ten fujtajbl stříkne do oka.

Pokračujeme dál, ale za chvíli nám skončí naše oblíbená 556tka a musíme se dostat na jinou silnici. Kluci opět tahaj technologie, pak zkoušej něco vykoukat z fotomap nějaký (zřejmě chráněný) oblasti a nakonec ten Bergen vážně najdem. Teď už nám zbývá jen najít centrum a nádraží, což má být dle patníků s vyrytými vzdálenostmi ještě 5 km daleko, takže tak hodinka cesty a my máme ještě 2 a 3/4 hodiny do odjezdu vlaku. Paráda.

Když už jsme téměř v centru, koukne Abbík do technologie a prohlásí, že už jen přejdem most přes vodu a budem v Bergenu. „Vole, v tom jsme už minimálně poslední 3 kilometry!“ Ten člověk je na tom s orientací (a pozorovacíma schopnostma) snad ještě hůř než já! Na mostě přes řeku se pokocháme hvězdicema na dně a vzduchem vonícim slanou vodou, ale ne na moc dlouho, protože jdeme hledat to nádraží. Kristina už nedbá klučičího ega a prostě se jde zeptat. Projdeme kolem knihovny, obchoďáku a jsme tam. Kristina, která docela slušně v tempu zaostává za klukama se tváří, že se zatim nic neděje a jde vyzvednout zamluvené lístky a pak se rozhodujeme, co budem tu hodinu a půl, než jim pojede vlak dělat. Marvin s Abbíkem se rozhodnou, že zůstanou sedět na zadk... ehm na zastávce a hlídat nám bágly, my se jdem s Pavlem projít. Kristina taky, avšak nezávisle na nás.

Jako první se pokoušíme najít WC. Tady jsou v týhle oblasti ještě horší než u nás. Jestli jsme v Ostravě nelibě nesli, že tam stojí použití 12Kč, tak tady stojí na nádraží 10Noků, což je na naše cca 35. Jdeme zkusit knihovnu, tam je to za 5, ale zas nemáme drobný. Nakonec nás zachrání nějakej policajt v obchodním centru, když nám nechá otevřený dveře, že prý free use. Mam ráda místní polocii.

Míříme dovnitř do supermarketu koupit svačinu pro Marvina. Docela mě překvapí dvě věci. 1. že tu všechny cenovky jsou stejné jako u nás (pití za 20, houska za 4, bageta za 40...), ale v přepočtu to je prostě strašně moc a druhá, že tady sice u pokladny jsou prodavači, kteří načítají kódy, ale peníze pak sypete do automatu, v případě bankovek je do toho automatu strká prodavač, ale automat vám pak vrací, takže vlastně prodavač vůbec neotvírá kasu. Asi je to bezpečnostní řešení, nebo nevim. Ulovený jídlo odnesem našemu lenochodovi obecnýmu a konečně vyrážíme na průzkum města. Projdem se parkem, kde pozorujem racky, pak zamíříme uličkama k nějakýmu kostelu. Zajdem rovnou dovnitř, ale hodně to tam "voní" kadidlem, takže poměrně rychle utíkáme zpátky na čerstvý vzduch. Ale musim říct, že výzdobu tam měli krásnou. Zpátky se vracíme druhou stranou parku, já neodolam a lezu na slacklinu, která je tu natažená, asi aby si mohli turisti lámat nohy (jako kdybych to potřebovala) a ruce a už doháníme Kristinu a společně dojdeme na nádraží, kde na nás čekaj kluci se svačinou. Jakože na nás čekaj a při tom svačí, ne že by je třeba jen napadlo se rozdělit.

Sbíráme se, že uděláme poslední společnou fotku a já že se postavim k automatu na jízdenky (tady mají automatizovaný fakt uplně všecko) a budu se snažit udat svojí jízdenku. Nějaký kolemjdoucí nás vyfotí, loučíme se, oni se jdou usadit na místa a já jdu vyhlížet lístkuchtivé lidi. Asi vypadam dost zoufale, takže se zadaří hned u první paní, to jsem ani nečekala. I když ona asi taky nečekala, že místo za 800Noků pojede jen za 200. Takže oboustranná spokojenost. Ještě jdu chvíli mávat přes okno, ale poměrně rychle mě to přestane bavit, takže opouštim nádraží, aniž bych se ujistila, že skutečně odjeli a mířim rovnou do parku.

Tady se usadim a užívam si toho, že svítí sluníčko a je pěkně teplo. K obědu dojim snídani, vytáhnu cestokecovník a dam se do psaní. Slečny, co tu vybíraj na nějakou místní charitu se mi pokoušej vysvětlit, že jim mam přispět, protože jsem bohatej turista. No kdyby tak. Když začne zalejzat sluníčko a slečny na mě čim dál tim víc nevraživě koukat, tak se zvednu a jdu hledat hostel. Nemaje žádnou mapu ani plánek, vsázim na svuj orientační nesmysl.

Z mapy, na kterou jsem koukala doma vim, že YMCA hostel je kousek od Fish marketu, takže u vody. A voda bude někde dole z kopce a ne tim směrem, ze kterýho jsme přišli. Takže jdu rovnou za nosem, dojdu na velký náměstí, který se svažuje někam dolů, kam neni vidět, ale zkusim se tam podívat. A ono to tam vážně je. Takže hledání, na který jsem si vyhradila 2 hodiny mi zabralo zhruba 10 minut. Nevim, jestli je to dobře, nebo špatně. Ale když nic jinýho, tak se třeba aspoň zbavim batohu a budu moct vyrazit na pořádnej průzkum města.

Na recepci si rovnou udělam rezervaci i na další 3 dny, až se vrátim ze Stavangeru a jdu se svalit na židli ve společenský místnosti (kterou tu zcela zvráceně nazývaj televizní - asi ví proč. Všichni přítomní fascinovaně hypnotizují svítící bednu. Achjo, v tomhle zlatý hostely v Iránu.) a čekám, až bude připravený dormitor. Vzhledem k tomu, že jsem tu o 2 hodiny dřív, tak to asi hned tak nebude, ale třeba budu mít štěstí.

Když zase vyleze sluníčko a nebe se začne tvářit, že je bez mráčku, tak se rozhodnu, že holt ještě chvíli budu chodit s báglem na zádech a jdu se přeptat v kolik se mam vrátit, abych už se mohla ubytovat. Recepční se chvíli zamyslí, a pak mi dá kartu od pokoje. Super. Je to v přízemí pod schodama, takže seběhnu z patra dolů, přečtu si návod, jak otevřít dveře, včetně tužkou psané prosby, ať lidi zavíraj tiše a než za sebou stihnu opatrně zavřít, tak se ty dveře zavřou sami a třísknou tak, že to musel slyšet celej barák. Nicméně neni komu se omlouvat, dormitor je prázdnej. Teda neni prázdnej uplně, je tu 16 paland ve dvou řadách, ale na nich ani živáčka. Ono kdo by se taky chtěl přes den zdržovat v kobce bez oken. Nacházim svojí postel a rovnou si jí ustelu, přičemž si pěkně zopakuju, co jsme se učili při ošetřovatelství a pak už odkládam spacák a batoh a vyrážim zpátky ven.

Pro jistotu hned zamířim do přístavu, kde si zjistim, jakou lodí zejtra odplouvam, z blízka si prohlídnu její kolegyně, jestli se opravdu držej na vodě a jdu se projít mezi stánky na fish marketu. Asi nikoho nepřekvapí, že tu prodávaj ryby. Ale taky raky, krevety, mušle a jinou mořskou havěť, která smrdí na kilometr daleko. Rozhodně nic z toho ve mě nevzbuzuje chutě to jíst. Ale zítra se tomu nevyhnu, mám to slíbené od Janniho, který mě u sebe nechá bydlet ve Stavangeru.

V procházce pokračuju směrem vzhůru s tím, že je pěkně a zhora bude určitě dobrej výhled na město a přístav. A je. Jen koleno už začíná dost hlasitě odporovat, takže dojdu tak do půlky kopce, tam se zastavim na lavičce, udělam si nějaký narcis fotky a pozoruju sanitku, která se probojovává dopravou na dálnici a chvíli si tam přemýšlim o budoucnosti. A o minulosti a nesmrtelnosti chrousta a taky o tom, jak některý skálopevný přesvědčení jde rozbít jednim pořádnym argumentem. Ale o tom třeba někdy jindy, až budu mít potřebu se vypsat z toho, jak jsem blbá.

Vracim se na úroveň silnice, po který jsme sem došli a vidim ceduli „Church is open.“ Kouknu na dům a vrata a nevypadá to ani jako church a ani jako, že je open, ale zkusim vzít za kliku a vstoupit. Vevnitř už to trochu kostejně vypadá, jen tu sedí asi 5 lidí kolem stolu, a když vejdu a omluvim se, že to je asi omyl, tak hned, že ne, ať nechodim a dam si s nima vafle, kafe a jdu si s nima povídta o Ježíšovi. Ježišmarjá, no tak to snad radši ne. Snažim se z toho vykecat, že sem jen byla zvědavá. Čim víc naléhaj a pletou do toho všechny svatý, tim míň se mi tam líbí. Nakonec prchám se slovy, že musim do mešity, načež za mnou doběhne jeden z těch chlapíků, vrazí mi leták o tom, jak dosáhnout spasení, pak prohlásí něco o tom, aby mi žehnal bůh, ale to už jsem venku ze dveří a prcham, co mi nohy stačí.

A protože jsem nepoučitelná, tak o 20 metrů dál zalezu do jinýho kostela. Z toho se ozývá zvuk varhan. Tak nakouknu. Meš se tam nekoná, vevnitř neni ani noha. Tak si na chvíli sednu, zavřu oči (ne proto, že bych se nemohla dívat na to, jak ten kostel vypadá ne nesymetricky a jakoby nedostavěně) a jen si tak tiše posloucham. Hudba je to nádherná. A jak si tam tak sedím, všimne si mě místní kostelnice a hrozně nadšeně mě vítá, a když se rozhodnu odejít, tak mě přesvědčuje, ať tam zůstanu. Asi tu maj místní církve akutní nedostatek oveček, nebo co.

Venku se zas zatáhlo, možná boží trest za to, jak už jsem zdrhla z druhýho kostela, ale než vylezu ze supermarketu s košíkem nektarinek, tak už je zase hezky. Nechápu, jak se to počasí může střídat tak rychle. Vracím se do přístavu, abych ho nafotila v lepšim světle a podél břehu a zaparkovanejch lodí se dostanu až k pevnosti, za kterou vykukuje kus nějaký obrovský lodi, kterou se chystam prozkoumat jak nejvíc zblízka to pude.

Dostanu se pár metrů od ní a pozoruju aktivní naloďování. S podobnou sem před X lety doplula babička. Musim jí obdivovat. Tak jako ona by nesedla do letadla, já bych zas nikdy nenastoupila do něčeho takovýho, co by mě odneslo na volný moře. Brrr, jen z té představy se mi dělá špatně. Ale aspoň se s tou megalodí vyfotim, stejně jako všichni ostatní přítomní turisti. Trochu úpadek, ale co. Ještě se jdu podívat i z jiných úhlů a udělam fotku na motivy Pavlova výroku: „Tady má spousta lidí u baráku uvázanou loď, která je větší než ten barák.“

Cestu zpátky volím přes kopeček, opět netušim, kde vlastně vylezu a jsem trochu překvapená, když se objevim v ulici vedoucí k hostelu. Jen je to asi ulice, kde je nějaká vývařovna pro bezdomovce, protože jich tu stojí docela hodně a někteří mají v ruce misky a lžíce. Zhodnotím, že téhle ulici se napříště budu radši vyhýbat a vrátím se do YMCi.

V dormitoru odložim boty, vezmu jedny těstoviny a jdu hledat kuchyňku za účelem přípravy večeře. Po mírné neshodě s elektrickym sporákem šoupnu mísu s těstovinama do mikrovlnky a jdu vyřizovat mailovou korespondenci. Na jídlo se odeberu do společný jídelny, kde jsou asi tři lidi. Beru místo v rohu s pěkným výhledem z okna a kocham se tim, jak je pořád hezky. Po jídle ještě v rychlosti vyrazim do vedlejšího obchodu Jannimu pro cigarety. Vážně by mě nenapadlo, že porpvý v životě budu tohle svinstvo kupovat zrovna v Norsku. A opět narazim na sofistikovanej automatizovanej systém. Člověk vystojí frontu, nahází peníze do jednoho automatu, ze kterýho mu prodavač vyjede lístek, lístek strčí do druhýho automatu a z toho vypadnou požadované cigarety. S rakovinotvornym prostředkem v tašce si jdu sednout do přístavu, abych si ještě trochu užila zapadajícího sluníčka, ale protože jsem si inteligentně vyrazila jen v tričku bez mikiny, tak mě docela rychle vyžene zima.

Zpátky "doma" pak poberu věci a jdu zjistit, jak to tu mají se sprchama. Jsem docela příjmně překvapená, že tu mají šatnu a zamykací skříňky a opravdu čisto, což je u koupelny pro 32 lidí poměrně úspěch. Po krásně teplý sprše si jdu nahoru uvařit čaj, a protože jsem si nekoupila mlíko, sypu si do něj instantní smetanu do kafe. Je to asi ještě zvrácenější, než s tim mlíkem, ale na chuť je to i dobrý. Sedám do jídelny, kde se mihnou dvě češky, co se dohadujou o tom, jakej je největší kostel v Praze, ale než se stihnu zapojit do hovoru, tak jsou pryč. Dole v kavárně vyhrává nějaká hudba, která se celkem příjemně poslouchá, takže je to poměrně hezký večer, nicméně jdu brzo spát, abych mohla ráno vstávat a vyrazit na svojí první plavbu.