Hydrofob v zemi Vikingů aneb NORSKO 2013 - V.

Počasí je sice trochu ubrečené, ale i tak vyrážím na další průzkum Stavangeru. Pořád je tu totiž spoustu věcí k objevování.

Dneska mě nepřišla vzbudit kočka, takže spokojeně spim až do půl 9. Ke snídani opět vařim porridge a k němu si dam zbytek mlíka od včera. Je bez chuti a vůně. Prostě jen bíle obarvená voda. A já myslela, že horší než to, co se prodává v Čechách se jinde vyskytnout nemůže. Chvíli uvažuju, že pudu nahoru na kopec přepadnout jednu z těch krav, co se tam pasou, ale nakonec zvolim variantu procházky kolem jezera. Čekam, jestli se od někud vylíhne Janni, ale když už je skoro půl 11 tak, usoudim, že je asi někde pryč, takže si pučuju klíče a vyrážim ven.

Tentokrát už směr jakžtakž trefim, ale i tak zvládnu zabloudit díky stavbě nějaký sportovní haly. Staveniště obejdu ze špatný strany a docela dost si zajdu podél nějaký ošklivý hlavní silnice. Na druhou stranu se díky tomu dostanu na moc pěknej kruhovej nadchod pro chodce a z něj přímo do parku kolem jezírka. (Přímo po vyšlapané cestě dírou v plotě...)

Obcházet ho celý nebudu, protože ta cesta, po který jsem se chtěla původně vydat, vypadá dost rozčvachtaně a já mam boty, do kterejch teče jak horem, tak bokem. Místo toho volim trochu víc zpevněnou cestu, která vede přibližně k té cyklostezce, po které jsem šla včera. Na cyklostezku se ale nenapojim, místo toho projdu po cestičce kolem hřbitova, vidim část islámskýho pohřbu a pak už mezi baráčkama mířim zpátky domů a vymýšlim, co na oběd. Vítězí gulášová polívka s bramborama, kteý se chystam jít koupit, ale k mému velkému překvapení zjišťuju, že obchod má zavřeno. Tak nic, tak těstoviny, aspoň se jich zbavim, ať to jak pako zas nevezu do Čech. Janni mi později vysvětluje, že ze zákona tu všechny obchody nad 100 metrů čtverečních musí být v neděli zavřené. Jen doufam,  se tohohle v ČEchách taky nedočkáme...

Jsem doma, vařim a Janni se vylíhne z ložnice, a že mi přeje dobré ráno. Okey a já myslela, že tu neni. Tak mu rovnou nabízim půlku oběda, ale prej je na něj moc brzo.

Po jídle mi nabídne výlet ke třem mečům, což je obrovskej pomník bitvy, co se tu udála v roce 872, a která měla za následek sjednocení tří království do jednoho. To nejde odmítnout, takže za chvíli odjíždíme.

Jedeme kousek po pobřeží a asi za 5 minut jsme tam. Počasí už od pohledu nic moc, ale venku to teprve stojí za to. Fouká šílenej vichr, takže mam během pár vteřin omrzlej obličej i ruce, až se skoro bojim, že v nich neudržim foťák. Ale aspoň si potvrdim, že ta mikina, co jsem dostala je hoodně teplá. Pomník obejdu ze všech stran, prostřídáme se s dalšíma fotekchtivejma turistama a ačkoliv se mi tu fakt líbí, tak za pár minut zbaběle prcham zpátky do tepla auta s otázkou, jak se sakra řiká tomuhle nechutnýmu počasí. „Léto.“ odpoví Janni s klidem stejně ledovým, jako je vítr kolem.

Domů jedeme jinou cestou, kousek odsud je totiž Vikingská vesnice. Tam zastavujeme a jdeme si jí projít. Za polozemními kamennými domy se střechou porostlou trávou se tyčí obrovský moderní bytovky. Zajmavej kontrast, se kterym si tu nikdo asi moc neláme hlavu. A do toho se tu pase stádo ovcí, který nás netečně pozorujou, když mezi nima procházíme k domku, kterej je přístupnej i z vnitřku. Tady je expozice starého Vikingského bydlení. Ohniště, postele s kožešinama... V dalším domě bydlej v půlce ovce a ve zbytku je ukázka living history. Paní Vikingová tu za tučnou finanční odměnu učí lidi rozdělávat oheň pazourkem, což si čistě z finančních důvodů necham ujít a jdeme radši ven. Tam vidíme Vikinga vylézajícího z plechové budky, tak se s ním Janni zapovídá, zatímco já si vyběhnu nahoru na kopec od kama by měl být dobrý výhled a trochu mě překvapí, že jsem téměř na stejnym místě, kde sem byla včera, když jsem zabloudila.

„Sbíham“ dolů, aby na mě Janni nemusel dlouho čekat. Ten mě vezme na okružní jízdu kolem kravských ohrad a diví se, kde sem se tu včera vzala, vzhledem k tomu, že to je uplně na druhý straně, než kam sem chtěla jít. No jo, jsem holt talent. Co dodat?

Doma na nás čeká kočka, způsobně na gauči a ne u mně v pokoji, což mě poměrně překvapuje, vzhledem k tomu, jak moc si oblíbila pobyt mezi mými svršky. Ale jakmile mě vidí, tak mě jde oblažovat svojí přítomností. Chvíli útočí na smyčku ze suchýho zipu, co mam na nabíječce na telefon, a když ho podruhý schodí na zem, tak radši vyrobim mašli na niti, se kterou si s radostí hraje.

Když pak sedíme s Jannim u večeře, kterou uvařil, tak mi tu mašli dokonce přiaportuje jak pes a chce si hrát. Ta kočka je fakt divná! Když zjistí, že si s ní nebudu ani hrát, ani se dělit o jídlo, snaží se nejdřív uraženě odpochodovat na svuj polštář a spálí si u toho ocas o svíčku, aby nakonec tryskem běhala sem a tam z místnosti do místnosti. To by nebylo až tak divný, kdyby každej ten běh nebyl zakončenej vyškrábáním se po závěsu na garniž, kde chvíli visela, než spadla dolů, aby to samý zopakovala v druhý místnosti. A vydržela to páchat asi půl hodiny a vůbec jí nevadilo, že jí sedim v cestě. Nakonec se radši seberu a prchnu do postele, než riskovat, že mi přistane na hlavě koule spálenejch chlupů.