Pondělí 20. ledna 2020, svátek má Ilona
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
  • Pondělí 20. ledna 2020 Ilona

Skandinávské bloudění - Malmö

11. 08. 2015 22:21:32
Proč zrovna Malmö? Proč ne? Jednoduše jsem se podívala na mapu a řekla si: "Hmm, Malmö. Tam by mohlo být hezky."

A aniž bych měla nějaký bližší cíl, co tam vlastně chcu vidět (a aniž bych věděla, jestli tam vůbec něco k vidění je), vyrazila jsem brzo ráno směr toto švédské město.

Kolo jsem nechala v hostelu a dle instrukcí recepčního se vydala po hlavní silnici k centrální kodaňské vlakové stanici z kama by měly vlaky do Švédska jezdit. Před budovou je obrovské parkoviště - pro kola. Jsou tu ve dvoupatrových kovových garážích i postavené, nebo na sebe naházené bez ladu a skladu a s každým dalším přijíždějcím přibývají. Než dojdu k hale, dojede sem a zaparkuje tak 20 lidí. Jen vážně nechápu, jak tady večer někdo to svoje kolo zas najde.

Nicméně to není moje starost, já momentálně hledám jen směnárnu. Z té si odnáším 1470 DKK a následně zamířím na informace, kde jsem předběhnuta ve frontě několika lidmi. Asi tak stylem, ty jseš sama, nás je víc, tak máme přednost. Jedna paní je velice neodbytná, dokonce vyhodí od okýnka mladíka uprostřed hovoru se slovy: "Je to důležité." Aby následně bez sdělení, co bylo tak důležité odešla. Zatím si tedy Dánové moje sympatie fakt nezískávají. A nepomůže tomu ani informátor, když konečně přijdu na řadu a ptám se, kde sehnat jízdenky jinde, než v automatu. "Za mnou. Další." Štěkne po mně. A jo, jsem slepá. Přicházím do samostatné místnosti, kde je řada překážek, část pro Dánsko a Švédsko a část pro jinak mezinárodní jízdenky.

Pro příchod k pokladně slouží vyvolávací číselný systém. Nicméně teď je tu nadbytek pokladních nad zákazníky, takže si vezmu číslíčko a rovnou přejdu k přepážce. Kupuji lístek za 178 DKK a jsem informována, že vlaky tam i zpět jezdí každých 20 minut a není problém, když na cestě zpět vystoupím u letiště, dojdu do akvária a pak budu pokračovat v jízdě. Paráda, to jsem chtěla slyšet. Pán za přepážkou byl příjemnej, ale koukal na mě jak péro z gauče, když jsem mu popřála hezký den. Pak tedy s úsměvem od ucha k uchu prohlásil, že mě taky.

Jdu hledat správné nástupiště, ze kterého máme odjíždět. Značení tu mají pěkné a přehledné, takže najít ty pravé eskalátory není problém. Pak už jen vyhlížím useknutou housenku, která mě zaveze do Švédska. Vlaky sestávají buď ze 3 a nebo 6 vagonů, a druhý (a případně pátý) jsou vyhrazeny a přizpůsobeny přepravě kol a kočárků a k tomu je v nich nainstalovaný automat na horké nápoje a drobné občerstvení. Rovnou si tedy kupuju to nejodpornější kelímkový kafe, jaký jsem kdy pila a jdu se s ním usadit na velice pohodlné a poměrně luxusní sedačky, až se podezíram, že jsem si omylem sedla do 1. třídy, tak se radši jdu podívat i jinam. Všechen ten luxus je standardní výbava. Nakonec ale stejně většinu cesty stojím opřená o sklopné sedačky a pozoruji venkovní krajinu, protože bych v sedě mohla taky hezky rychle usnout a dojet třeba až do Helsinborgu. A tam se mi vážně nechce.Po několika zastávkách a tunelu najíždíme na most, ze kterého jsou krásně vidět řady větrníků. Dostupnou energii tu využívají na jedničku.

Jsem v Malmö. První, co mě upoutá na nástupišti, je cedule zakazující nafukovací balónky. Super úlovek do mojí sbírky zákazů a chybových hlášení. Vycházím nahoru do haly. Do skleněné střechy bubnujou dešťový kapky a já neomylně nechala deštník v hotelu,co se dá dělat, přežiju i bez něj. Než se vymotám ven z nádraží už je stejně jen zataženo a zima.

Vymýšlím, co tady vlastně budu celé dopoledne dělat a opět vítězí moje oblíbená strategie - jdu za nosem a věcmi, co mi přijdou zajímavé a jediné, co chcu skutečně vidět je přístav - moře, lodě. Vyrážím směrem, kde jej tuším, projdu kolem pošty, před jejíž velmi starou budovou stojí barevné plastové cosi (socha nebo prolejzačka?) a v dálce za vodou stojí maják. Nakonec ale nezamířím jeho směrem, ale přesně na druhou stranu, kde stojí starý nízký domeček a kousek od něj jedna vysoká supermoderní budova. A tak je tomu všude. Fascinuje mě, jak se tu nová architektura skvěle doplňuje s tou starou a klasickou. Přemýšlím, co by na to asi říkal můj oblíbený internetový architekt Gebrian. Ten by určitě vysvětlil, co všechno je na tom špatně (a já bych mu pak nejspíš dala za pravdu, jako u motolský zastávky metra). Nicméně já, osoba postižená pouze znalostí lidské architektury, jsem tady z toho nadšená a okouzlená.

Docházím k rozsáhlému parku, před kterým je mapa a snažím se trochu zorientovat. Zdá se, že pokud ho obejdu kolem dokola, můžu se dostat k další zelené ploše, která se rozkládá na pobřeží. A to by se mi hodně líbilo. Vstupuju do parku s velice podivnou zvířecí sochou (ta už se mi tak nelíbí), jeskyní, které trčí ze stropu hadí hlava, z jejíhož jazyku odkapává voda do kamenné mísy pod ním a potokem, na kterém se prohání kajakáři. Chvíli po tom, co vstoupím pod zelenou střechu hustých vzrostlých stromů, začne šílená průtrž mračen. Balím všechno, co mám do igelitové tašky, sama se navlékám do nepromokavé bundy a zimních rukavic, zatímco mě míjí spousta místních jen tak nalehko oblečených. Vyzbrojuju se vodotěsným foťákem a pokračuju v cestě. O kousek dál si na dětským hřišti vesele hraje banda svišťů v reflexních vestičkách a vypadají, že je jim uplně jedno, že takhle leje. Obdivuju odolnost místního obyvatelstva.

Po mostě přes potok dojdu k pevnosti, pokochám se starou sanitkou a dál kolem technického muzea směřuji k vodě. Na parkovišti zjišťuji, že ta obrovská zelená plocha přede mnou je psí hřiště, které je plné různých terénních nerovností, laviček a překážek, takže se tu asi důsledně vyblbnou jak hafani, tak páníčci. Mířím k nejbližšímu kopečku, abych měla lepší výhled, cestou mi pod nohy vběhne pár psů a jedno dítě a jeden boxer mi dokonce radostně donese barevnej míč.

Pokračuju dál v cestě směrem k přístavu pro plachetnice a k místnímu pobřežnímu sídlišti. Výhled na vodu je parádní, obytné budovy stejně tak. Všechno je krásně barevný, mezi domy je spousta zeleně, kvetoucích rostlin, dětských hřišť... Fascinuje mě kašna, ve který se v proudu otáčejí dvě kamenné koule.

Dál podél vody, za volejbalovým hřištěm tu nacvičuje zřejmě místní divadelní spolek u upraveného dvoupatrového autobusu a opět začíná pršet. Schovávám se na veřejné záchodky, které jsou tu taky skoro na každém rohu - čisté a zdarma. Přestává pršet a já mířím dál. Když se ocitnu na pomezí "technického přístavu" a staveniště, kde není ani živáčka a opět mi leje za krk, otáčím se směrem ku městu a k vysoké budově, která mi připomíná plachtu od plachetnice a je vidět ze širokého okolí. Tím mi přijde, jako geniální orientační bod. Sice jsem původně neměla v plánu dojít až pod ní, ale nějak se to zvrhlo. Opět leje a děti si vesele hrajou na hřišti a vůbec je to netankuje - mě už drobet jo, takže se schovávám pod malou stříškou u místní základky, ale evidentně bych tam tak mohla stát celej den, takže na to prdim, opět všechno (včetně sebe) nepromokavě balim a vyrážim dál.

Mrakodrap je obytná a kancelářská budova, takže dovnitř neni přístup. Nejsem jediná, kdo si ten leták na dveřích čte lehce zklamaně. Vyrážím směrem, kde tuším nádraží, ale místo toho se ocitnu opět u té fontány s otočnými kameny. Damned! Mrakodrap už mi ani trochu nepřijde jako dobrý orientační bod, protože vůbec netuším, kudy jít. Alespoň přestalo pršet, ale stejně jdu zase poněkud blbě. Zachraňují mě až směrovky pro auta u nějaké obrovské továrny na ještě obrovštější trubky. Konečně se alespoň trochu chytím a zdá se, že směřuju k nádraží a tedy bych se mohla zpět do Kodaně dostat včas.

To bych se ovšem nesměla neustále nechat něčím rozptylovat, že? Nakonec to dopadne tak, že zalezu kvůli focení do jakéhosi průjezdu a za ním vidím jeden z těch moderních domů. Super, k němu potřebuju, jenže je tu jeden háček - moře vody mezi ním a mnou. Naštěstí zahlídnu nedaleko ten maják a u něj zvedací most. A pak už je to jednoduchý.

Čas je ideální, 13:00, takže spousta času na to, abych byla ve dvě v akvárku, jak jsem si naplánovala. Jeden vlak mi ujede těsně před nosem, takže 20 minut čekam na další a při tom si projdu nádraží. Docela mám i hlad, ale blbec jsem si nevyměnila žádný Švédský koruny a měnit si pár korun, abych si dala jeden obloženej chleba by mi asi nevyšlo. Takže nic. Vlak přijíždí a je ještě luxusnější, než ten předchozí. Nicméně i tady píšou, že to je standardní třída (první třída je na druhý straně soupravy). Tuhle cestu kompletně zaspím a budím se až těsně na zastávce u letiště Kodaň...

Až zpětně doma jsem zjistila, kudyma jsem to vlastně chodila:

Autor: Klára Kutačová | úterý 11.8.2015 22:21 | karma článku: 23.83 | přečteno: 3127x

Další články blogera

Klára Kutačová

Cesta kolem světa - Myanmarem na kole den 2.

1. den jsem dojela z hraničního města Myawaddy do malého městečka Kawkareiku a dnes mě čeká přejezd do Hpa An, kde se chci den až dva zdržet.

9.1.2020 v 14:00 | Karma článku: 16.97 | Přečteno: 274 | Diskuse

Klára Kutačová

Cesta kolem světa - Myanmarem na kole den 1.

Sedím v nočním autobusu z Bangkoku na hranice s Myanmarem, který mám v plánu přejet na kole. Sama nevím, proč mě taková věc vůbec napadla a jestli vůbec půjde realizovat. Ale za pokus to stojí...

7.1.2020 v 14:00 | Karma článku: 17.08 | Přečteno: 398 | Diskuse

Klára Kutačová

Cesta kolem světa - Bangkokem na kole i na lodi

Můj pobyt v Bangkoku se blíží skoro ke konci. Kolo mám a čekám už jen na víza do Barmy, takže se automaticky nabízí možnost, že se v mezičase po okolí projedu na svém novém přibližovadle.

2.1.2020 v 14:00 | Karma článku: 17.32 | Přečteno: 249 | Diskuse

Klára Kutačová

Cesta kolem světa - Návrat do Bangkoku

Z Laosu se vracím zpátky do Thajska. Tedy konkrétně zase do Bangkoku, abych si vyzvedla kolo, zařídila Myanmarská víza a tak...

16.12.2019 v 16:00 | Karma článku: 14.70 | Přečteno: 313 | Diskuse

Další články z rubriky Cestování

Pavel Liprt

Bešeňová a Drevený artikulárny kostol Svätý Kríž

Při našich cestách si vybíráme místa, kde se nachází nějaká zajímavá socha, kaple či kostel. Jinak tomu nebylo ani v případě výletu na Slovensko do obce Bešeňová, která leží v srdci kraje zvaném Liptov.

18.1.2020 v 8:22 | Karma článku: 15.56 | Přečteno: 275 | Diskuse

Helena Králová

Z kanceláře na jachtu - poprvé na lodi

Na jachtu mě přivedla především má cestovatelská vášeň, která začala za dob studií na vysoké škole a absolvování programu Erasmus v Řecku. Následovala cesta na Nový Zéland, kde jsem byla půl roku, a poté návrat do tepla kanceláře.

17.1.2020 v 15:39 | Karma článku: 18.13 | Přečteno: 719 | Diskuse

Jan Tomášek

Předvánoční Letovice

Necelých dvanáct volných hodin mezi směnami, což si tedy z Brna nezajet někam nedaleko, například do Letovic. Na to, že budou za pár dnů vánoce, počasí zrovna nevypadá, ale alespoň zaujme jeden tématický obrázek na nádraží.

16.1.2020 v 10:42 | Karma článku: 8.40 | Přečteno: 254 | Diskuse

Peter Krivda Soliwarski

Potulky LXIV - Kőszeg /H/

...akýsi pán umýval okná v náprotivnom dome a sem tam zaznamenával prechádzajúcich, obzerajúcich, fotiacich, ale nedal sa rušiť. Veď bol máj a v máji by mali byť okná číro priepustné všetkému krásnu...

15.1.2020 v 19:12 | Karma článku: 5.88 | Přečteno: 104 | Diskuse

Jan Lněnička

České dráhy zrušily zpáteční jízdenky

Možná s touto zprávou přicházím s křížkem po funuse, ale já jsem té zprávě, kterou mi sdělila manželka, když po mně chtěla, abych podepsal petici právě proti tomuto zrušení, nechtěl věřit.

13.1.2020 v 16:05 | Karma článku: 29.99 | Přečteno: 2601 | Diskuse
Počet článků 265 Celková karma 16.81 Průměrná čtenost 1094

Jsem občas trochu cynik a často naivní snílek...

Snila jsem o cestě kolem světa, se kterou jsem začala pomalu a pozvolně před devíti lety, kdy jsem se vydala poprvé sama do Íránu, kam jsem se ráda ještě dvakrát vrátila. Od té doby jsem se snažila (většinou sama) každý rok vycestovat do bližších i vzdálenějších míst, nasávat jejich atmosféru a co nejvíc fotit.

Moje prozatím největší, nejdelší a nejvzdálenější cesta se uskutečnila od 8. ledna do 17. srpna 2017 kdy jsem se nejprve přidala do devítičlenné posádky na  cestu Aviou Jižní Amerikou https://www.facebook.com/aviou.cz/ a následně již sama pokračovala do USA, Kanady, Jihovýchodní Asie a Západní Evropy. Během 222 dní jsem navštívila území 20 států a vystřídala rozličné dopravní prostředky včetně skládacího kola, které jsem koupila v Bangkoku, projela na něm kousek Barmy a nakonec ho letadlem dopravila do Portugalska a (ne)dojela s ním do Santiaga de Compostela. Tím jsem obletěla a objela zemi kolem do kola, viděla nespočet nádherných míst, zažila mnoho neskutečných věcí a hlavně jsem potkala spoustu úžasných lidí.

A o tom všem bych vám ráda vyprávěla s pomocí svého blogu...

Najdete na iDNES.cz