Tyrkysová země III - Tabríz, Tabríz, tam sem taky nebyla...

Letos jsem se rozhodla cestovat převážně do míst, kde jsem ještě nebyla, abych se neustále nemotala ve známém trojúhelníku Yazd, Shiráz, Esfahán (protože v posledních dvou jmenovaných neni nic, co bych chtěla vidět podruhý, nebo nedejte bohové potřetí), a tak padla volba na Tabríz.

Ihned po výstupu z autobusu se na nás vrhne stádo taxikářů a nabízejí svoje služby. Ptám se slečny z Hamadánu, zda je moudré využít jejich služeb a nebo jestli mám jít zkusit ulovit nějaké jiné auto někde před terminálem. Prý tu jiní taxikáři nejsou. Snažím se najít někoho, kdo najde mnou vyhlédnutý hotel. Chvíli se mezi sebou dohadují a postupně si předávají Lonely Planet, než jeden vítězoslavně zavelí, že mam jet s nim a už se mi sápe po batohu. Trochu ho překvapí, že ho jen tak jednou rukou neunese a ještě víc, když já si ho s ledovým klidem a vřelým úsměvem hodím na záda, že můžeme jít.

Před nástupem do auta domluvíme cenu 150 000 a můžeme vyrazit. Sluíčko už vyšlo, takže se naštěstí nekonají žádné katastrofické scénáře s nočním blouděním městem. Taxikář mi ukazuje svojí mapu a dává mi vizitku nějakého čtyřhvězdičkového hotelu, že bych měla jet tam. To s díky odmítám a trvám si na svém Mahmoodi hostelu. Znovu mi podává mapu a ptá se, jestli umim číst Persky. Pochopim to v souvislosti s mapou a přiznam se, že ne. Chyba, velká chyba! Bere si mapu, schová vizitku a jedeme.

Před Mahmoodi hotelem se smutně zatváří a začne mi vysvětlovat, že nápis běžící nad vstupem do hotelu znamená, že mají plno. Co se dá dělat, ukazuju na hotel, co je hned za rohem. (Na cca kilometru je asi 6 hotelů v normální cenové relaci) Dojedeme k němu, řidič vystupuje a snaží se mě přesvědčit, že mam čekat v autě. Než se z něj vyhrabu, už se o něčem dohaduje s recepčním a pak kroutí hlavou, že prý taky plno. No nevadí, hned vedlejší dveře jsou dalšího hotelu. Stejný výsledek. Fajn, za dalším rohem jsou další 3, jednou už štěstí mít budu. „Full.“ hlásí u dalších dveří. U hotelu Park už mě to přestane bavit a poměrně radikálně ho umlčim, když se zas nadechuje, aby řekl, že full, protože tetokrát jsem recepčnímu poměrně dobře rozumněla, že nás jen zdravil a rozhodně nehlásil, že maj plno od sklepa až po půdu. Dochází mi, že jsem se nechala docela solidně podvádět s poměrně jasnym záměrem, dovézt mě do toho „jeho“ předraženýho hotelu. Teď se ptám já. Pokoj mají. Super. Řidič se tváří naštvaně a pořád se mě snaží přesvědčit, že tady pokoj nemají. „A ticho!“ Bavim se s recepčním, že sice nemají single, ale můžu bydlet ve dvoupokoji a dá mi slevu, že tam budu sama, ale tváří se u toho tak nějak všelijak. Jestli to je problém, můžu počkat v loby, než se uvolní nějaký single. Ne, ne, na to prý vypadam moc unaveně. Dohodneme se na pokoji za 900 000. Na jednu noc si to dovolit můžu, takže souhlasím.

Podepisuju formulář, předávam pas, dávam taxikáři domluvenou částku + 50 000 navíc, protože jsme ujeli o dvě ulice dál. Chce o 200 000 víc. Tak to ani omylem. Chvíli se dohadujeme, nakonec poměrně rezignovaně zaplatím 250 000 a jdu se o patro výš ubytovat. Jestli jsem ještě na prahu pochybovala, že jsem zvolila správně a neměla jsem radši jít na karimatku do parku, tak po otevření dveří mam naprosto jasno, že tady tu jednu noc zůstanu moc ráda. Po noci v hořícím autobusu se můžu trochu rozmazlovat. Koberec, velká skříň, pantofle na přezutí, lednice, letiště a nad ním klimatizace, dvě židličky u stolku s mega zrcadlem (který teda obratem zakrývám šátkem, protože muj narcismus nesahá až k potřebě se na sebe při každym pohybu pokojem dívat), vyšívaná záclona a zlaté závěsy, čisťounká koupelna polepená cedulkami, že je všechno desinfikované. Připadám si jak na zámku, ani se skoro neodvažuju složit sem svoje věci a vůbec sama sebe.

Po důkladném vyprání sebe a oděvů nastavuju kimatizaci na 26°C a ukládám se na měkoučký polštář mezi vyšívaná hedvábná prostěradla. Ještě si pomyslím něco o tom, že bych si na tenhle luxus neměla zvykat a už spím, jak zabitá.

Vstanu v 11 (byť se mi ani trochu nechce), snídani jsem zaspala, tak ujím něco ze zásob a jdu se přeptat dolů na recepci, jak to vypadá s možností stěhování. Jeden pokoj se uvolnil, ale do něj se obratem stěhuje právě přijeduvší Číňanka. Vyměníme si pozdravy a unavené úsměvy a zatímco ona odchází nahoru do pokoje, já se chystám na procházku městem.

Je chvíli po poledni a venku je poměrně příjemná teplota. Standardně oděná do široký sukně, volných šatů a nařasenýho šátku mi je tak akorát, jen mam občas tendence si vyhrnovat rukávy, ale to je spíš tím, že mi zavazí při focení, než že by mi bylo vedro. Veškeré ulice, kterými procházím jsou navíc lemované vzrostlým stromovím, které vrhá příjemný stín. Možná by v Praze mohli místo cedulí, proč v ulicích nejsou stromy, začít dělat něco pro to, aby tam byly. Je to vážně moc fajn.

Mířím k Mahmoodi hotelu, kde si zamlouvám pokoj na další noc. Nemají single, jen double. Omluvně se na mě koukají, že to bude za 200 000. Skoro se mi chce až smát. S radostí vytvářím rezervaci a ještě se tak mimochodem zeptam, zda měli vážně plno. Prej ne. Super. Kdyby se mi ten taxikář dostal do rukou, tak ho roztrhnu jak hada. Ale co, jedna noc v luxusu a zítra to vykompenzuju levnym hotelem bez sprchy. Jdu dál bloudit ulicemi s cílem najít kostely vyznačené na mapě v LP. Cestou potkávám spoustu zajímavostí, zpívající slavíky v klecích na stromech, vyřezávané křeslo u autobusové zastávky, pomalované zdi, co vypadají jako domy s květinami v oknech, popínavku se zvláštníma květama, ze kterých se při pohledu z blízka vyklubou víčka od PETek... (Bylo toho hodně, zítra zkusim vytvořit nějaké fotoalbum kuriozit, třeba to někoho bude zajímat.) Teprve teď mě začíná bavit focení a začínam si svojí cestu skutečně užívat. Jako kdyby včera v tom autobusu kromě kola shořely i všechny moje obavy, všechny ty hloupý řeči, co sem si musela snad tisíckrát dokola poslechnout před odjezdem. Jsem tady, jsem sama a jsem šťastná.

Procházím se ulicemi, které ani nemám na plánku, až se nakonec vrátím do zmapovaných míst k Arku za rozestavěnou novou mešitou a hurá, pvní kostel nalezen. Vidím z něj jen věž za vysokou zdí a zamčenou železnou branou. Škoda. Ten druhý už ani nejdu hledat. Místo něj potkám šampiona v těžké váze, co se s radostí vyfotí i se svojí sbírkou trofejí a pár lidí, co se naopak chtějí fotit se mnou a při zmínce o Čechách se rozzáří, že prej znají Český fotbalisty, zatímco já už za těch pár let zapomněla, že vůbec nějaký máme. Kousek od hotelu mě dožene hlad, tak si v jedné z vedlejších uliček v zapadlém pekařství koupím pizzu a odeberu se s ní do chládku svého pokoje. Rozhodnu se využít talířků, které jsou na stole, ale po zjištění, že ten spodní nikdo od doby posledních návštěvníků neumyl, mě skoro přejde chuť. No co, pizza se dá sníst i bez talíře a příboru. Po jídle si chvíli sednu k psaní deníku, a pak vyrazím znovu do ulic. Plán večera je sehnat lístek do Mashadu a projít se kolem řeky.

Po lístku se snažím zeptat na recepci, ale recepční z angličtiny ovládá jen „Okey“, takže je s ním poněkud složitější domluva. Vzdávam to a odebírám se do blízkého parku, kde je však na můj vkus poněkud přetestosteronováno. To tu ženský nemaj ve 4 odpoledne vycházky, nebo co? Z parku procházím ulicemi směrem k bazaru a cestou obdivuju zboží ve výlohách obchodů. V prodejně s ptačím zobem se spokojeně cpe několik bílých holoubků, což je moc pěkný pohled. V obchodě vedle mě zarazí barevný kuřátka, nechápu je dodnes. U rohového obchodu se mazlím s králíky a najednou „haf“. Haf? Tady? Mam slyšiny, nebo co? Nakukuju dovnitř a nevim, jestli se smát, nebo brečet. Uprostřed místnosti ňafou na řetězu uvázaní dva maltézáčci a s nimi si hraje nějaký malý kluk. Starší pán (asi majitel) mě zve dovnitř a já se rozhlížím kolem. Je tu spousta psů a jeden kočičák. Všichni v klecích pro ptáky, zavěšení všude po zdech. Malí pejsci jsou v klecích po několika, větší samostatně. Je na ně žalostnej pohled. Všichni jen tak letargicky polehávají, ale když je začnu drbat, tak se rozveselí. Narozdíl ode mně. Hned bych si je všechny odvezla domů, ale nezbývá mi, než doufat, že jim někdo dá pěkný domov, i když tady psy na ulici v podstatě nesmí. Srabsky prcham pryč se slzama na krajíčku.

Hledam další kostel a najdu, zase je za bytelnym plotem. Sejdu tedy do podchodu, kde je spoustu obchodů s oblečením a mají tu moc krásné věci, ale díky tomu, že jsou všechny ženský tak o hlavu až dvě menší než já, tak si nedělam moc iluze, že by mi něco mohlo být. Ale třeba to zítra vyzkoušim. Pokračuju dál přibližným směrem, kde podle mapy tuším řeku, a i když si trochu zajdu, tak jí najdu. Je to takovej blátivě špinavej potok v širokánskym korytu. Dokážu si představit, že když v zimě roztaje sníh z okolních hor (plných větrných elektráren), tak se musí rozvodnit do pořádného veletoku.

Projdu se nadchodem nad mostem, abych viděla tuhle část města s nadhledem, a protože už se začíná stmívat, rozhodnu se pro pomalý návrat k hotelu s tím, že bych cestou ještě ráda viděla Fire tower. Na blízkém kruhovém objezdu poměrně dlouho zkoumám, co to je proboha za sochu v jeho středu. Z dálky mi to přijde jako fénix, z blízka jako ryba s kohoutím ocasem. Ptám se pána, co mě vesele vítá v Iránu, co to má být. „It is a fish on flight, of course!“ Jasně. Že mě to hned nenapadlo. Chvíli si popovídáme o Tabrízu, co je tu k vidění, a taky o tom, že to je dost nábožensky založené město. Loučíme se a já pokračuju k věži. Myslela jsem si, že to bude něco Zoroastriánského, ale když k ní dojdu, zjistím, že to je věž u požární stanice na jejímž dvorku hrajou požárníci basket. Pěkně se na ně dívalo...

Odbočuju na ulici Imama Khomeiniho, na které stojí můj hotel a cestou míjím restauraci, která vypadá, že se bude každou chvíli otevírat. Ptám se , kdy bude možno si zakoupit potravu. Prý mi nemůžou říct přesný čas, ale určitě to bude po setmění. Okey, to jsem tak nějak čekala. Ještě je ve hře varianta, že bych si mohla objednat jídlo v hotelu, ale mají v něm to samý za dvojnásobnou cenu. To se radši projdu.

V hotelu odložim přebytečný věci, usadim se na postel a z okna pozoruju, jak se postupně stmívá. Ještě nějakou dobu čekám, a když vidím, že do restaurací naproti začínají proudit lidé, jdu taky. Dám si kuře s rýží, a protože je v restauraci pekelný vedro, beru si to s sebou. V hotelu bez nutnosti hadru na hlavě, co by se mi máchal v talíři, se mi navíc bude jíst o dost líp. S obsluhujcím mladíkem se loučím slovy "See you tomorrow." čemuž on se směje a já to myslim smrtelně vážně.

Hned po příchodu domů drhnu talíře snad desetkrát mejdlem, protože nic lepšího nemam k dispozici, než se na ně odvážim položit jídlo. Kuřecí čtvrtka na jeden, kopec rýže na druhý... Královský apartmán, královská vačeře. Tak se podle toho i svátečně obleču a zablbnu s foťákem, ať z toho něco maj i doma.

A po jídle zhodnotím, že se potřebuju aklimatizovat a ne neustále klimatizovat, takže vypínam fukar nad postelí a zalezu do objetí hedvábí. Ta postel je prostě skvěláááááááááá!