Pondělí 20. ledna 2020, svátek má Ilona
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
  • Pondělí 20. ledna 2020 Ilona

Tyrkysová země III - Vlak do Mashadu

8. 09. 2014 12:16:30
Íránské vlaky jsou čisté, pohodlné a klimatizované, takže trávit v nich 24 hodin uprostřed parného léta je jako strávit 24 hodin v lázních (jak to definovala babička). Nicméně je dobré si předem zařídit kupé jen pro dámy, abych nemusela celou dobu sedět zakuklená v šátku. A pak už se jen modlit, aby spolucestující byly příjemné... A cesta z Tabrízu do Mashadu může začít.

Snimek-obraz.png

Na to, že hotelová postel je smontovaná a stlučená ze všeho možného, co výrobci zrovna padlo pod ruku, je až překvapivě pohodlná, takže se mi z ní ráno ani trochu nechce. Začínám uvažovat o tom, že bych tu zůstala ještě o den víc, ale když si vybavím, jaký problém byl se sehnáním lístku, nechce se mi to už riskovat. Chca nechca, hrabu se z postele do sprchy, kliku stále nemá a při odchodu se mezi dveřmi potkám s nějakým pánem. Jsem ráda, že tam nebyl dřív...

Vracím se do pokoje balit a připravit se na odjezd, abych pak všechno úhledně připravila za dveře, že se pro to vrátím po ranní procházce městem. V půl 9 ráno jsou ještě všechny obchody zavřené a jen u pekárny stojí fronta snídaně chtivých jedinců. Udělám si krátké kolečko kolem mešity, k bazaru, kde taky všechno ještě spí a kolem požární stanice (tentokrát žádní pobíhající hasiči) zase zpátky do hotelu. Na cestu na nádraží je ještě moc brzo, ale aspoň se jdu přeptat, jak se tam dostanu, a jak dlouho přibližně trvá cesta. Prý je to půl hodiny červeným autobusem, co jezdí z rohu ulice a cena je 4 000. Je zajímavé, jak se ten anglicky nemluvící recepční najednou rozpovídal.

DSC_7635.JPG

Jdu si do pokoje pro věci a trochu tam po sobě poklidit, než definitivně vyklidím pole. Recepční už se vystřídali a zvou mě na čaj, že na cestu na vlak je ještě brzo (pro jistotu mi znovu opakují, že musim jet červenym autobusem). S díky odmítám, i když s tim, jak mě šíleně bolí v krku, bych si dala ráda a místo toho se jdu usadit na pěší zónu před obchody s oblečením. S nohama ve žlábku, kde teče proudem voda čekam, až otevřou jeden obchůdek, kde jsem si včera vyhlédla dvoje šaty a už si je nekoupila, protože zavírali. Nejsem tu jediný nedočkavec, kolem posedávají další dámy, sem tam se s některou dáme do řeči, než se postupně rozejdeme do právě se otevírajících obchodů.

Po desáté konečně otevřou i v tom mém a prodavač mě vítá docela překvapeně, že jsem se tam vrátila. Od včera jsem poučená, že tady nemám velikost 38, ale minimálně 44, takže se hned chápu těch největších velikostí a jdu si je vyzkoušet. Beru je oboje, jedny jsou na mě až podezřele holčičí – princeznovský, zelenkavý, krajkový s mašličkou, druhý jsou tmavo modrý a na mě poměrně krátký. Asi jsem se rozhodla, že nastal čas být trochu víc ženská. Zvláštní, že si něco takového uvědomuju zrovna tady, kde chodim jak mumie. A nebo je to možná spíš logický. Jsem žena a na základě toho tady pro mně platí určitá pravidla a já už se nemůžu dočkat, až přijedu domů, obleču si na sebe jedny z těch šatů, rozpustim si vlasy a vyrazim ven a budu si muset dávat pozor jen na to, aby mi na veřejnosti ze šatů nelezl zadek a ne třeba ucho.

DSC_7838.JPG

DSC_9120.JPG

Na druhou stranu jsem se tady už několikrát přistihla, že za mě občas jakoby myslel ten šátek. (Jako myslely ponožky za Apolenu v Podivnym regimentu, jen naopak.) Promluví na mě chlap a moje automatická reakce je, že si ten šátek přitáhnu víc do obličeje a sklopim zrak a podezíram se, že kdybych v tu chvíli měla čádor, tak se do něj taky zakousnu.

Platím 900 000 za dvoje šaty a jeden náhrdelník a je tak akorát čas se přemístit na bus, který má zastávku kousek odtud. Jen k ní musím přelézt staveniště. V budce si chci koupit lístek, ale lístková slečna mě odkazuje do autobusu, co zrovna přijíždí. Nastupuju tedy zadními "ženskými" dveřmi a snažím se zjistit, jak se tam ten lístek dá koupit. Kartou. Paráda, žádnou nemam. Řeší to za mě nějaká babička, co sedí u automatu, zaplatí za mě a skálopevně si odmítá vzít peníze, holt Irán, proč mě to ještě překvapuje? Jen nevim, jak bych nějakému revizorovi vysvětlovala, že za mě zaplatila ta paní, co právě vystoupila, ale slečna, co stojí vedle mě mi hned řekne, že to přece všechny kolem viděly, že mam zaplaceno. Tak se zapovídáme o cestování, o vzdělání a nakonec mě doprovodí skoro až na nádraží, kde mi na sebe ještě dá telefon, kdybych měla nějaký problém, ať se jí neváhám ozvat a pochválí mi, že si tady nechávám říkat perskou variantou svého jména – Zahra, a že se ke mně to jméno hodí.

Loučíme se pod sochou zobrazující matku s mrtvým synem v náruči, což je prý symbol místních železnic. Ve vlastním zájmu se radši neptám proč. Přeskáču pár kostek na rozkopanym chodníku, u vstupu do nádraží hodim bágly do Rapiscanu a pokračuju rovnou k informacím, kde zjistím, že vlak stojící na nástupišti je můj. Řadím se do fronty a čekám na razítko na jízdenku. Mám jedenáctý (poslední) vagon, ke kterému mě nasměruje uniformovaný zaměstnanec. A protože jsem tu brzo, můžu si prohlédnout skoro prázdný vlak. V kupé jsem jako první, jsou tu 4 sedadla a mezi nimi stoleček a na něm pro každého hrnek, balíček sušenek a lahev vody, později ještě donesou krabičku s džusem, dalšími sušenkami, sáčkem oříšků a ubrousky.

DSC_7636.JPG

Spolucestující se dostavují za pár minut, je to mamka a dvě dcery, jedné je 16 a druhé 14. Ta starší Rozan umí trochu anglicky, čímž se automaticky stává překladatelkou. Vyjíždíme z Tabrízu a povídáme si o všem, na co stačí naše jazyková vybavenost, koukáme se na videa íránských zpěváků. Do teď jsem si myslela, že neexistuje nic horšího, než je uzbecký pop. Omyl, existuje íránský rap. Já jim na oplátku pouštím Kluse, v play listu mam zrovna na řadě Marii a holky si jí hned oblíbí, takže si jí nechávají poslat přes modrý zub. Třeba se z ní stane nový iránský hit.

DSC_7640.JPG

Holky i maminka se mi smějou, že pořád něco fotim, ale nakonec mi začnou sami ukazovat, co je kolem zajímavého. A kdykoliv vytáhnu foťák, zajedeme do tunelu. 10X za sebou... Projíždíme kolem osamělých domků, rýžových polí, přejíždíme řeky míjíme skály a města, s ubíhajícími kilometry se mění krajina kolem. Potom od maminky dostávám něco na kašel, abych je nerušila ve spánku, což zabere k oboustranné spokojenosti.

DSC_7642.JPG

DSC_7645.JPG

DSC_7653.JPG

Cesta utíká rychle, když spolucestující nespí, tak si povídáme, ukazujou mi fotky a videa z dovolený v Turecku. Dost se u toho nasmějem. Chvíli před setměním se všechny přesunou k sousedům, asi ke společný večeři a já mam aspoň chvíli čas, abych potrénovala psaní v jedouím dopravním prostředku, jednou se mi to bude hodit. Po návratu se začnou vyptávat, co znamená Hvězda života, kterou nosim na krku, tak se jim to snažim vysvětlit, nakonec pomůže fotka místní ambulance, díky čemuž sice pochopí, že snad budu mít s těma autama něco společnýho, ale myslí si, že jí budu řídit. No to mi docela fandí, vzhledem k tomu, že ještě neumim řídit ani osobák.

DSC_7655.JPG

Kolem desátý a už za naprostý tmy stavíme v Quazvinu a jdeme se projít ven. Rozan někam zmizela, tak jdeme jen s tou mladší a maminkou. Jako první míříme do obchůdku, které tu jsou na každém nádraží, a kde se dá zakoupit nějaké základní občerstvení. Já si kupuju jen nějakou kakaovou buchtu a doufam, že bude lepší než to, co sem večeřela. Pro představu to byla sladká placka se zázvorovou polevou plněná slanou (přesolenou) ořechovou náplní. Bleh. Spolucestující dělají nákup jak na sto let hladomoru.

DSC_7656.JPG

Než se vrátíme do vlaku, ještě se zastavíme u modlitebny, protože si maminka potřebuje odskočit a my během čekání můžeme nakukovat, jak se za svítícími okny modlí pár chlapů. Mladší sestra se směje, že nechápe jak to, že je tu tolik lidí tak tlustých, když pořád tak vehementně cvičí. Vrací se maminka a začíná být trochu naštvaná, že jsme stále nenašly Rozán. Čekáme na ní venku před vagonem, než nás průvodčí zažene dovnitř. Rozán přijde až uplně na poslední chvíli a než se do ní maminka stihne pustit, tak už za námi přichází holky od sousedů a maminka se radši jde odklidit někam do klidu.

DSC_7660.JPG

DSC_7664.JPG

DSC_7672.JPG

Jako první si nové kamarádky hned stahují Marii a začnou tancovat. Potom si pustí iránskou hudbu a začnou tancovat na tu, a pak mě učit břišní tance. Snaží se mi vysvětlit, jak mam kroutit zadkem a břichem a točí si mě na video, který pak každýmu na potkání pouští. Jsem šťastná, že nemají přístup na Youtube, protože bych se tam nerada viděla. Holky mají všechny takové ladné pohyby a já si vedle nich připadam, jak robot s obrnou. Ještě uděláme pár společných fotek a dojíme brambůrky se šílenými příchutěmi, než přijde maminka, že jde spát, takže očekávám, že budeme mít za chvíli všechny večerku.

DSC_7676.JPG

DSC_7673.JPG

DSC_7682.JPG

A mezi tím vším stále jedeme dál temnou nocí, už ani není vidět měsíc, jen se za oknem občas mihne světlo auta na silnici, která kříží koleje, nebo lampa osvětlující jedinou ulici malý vesničky. Je to paráda. Spát jdeme za chvíli, tedy jen „starší generace“, takže maminka a já, zatímco mláďata se jdou ještě bavit vedle. Ani nevím, kdy se vrátí, protože spim jak zabitá až do 8 ráno.

DSC_7684.JPG

Maminka a mladší sestra už jsou vzhůru, Rozán spí mumifikovaná do prostěradla. Nechce se mi cpát k nim dolů, tak si ještě čtu, než mě zahlídne maminka a naznačuje mi, že bych se měla oblíct. Okey, asi bych mohla někoho pobuřovat, že jsem v tílku, zabalená až po ramena pod prostěradlem, 2 metry nad zemí, kam snad nikdo ani nekouká. No nic, oblíkam košili a sukni a vrham se na snídani a mezi tim se probudí i poslední Růženka. Lezu dolů a holky evidentně dostávaj čočku za to ponocování. Mamka na ně něco chrlí, ony se sklopenou hlavou přitakávají a jakýkoliv pokus o protest je utnut hned v zárodku. Nakonec maminka radši odejde vedle a místo ní zas přijdou kamarádky od sousedů a už ve dveřích pouští Marii. K tomu mladší sestra vyndá chytrej tefon, kde má jakousi aplikaci, na které se dá hrát na kytaru, bubny a klavír, tak hrajeme, než holky zas pustí nějakou místní muziku a začnou zpívat, nakonec zpívají i bez hudebního podkladu. Já jim radši nezpívam, protože takové věci dělám jen v sebeobraně.

DSC_7689.JPG

DSC_7693.JPG

Kousek od Mashadu mláďata z našeho kupé střídá maminka s její kamarádkou, které je ovšem hned puštěno video, kterak tancuju. Kamarádka se směje jak divá, ale pak mě s vážnou tváří chválí, že na začátečníka je to dobrý. To mam zas co dělat já, abych nepraskla smíchy. Je čas balit a upravit oblečení. Shrnout rukávy, nebo natáhnout návleky, utáhnout šátky, Rozán se zmaluje jak obrázek, pak dámy sundavají své velmi objemná zavazadla na sedačku čímž se kupé stává poměrně neobyvatelným. Naštěstí ale chvíli na to zastavujeme v Mashadu a započíná hromadná evakuace.

DSC_7703.JPG

DSC_7707.JPG

DSC_7711.JPG

Loučíme se mezi dveřmi. K vlaku přibíhají nosiči věcí s obrovskou kárkou a nakládají lidem zavazadla, a když je pak vidím, jak se s nimi vláčí dolů po schodech, aby je pak zas do dalších vyvlekli, je mi jich celkem líto. Vystupuju jako jedna z posledních, takže nádražní halu už vidím skoro prázdnou. Ti co přijeli, už jsou pryč a v nejbližší době nic neodjíždí. Je tu příjemný chládek.

DSC_7716.JPG

DSC_7718.JPG

DSC_7714.JPG

DSC_7736.JPG

Procházím k bance, kde zjistím, že není možné, aby mi vyměnili peníze, protože to prý může jen centrální banka a nebo obchody. „Shop?“ „Yes, shop.“ Hmmm, že by myslel směnárnu? Naštěstí zahlédnu informace, takže se jdu poptat tam. Potřebuju vyměnit peníze, koupit lístek do Yazdu na dnešní večer a někam schovat batohy, abych se mohla jít na odpoledne projít po městě. Plán je to hezkej, ale jak je u mně a v Iránu typické, nevyjde už od začátku...

Autor: Klára Kutačová | pondělí 8.9.2014 12:16 | karma článku: 14.84 | přečteno: 515x

Další články blogera

Klára Kutačová

Cesta kolem světa - Myanmarem na kole den 2.

1. den jsem dojela z hraničního města Myawaddy do malého městečka Kawkareiku a dnes mě čeká přejezd do Hpa An, kde se chci den až dva zdržet.

9.1.2020 v 14:00 | Karma článku: 16.97 | Přečteno: 274 | Diskuse

Klára Kutačová

Cesta kolem světa - Myanmarem na kole den 1.

Sedím v nočním autobusu z Bangkoku na hranice s Myanmarem, který mám v plánu přejet na kole. Sama nevím, proč mě taková věc vůbec napadla a jestli vůbec půjde realizovat. Ale za pokus to stojí...

7.1.2020 v 14:00 | Karma článku: 17.08 | Přečteno: 398 | Diskuse

Klára Kutačová

Cesta kolem světa - Bangkokem na kole i na lodi

Můj pobyt v Bangkoku se blíží skoro ke konci. Kolo mám a čekám už jen na víza do Barmy, takže se automaticky nabízí možnost, že se v mezičase po okolí projedu na svém novém přibližovadle.

2.1.2020 v 14:00 | Karma článku: 17.32 | Přečteno: 249 | Diskuse

Klára Kutačová

Cesta kolem světa - Návrat do Bangkoku

Z Laosu se vracím zpátky do Thajska. Tedy konkrétně zase do Bangkoku, abych si vyzvedla kolo, zařídila Myanmarská víza a tak...

16.12.2019 v 16:00 | Karma článku: 14.70 | Přečteno: 313 | Diskuse

Další články z rubriky Cestování

Pavel Liprt

Bešeňová a Drevený artikulárny kostol Svätý Kríž

Při našich cestách si vybíráme místa, kde se nachází nějaká zajímavá socha, kaple či kostel. Jinak tomu nebylo ani v případě výletu na Slovensko do obce Bešeňová, která leží v srdci kraje zvaném Liptov.

18.1.2020 v 8:22 | Karma článku: 15.82 | Přečteno: 275 | Diskuse

Helena Králová

Z kanceláře na jachtu - poprvé na lodi

Na jachtu mě přivedla především má cestovatelská vášeň, která začala za dob studií na vysoké škole a absolvování programu Erasmus v Řecku. Následovala cesta na Nový Zéland, kde jsem byla půl roku, a poté návrat do tepla kanceláře.

17.1.2020 v 15:39 | Karma článku: 18.13 | Přečteno: 720 | Diskuse

Jan Tomášek

Předvánoční Letovice

Necelých dvanáct volných hodin mezi směnami, což si tedy z Brna nezajet někam nedaleko, například do Letovic. Na to, že budou za pár dnů vánoce, počasí zrovna nevypadá, ale alespoň zaujme jeden tématický obrázek na nádraží.

16.1.2020 v 10:42 | Karma článku: 8.40 | Přečteno: 254 | Diskuse

Peter Krivda Soliwarski

Potulky LXIV - Kőszeg /H/

...akýsi pán umýval okná v náprotivnom dome a sem tam zaznamenával prechádzajúcich, obzerajúcich, fotiacich, ale nedal sa rušiť. Veď bol máj a v máji by mali byť okná číro priepustné všetkému krásnu...

15.1.2020 v 19:12 | Karma článku: 5.88 | Přečteno: 104 | Diskuse

Jan Lněnička

České dráhy zrušily zpáteční jízdenky

Možná s touto zprávou přicházím s křížkem po funuse, ale já jsem té zprávě, kterou mi sdělila manželka, když po mně chtěla, abych podepsal petici právě proti tomuto zrušení, nechtěl věřit.

13.1.2020 v 16:05 | Karma článku: 29.99 | Přečteno: 2601 | Diskuse
Počet článků 265 Celková karma 16.81 Průměrná čtenost 1094

Jsem občas trochu cynik a často naivní snílek...

Snila jsem o cestě kolem světa, se kterou jsem začala pomalu a pozvolně před devíti lety, kdy jsem se vydala poprvé sama do Íránu, kam jsem se ráda ještě dvakrát vrátila. Od té doby jsem se snažila (většinou sama) každý rok vycestovat do bližších i vzdálenějších míst, nasávat jejich atmosféru a co nejvíc fotit.

Moje prozatím největší, nejdelší a nejvzdálenější cesta se uskutečnila od 8. ledna do 17. srpna 2017 kdy jsem se nejprve přidala do devítičlenné posádky na  cestu Aviou Jižní Amerikou https://www.facebook.com/aviou.cz/ a následně již sama pokračovala do USA, Kanady, Jihovýchodní Asie a Západní Evropy. Během 222 dní jsem navštívila území 20 států a vystřídala rozličné dopravní prostředky včetně skládacího kola, které jsem koupila v Bangkoku, projela na něm kousek Barmy a nakonec ho letadlem dopravila do Portugalska a (ne)dojela s ním do Santiaga de Compostela. Tím jsem obletěla a objela zemi kolem do kola, viděla nespočet nádherných míst, zažila mnoho neskutečných věcí a hlavně jsem potkala spoustu úžasných lidí.

A o tom všem bych vám ráda vyprávěla s pomocí svého blogu...

Najdete na iDNES.cz