Pondělí 20. ledna 2020, svátek má Ilona
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
  • Pondělí 20. ledna 2020 Ilona

Hydrofob v zemi Vikingů aneb NORSKO 2013 - VII.

17. 10. 2013 18:38:54
Z Bergenu se vydávám na celodenní pěší výlet na (vzdušnou čarou a lodí) nedaleký ostrov Askoy, který je vidět z přístavu.

Budim se postupně od půl 6 do půl 9, kdy konečně ten zvonící budík patří mně. Včera jsem si v důsledku nějakýho krátkodobýho šílenství spojenýho s tim, že se mi do ruky dostala mapa, vymyslela, že si udělam výtel po okolí. Podle předpovědi, co visí u recepce, má být od 10 do 18 hezky, a pak zas začít pršet, takže bych teoreticky měla mít 8 hodin na to, abych došla na nejbližší ostrov v dosahu a zase zpátky.

Snídaně je tradičně ovesno-malinová a k tomu čaj se smetanou, ten mi ty 4 dny ve Stavangeru fakt chyběl.

Po jídle vezmu foťák a přesně v deset opouštím YMCu. Prší a je zima, ale přece se nebudu vracet, když už jsem se jednou vydala na cestu. Začátek putování je ještě celkem v pohodě, kostel, za kterým by měl být most, je vidět skoro odsud. Ta pravá legrace začne až za nim, protože přesně tam končí detailní a začíná hodně minimalistická mapa.

DSC_0505.JPG

Většinu cesty zatím jdu městskou zástavbou, kolem doků, kde se nakládá, vykládá a opravuje, až dojdu do míst, kde se u hřbitova úspěšně ztratim z cyklostezky. Nebo spíš mi ta cyklostezka zmizí pod nohama. A protože pořád potřbuju jít podél té silnice, po které jsem přišla, zkusim to projít přes ten hřbitov. To nejde, tak zkusim silnici nad ním, ale ta mě dovede k fjordu a místnímu kajakářskému klubu. Okey, konečně kus přírody, tak ho jdu prozkoumat. Ze začátku to jde dobře, ale za chvíli zjišťuju, že tudy cesta fakt nevede, i když bych si jí tu přála sebevíc, tak zkusim poslední pokus o opuštění tohohle místa. Ideálně směrem nahoru, kde by měla být ta silnice. Když se ovšem pokus o dostání se na silnici změní v pokus sebevražedný, tak se lehce potupně otočim a s veškerou opatrností se po milimetrech sunu zpátky na tu rádoby cestičku, co jsem si sem vyšlapala cestou sem. A ještě si dole naberu do boty kousek bažinky a radostně si prozpěvuju něco o klíčích v kanálu a sjíždění holý skály. A jestli se vrátim večer do Bergenu, tak i ten hrad navštívim...

DSC_0531.JPG

Jsem zpátky u hřbitova a hledám další variantu cesty. Potvora se schovávala přes silnici za křovím. Vydávám se dál, směrovky na mnou hledaný ostrov Askoy tu nejsou, tak se snažím držet v protisměru těch na Bergen, aniž bych tušila, kam skutečně vedou. V nejhorším dojdu jinam, by se taky nic nestalo, vzhledem k tomu, že už zas vysvitlo sluníčko, tak mě to pochodování baví a je mi uplně jedno, kam dojdu.

Na další křižovatce si radši vezmu k ruce mapu, protože začínám mít pocit, že jsem se přiblížila příliš něčemu, co se tváří jako dálnice. Naštěstí jen budoucí, takže kolem pořád vede ta cyklostezka a dokonce mnou požadovaným směrem. Paráda. A ten výhled ke kterému mě dovedla. Konečně jeden zcela neobydlený fjord s malym ostrůvkem. A ještě je to všechno nádherně nasvícený sluníčkem. V tu chvíli je mi jedno, že pár metrů odsud stavěj novou dálnici, já se kocham.

DSC_0549.JPG

Vyrážim dál, cestou fotim vodopády, ale i rozbitý zpětný zrcátko, držím se směru na Sotru a i když vůbec netušim, co by to mohlo být (stačilo by odzaložit si kousek mapy a zjistila bych, že to je asi tak 4x větší ostrov než ten, co hledam). Konečně odcházím od dálnice, ale je tu trochu zrada. Směrovky na 4 místa a jediný, který tušim, kde leží, je Bergen. Takže jdu chvíli směrem na Fyllingsdalen, ale asi po kilometru to vzdám, protože mi tu chybí to jezero, co je na mapě a poměrně charakteristická zatáčka kolem něj, tak to zkouším ve směru na Haakonsvern, ale ani tudy cesta nevede, takže do třetice všeho dobrého pokračuju dál na Sotru, než se mi opět ztratí chodník. Cyklostezka pokračuje, ale stezka pro chodce ne. Co dělat? Zkusim jít po parkovišti, co vede kolem bytovek pod silnicí podél té cyklostezky a vyplatí se mi to. Na konci parkoviště u hřbitova najdu první směrovku na Askoy!

DSC_0568.JPG

Ztratím se až o dalších 200 metrů dál v podchodu.

DSC_0574.JPG

Nakonec už ale bez dalšího většího bloudění dojdu až k mostu. Vzhledem k tomu, že ho vidím před sebou, tak už by bylo dost trapný ho minout. Nahoře na něm krásně fouká a je z tama parádní výhled do všech stran. Jen je škoda, že chodník je jen z jedné strany, protože bych ráda měla fotky i z té druhé,a le zas se kvůli tomu nenecham přejet, je tu dost silnej provoz.

DSC_0597.JPG

V půlce mostu se zastavim a pozoruju lodní dopravu pod sebou. Na ostrov a z něj jezdí každou chvíli loď, tak si začnu pohrávat s myšlenkou, že bych domů dojela a ještě vyrazila nahoru na vyhlídky, když už je takhle hezky. Z touto vidinou dojdu na ostrov, sestoupím do města a začnu hledat odbočky k přístavu. Když už asi počtvrtý zajdu k někomu na zahradu, tak to vzdam a vracím se pěšky. Cestou si ještě v místním supermarketu koupim vodu a necham se od prodavačky okrást. Naúčtuje mi jí dvakrát, a když se snažim na nesrovnalost upozornit, tak na mě začne norsky křičet. Než se s ní hádat, tak platim, co je na účtu a jdu. Ale jsem docela naštvaná. Že se tohle děje v Uzbekistánu, budiž, tam pár šušů na víc ni neznamená, tady už celkem jo.

DSC_0637.JPG

Vydrápávám se zpátky na most a koukam, že se trochu zatáhlo, ale nevypadá to nijak dramaticky. A protože jsem nepoučitelná, tak vyrážim na kilometr dlouhý most, že hned tak pršet nezačne. Po 20ti metrech to musim vzít zpátky. Než dojdu na druhou stranu, vypadam jak ukázkovej vodník. Zelená a kape mi ze šosu. Aspoň mě tentokrát napadlo vzít si pláštěnku na batoh a do ní zabalit foťák a mapy, takže to přežijou relativně bez úhony. Až na to, že jsem si samozřejmě ten déšť musela vyfotit, a když už jsem stejně mokrá, tak proč nezastavit a neokukovat zas lodě, že jo?

DSC_0632.JPG

Pršet přestane přesně ve chvíli, kdy sejdu k mostu a mohla bych se pod něj schovat – ne že by to mělo ještě nějaký hlubší smysl. Tak aspoň děkuju bohům, že zas na oblohu vyvěsili sluničko a zapnuli ho na maximum a taky za to, že jsem si na sebe oblíkla rychleschnoucí kalhoty. Takže sundavam promáčenou bundu a jdu zas jen v triku, které taky schne dost rychle.


DSC_0669.JPG

Cestou zpátky už se moc nekocham, protože jsem zjistila, že z mojí 20 km procházky (to byl plán) bude asi o něco delší díky špatným výpočtům (když víte, že máte za sebou 2 km a před sebou dalších 11 a tu samou vzdálenost už jste jednou ušli a to s několika ne uplně krátkýma zacházkama), takže bych si měla trochu švihnout, abych se vůbec stihla vrátit. Plánuju si, že v 5 budu doma. Čas mam dobrej a tempo taky, takže by to mělo jít zvládnout.

DSC_0666.JPG

A vážně to jde. I když se už občas ozve koleno s tím, že jsem přece jela na odpočinkovou dovolenou, tak co najednou má znamenat ten třicetikilometrovej pochod po třech tejdnech flákání?! Někde u tý dálnice to vzdávam a sedam na odhozenej vyvrácenej patník u pangejtu. 10 minut slunící pauza a jde se dál. V Laksevag už je zas zataženo a začíná foukat ten studenje vítr, ale hlavně tam najdu první lavičku cca po 10ti kilometrech (předchozí byla na zastávce u toho supermarketu, kde sem nakupovala) a na tu se zaparkuju. To byla asi docela chyba, měla jsem to dojít na setrvačnost, teď už se mi rozchází strašně špatně a ještě tak 4 km přede mnou. Dost mě povzbuzuje vidina mostu, kterej značí poslední kopec a pak už jen z kopečka dolů k hostelu a tam můžu v klidu umřít. Naštěstí je most s bezbariérovým přístupem až k areálu univerzity, takže nemusim po těch milionech schodů, které jsem scházela ráno.

Jsem u kostela. Schody dolů, pod nima náměstí, fish market a YMCA. Nemůžeš už jít? Nevadí, pořád můžeš utíkat! Aniž bych se nějak víc rozmýšlela, rozbíham se dolů ze schodů, prosvištim (berte to s rezervou, představte si běžící pajdavou kozu) náměstím a 5 minut po páté jsem u hostelu.

V pokoji odložim mokrý boty a mikinu, vezmu večeři a jdu vařit. Primárně horkej čaj, a pak nějakej ten těstovinovej pseudoguláš s masovými kuličkami ze 100% sóji. A protože mi po jídle a hodince v posteli pod teplou peřinou nějak otrne a nohy si celkem odpočinout, tak se v 8 seberu a vyrazím fotit “noční” fotky Bergenu. Dávam si na to hodinu, naž se zamkne hostel, abych nemusela hledat kód ke dveřím, kterej si samozřejmě od včera nepamatuju.

Projdu se po nábřeží, a pak zamířím mezi ty barevné dřevěné domečky. Před tím jsem si nevšimla, že se mezi nimi dá procházet a nacházet spoustu zajímavých věcí, tak si to vynahrazuju teď a jsem plně rozhodnutá, že zítra se sem vrátím. To budou fotky. Má být celý den jasno a teplo, takže modrá obloha, paráda. Jak já se na to naivně těšila, to snad nemusim zdůrazňovat.

DSC_0694.JPG

Od domků se přesunu do pevnosti, kterou si taky důkladně prolezu, pokocham se nasvícenou věží, lešenim a čtoucím si vojákem. Pak zamířím nahoru na jeden bastion, kde mě prozměnu vyděsí pán, který měl pocit, že tam bude mít soukromí, tak radši prcham na druhou stranu přístavu, kde pobíham od odpaďáku k odpaďáku a zjištuju, kterej z nich bude lepší stativ. Odpověď je, že ani jeden, protože mají všechny vypuklá víka. Nakonec vítězí lavička a stojan na záchrané kruhy. Stihnu to nafotit tak akorát, než mi výhled zacloní loď ze Stavangeru.

DSC_0740.JPG

Do teď jem si myslela (a i se na to těšila), že zas bude skoro prázdný dormitor. Když se podívam na tu megaskupinu, která se houfně žene k YMCE, tak se bojim, že jich půlka bude spát i na chodbě a ve sprchách. Odcházím si uvařit další čaj a v kuchyni narazim na úchyla, kterýho jsem za celý den zdárně pustila z hlavy. Vynadá mi, že jsem mu ukradla vodu - podotýkam, že sem si tu vodu napustila do konvice, kterou jem si vyndala ze skříňky a zapla do zásuvky a on tam měl k dispozici ještě druhou, co stála na lince. Radši prcham do jídelny, kde si zaberu svuj oblíbený roh s výhledem a se zásuvkou. Bez špuntů do uší teď nemá smysl pokoušet se jít spát, vzhledem k tomu, že těch 20 lidí se momentálně bude přetahovat o postele a peřiny v pokoji. Dávam jim půl hodiny, než se odeberu do dormitoru.

Tam už je zase bohužel ten dědek, kterej se mi snaží něco vyprávět (asi mi pořád neodpustil tu ukradenou vodu), nerozumim mu a vzhledem k tomu, že je mi krajně odpornej, tak se ho snažim ignorovat. Naštěstí to vzdá a zaleze ve chvíli, kdy se na tu postel pod nim přidá nějaký mládě mužského pohlaví, které mě primárně zaujme tím, že má místo ponožek na noze zelený igelitový tašky. A hned mě ujišťuje, že to neni nová kanadská móda, ale že byl 10 dní venku a bez ustání lilo a lilo a lilo. Chudák. Jen si vzpomenu na naše kluky a Kristinu a doufam, že na tom nejsou taky tak. Chvíli si pokecáme jak s nim, tak s tim klukem z druhý strany, ale za chvíli si přejem dobrou noc a spíme všichni jak zabitý.

Autor: Klára Kutačová | čtvrtek 17.10.2013 18:38 | karma článku: 8.40 | přečteno: 384x

Další články blogera

Klára Kutačová

Cesta kolem světa - Myanmarem na kole den 2.

1. den jsem dojela z hraničního města Myawaddy do malého městečka Kawkareiku a dnes mě čeká přejezd do Hpa An, kde se chci den až dva zdržet.

9.1.2020 v 14:00 | Karma článku: 16.97 | Přečteno: 274 | Diskuse

Klára Kutačová

Cesta kolem světa - Myanmarem na kole den 1.

Sedím v nočním autobusu z Bangkoku na hranice s Myanmarem, který mám v plánu přejet na kole. Sama nevím, proč mě taková věc vůbec napadla a jestli vůbec půjde realizovat. Ale za pokus to stojí...

7.1.2020 v 14:00 | Karma článku: 17.08 | Přečteno: 398 | Diskuse

Klára Kutačová

Cesta kolem světa - Bangkokem na kole i na lodi

Můj pobyt v Bangkoku se blíží skoro ke konci. Kolo mám a čekám už jen na víza do Barmy, takže se automaticky nabízí možnost, že se v mezičase po okolí projedu na svém novém přibližovadle.

2.1.2020 v 14:00 | Karma článku: 17.32 | Přečteno: 249 | Diskuse

Klára Kutačová

Cesta kolem světa - Návrat do Bangkoku

Z Laosu se vracím zpátky do Thajska. Tedy konkrétně zase do Bangkoku, abych si vyzvedla kolo, zařídila Myanmarská víza a tak...

16.12.2019 v 16:00 | Karma článku: 14.70 | Přečteno: 313 | Diskuse

Další články z rubriky Cestování

Pavel Liprt

Bešeňová a Drevený artikulárny kostol Svätý Kríž

Při našich cestách si vybíráme místa, kde se nachází nějaká zajímavá socha, kaple či kostel. Jinak tomu nebylo ani v případě výletu na Slovensko do obce Bešeňová, která leží v srdci kraje zvaném Liptov.

18.1.2020 v 8:22 | Karma článku: 15.56 | Přečteno: 275 | Diskuse

Helena Králová

Z kanceláře na jachtu - poprvé na lodi

Na jachtu mě přivedla především má cestovatelská vášeň, která začala za dob studií na vysoké škole a absolvování programu Erasmus v Řecku. Následovala cesta na Nový Zéland, kde jsem byla půl roku, a poté návrat do tepla kanceláře.

17.1.2020 v 15:39 | Karma článku: 18.13 | Přečteno: 719 | Diskuse

Jan Tomášek

Předvánoční Letovice

Necelých dvanáct volných hodin mezi směnami, což si tedy z Brna nezajet někam nedaleko, například do Letovic. Na to, že budou za pár dnů vánoce, počasí zrovna nevypadá, ale alespoň zaujme jeden tématický obrázek na nádraží.

16.1.2020 v 10:42 | Karma článku: 8.40 | Přečteno: 254 | Diskuse

Peter Krivda Soliwarski

Potulky LXIV - Kőszeg /H/

...akýsi pán umýval okná v náprotivnom dome a sem tam zaznamenával prechádzajúcich, obzerajúcich, fotiacich, ale nedal sa rušiť. Veď bol máj a v máji by mali byť okná číro priepustné všetkému krásnu...

15.1.2020 v 19:12 | Karma článku: 5.88 | Přečteno: 104 | Diskuse

Jan Lněnička

České dráhy zrušily zpáteční jízdenky

Možná s touto zprávou přicházím s křížkem po funuse, ale já jsem té zprávě, kterou mi sdělila manželka, když po mně chtěla, abych podepsal petici právě proti tomuto zrušení, nechtěl věřit.

13.1.2020 v 16:05 | Karma článku: 29.99 | Přečteno: 2601 | Diskuse
Počet článků 265 Celková karma 16.81 Průměrná čtenost 1094

Jsem občas trochu cynik a často naivní snílek...

Snila jsem o cestě kolem světa, se kterou jsem začala pomalu a pozvolně před devíti lety, kdy jsem se vydala poprvé sama do Íránu, kam jsem se ráda ještě dvakrát vrátila. Od té doby jsem se snažila (většinou sama) každý rok vycestovat do bližších i vzdálenějších míst, nasávat jejich atmosféru a co nejvíc fotit.

Moje prozatím největší, nejdelší a nejvzdálenější cesta se uskutečnila od 8. ledna do 17. srpna 2017 kdy jsem se nejprve přidala do devítičlenné posádky na  cestu Aviou Jižní Amerikou https://www.facebook.com/aviou.cz/ a následně již sama pokračovala do USA, Kanady, Jihovýchodní Asie a Západní Evropy. Během 222 dní jsem navštívila území 20 států a vystřídala rozličné dopravní prostředky včetně skládacího kola, které jsem koupila v Bangkoku, projela na něm kousek Barmy a nakonec ho letadlem dopravila do Portugalska a (ne)dojela s ním do Santiaga de Compostela. Tím jsem obletěla a objela zemi kolem do kola, viděla nespočet nádherných míst, zažila mnoho neskutečných věcí a hlavně jsem potkala spoustu úžasných lidí.

A o tom všem bych vám ráda vyprávěla s pomocí svého blogu...

Najdete na iDNES.cz